Hlavní interpretační metody

Tajemství Bible – Ladislav Hodač

Vítám vás k další přednášce z dílny „Tajemství Bible“. Budeme se zabývat hlavními výkladovými metodami. Po té co jsme tedy pochopili základní principy interpretace Písma z první přednášky, zaměříme se na metody interpretace, neboli výkladu, které jsou používány při studiu prorockých knih Daniel a Zjevení. Podíváme-li se do teologické literatury, zjistíme, že se jedná přinejmenším o pět hlavních interpretačních metod. Tyto metody jsou: preterismus, futurismus, idealismus, eklektismus a historicko-gramatická výkladová metoda. Ať již při studiu knihy Daniel, nebo Zjevení člověk použije jakoukoli interpretaci, s velkou pravděpodobností se vejde do jedné z těchto kategorií.

Co dělá výklad, především knihy Zjevení, ještě složitějším je to, že někteří lidé používají kombinace těchto výkladových metod v různých částech knihy. Jednodušší by bylo držet se jedné metody. Přibližně až do posledních 150 let téměř všichni interpretovali první tři kapitoly knihy Zjevení symbolickým způsobem, protože text jednoznačně vysvětloval, co symboly znamenají. Například 7 svícnů JE 7 církví a 7 hvězd JSOU andělé – poslové sedmi církvím. V prvních třech kapitolách tedy není žádné tajemství. Následující kapitoly jsou již složitější, protože symbolika není hned zřejmá, což vyvolává velký zmatek. Není divu, že z tolika různých výkladových metod je čtenář zmaten.

Dříve, než se ale budeme zabývat jednotlivými výkladovými metodami, je nutné si trochu přiblížit historické souvislosti týkající se výkladových metod preterismu a futurismu. V době reformace Martina Luthera obdrželo papežství mocnou ránu. Snažilo se získat ztracený vliv, pomocí různých řádů své organizace, ale ty byly tak zkorumpované, že před nimi lidé neměli respekt. Mniši žebravých řádů Dominikánů a Františkánů, kteří pokoutně prodávali relikvie a odpustky se stali terčem posměchu a opovržení. V této krizi nabídl Ignác z Loyoly a jeho společníci církvi službu v tom smyslu, že byli ochotní dát se do služeb papeže a jít tam, kam papež určí. Ať už jako kazatelé, misionáři, učitelé, poradci, nebo reformátoři. Byl vytvořen nový řád Tovaryšstva Ježíšova, neboli jezuitů, který byl papežem autorizován v roce 1540. Rychle se rozšířil po celé Evropě. Dalo by se říci, že římská církev povstala, jako zraněný obr, ve snaze obnovit ztracený vliv a území, které ztratila díky protestantské reformaci. Ambiciózním cílem jezuitů bylo, stát se hlavním řádem římské církve. Přestože se nazývali Tovaryšstvo Ježíšovo, nebo jezuité, protestanté jim říkali v němčině jezuwieder, tedy proti Ježíši.

Jejich vliv byl znatelný takřka okamžitě. Rok od roku byli mocnější tím, že se věnovali vědě, umění, kultuře, politice, misii, obchodu a výrobě. Začali kázat stejným způsobem jako protestanté. Totiž v ulicích a na trzích. Brzo se stali nejvýmluvnějšími kazateli své doby. Kostely byly příliš malé, aby pojaly množství posluchačů, kteří se kolem nich shromažďovali. Rychle se začali šířit po celé Itálii, Portugalsku, Německu a obzvlášť Rakousku a Bavorsku. Úspěšně potlačovali protestantismus všude, kam dosáhl jejich vliv. Některá města jako např. Ingolstadt a Kolín jim otevřeli své dveře, jiná města jim vzdorovala.

V roce 1558 byl jmenován druhým generálem řádu, muž jménem Diego Laynez. Na Tridentském koncilu úspěšně použil svoji moc a schopnosti ve prospěch papežství. Jezuité se usadili v univerzitách různých zemí. Stali se z nich nejlepší učitelé v zemi. Dokonce i protestanté začali posílat své děti k těmto učencům kvůli studijním výsledkům.

Konflikt mezi protestanty a katolíky byl zásadní a nesmiřitelný. Římští katolíci věřili v autoritu církve, zatímco protestanté v autoritu Bible. Katolíci podřizovali své svědomí kněžím, protestanté pouze Bohu. Římští Katolíci věřili v papeže jako viditelného reprezentanta Krista na zemi, zatímco protestanté chápali papeže jako antikrista, tedy nepřítele Krista, chápali ho jako někoho, kdo si na Krista jenom hraje. Římští Katolíci uznávali církevní hierarchii jako pokladnici duchovní pravdy, zatímco protestanté se dívali na kněze jako na služebníky církve a ne jako na církev jako takovou. Katolíci spokojení s učením církve ponechali studium Bible svým učencům. Protestanté na druhé straně byli přesvědčeni, že je nutné, aby Boží slovo studovali všichni lidé. Jedni se obávali šíření Bible, jakoby to byla hereze, zatímco protestanté tuto knihu překládali do mnoha jazyků s úmyslem, aby se dostala do každé rodiny. V období kdy se Luther objevil na všeobecném koncilu v roce 1518 a koncilem v Tridentu v roce 1545 byla Bible protestanty přeložena a vydána v němčině, dánštině, švédštině, islandštině a angličtině. Reformace byla úspěšně ustanovena v Německu, Švýcarsku, Švédsku, Dánsku a v Anglii.

