Život a smrt ve Svatyni

Život a smrt ve Svatyni.

Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač

Naše studium začneme žalmem 73, který napsal Asaf. Tento žalm nás vede k přemýšlení o věcech, které přesahují náš každodenní život a vede nás do věčné slávy nebeské Svatyně, kde spasený člověk najde ultimativní uspokojení potřeb svého nitra v Boží přítomnosti.

Žalmista Asaf byl Levita, který vedl pěvecký chór na dvoře krále Davida. Když tento muž pozoroval nespravedlnost a zlo, které se jakoby směje do tváře lidem, kteří se snaží žít spravedlivým životem, tak ho to vedlo až na pokraj ztráty víry v Boží spravedlnost. Až když vešel do Boží svatyně, tak našel uspokojivé odpovědi na své otázky. Žalm končí vyjádřením naprosté důvěry v to, že spravedliví lidé budou spaseni a zlí lidé zničeni.

Žalm 73:1–28 ¹ Žalm Asafův. Ano, Bůh je dobrý k Izraeli, k těm, kdo čisté srdce chovají! ² Mé nohy ale skoro uklouzly, mé kroky málem zbloudily.³ Začal jsem totiž závidět pyšným vida blahobyt ničemných: ⁴ Žádnou bolestí se netrápí, tělo mají vypasené, bez vady. ⁵ Lidské strádání sami neznají, běžnými bídami nejsou stiženi.⁶ Pýchu jak náhrdelník stavějí na odiv, jak šatem se halí vlastní krutostí.⁷ Oči se jim zalévají tučností, mají víc, než si lze představit.⁸ Smějí se, když mluví o neštěstí, ve své povýšenosti hrozí násilím. ⁹ Svými ústy po nebi lapají, jazykem smýkají po zemi.¹⁰ Jeho lid se proto hrne za nimi, řeči o hojnosti lačně hltají,¹¹ když jim říkají: „Copak Bůh něco ví? Má snad Nejvyšší o něčem ponětí?“¹² Nuže, takto se mají ničemní – ve stálém pohodlí kupí bohatství!¹³ Já ale chovám své srdce v čistotě; ruce si myji v nevinnosti – zbytečně!¹⁴ Stíhán jsem ranami celý den, ráno mě čeká další trest.¹⁵ Kdybych však mluvil tímto způsobem, k tvým dětem bych se choval nevěrně!¹⁶ Chtěl jsem to tedy pochopit rozumem, poznal jsem ale, jak je to nesnadné.¹⁷ Až když jsem vešel do Boží svatyně, jejich osudu jsem začal rozumět:¹⁸ Na kluzké cesty jsi je postavil, vydals je napospas hrozné záhubě!¹⁹ V jediném okamžiku budou zahubeni, hrůzy dočista zničí je!²⁰ Jako sen po probuzení, Pane,zaženeš jejich přelud, až procitneš!²¹ Když moje srdce hořkost naplnila, v útrobách když mě bolest bodala,²² nechápavý jsem byl, nic jsem neznal, jak tupé zvíře jsem ti musel připadat!²³ Vždycky jsem ale s tebou byl, vždyť jsi mě držel za mou pravici.²⁴ Ty mě povedeš svými záměry a nakonec mě přijmeš do slávy.²⁵ Koho jiného měl bych na nebi? S tebou netoužím po ničem na zemi!²⁶ I když mé tělo i srdce strádají, Bůh je má síla, můj podíl navěky!²⁷ Hle, jistě zahynou ti, kdo tě opouštějí, skoncuješ se všemi, kdo jsou ti nevěrní.²⁸ Mně je však nejlépe v Boží blízkosti; v Hospodinu, svém Pánu, mám svou skrýš – o všech tvých skutcích proto vyprávím!

Proti každému zločinci vyslovuje Boží zákon odsouzení. Lidé mohou Boží hlas, který promlouvá k jejich svědomí přehlížet, mohou se snažit jeho varování přehlušit, ale marně. Ten hlas jde neustále za nimi. Dává o sobě pořád vědět. Ničí jejich klid. Pokud ho neuposlechnou, pronásleduje je až do hrobu. U soudu v nebeské Svatyni pak svědčí proti nim. Jako neuhasitelný oheň nakonec pohltí jejich duši i tělo.

