Díl 1. Principy biblické interpretace

Video záznam

Audio záznam

PDF ke stažení

Díl 1. Principy biblické interpretace

Tajemství Bible – Ladislav Hodač

To, jakým způsobem my lidé chápeme a vykládáme Bibli, je enormně důležité. Má to velký dopad jak na různé církve, tak i na věřícího jedince. Rozdíly v interpretaci mohou způsobit rozdělení mezi laickými členy církve, studenty, kazateli, učenci a dokonce se někdy na základě odlišného přístupu k interpretaci Písma mohou vytvořit i různé denominace.

Teologické fakulty se rozdělily díky rozdílnému pojetí výkladu a tím se vytvořily znepřátelené strany.  To pak vedlo i k rozdělení církví.

Otázka je, proč by člověk jednoduše nemohl číst Bibli a získat z toho požehnání. To by přece mohla být ta nejlepší výkladová metoda. Brát Bibli tak, jak je napsaná.  Skutečností ovšem je, že když lidé začnou číst Bibli, tak je jen otázkou času, než začnou interpretovat to, co si každý myslí, že Bible říká. To je pak založeno na jejich vzdělání, kultuře, světonázoru a okolnostech, ve kterých se nacházejí. A to je pochopitelně problém.

Příběh o tom, jak byla Bible interpretována, je příběhem plným konfliktů, diskusí, krizí a neshod. Můžeme pozorovat, že dějiny křesťanské církve jsou dějinami toho, jak kdo interpretoval – vykládal Písmo. Z toho vyplývá, že historie kteréhokoli církevního uskupení je zároveň historií jeho výkladu Písma. Jakákoliv změna používané metody pro výklad Písma, ať již církve, jejími učenci, nebo jinými, byla doprovázena vychýlením, nebo změnou původního směru pokud se týká doktríny, sebe pochopení, důvodu existence a poslání.

Dalo by se říci, že existují tři fáze v historii křesťanské církve, pokud se týká výkladu Písma. Jedná se o dobu před reformací (období od 2. do 15. století), pak období reformace a poté výkladové metody, které vznikly po reformaci.

V období mezi 2. až 15. stoletím existovaly dvě základní školy biblické interpretace. Jedna byla v Alexandrii v Egyptě a ta druhá v Antiochii v Sírii.

Alexandrijská výkladová škola byla ovlivněna jak Filónem Alexandrijským – židovským helenistickým filozofem a teologem, který byl současníkem apoštola Pavla, tak i všeobecně helenistickým způsobem myšlení. Takzvaní raní církevní otcové, jako byl Klement Alexandrijský (155 -220 nl.) a Origenes (185 -254 nl.) rozvíjeli dále tuto výkladovou školu. Tato škola byla známa radikálním používáním alegorických metod biblické interpretace. Tato metoda tvrdí, že:  „Veškeré Písmo má duchovní význam, ale ne všechno Písmo má literární – doslovný význam.“

Alegorická metoda alexandrijské školy učí, že každá část Písma má být interpretována v nedoslovném, tedy alegorickém smyslu v případech, kde doslovný význam protiřečí dobovému poznání. Tato škola tvrdí, že je nutné interpretovat každý verš (text) alegoricky, aby se projevil jeho pravý význam.

V opozici alexandrijské výkladové školy byla škola antiochijská, která trvala na literárním – historickém významu Písma. Mezi významnými zastánci této výkladové školy byl Theofilos  z Antiochije (pozdní 2. století), Theodor z Mopsuestie (350- 428 nl.), Diodor z Tarsu (před 390 nl.) a Jan Zlatoústý (344-407 nl.). Aby se zdůraznil literární a historický význam Bible, byl kladen velký důraz na studium gramatiky. Přestože literárně-historická metoda antiochijské školy exegeze (výklad textu) byla zastíněna alegorickou metodou alexandrijské školy, tak literárně historická metoda byla hlavní metodou v době reformace a po ní.

Je důležité podívat se na interpretační metody reformátorů 16. století, protože většina současné teologie má své kořeny v tomto období.  Rozchod se středověkou papežskou teologií má vliv až do dnešních dnů.