Na Tridentském koncilu proti sobě stály nesmiřitelně dva systémy. Tento koncil odsoudil učení reformátorů.

Tridentský koncil začal v roce 1545 za vlády papeže Pavla III a skončil v roce 1563 za papeže Pia IV. Na tomto koncilu byly sepsány dekrety, které se staly permanentním zákonem katolické církve. Učení reformace bylo odmítnuto a stigmatizováno jako morová hereze. Svým způsobem byl koncil v Tridentu vyvrcholením protireformace. Byla to definitivní odpověď Říma  reformaci.

Formující se jezuitský vliv byl potvrzen skutečností, že dva známí jezuité Alfonzo Salmeron a Diego Laynez, kteří sloužili papeži jako teologové a které Loyola podporoval, aby vzdorovali jakékoliv změně doktríny, byli pozváni, aby kázali na koncilu. Brzo si získali přízeň delegátů neobvyklou znalostí učení tzv. církevních otců, učeneckých závěrů, filozofie a katolické nauky. Tím získali na Tridentském koncilu velký vliv. S tímto pozadím historie se pojďme zamyslet nad jednotlivými výkladovými metodami, abychom si mohli zvolit tu správnou.

Preterismus.

Preteristický pohled na příběh knihy Zjevení jej aplikuje na situaci sedmi sborů v římské provincii Asii v 1. století. Podle preterismu neexistuje v knize Zjevení žádný prorocký aspekt týkající se událostí doby konce. To ale protiřečí tomu, co sám apoštol Jan zmiňuje ve své knize:

Zjevení 1:3 „Blaze tomu, kdo čte, i těm, kteří slyší slova tohoto proroctví a drží se toho, co je v něm napsáno. Ten čas je blízko.“

Zjevení 22:18 „Každého, kdo slyší prorocká slova této knihy, ujišťuji: Kdokoli k nim něco přidá, Bůh mu přidá ran v této knize zapsaných.“

Je tedy zřejmé, že kniha Zjevení stejně jako kniha Daniel je kniha prorocká.

Kdyby tomu tak nebylo tak by se takzvané poslední dny vztahovaly na 1. století křesťanské historie. K čemu by pak bylo studium knihy, jejíž poselství by se vztahovalo jen na doslovných 7 církví v 1. století a která by neměla co říci k událostem v průběhu křesťanských dějin a hlavně doby konce. Nanejvýš by člověk mohl vytěžit několik duchovních lekcí, ale to by bylo vše.

Preterismus tedy tvrdí, že události knihy Zjevení se vztahují na situaci ve které žil apoštol Jan. Takže i použité symboly popisují události týkající se světa prvního století a lidí této doby. Podle preterismu apoštol Jan těmto lidem vysvětloval, jak je Bůh zachrání od jejich pronásledovatelů.

V současné teologické literatuře má preterismus dvě formy. Jeden pohled tvrdí, že Zjevení je proroctví, které popisuje pád Jeruzaléma v roce 70. To by předpokládalo, že kniha byla napsána před rokem 70. Babylon veliký představuje v tomto pohledu odpadlý Izrael, který pomáhá Římu v utiskovaní křesťanů.

Druhá verze preterismu tvrdí, že Zjevení je proroctví o pádu Římské říše, která je Babylon veliký a pronásleduje svaté. Od křesťanů je očekáváno, aby vydrželi, jelikož jejich pronásledovatelé budou souzeni.

Zajímavé je, kdo je původcem teorie preterismu? Tento výklad byl vyvinut a definován pro Římsko katolickou církev jezuitským učencem Luisem de Alcazarem, který žil v letech 1554 – 1613. Principy preterismu mají své kořeny už v judaismu a byly vyvinuty více ve 14. století židovským rabínem Hayyim Galipapou.

Tridentský koncil byl svolán Římskou katolickou církví, aby se postavil proti útokům na katolicismus ze strany Luteránské církve v Evropě. Mezi diskutovanými tématy na Tridentském koncilu byly traktáty napsané Martinem Lutherem, ve kterých identifikoval papeže jako antikrista. Církev se tedy musela postavit této výzvě.

Alcazar nabídl teologické vysvětlení, že papež nemůže být antikrist, jelikož malý roh z Daniele 7. kapitoly se už objevil. Antikrist podle názoru Alcazara byl Antiochus Epifanes IV., Syrský král, který vládl v letech 175 -164 před Kristem. Tento král také znesvětil židovský chrám v letech 168 -165 před Kristem.

Alcazar tedy předpokládá, že Antiochus Epifanes IV. naplnil proroctví v knize Daniel a Zjevení týkající se antikrista. Pokud by to tak bylo, tak by papež, nebo lépe řečeno římský papežský systém, nemohl být antikristem, jak správně tvrdili protestanté. Také císař Nero byl navržen jako kandidát na antikrista.