Marek 8:36–37 ³⁶„Co prospěje člověku, získá-li celý svět, a ztratí svou duši? ³⁷ Nebo co dá člověk výměnou za svou duši?“

 EGW 5T 397.1 „ Existují mladí muži, kteří se zdají být tím, čím nejsou. Zdá se, že jsou čestní a pravdiví, ale jsou jako obílené hroby, navenek spravedliví, ale v jádru zkažení. Srdce je poskvrněné, potřísněné hříchem; a tak také vypadá záznam u nebeských soudů. V jejich mysli probíhal proces, který jim znecitlivěl jejich dřívější city. Budou-li však v onen veliký den Hospodinův jejich povahy váženy na vahách Svatyně, budou označeny jako nedostatečné; bude to neštěstí, jež dnes nemohou pochopit. Převzácná neposkvrněná pravda má být součástí charakteru.Ať už si zvolíme jakoukoli cestu, životní cesta je plná nebezpečí. Stanou-li se pracovníci v jakémkoli odvětví věci nedbalými a nepozornými vůči svým věčným zájmům, utrpí velkou ztrátou. Pokušitel si k nim najde přístup.

Připraví jim osidlo a uvede je na nejistou cestu.V bezpečí jsou jen ti, jejichž srdce je střeženo čistými zásadami. Budou se modlit jako David: Žalm 17 : 5 „Udržuj mé kroky na svých stezkách, aby mé kroky neuklouzly.“ Je třeba vést neustálý boj se sobectvím a zkažeností lidského srdce. Často se zdá, že se bezbožníkům na jejich cestě daří; ale ti, kdo na Boha zapomenou byť jen na hodinu, či okamžik, se ocitají na nebezpečné cestě. Nemusí si uvědomovat své ohrožení a také dřív, než si je uvědomí, zvyk jako železné pouto je drží v područí zla, s nímž si zahrávali. Bůh opovrhuje jejich jednáním a Jeho požehnání je nebude provázet.“

O věčném osudu každého člověka rozhodne Boží soud, který se odehrává v nebeské Svatyni.

Daniel 7:9–10 ⁹ Díval jsem se dál a uviděl toto: Byly rozestaveny trůny a Odvěký se posadil. Roucho měl bílé jako sníh, vlasy na hlavě jak vlnu beránčí. Jeho trůn – žhnoucí plameny a jeho kola – oheň hořící!¹⁰ Proud ohnivé řeky od něj vychází, miliony jsou jeho sloužících a miliardy před ním stojících. Soudní dvůr se posadil a byly otevřeny knihy.

Kazatel 11:9 Raduj se, mladíku, ze svého mládí; ze srdce vesel se, dokud jsi mlád. Jdi, kam tě vede tvé vlastní srdce, za tím, co vidíš svýma očima. Buď si však vědom, že s tímto vším před Božím soudem budeš stát.

Židům 9:27 Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud.

Jestliže Boží soud, který se koná ve Svatyni, rozhodne o věčném osudu každého člověka, tedy o jeho věčné záhubě, nebo věčném životu, je nutné studovat jakým způsobem byl člověk vůbec stvořen, protože mnoho lidí i křesťanů tvrdí, že člověk má nesmrtelnou duši a že žádný soud není.

Genesis 1:26–27 ²⁶ I řekl Bůh: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem plazícím se po zemi.“ ²⁷ Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Člověk byl tedy stvořen k Božímu obrazu a byl dokonalý. Neexistoval hřích a jeho důsledky, a proto nebyla smrt. Bůh původně stvořil člověka s úmyslem, aby žil věčně.

Genesis 2:9 Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.

Bible učí, že člověk život nevlastní, ale byl jím obdarován. Zdroj života je tedy mimo člověka, ne v něm.

Genesis 3:22–24 ²² Hospodin Bůh si tehdy řekl: „Hle, člověk se stal jakoby jedním z nás, neboť zná dobro i zlo. Nyní se tedy postarám, aby nevztáhl ruku, nevzal také ze stromu života a nežil navěky.“ ²³ Proto Hospodin Bůh člověka vyhnal ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. ²⁴ Vyhostil člověka a na východní straně zahrady Eden umístil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

I na Nové zemi nebude mít člověk věčný život v sobě, ale bude potřebovat strom života a řeku života.

Zjevení 22:1–2 ¹ Potom mi ukázal řeku s vodou života, jasnou jako křišťál, tekoucí z Božího a Beránkova trůnu ² prostředkem ulice toho města. Po obou stranách řeky je strom života, jenž nese dvanáctero ovoce. Ten strom vydává ovoce každý měsíc a jeho listí je k uzdravení národů.