Hlavní osobnosti reformace 16. století, jako byli Luther, Kalvín, Zwingli a mnoho anabaptistů se zřeklo středověké alegorické metody výkladu Písma. Lutherovo prohlášení zvané „Sola scriptura“ bylo součástí jeho zápasu proti autoritě Říma, který se nadřazuje nad Písmo. Pro Luthera bylo důležité, aby se Písmo vykládalo Písmem. Vždy zdůrazňoval, že: „Písmo má své vlastní světlo. Tento princip může být zachován jen za předpokladu: „Když Písmo vykládá samo sebe, proto nevěř, ale měj za falešné vše, co se nedá dokázat jasným textem z Bible.“  V pozdních letech svého života Luther poznamenal: „Když jsem byl mnichem, byl jsem expertem na alegorizaci Písma, ale nyní je můj cíl dát Písmu jednoduchý význam, ze kterého vychází síla, život, ujištění a rady.“

To vše bylo klíčové k novému způsobu interpretace Bible, která byla osvobozena od církevních tradic a učení autorit římsko-katolické církve. Jednalo se o systém, který dával svobodu interpretovat sama sebe, zevnitř sebe.

Historicko-gramatická metoda doby reformace byla vyvinuta v souvislosti s principem „Sola scriptura“. Tato metoda usiluje o to brát vážně Božsko-lidskou podstatu Bible. Což znamená, že původ jejího poselství je Bohem inspirovaný a že inspirovaní pisatelé Bible vyjadřovali toto poselství prostřednictvím nedokonalých lidských jazyků, jako byly hebrejština, aramejština a řečtina.

Historicko-gramatická metoda se zabývala tématy jako autorství, doba vzniku, historické pozadí a jazyk. To vše se vztahuje na význam textu a konečně na význam Bible, jako celku. Při každém kroku byl hlavním principem fakt, že Bible je svým vlastním vykladačem. Tato metoda akceptuje božsko-lidský původ Bible, čili Boží slovo v jazyce lidí.

Historicko-gramatická metoda doby reformace, (používaná také Kalvínem, Zwinglim, Melanchthonem aj.) se stala hlavní metodou interpretace protestantů. Tato metoda zůstala výkladovou metodou  Bible věřících studentů stejně, jako konzervativních učenců a různých denominací až dodnes.

V 18. století se ale vyvinula radikálně odlišná, nová metoda interpretace. Tato nová metoda se nazývá – Historicko-kritická.

Tato metoda exegese a interpretace Bible byla ovlivněna věkem osvícenectví a racionalismem 18. století.  V současné době převládá v křesťanských kruzích tato výkladová metoda, což znamená, že během 350 let po reformaci vedou mezi sebou boj na život a na smrt dvě výkladové metody. Od 70. let 20. století se přidala další metoda zvaná strukturalismus, která je postavena na linguistickém paradigmatu.  Tyto metody byly vyvinuty, jako reakce na interpretační metody reformátorů a v dnešní době mají obrovský úspěch v teologických kruzích a infiltrují historicko-gramatickou metodu.

Nepřátelství vůči Božímu slovu.

Písmo popisuje, že hříšná lidská mysl a srdce jsou nepřátelské Božím věcem.

Římanům 8:7 „Tělesné smýšlení je Bohu nepřátelské, neboť není a ani nemůže být poddáno božímu Zákonu.“

Důsledkem této skutečnosti je, že neobrácená lidská mysl vyvíjí systémy víry a výkladu, které jsou nepřátelské vůči Bibli a božímu dílu, jako takovému. V Genesis 6:5 je popsán stav lidstva před potopou.

Genesis 6:5 „Hospodin viděl, jak se na zemi množí lidské zlo a že všechny myšlenky, jež spřádají v srdcích, jsou den co den jen zlé.“

V knize Zjevení je popsán drak a šelma, kteří společně pracují proti božímu lidu a snaží se vymazat veškeré vědění o Boží přítomnosti na světě.

Zjevení 12:17 „Drak se na tu ženu rozzuřil a odešel, aby rozpoutal válku proti ostatním z jejího potomstva, kteří zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovo svědectví.“

Přeloženo do naší řeči tento text znamená, že satan má zlost na Novozákonní církev a vede proti ní válku, obzvlášť proti těm, kteří věří, že je důležité dodržovat Boží přikázání a proti těm, kteří mají svědectví Ježíše Krista.