Následující citát významného učence shrnuje dilema, se kterým je konfrontován moderní čtenář Bible: „Díky vzestupu vědecké historicko-kritické interpretace přestali učenci zkoumat knihu Zjevení jako proroctví, které předpovídá budoucí události a přestali dešifrovat její plány pro dobu konce. Místo toho studují tuto knihu jako zdroj historických textů, který odhaluje pozadí své vlastní doby a společnosti.“

Zdroj: Elisabeth Schussler Fiorenza, Revelalation: A Vision of A Just World, Minneapolis, MN: Fortress Press 1991,16.

Námitky proti preterismu.

Kdyby fungoval preteristický výklad, pak by kniha Zjevení neměla vůbec co říci generacím křesťanů po dobu minimálně 1800 let. Preterismus očividně neřeší velký spor mezi Kristem a satanem. Neřeší obdržení Boží pečetě a znamení šelmy v době konce. Nestará se o události doby konce. Vůbec nevysvětluje, co se děje s křesťany během celé éry křesťanství.

První verze preterismu je neplatná, pokud kniha Zjevení byla napsána po roce 70, nebo v letech 95-96. Druhá verze preterismu má omezenou představu o soudu světa, a soud aplikuje pouze na zkázu Jeruzaléma, což odporuje proroctví z knihy Daniel 2 a 7 a Zjevení 22:12, kde stojí psáno: Zjevení 22:12 „Hle přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků.“  Tento text a Daniel 2 a 7 jasně hovoří o univerzálním soudu. Antiochus Epifanes IV. byl relativně bezvýznamný řecký král ve srovnání s aktivitami malého roku, tedy římského papežství z Daniele 7 a šelmy ze Zjevení 13 během období1260 let.

Preterismus zbavuje knihu Zjevení jejího prorockého významu. Neaplikuje text do událostí doby konce a také tento výklad svádí k milnému názoru o charakteru, podstatě a identitě antikrista a šelmy ze Zjevení 13. Což pochopitelně byl Alcazarův záměr. Jak můžeme zaručit, že neobdržíme znamení šelmy, když neznáme její identitu. Zdá se, že kniha Zjevení nemá pro preteristy v tomto ohledu žádnou výpovědní hodnotu. Preterismus za posledních dvě stě let masivně ovlivnil učence a stále ovládá evangelikální protestantské církve většinou ve spojení s idealismem. Protestantské církve v současné době z větší části přijaly jezuitské výkladové metody, které měly a mají jediný cíl a to je likvidace protestantské teologie a tím tedy protestantizmu jako takového. Ekumenické snahy dnešní doby jasně ukazují, jak byla tato strategie úspěšná.

Idealismus.

Idealistická interpretace pohlíží na knihu Zjevení jako na teologickou báseň, která hovoří o boji království světla a království temnot.  Je to filozofie křesťanské historie, ve které jsou křesťané konfrontováni s démonickými silami zla a vítězí nad nimi. Použité symboly v knize Zjevení se nevztahují na žádnou konkrétní událost v historii. Důraz je kladen na bezčasé etické pravdy a principy spíše, než na historické události. Idealismus nevidí žádný historický, nebo literární význam v Janově vizi. Idealistická výkladová metoda pokračuje v používání alegorické interpretace, která dominovala ve středověku a je oblíbená u těch, kteří se snaží minimalizovat historický charakter přicházejícího vyvrcholení dějin, tedy Kristova příchodu. Mnozí zastánci této výkladové metody zdůrazňovali už před sto lety, že v knize Zjevení nehledáme konkrétní historické události, ale díváme se na přehled principů, které ovládají historii jak světa, tak i církve.

Námitky proti idealismu.

Jaké výhrady musí mít každý opravdový protestant k této výkladové metodě? Idealismus popírá jakékoliv naplnění historických událostí knihy Zjevení. Tato výkladová metoda tvrdí, že Zjevní nepopisuje žádné konečné vyvrcholení historie, ať už konečným vítězstvím Boha, nebo soudem nad silami zla. Použité symboly v knize Zjevení se neaplikují na žádné historické události.

Futurismus.

Jedna z nejpopulárnějších metod interpretace v dnešní době, pokud se týká knihy Daniel a Zjevení, je futurismus. Získala mnohé přívržence počátkem 20. století a její popularita velice vzrostla za posledních 30 let. Futuristická metoda interpretace tvrdí, že kapitoly 4 -19 v knize Zjevení jsou proroctvími o budoucích událostech, které se odehrají na této zemi, po té co věřící lidé budou vytrženi. Podle této výkladové metody je kniha Zjevení relevantní pro lidi žijící v době konce až po tajném vytržení.

Futuristická výkladová metoda má své počátky v Tridentském koncilu, kdy další jezuitský teolog Alfonzo Ribera zaujal opačný postoj, než Alcazar – zakladatel preterismu, když tvrdil, že papež nemůže být antikristem, jelikož antikrist ještě nepřišel. Antikrist přijde teprve v budoucnosti, až po vytržení věřících lidí.

Ribera vydal pětiset stránkový komentář knihy Zjevení kolem roku 1590. Tvrdil, že kapitoly 1-3 popisují pohanský Řím, kapitoly 4 – 22 se vztahují na budoucí období 3 a půl doslovných let, těsně před druhým příchodem, kdy katolická církev odpadne a až pak přijde antikrist, který bude pronásledovat a rouhat se božímu lidu. Znovu také postaví jeruzalémský chrám, zničí křesťanské náboženství, zapře Ježíše Krista, Židé jej přijmou, bude tvrdit, že je Bůh, zabije dva boží svědky a dobyde celý svět.