 Člověk obdržel od Boha možnost svobodného rozhodování.

 Genesis 2:15–17 ¹⁵ Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. ¹⁶ A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. ¹⁷ Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Bůh umístil do zahrady, mimo jiné, stromy, strom poznání dobra a zla a tím poukázal na to, že se člověk musí rozhodnout, jestli bude Boha poslouchat ze svobodné vůle. Pouze Stvořitel definuje co je dobro a co zlo. Zdroj lidské etiky tedy nevyvěrá z nitra člověka, ale mimo člověka, tedy z Boha. Principy celého Božího zákona spočívaly v tomto jednom Božím přikázání. ¹⁷ Ze stromu poznání  dobrého a zlého však nejez.

V listu Jakuba 2:10 se dočteme: Kdo by totiž zachoval celý Zákon, a jen v jednom přikázání klopýtl, provinil se proti všem.

Když se Eva rozhodla jíst ze stromu poznání dobra a zla, tak přestoupila v podstatě všechna Boží přikázání. Dáme si několik příkladů. Satan jí skrze hada řekl, že když sní ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, tak se jí otevřou oči a ona bude jako Bůh.

Genesis 3:5 Bůh ale ví, že jakmile pojíte z toho stromu, otevřou se vám oči a budete jako Bůh: budete znát dobro i zlo.“

Eva chtěla být jako Bůh. Přestoupila tedy první přikázání. Nebudeš mít jiného Boha kromě mne.

Co třeba třetí přikázání. Nebudeš brát jméno Hospodina svého Boha nadarmo. Eva hadovi tvrdila, že Bůh řekl něco, co neřekl.

Genesis 3:2–3 ² „Ovoce stromů v zahradě jíst smíme,“ odpověděla žena hadovi. ³ „Ale o ovoci stromu uprostřed zahrady Bůh řekl: ‚Nejezte z něj, ani se ho nedotýkejte, jinak zemřete.‘

Bůh nikde neřekl, že se ovoce nesmí dotýkat. Řekl, že z něj nemají jíst. Eva tedy lhala, vydala tedy falešné svědectví, což je přestoupení devátého přikázání a tím i zneuctila jméno svého Stvořitele, což je třetí přikázání. Svým skutkem způsobila, že na zemi panuje smrt. Nezabiješ je šesté přikázání. Eva přestoupila i osmé přikázání, které zní – nebudeš krást, protože ukradla něco, co jí nepatřilo. Eva dychtila po tom zakázaném ovoci? Přestoupila tedy desáté přikázání. V duchovním smyslu se dopustila i cizoložství, protože Bůh přirovnává svůj vztah k nám s manželstvím. Ona si vybrala jiného „ Pána“ nebo „ milence“ mohli bychom říci, totiž nepřítele spasení. Přestoupila tedy i sedmé přikázání.

S příběhem pádu Adama a Evy souvisejí otázky o hříchu, Zákonu a smrti. Aby mohl existovat hřích, musí existovati Zákon, protože podle Biblické definice je hřích přestoupení Zákona.

1. List Janův 3:4 Každý, kdo páchá hřích, páchá zločin, vždyť hřích je zločin! V řeckém textu je ovšem slovo anomía, takže bezzákonnost.

Adam a Eva by nemohli hřešit, kdyby již tehdy neexistoval Boží zákon.

V listu Římanům 6:23 se dočteme: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu.

Jinými slovy řečeno, aby mohla existovat smrt, musí existovat hřích. Aby mohl existovat hřích, musí existovat Zákon.

Satan je mistrem svodu. Tak jako svými lžemi svedl třetinu andělů v nebi, tak se snaží svést i všechny lidi na zemi. Jediná ochrana proti němu je, poslechnout to, co říká Bůh. Satan se snažil Evu vtáhnout do rozhovoru s ním tím, že nesprávně ocitoval to, co řekl Bůh.

 Genesis 3:1 Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“

Všimněme si slova všech stromů. Věděl, že Eva ho opraví. Což udělala a pak mu vysvětlila, co jim Bůh řekl o důsledcích neposlušnosti.

 Genesis 3:2–3 ²  Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme. ³ Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“

Větu „ani se ho nedotkněte“ Bůh neřekl – Eva si vymýšlí a pak satan řekl první lež v lidských dějinách, které dodnes věří miliardy lidí. Vy nezemřete, vy jste nesmrtelní.