Šelma se na tomto díle podílí. Ve Zjevení 13:7 se dočteme: „bylo jí dáno, aby vedla válku proti svatým a aby nad nimi zvítězila. Dostala moc nad každým kmenem, národem, jazykem i rasou;“

Tato moc je obrovská a ovládá takřka celou zemi.

Dva svědci, o kterých se hovoří ve Zjevení 11 – jsou Starý a Nový zákon. Tito dva svědci leží jako zabití obrazně řečeno na ulicích ateistické francouzské revoluce po dobu tři a půl roku. Francouzská revoluce byla vzpourou proti zkorumpovanému středověkému Římskému náboženskému systému, který falešným způsobem představoval lidem Boha a starému politickému systému. Bible byla psána pouze v latině a „řetězy připevněná“ ke zdem klášterů, po dobu víc než tisíc let, dříve než byla přeložena do různých světových jazyků. Vzdor ateistické republikánské Francie proti Bohu, jeho Slovu a jeho poslům měla své kořeny v nové filozofii takzvaného osvícenectví.

Když se satanovi nepodařilo zničit Bibli a lid, který z ní čte, studuje a káže, tak se pokouší učení Bible, její autoritu zkorumpovat a podkopat různými jinými způsoby. K tomu účelu používá různé filozofické směry a také různé výkladové metody. Satan je aktivní na všech frontách protože ví, že má málo času a jeho konec se blíží.

Zjevení 12:12 „Veselte se proto, nebesa i vy, kdo v nich přebýváte. Běda však těm, kdo bydlí na zemi a na moři, neboť k vám sestoupil ďábel s velikým hněvem, neboť ví, že má málo času.“

Takzvané osvícenství vzniklo také jako reakce sekulárních a humanistických filozofů té doby na učení reformátorů 16. století, kteří předpokládali, že víra musí zvítězit nad lidským rozumem, jak se dočteme i v Přísloví 3:5 „Celým svým srdcem důvěřuj Hospodinu, nespoléhej se na vlastní rozumnost.“ Osvícenectví vzniklo také jako reakce na zkorumpované náboženské instituce. Věk takzvaného osvícenectví byl ovšem pravým opakem pro osvícení Boží moudrostí ze čtení Božího slova.

Tři základní předpoklady jsou zdrojem myšlení takzvaného vědeckého a náboženského myšlení dnešní doby a jsou reakcí na protestantskou reformaci.  Jedná se o: korelaci, analogii a racionalismus.

Někdo je také nazývá: naturalismus, empiricismus a racionalismus. Tyto tři pojmy tvoří základ humanistické filosofie, ze které pak vznikla spousta variant. Některé si sami mezi sebou protiřečí, ale všechny oponují principům reformace a biblickému učení.  Tyto tři předpoklady zmodernizoval v 19. a raném 20. století Ernst Tröltsch (1865-1923). Takzvaný „vědecký přístup“ který zastával, hleděl na Bibli, jako na svazek dokumentů z dávné minulosti, který je nutno studovat podle stejných principů, jako každý jiný dávnověký dokument. Totiž podle principů korelace, analogie a racionalizmu – kriticismu.

Reinterpretace biblických událostí, jak o tom můžeme číst v dnešních náboženských tiskovinách, nevznikla z vakua. Někteří křesťané, kteří čtou tyto tiskoviny, jsou naplněni zděšením či hněvem nad tím, jak jsou některé biblické pravdy vysvětlovány. Většina lidí nevnímá, na jakých předpokladech jsou tato vysvětlení založena.  Jsou tyto tři základní předpoklady, které dnes používá vědecký i teologický svět slučitelné s křesťanstvím? Mohou křesťané tyto principy akceptovat?

Ať už to vědecká komunita přizná nebo ne, ona sama akceptuje tyto tři principy stejnou vírou, jakou věří křesťané v křesťanství a Boží slovo.

Korelace – naturalismus.