Časové prorocké údaje 1260 dní, 42 měsíců, a 3 a půl času není doslovných 1260 let podle principu den za rok, ale doslovných 3 a půl roku. Tyto časové údaje najdeme ve Zjevení 12:6, 12:14, a 13:5. Šelma ze Zjevení 13:1-10 a zmíněné časové údaje se podle futuristického výkladu nevztahují na středověkou církev, ani na papežství.

Je smutné, že tato futuristická teorie byla dále rozvíjena protestanty – Maitlandem, Darbym a Scofieldem v 19. a raném 20. století. Pojďme se krátce podívat do historie na události, které vedly k přijetí futuristické výkladové metody ve spojených státech a protestantismu dneška.

Samuel Maitland (1792-1866) byl učenec a knihovník arcibiskupa z Canterbury. Propagoval futurismus v Anglii po roce 1826. Maitland byl jedním z prvních a hlavních zastánců historicko-gramatické výkladové metody, který se od ní odvrátil a přijal Riberovy futuristické myšlenky.

Edward Irving byl kazatelem ve Skotsku. V jeho sboru byla patnáctiletá slečna jménem Margaret McDonaldová, která začala mít vize. Vize, které měla v roce 1830 obsahovaly mj. teorii tajného vytržení ještě před objevením se antikrista.

John Nelson Darby (1800-1882) byl kazatelem Irské církve, který četl dílo o futurismu od Manuela de Lacunzi a byl přesvědčen o jeho názorech. Strávil nějakou dobu v Americe a také u tzv. Plymouthských bratrů, propagoval futurismus a tajné vytržení. Darby se v roce 1830 zúčastnil Powerscourt Ireland Conference, které se zúčastnil také Edward Irving a slyšel o vizích Margarety Mcdonaldové. Navštívil ji tedy, aby slyšel z prví ruky o jejích vizích. Po té psal s nadšením o futurismu.

Darbyho největší inovací bylo načasování vytržení, které odvodil od apoštola Pavla, který prorokoval, že věřící lidé budou vytrženi vstříc Kristu ve vzduchu. Většina teologů chápala tato Pavlova slova tak, že se vztahují na částečné vzkříšení v době konce. Darby přemístil tuto událost na samý začátek apokalypsy. Bylo to malé přemístění s velkými důsledky. Toto přemístění ušetří božímu lidu konečnou dobu soužení, kterou pak zažijí pouze nevěřící a ti kdo jsou doktrinálně svedeni. Darbyho schéma se stalo pilířem nového fundamentalismu.

Cyrus Ingersoll Scofield (1843-1921) byl velice ovlivněn Darbyho učením. Scofield byl obrácen ke křesťanství Dwightem Moodym, když byl ve svém životě na dně. Scofield začal vážně studovat Bibli způsobem, který byl později převzat Moodyho biblickým institutem v roce 1914.  Scofield byl poctěn kázáním na Moodyho pohřbu. Později psal a vydal komentovanou Bibli krále Jakuba, do které zapracoval v poznámkách, vysvětleních a odkazech futuristickou teorii. Scofieldova Bible s odkazy byla vydána v roce 1909. V roce 1930 bylo prodáno více než milion jejich výtisků. Jeho biblické komentáře měly obrovský vliv na americký protestantismus, což dokazuje dlouhá řada učenců, kteří akceptují jeho učení dodnes.

Nejpopulárnější forma tzv. dispenzacionalistického futurismu zahrnuje následující body, které jsou velmi podobné těm, které propagoval Ribera v roce 1590 :

1. Etnický Izrael bude jako národ v Palestině znovu obnoven
2. Církev bude vytržená v tajném vytržení do nebes
3. Sedm let soužení se odehraje ke konci tohoto období
4. Pak bude vládnout antikrist
5. Poté se shromáždí koalice zlých národů, které budou bojovat o Jeruzalém
6. Pak nastane čas soužení
7. Kristův příchod přeruší soužení, když porazí zlé národy při svém příchodu
8. Ježíš založí tisíciletou vládu na zemi
9. Satan se vzbouří na konci millenia a pokusí se porazit Krista a jeho svaté
10. Začne Kristova věčná vláda společně se svatými na nové zemi a v novém nebi, satan je poražen.

Dispenzacionalističtí teologové v posledních padesáti letech strávili mnoho času  vylepšováním této teorie. Jejich hlavním počinem bylo, že přesunuli proroctví o 70-ti týdnech z Daniele 9:24, které se vztahuje na 490 let doby milosti pro židovský národ, do konce času, kdy bude následovat vytržení. Podle jejich názoru přijde antikrist po třech a půl letech nejistého příměří uprostřed sedmdesátého týdne. Tento antikrist bude vládnout 42 měsíců, což je tři a půl doslovného roku, neboli 1260 doslovných dní v poslední polovině sedmdesátého týdne.

Když se podíváme na knihu „Vytržení“, kterou napsal Hal Lyndsey (1983) zjistíme, že začal počítat sedmdesát týdnů od roku 444 před Kristem. Ukončil šedesátý devátý prorocký týden životem a smrtí Ježíše Krista. To je velice podobné historicko-gramatické výkladové metodě, s výjimkou počátečního data, kdy proroctví začíná. Správné datum je rok 457 před Kristem. Tyto dvě výkladové metody se liší v posunutí sedmdesátého týdne do období po vytržení, na místo, aby se nechal logicky po šedesátém devátém týdnu. To způsobuje velkou mezeru v proroctví o sedmdesáti týdnech, neboli 490 letech.

Tím že futuristé posunuli sedmdesátý týden až do doby konce, po tajném vytržení, jim umožňuje, aby časové údaje ze Zjevení 12:6, 12:14 a 13:5 byly použity, jako doslovný čas. Takže 42 měsíců, 3 a půl roku a 1260 dnů jsou tedy podle futuristů doslovnými 3 a půl roky. Aby toto fungovalo musí člověk věřit, že sedmdesátý týden z Daniele 9:24 může být oddělen od 490 let zkušebního období vymezeného Bohem pro Izraeleský národ do doby konce. Dále musí člověk věřit, že tyto texty v knize Zjevení jsou myšleny doslova a ne prorocky.

Námitky proti futurismu.

Jak zastánci historicko-gramatické výkladové metody, tak i zastánci eklektistické metody o které budeme hovořit za okamžik, mají problém s tímto výkladem.

Futurismus totiž nezohledňuje fakt, že kniha Zjevení byla také psána pro čitatele prvního století. Zastánci historicko – gramatické výkladové metody namítají, že tento výklad nedává žádné rady křesťanům po dobu 1800 let křesťanské historie. Protože všechny události z kapitol 4 -19 se podle futuristické výkladové metody odehrávají až po tajném vytržení. Tyto kapitoly jsou podle futuristů adresovány těm hříšníkům, kteří byli tzv. zanecháni a ne křesťanům v období celé křesťanské historie.

Otázkou je, jestli nějaký biblický text podporuje myšlenku, že se sedmdesátý týden z Daniele 9:24 může posunout až do doby konce? Podle mého názoru nám žádný biblický text nedoporučuje, abychom oddělili sedmdesátý týden z proroctví o sedmdesáti týdnech. Stejně jako u preterismu tato změna proroctví pouze svádí věřícího člověka od pochopení původu, vlastností a tedy identity skutečného antikrista. Pokud hledáme šelmu z moře ze Zjevení 13:1-10 až po tzv. vytržení, tak špatně identifikujeme osobu antikrista. Jestliže jsou šelmy z moře a ze země aktivní již dnes před vytržením, což jasně naznačuje Zjevení 13, tak jsou lidé ve velkém nebezpečí, protože jim hrozí, že obdrží tzv. znamení šelmy.

Protestanté by měli zpozornět. Otázkou je, jestli opravdu ještě vědí, proti čemu protestovali na začátku protestantské reformace? Cožpak si už nepamatují, co to stálo za úsilí lidi, jako byl Luther, Kalvín, Wesley a jiní postavit se proti a identifikovat antikrista? Futurismus je výkladová metoda, která vznikla, aby zničila Lutherovu reformaci a nemá co dočinění se správnou biblickou teologií. Futurismus se stal nástrojem, jak podkopat víru, která byla dána svatým, víru která zahrnovala prorocká poselství, která strhla masku poslednímu satanovu pseudo – křesťanskému podvodu.

Za posledních 500 let od protestantské reformace neexistují rozumné argumenty pro tuto interpretaci. Přijmutí této interpretace se uskutečnilo až v okamžiku, kdy protestantští teologové pro sebe znovu objevili a přijali Riberovu teorii a vložili ji do své teologie. Až donedávna protestanté nikdy nevěřili ve futuristickou teorii.

Eklektismus

Tento název je odvozen od řeckého eklektikos, což znamená výběr. Jde tedy o sloučení různých interpretačních metod, konkrétně  preterismu, futurismu a idealismu. Proč eklektičtí učenci vynechávají historicko-gramatickou výkladovou metodu? Odpověď je jednoduchá. Protože je naprosto neslučitelná s ostatními třemi výkladovými metodami. To jakým způsobem eklektičtí vykladači kombinují preterismus, futurismus a idealizmus je různé.

Někteří učenci se přiklánějí k modifikované verzi idealistické výkladové metody, která připouští závěrečné vyvrcholení lidských dějin soudem a spásou člověka. Možná by bylo nejlepší nazývat tento pohled eklektismem. Podle tohoto názoru nejsou v knize Zjevení prorokovány žádné konkrétní historické události kromě druhého příchodu Ježíše Krista, který přinese záchranu a soud a pak založí své věčné království tím, že stvoří vše nové. Apokalypsa sice zobrazuje symbolicky události v průběhu dějin křesťanské církve, ale ne konkrétně. Ježíš povede všechny události ke konečnému výsledku, jehož vyvrcholením je poslední soud a definitivní založení jeho království. Většina symbolů v knize Zjevení jsou trans temporální v tom smyslu, že se dají aplikovat na různé události v průběhu církevních dějin.

Někteří zastánci eklektismu říkají, že lidé vyznávající historicko – gramatickou výkladovou metodu mohou mít někdy pravdu v tom, že přesně identifikují historické události, ale mýlí se v tom smyslu, že omezují tuto identifikaci pouze na jednu historickou realitu. Jinými slovy, symbolika může být aplikována znovu a znovu na jakoukoli situaci, na kterou se symbol hodí. Hlavním problémem interpreta je identifikovat pomocí precizní exegeze – tedy kritického zkoumání textu a zkoumáním původního historického pozadí ty texty, které se vztahují na minulost, přítomnost a budoucnost.