Stručně řečeno naturalismus učí, že každá příčina má důsledek a ty důsledky opět vyvolávají nové příčiny. Tímto způsobem se vytváří kruh příčin a důsledků pokud se týká událostí na tomto světě.  Např. při automobilové nehodě má tato nehoda efekt-důsledek na autu i na lidech, kteří v něm sedí.  Z auta se stane vrak a cestující mohou být zraněni, nebo mrtvi. Důsledek nehody tedy zapříčiňuje další řetězec příčin a důsledků pro ty, kteří byli v autě. Tato teorie zdůrazňuje, že žijeme ve světě řízeným přírodními zákony příčin a důsledků, které nemohou být přerušeny. To je základní princip korelace – naturalismu.

Princip naturalismu vylučuje supernaturalismus – nadpřirozený zásah. Tedy žádná Boží intervence do řetězce příčin a důsledků neexistuje. Bůh tedy neexistuje, protože kdyby existoval, znamenalo by to, že existuje někdo, nebo něco mimo tento řetězec příčin a důsledků.

Protože existence Boha, který existuje mimo řetězec příčin a důsledků nemůže být prověřena, proto nemůže Bůh existovat. Takže i narození Ježíše z panny je sporné, jelikož nikde nikdy nebylo dokázáno, že by se někdo narodil z panny. Bible ovšem tvrdí, že Duch svatý zasáhl do lidských dějin a Marie, ač panna otěhotněla:

Matouš 1:18 „Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Marie byla zasnoubena Josefovi, ale předtím, než se vzali, se ukázalo, že je těhotná z Ducha svatého.“

Podle naturalistů ale nemůže Bůh zasahovat do řetězce příčin a důsledků lidské historie.

Naturalistické teorie a principy, které existují v oblasti vědy, se dostaly do náboženské a teologické komunity, která je začala akceptovat. Co to způsobí s tvrzením Bible, že existují zázraky? Zázraky nemohou existovat, protože jsou Boží intervencí do lidských dějin. Jsou mimo řetěz příčin a důsledků.

Když Mojžíš a Izraelský národ opouštěli Egypt, tak byla toto země postižena deseti ranami. Podle teorie naturalismu se to nemohlo stát, protože Bůh nemůže být součástí záležitostí tohoto světa.

Musí tedy být nalezeno nějaké jiné vysvětlení pro tyto nadpřirozené události. V případě první rány na Egypt tedy museli teologové – naturalisté vymyslet, že se nějaká potopa odehrála v jiné části Nilu, a ta pak způsobila, že červené bahno zbarvilo vodu do červena. Tedy to vypadalo jako krev, ale nebyla to krev. Chápeme tedy, co činí naturalismus s Písmem? Bible totiž tvrdí, že to byla krev.

Exodus 7:17 „Toto praví Hospodin: Podle toho poznáš, že já jsem Hospodin: hle holí, kterou mám v ruce, udeřím do vody v Nilu a změní se v krev.“

Ještě jeden příklad. V Exodu 19 a 20 přichází Izrael k hoře Sinaj, kde mu Bůh má předat Desatero.

Exodus 19:17-18 17 „Mojžíš vyvedl lid z tábora vstříc Bohu a lid se postavil při úpatí hory. 18 Hora Sinaj byla celá zahalena kouřem, neboť na ni Hospodin sestoupil v ohni. Stoupal z ní dým jako z pece a celá hora se mohutně otřásala.“

Teologové, kteří akceptují teologii naturalismu, dedukují, že Mojžíš poslal Jethrovi syny na vrchol hory Sinaj, kde vytvořili obrovské ohně se spoustou dýmu a tloukly do různých nástrojů, aby udělaly hluk, jenž by udělal takový dojem na Izraelský národ, aby si mysleli, že se s nimi setkal Bůh.

Tito teologové tedy hledají přirozené vysvětlení pro události v Písmu, pro které žádné přirozené vysvětlení neexistuje.  Jak by se například dalo vysvětlit, že pravděpodobně dva miliony lidí přežili na poušti Sinajského poloostrova po dobu 40 let?  Jak se dá vysvětlit, čím byli živeni? Jak chceme vysvětlit, že mana padala z nebe přímo od Boha a sloužila za pokrm Izraelskému národu po dobu 40 let? Jak chceme vysvětlit, že Mojžíš mluvil ke skále a ta vydala vodu a že horské jezero se stalo sladkým, jen tím, že hodil kus dřeva do vody?