Další definice eklektismu.

Mnoho učenců v několika posledních desetiletích preferují kombinovat více, než jednu výkladovou metodu jak už jsme zmínili. Tvrdí, že historicko – gramatická výkladová metoda má velmi omezenou hodnotu, jestli vůbec nějakou. Ty tři ostatní metody mohou být různě kombinovány, aby se co nejlépe vyjádřilo, jak si Jan přál, aby jeho kniha byla pochopena. Řešením tedy je, aby preteristická, idealistická, a futuristická metoda byly pospojovány takovým způsobem, že by se maximalizovaly jejich silné stránky a minimalizovaly jejich slabé stránky. Jeden autor nazval svoji výkladovou metodu spásnou historickou formou modifikovaného idealismu.

Každá výkladová metoda vykládá například knihu Zjevení ze své perspektivy. Smyslem dobré exegeze, expozice, a aplikace pokud se týká třeba knihy Zjevení, je představit správnou biblickou interpretaci, založenou na principu, že Písmo je nutné vykládat Písmem. Skutečností ale je, že každý interpret přistupuje k výkladu s předpojatostí ve své mysli. To ovšem není problém té knihy, je to problém vykladače.

Problémy eklektismu.

Eklektismus nabízí, dovolil bych si říci, výkladový guláš při interpretaci knihy Zjevení. Na první pohled se zdá, že nabízí odlišnou formu interpretace, ale při bližším pozorování zjistíme, že používá a libovolně různým způsobem mixuje preterismus, futurismus a idealismus. Eklektismus, stejně jako před ním i idealismus, nevidí žádnou chronologii v knize Zjevení. Z toho důvodu nefunguje ani biblický výkladový princip den za rok. Přestože existuje jakýsi pocit pro pohyb dějin kupředu, který bude zakončen událostmi konce, neexistuje žádná jiná konkrétní časová událost. V tomto výkladovém přístupu neexistuje žádné časové zařazení aktivit, ani Krista a ani antikrista. Chybí pochopení aktivit různých protagonistů ve velkém sporu mezi silami dobra a zla, protože se odmítá myšlenka konkrétní historické aplikace.

Kdo je šelma z moře a šelma ze země ve Zjevení 13, musíme se zeptat? Proč nemohou být identifikovány? Kdo je drak? Eklektisté nechtějí identifikovat žádnou konkrétní historickou entitu. Podle této výkladové metody může být šelma z moře z 13. kapitoly aplikována na jakoukoliv situaci v křesťanském období, ve kterém jsou mocnosti světa v nepřátelském postoji vůči Božímu lidu.

Neustálé opakování aplikace určitého symbolu přináší stejný problém, jako kdybychom aplikovali vyjádření apoštola Jana v 1. listě Janovo 2:18 na tolik různých lidí, že bychom zapomněli na to, kdo je tím hlavním antikristem, který je popsán v knize Daniel 7:25 a Zjevení 13:1–11.

Přečteme si teď 1. List Janův 2:18 „Dítky, nastala poslední hodina; a jak jste slyšeli, že přijde antikrist, tak se nyní vyskytlo mnoho antikristů; podle toho víme, že nastala poslední hodina. A ve verši 22 se Jan ptá:  Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Kristus? To je ten antikrist, který popírá Otce i Syna.“

Jan v těchto verších bez pochyby říká, že každý, kdo popírá, že Ježíš je Kristem, tedy pomazaným, neboli spasitelem, je antikrist. To ale neznamená, že ta moc, která je popsána ve Zjevení 13:1–11 není. Tím hlavním, historickým antikristem, který se rouhá proti Nejvyššímu a hubí svaté Nejvyššího a který se bude snažit změnit doby a Boží zákon. Jestliže nemáme problém identifikovat Michaela ve Zjevení 12:7, tak proč je problém identifikovat draka a šelmu z moře, kteří jsou Jeho úhlavními nepřáteli. Eklektisté se brání jasně identifikovat tyto historické entity. Proto musíme jako věrní protestanté odmítnout tuto výkladovou metodu.

Historicko-gramatická výkladová metoda.

Historicko – gramatická výkladová metoda, svým způsobem myšlení následuje Antiochijskou syrskou výkladovou školu, o které jsme již hovořili v první přednášce. Je to metoda interpretace biblických proroctví, která tvrdí, že proroctví v knihách Daniel a Zjevení popisují pomocí symbolické řeči konkrétní historické osoby, národy, či události. Tyto události se pak naplňují průběžně v lidských dějinách, od doby proroků nebo apoštolů, až do druhého příchodu Ježíše Krista. Proto se jí také někdy říká kontinuální výkladová metoda.

V rané křesťanské církvi se obvykle, pokud se týká prorockých knih, interpretovaly spíše jednotlivé pasáže, než celé knihy. Nejstarší úplný komentář o knize Zjevení byl napsán Viktorínem z Ptuje, a je považován za jeden z nejstarších dochovaných komentářů, který používá historicko – gramatickou výkladovou metodu. Tento komentář byl napsán kolem roku 300 po Kristu.

Edward Bishop Elliott 1793 – 1875 byl známý baptistický teolog a zastánce historicko – gramatické výkladové metody. Napsal ve své knize Horae Apocalipticae. Vol. IV (5th ed.), že tato metoda byla upravována  a rozvýjena učenci, jako byli Andreas z Cesarei a Primasius, kteří žili v 6. století. Poté Bedem (730 po Kristu), Anspertem, Arethasem, Haimem z Auxerre a Berengaudusem v 9. století. Katolický biskup Arnulf z Orléansu který žil v 10. století, byl podle Elliotta první, kdo aplikoval proroctví o člověku hříchu v 2. listu Tesalonickým 2: 3-9 na papežství. Joachim z Floris zastával stejnou interpretaci v roce 1190. Podobné názory měl i arcibiskup Eberhard II ze Salzburgu v roce 1240.

Později používala historicko gramatickou výkladovou metodu většina protestantských reformátorů, včetně Martina Luthera, Johna Calvina, Thomase Cranmera, Johna Thomase a Johna Knoxe. Katolická církev se během protireformace snažila vypořádat s protestantismem pomocí nových výkladových metod, jako jsou preterismus a futurismus, o kterých jsme již hovořili. Tyto alternativní výkladové metody měly posloužit k posílení postoje katolické církve proti tvrzení protestantských teologů, že odpadlá katolická církev je tou nevěstkou, která pronásleduje Boží lid a že papežský systém je antikrist. Martin Luther zastával tento názor, v tzv. Schmalkaldských článcích z roku 1537.

Ve čtvrtém článku o papežství například napsal: „Tento článek bezpečně dokazuje, že papež je skutečným antikristem, tedy Kristovým protivníkem, který se posadil a povýšil nad Krista a proti Němu, protože nechce dopustit, aby křesťané byli spasení bez jeho moci, která vlastně žádnou mocí není, protože ji Bůh ani nenařídil a ani nepřikázal.

Dále pak Luther psal: “Když zjišťujeme rozdíl mezi učením papeže a svatým Písmem a oboje porovnáváme, jasně se nám ukazuje, že i nejlepší papežské učení je vzaté z císařského a pohanského práva. Zabývá se světskými věcmi a soudy, což dosvědčují jeho dekrety a nařízení. Potom učí o obřadech, kostelech, rouchách, pokrmech, osobách a podobných dětinských hračkách, o všechmožných vymyšleninách a fraškách bez konce. Ale Krista, víru, Deset Božích prikázaní nevzpomene ani slovem.

Konečně: je to opravdový ďábel, který páchá svoje papežské klamy o mši, očistci, klášterním životě, o vlastních skutcích a vymyšlených službách (vždyť o tom právě pravé papežství je). Vyvyšuje se nad Boha a je proti Bohu. Zatracuje, vraždí, ničí všechny křesťany, kteří tyto jeho ohavnosti nechtějí dodržovat a ctít. Takže stejně jako nemůžeme uctívat samotného ďábla, jako svého pána a boha, tak nemůžeme uctívat ani jeho apoštola, papeže neboli antikrista. Nemůžeme ho uznat za hlavu, nebo pána v Božím království; protože způsob papežského vládnutí je, jak jsem to již v mnohých knihách dokázal, klamat, vraždit, hubit těla i duše navěky.

Tyto protestantské názory byly široce popularizovány v 16. století prostřednictvím kázání a dramat, knih a publikací v širokém okolí.

Neoddělitelnou součástí historicko – gramatické výkladové metody je princip den za rok. Tento princip definoval a aplikoval sám Bůh v některých situacích židovských dějin. V knize Numeri 14 je zapsán příběh vzpoury židovského národa proti Hospodinu. Jejich vzpoura trvala 40 dní. Za to byli odsouzeni putovat po poušti 40 roků.

Numeri 14:26–35 „²⁶ Hospodin promluvil k Mojžíšovi a Áronovi: ²⁷ „Jak dlouho bude proti mně toto zlé srocení reptat? Slyšel jsem reptání synů Izraele, slyšel jsem, jak proti mně reptají! ²⁸ Řekni jim: Jakože jsem živ, praví Hospodin, že s vámi naložím tak, jak jste přede mnou sami řekli: ²⁹ Vaše mrtvoly padnou na této poušti. Nikdo z vás všech, kdo byli sečteni, nikdo od dvaceti let výše, nikdo z vás, kdo jste proti mně reptali, ³⁰ nevejde do země, o níž jsem přísahal, že vás v ní usadím – jedině Káleb, syn Jefunův, a Jozue, syn Nunův. ³¹ Vaše děti, o nichž jste říkali, že se stanou kořistí, ty do ní uvedu a poznají tu zem, kterou jste zavrhli. ³² Vaše mrtvoly však padnou na této poušti. ³³ Vaši synové budou čtyřicet let tuláky v poušti a ponesou následky vašeho smilstva, dokud vaše mrtvoly až do poslední nepadnou na poušti. ³⁴ Po čtyřicet let ponesete svůj trest, podle počtu dní, v nichž jste prozkoumávali zem. Z každého z těch čtyřiceti dní se stane rok, abyste poznali mou nelibost. ³⁵ To říkám já, Hospodin. Takto naložím s celým tímto zlým srocením, které se proti mně srotilo: zde na této poušti do posledního pomřou!“

Podobných textů je v Bibli mnohem více. Stačí jen hledat. Výklad proroctví z knihy Daniel 9:25–27 o 70 týdnech, se v historicko – gramatické výkladové metodě vykládá podle principu den za rok.