Exodus 16:25 „Mojžíš tedy volal k Hospodinu a Hospodin mu ukázal kus dřeva. Když jej hodil do vody, voda zesládla.“ Podle principů naturalismu se tyto zázraky nemohly stát.

Odehrávají se zázraky i dnes? Zasahuje Bůh do lidských dějin, jak to Bible naznačuje?  Zde je frustrující úvaha jednoho naturalisty:

„Naturalismus je ironicky kontroverzní filozofie. Naše moderní civilizace závisí totálně na jeho existenci a budoucí přežití na metodách a ovoci vědy. Naturalismus je filozofie, kterou stvořila věda a kterou věda nyní následuje s obrovským úspěchem. A přesto velká většina lidí (minimálně 90% US populace) věří v antitezi naturalismu, což je supernaturalismus. Naše kultura tvrdošíjně holduje a oslavuje supernaturalismus  a většina lidí včetně některých vědců odmítá systematicky chápat naturalismus a jeho důsledky.  Autor pokračuje a ukazuje, že naturalismus je klíčový k úspěchu vědeckého chápání a zkoumá a kritizuje tvrzení tzv. pseudovědců a teistických filosofů, že věda by měla zahrnout nadpřirozená vysvětlení, jako část její běžné praxe. Je totálně frustrován lidmi dnešní doby, kteří se zasazují o to, aby bylo přijato to, co si na první pohled, zdánlivě protiřečí. Tedy věda a nadpřirozeno. Nebo ještě hůře teistická věda.“

Zdroj: Steven D. Schafersman – Naturalism is Today an Essential Part of Science (Univerzity of Texas Austin, Feb. 20-23 1997).

Na adresu křesťanů musí být řečeno, že naturalismus protiřečí většině základních doktrín Bible, které jsou založeny na nadpřirozenu. Existence osobního Boha a Božské prozřetelnosti, skutečnost Božského zjevení, existence andělských bytostí, inkarnace Ježíše, jeho vzkříšení z mrtvých, to vše jsou základní nauky Písma.

Analogie – empiricismus a zkušenost.

Druhým základním principem vědeckého světa je princip analogie. Princip analogie znamená, že minulost je interpretována z perspektivy přítomnosti. A také, že existuje homogenita všech událostí a že všechny události na celém světě jsou všude stejné. To je tedy předpoklad analogie. To znamená, že se díváme na to co se děje ve světě dnes. Pak na základě toho co pozorujeme, dedukujeme zpětně, abychom určili, co se stalo v minulosti.

Empiricismus je víra ve filozofii, nebo psychologii která tvrdí, že všechno vědění je výsledkem naší zkušenosti. Empiricismus se všeobecně považuje za jádro moderních vědeckých metod. Učí, že naše teorie by měly být založeny na pozorování světa spíše než na intuici nebo víře. Tedy na empirickém výzkumu, induktivním uvažování a deduktivní logice. Zde je ještě jiný způsob jak definovat empiricismus. Je to filozofický postoj, který vychází z toho, že naše vědění a koncepty jsou plně založeny na naší osobní zkušenosti. Ještě přesněji empiricismus je teorie o poznání, která argumentuje, že veškeré vědění musí být získáno ze zkušenosti a že nic nemůže být známo bez ověření si věcí našimi smysly. Jinými slovy řečeno empiricismus zavrhuje existenci čistě intelektuálního vědění a argumentuje, že existuje pouze vědění založené na smyslech. Většina ateistů zahrnuje empiricismus v nějaké podobě do svého pohledu na realitu.

David Hume, skotský filozof, historik a právník, který byl skeptikem, odmítal většinu běžných argumentů pro existenci Boha. Odmítal zázraky a zakládal všechny myšlenky na smyslové zkušenosti. Pokoušel se potvrdit základní tvrzení analogie, které nepřipouští žádné výjimky. Tvrdil, že vědění není v žádném případě dosaženo uvažováním a priory, ale vzniká jen na základě zkušeností, když pozorujeme, že všechny jednotlivé věci tvoří celek. A všechny obsahy vstupují do mysli skrze zkušenost.

Zdroj: Norman R. Gulley – Systematic Teology : Prolegomena (Berryen Spring MI : Andrews Univerzity Press 2003)  str. 20-21

Ukažme si jeden příklad použití principu analogie. V knize Exodus vidíme, jak se vyvíjí Izraelský národ.  Jak se dívá princip analogie na vznik národa? Cožpak vidíme, že by dnes vznikali národy, které se shromáždí u nějaké hory. Cožpak můžeme dnes vidět, že by se zjevil nějaký Bůh a dal by nějakým vůdcům národa dvě popsané kamenné desky? Vidíme dnes, že by takový Bůh udělal smlouvu s nějakými lidmi? Vidíme, že by je vedl v podobě oblakového sloupu přes den a ohnivého sloupu v noci do zaslíbené země? Vidíme, že by se takové věci odehrávaly v dnešní době? Pro zastánce principu analogie je odpověď jasná – ne.  Protože to nevidíme dnes, tak se to nemohlo odehrát ani v minulosti. Je nutné si také všimnout, že princip korelace, nebo naturalismu vylučuje možnost, že by Bůh dělal takové věci zde na zemi, protože žádná nadpřirozená intervence neexistuje.

Podle principu analogie se musí nějaká událost opakovat, aby byla důvěryhodná. Pokud se stane událost jen jednou, pak to není důvěryhodné. Empiricky smýšlející člověk by se ptal, už jste někdy zažili, že by Bůh promluvil a vznikl svět? Už jste zažili potopu, která by pokryla celou zemi? Samozřejmě že ne. Takže stvoření a potopa se v minulosti nemohli odehrát, protože se staly jen jednou v dějinách. Noe nikdy neviděl potopu nebo déšť a přesto kázal 120 let, že bude potopa? Dovedeme si představit tu míru urážek obyvatel předpotopního světa? Přestože byli pravděpodobně více inteligentní, než jsme my, tak i oni aplikovali princip analogie. Pozorováním přírody vydedukovali, že žádná potopa zkrátka nemůže přijít, když ji do té doby nikdo neviděl. Bible ovšem podává zprávu, že se mýlili a všichni zahynuli kromě Noeho a jeho rodiny.

Přestože stvoření země Bohem je zmíněno v Písmu v Genesis 1 a 2, jako ojedinělá událost, dočteme se v knize Zjevení, že pokud budeme spaseni, tak uvidíme na vlastní oči, jak Bůh znovu obnoví- stvoří svět.

Zjevení 21:1 „Potom jsem uviděl nové nebe a novou zemi. Neboť první nebe a první země pominuly a moře již nebylo.“

Křesťané mají povinnost a privilegium naplnit poslání evangelia z Matouše 28:19-20 říci celému světu, že Ježíš chce všechny spasit a přijde znovu. Jaké to bude privilegium vidět opakování stvoření.

Princip analogie je nefunkční. Proč? Protože předpokládá, že vy a já víme, co se odehrává všude na naší planetě během našeho života a proto víme i vše co se stalo v minulosti. Předpokládá tedy, že víme vše, ale my rozhodně vše nevíme. Takže jak můžeme aplikovat princip analogie, když ani nemůžeme vědět, co všechno se odehrává na světě v přítomnosti, natož v minulosti. Známe jen střípky-části toho, co se odehrálo a jen velmi málo z toho, co se odehrává.  To je hlavní problém principu analogie.

Racionalismus.

Racionalismus je třetím principem, na kterém je postaven tzv. vědecký svět. Je také nejtěžší jej pochopit. Tento princip definoval francouzský filozof René Descartes. Učí, že přistupujeme ke světu kolem nás s metodickými pochybnostmi. Co to znamená? To znamená, že když vidíme např. jezero v přírodě, tak nevíme, že je to skutečné jezero pokud se do něj neponoříme.

Descartes  přichází s principem „Myslím, tedy jsem“, začíná tedy sám se sebou, z perspektivy sama sebe se dívá na svět kolem a pokouší se jej vysvětlit z perspektivy sama sebe a racionalismu. Rozum je základem jeho filozofie. Ale nejen rozum, nýbrž autonomní rozum. To znamená rozum založený sám na sobě. Člověk se stává konečným rozhodčím, toho co je pravda a co ne. Člověk si utváří svůj vlastní osud.

Teologie je v současné době ovlivněna vědou a filozofií do míry, která v dávnověku a středověku neexistovala. Dříve byla teologie královnou věd a definovala pravidla pro vědu a filozofii. Nyní se situace otočila a objevy vědy definovaly problémy pro filozofii, která začala definovat nová pravidla pro teologii.