Toto proroctví se tedy podle historicko – gramatické výkladové metody zabývá dějinami židovského národa od poloviny 5. století před Kristem, až do doby krátce po smrti Ježíše Krista.  Učenci, kteří věří ve správnost této výkladové metody považují názor, že Antiochus Epifhanies IV. je tím prorokovaným antikristem za nesprávný.

Tato výkladová metoda učí, že proroctví o sedmdesáti týdnech v knize Daniel 9 začíná v roce 457 před Kristem a končí v roce 34 po Kristu. Poslední „týden“ proroctví se týká poslání a událostí v životě Ježíše Krista. Tyto názory zastával a učil i  Martin Luther a John Calvin. Tato interpretace 9. kapitoly knihy Daniel chápe 70 týdnů, tedy 490 let, jako nepřetržité období. Zastánci této metody učí, stejně jako již mnozí jiní před nimi, že počátek proroctví o 70-ti týdnech začíná „od doby vydání výnosu – nařízení o obnově Jeruzaléma“, podle Daniela 9:25. Tento výnos – nařízení byl vydán perským králem Artaxerxem v roce 457 před Kristem. Tento výnos poskytoval peníze pro přestavbu chrámu a Jeruzaléma a umožnil znovuobnovení židovské správy. Proroctví končí 3 ½ roku po ukřižování Ježíše Krista. Objevení se „Mesiáše knížete“ na konci 69-ti týdnů (483 let) je v souladu s Ježíšovým křtem v roce 27 po Kristu, což je v patnáctém roce Tiberia Caesara. Tzv. „odříznutí“ pomazaného, se týká Jeho ukřižování, které se odehrálo 3½ roků po skončení 69. týdne, tedy po 483 letech. Jeho smrt přinese „odčinění nepravosti“ a „věčnou spravedlnost“. Ježíš „potvrdil“ „smlouvu“ mezi Bohem a lidstvem svou smrtí na kříži na jaře (v době velikonoc). To bylo v roce 31 po Kristu, přesně „uprostřed“ posledních sedmi let, tedy uprostřed sedmdesátého týdne. V okamžiku jeho smrti se roztrhala závěsná opona v chrámu shora dolů, která oddělovala první a druhé oddělení Svatyně. To označilo konec obětního systému v židovském chrámu. Poslední týden končí po uplynutí tří a půl roku po ukřižování tj. v roce 34 po Kristu, ukamenováním Štěpána. Tím skončila doba milosti pro židovský národ a evangelium začalo být hlásáno všem národům.

Prorocké časové údaje 3 a půl roku, 40 měsíců a 1260 dní jsou také součástí interpretace principu den za rok, což je jeden z principů historicko – gramatické výkladové metody. První zprávu z křesťanské éry, kterou máme o někom, kdo aplikoval princip den za rok na toto proroctví, byl Joachim de Floris, který žil v letech 1130 až 1202 po Kristu. Joachim byl katolický teolog, mnich, misionář a cestovatel. Symbolický biblický termín “Babylon” aplikoval na zkorumpovanou církev, jejímž byl členem. Došel k závěru že 1260 dnů reprezentuje ve skutečnosti 1260 roků, tedy časové období, které nazýval věkem syna. Domníval se, že tento časový údaj začal okamžikem, když Kristus žil na zemi a pak se průběžně odvíjel v historii katolické církve a skončí začátkem toho, co nazýval věk sv. Ducha, doba o které doufal, že přijde krátce po jeho smrti.

A teď cituji z knihy vydané biblickým výzkumným institutem při Generální konferenci CASD z roku 1992, která se v originálu jmenuje “Selected studies on Prophetic Interpretation”, tedy “Vybrané studie o prorockém výkladu” z úvodu pro čtenáře:

“Adventisté při jejich interpretaci biblických proroctví aplikují principy historické školy prorocké interpretace. Historicistický pohled, který je také známý pod pojmem kontinuální historický pohled, chápe proroctví knih Daniel a Zjevení způsobem, že se odvíjejí od doby proroků průběžně, až do založení věčného Božího království. V tomto následují své předchůdce milerity, stejně jako reformátory 16. století. V dnešní době stojí ASD osamocení, jako jediní, kteří zastávají historicistické principy prorocké interpretace. Současné události v naši církví naznačují, že protireformace  tluče na adventistické dveře. Historicko – gramatická výkladová metoda, stejně jako pozice které z ní vyplývají, jsou zpochybňovány futuristickými a preteristickými názory, které pronikají do církve. V této době je nesmírně důležité pro ASD chápat principy a rozumné důvody, proč jako lid interpretujeme důležitá proroctví knih Daniel a Zjevení způsobem, jakým to děláme.” Konec citátu.

Já už bych k tomu chtěl jenom dodat, že je očividné, že v současné době v CASD mnoho teologů, kazatelů i laiků zavrhlo historicko – gramatickou výkladovou metodu a přijali, dnes tak populární, názory preterismu, futurismu, idealismu a eklektismu. Není divu, že výsledkem je teologický chaos a nejednota v Božím lidu.