Racionalisté začali zpochybňovat tvrzení náboženských myslitelů a institucí. Ti, kteří dříve byli teologové a křesťané se stali filozofy a později skeptiky, agnostiky, anebo ateisty. Když následovali tuto filozofii, začali zpochybňovat biblická tvrzení o nadpřirozenu na základě nedostatku rozumových důkazů. Postoje a příkazy náboženství se jim zdají nepřesvědčivé, když jsou zkoumány ve světle rozumu. Racionalisté předpokládají, že použití rozumu vedlo k lidskému pokroku, i když ne vždy v neustálém vzestupu. Racionalisté jsou přesvědčeni, že lidský pokrok by mohl být větší, kdyby se pečlivě a důsledně používal rozum.

Intelektuální základ racionalismu je založen na Darwinově teorii evoluce, která byla zpopularizována Thomasem Huxleyem a Ernstem Haecklem a tzv.„vyšší kritikou Bible“ zvláště v Německu. Ve 20. století přispěla sekularizace společnosti, zvýšení vzdělanosti a nárůst vědění k expanzi racionalismu. Racionalisté 19. století byli zásadně nastavení proti zjevení, proti nadpřirozenu, proti víře. Vyvyšovali ale lidský rozum, byli pro otevřenou diskusi a pro skeptické zkoumání.

Většina moderních teologů zapomněla, že autentická teologická metoda obrací Descartovu metodu vzhůru nohama. Namísto Descartovy úvahy „Myslím, tedy jsem“ pravá teologická metoda říká – „Bůh je, proto já myslím“. Písmo říká – „Na počátku Bůh stvořil…“

Genesis 1:1 „Na počátku Bůh stvořil nebe a zemi.“

Jan 1:1 „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.“

Bible začíná Bohem, který se sklání k člověku spíše než naopak. V dnešním světě je Bůh odosobněn a považován spíše za substanci nebo myšlenku.

Bezčasový Bůh Platonicko-Aristotelovské filozofie byl nahrazen časově omezeným Bohem – ne tak jak jej ukazuje Písmo, ale jako přebývajícího uvnitř hlubokých zákoutí lidské mysli, přemýšlení a zkušeností. To, jak uvidíme, mělo zničující vliv na to, jakým způsobem se chápe zjevení a inspirace a vůbec celý pohled na Písmo.

Role rozumu a víry v životě křesťana.

Jakou roli hraje rozum v životě křesťana? Vynechá křesťan rozum, jen aby slepě věřil? Rozum musí hrát roli v našem myšlení, ale jak to funguje? Rozhodujeme o tom co je správné a co špatné na základě Písma nebo rozumu? Vylučují se navzájem ve své podstatě? Existuje absolutní měřítko pro chování?  Nebo si zvolíme svá vlastní morální pravidla? Pro křesťana, je Písmo jediným pravým zdrojem, který může osvítit mysl člověka a informovat jej o tom, co je správné a co špatné. Křesťan se nemůže spoléhat na svou vlastní lidskou a chybující sílu rozumu. Náš život s Kristem se neřídí jen tím, co vidíme, ale řídí se také vírou, která je založena, jak na informacích, tak i na osvícení Božskou moudrostí.

Korelace, analogie a racionalismus ovládají lidské myšlení už přinejmenším tři staletí. Lidé, kteří používají slovo osvícení, osvítili sami sebe svou vlastní moudrostí, což nebylo nic jiného, než čistě lidská reakce na dobu reformace, která vyvýšila víru na správné místo v životě člověka. Základy lidské filozofie a brány pekel byly otřeseny, když Martin Luther pochopil, že člověk je „živ z víry“. Pokračující válka mezi Bohem a satanem, dobrem a zlem, pravdou a lží se od té doby neustále stupňuje. Posledních tři sta let ukázalo tuto válku, která skončí vyvrcholením konfliktu, což je popsáno v knize Zjevení.

Každý člověk má rád kompromisy, které vedou k tomu, že každá strana může být vítězem. Někteří lidé v náboženském světě by rádi viděli kompromis mezi navzájem si protiřečícími názory na stvoření – původ země. Někteří to nazývají teistická evoluce, což je v podstatě teistický naturalismus. Myšlenka je, že pokud můžeme tak nějak vložit Boha do lidského podání víry, tak už se tam vejde každý.

Problém spočívá v tom, že tyto dva světonázory si protiřečí a nemohou spolu existovat. Principy a předpoklady na nichž jsou tyto dva názory založeny, jsou naprosto odlišné a neslučitelné. Buďto je člověk teista, který věří, že Bůh zasahuje do historie, a nebo je člověk naturalista, který věří, že Bůh nezasahuje do historie. Jinými slovy někdo je buď naturalista, nebo supernaturalista. Žádná zlatá střední cesta neexistuje!

Teistická evoluce a naturalismus jsou protiklady. Člověk nemůže věřit zároveň v Boha, který působil na zemi před miliony lety i v to, že naturalistický proces působil, aby se to samé stalo během stejného období. Tyto dvě myšlenky si protiřečí a jsou filozoficky neslučitelné. Přesto se dnes někteří křesťané snaží je sloučit.

Dnešní křesťané by měli vědět, co akceptujeme a proč to akceptujeme. Musíme chápat, že základní předpoklady vědy a křesťanství je nutno akceptovat vírou. Člověk může obdivovat skeptika, protože je důsledný ve své víře ve vědu a zároveň může obdivovat křesťana, jehož víra v Boha jej provází po celý život, ale můžeme opravdu obdivovat někoho, kdo se snaží udělat filozofickou roznožku a spojit neslučitelné. V knize Zjevení je to nemožné.

Tyto teologické a filozofické války nejsou ničím novým. Jsou staré jako teologie sama. V církvi se vždy diskutovalo, jak může víra kooperovat s rozumem. V období reformace, kdy byla tradice vyzdvižena nad Písmo, se tomu říkalo katolicismus. Když bylo vyzdviženo Písmo nadevše, říkalo se tomu protestantismus. Lidský rozum, který byl vyvýšen jak nad tradici, tak i nad Písmo, což zavrhovali obě instituce, se nazývá racionalismus.

Pravé křesťanství je nad rozumem, ale ne proti rozumu. Racionalismus staví rozum proti zjevení, popírá nadpřirozeno a zázraky, jako jsou informace o satanovi, velkém sporu mezi silami dobra a zla, nebe, peklo, vzkříšení atd. Každý princip křesťanské víry jako je trojjedinost, vtělení, původ hříchu, usmíření skrze Kristovu krev, znovuzrození skrze křest, obnovení svatým Duchem a vzkříšení Ježíše – všechna tato tajemství přesahují lidskou představu a rozum.

„Filip Schaff History str . 25-31: „Martin Luther se mocně držel víry. Takové víry, která věří i proti rozumu. Napsal: „Je to kvalita víry, která kroutí krkem rozumu a škrtí šelmu, kterou celý svět se vším stvořením nemůže uškrtit. Abrahám zajal svůj rozum a zavraždil ho v tom smyslu, že věřil Božímu slovu, ve kterém mu bylo zaslíbeno, že z jeho neplodné ženy Sáry mu Bůh dá potomka.“ Luther znal nepřítele, ale přemohl jej, jeho víra zvítězila nad pochybností.“

1. List Janův 5:4 „Všechno, co se narodilo z Boha, přece přemáhá svět. A to je to vítězství, které přemohlo svět: naše víra.“

Jaké filozofie nebo nápady přinášíme ke studiu Božího slova, konkrétně ke knize Zjevení? Známe Boha a Ježíše, kterého poslal na tento svět? Položili jsme lidský úsudek k nohám Ježíše? Jsme ochotni nechat k nám hovořit svatého Ducha, který stojí mimo lidské souvislosti příčin a důsledků?  Bez víry není možné líbit se Bohu.

Židům 11:6 „a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.“

Jan 7:17 „Bude-li někdo chtít konat jeho vůli, pozná, je-li to učení z Boha, nebo zda mluvím sám od sebe.“

Související přednášky

Kdo je autorem Bible?

Kdo je autorem Bible?   Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač. Podle tvrzení samotných autorů Bible a v souladu s tradičním chápáním, které zastávali starověcí

Celý článek