Genesis 3:4 Na to had ženě řekl: „Určitě nezemřete!“

Tímto postupem dostal satan Evu do situace, kdy se musela vědomě rozhodnout, jestli bude dále věřit tomu, co řekl Bůh, nebo tomuto tzv. zázračnému hadu, který mluví, alias satanovi. Zasadil do její mysli pochybnosti o tom, jaký důvod mohl Bůh mít, když jim řekl, že zemřou, když jak had tvrdí nezemřou. Satan jí řekl:

Genesis 3:5 Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“

Satan jí šikovně podsunul myšlenku, že Bůh je sobec, který svévolně ustanovil nějaká pravidla a teď vyžaduje slepou poslušnost. Chce je ponechat v duchovní slepotě. Když ale sní ovoce ze stromu poznání, tak se jim otevřou oči a budou mít svobodu si sami rozhodnout, co je pro ně dobré a co zlé. V tomto smyslu budou jako Bůh. Satan Evě v podstatě zopakoval svůj vlastní cíl a své vlastní myšlenky, které měl již v nebi.

Izaiáš 14:13–14 ¹³ Říkával sis přece v srdci: „Vyšplhám se až k nebi, nad Boží hvězdy svůj trůn vyvýším, na Hoře setkávání se usadím, na svazích severních; ¹⁴ vyšplhám se až do oblačných výšin, budu se rovnat s Nejvyšším.“

Dnešní tzv. post moderní společnost prosazuje názor, že pravda a morální zásady jsou relativní. Každý si může definovat sám pro sebe co je pro něj dobré a co zlé. Jak můžeme vidět to není nic nového. Tyto myšlenky představil satan Evě již v zahradě Eden. Satan dále svádí celý svět. Výsledky této filosofie můžeme vidět všude kolem sebe.

Eva a Adam se rozhodli a snědli ovoce ze zakázaného stromu.

Genesis 3:6 Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom žádoucí pro získání moudrosti.. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.

Jaké byly důsledky jejich vzpoury? Adam a Eva přestoupili Zákon, zhřešili. Ztratili svoji spravedlnost, ztratili svůj šat ze světla a zjistili, že jsou nazí.

 Genesis 3:7,12,13  ⁷ Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi. Fíkové listy byly lidským pokusem zakrýt hřích.

Pak začali v podstatě svalovat vinu za své přestoupení na Boha.

¹² Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“¹³ Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“

Bůh reaguje na situaci tím, že dává Adamovi a Evě naději.

Genesis 3:15 Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“

Tento verš je prvním zaslíbením spásy člověka, tedy evangeliem. Je zde popsán konflikt mezi satanem a jeho semenem, tedy těmi, kteří si ho zvolili za svého pána a Kristem, který je zde označen jako semeno ženy a jeho následovníky. Apoštol Pavel se o tom zmiňuje v

 Listu Galatským 4:4–5 ⁴ Když se však čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, ⁵ aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství.

Jedině Boží Syn Ježíš Kristus měl moc zničit satanovu vládu nad zemí.

1. List Janův 3:8  Kdo páchá hřích, je z ďábla, neboť ďábel od počátku hřeší. Proto se ukázal Boží Syn, aby zrušil skutky ďábla.

To ale nemění nic na skutečnosti, že důsledkem Adamovy neposlušnosti zasáhla naši planetu smrt. Bůh promlouvá k Adamovi.

Genesis 3:19 V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“

Duchovní nahota, což je v podstatě odvrácení se od Boha, který je zdrojem života, vede k fyzické nahotě a ta vede k ultimativní nahotě, což je smrt.

Genesis 3:21 Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je. Kůže ovečky zakryla jejich fyzickou nahotu.

Bůh Adamovi a Evě jasně řekl, že zemřou v den kdy pojí ze stromu poznání. Přesto nezemřeli hned v ten den. Důvodem bylo, že místo nich zemřela nevinná ovečka, jako předobraz Božího Syna, který snímá hřích světa. Adamova vzpoura uvrhla celý svět do zkázy a smrti. Ježíš Kristus se ale postavil tzv. mezi živé a mrtvé, když dobrovolně souhlasil s tím, že zemře za hříchy lidí místo nich. Ježíš na sebe vzal naši duchovní nahotu, visel na kříži fyzicky nahý a prožil ultimativní nahotu, což je smrt.

1. List Petrův 1:18–20 ¹⁸ Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích – nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ¹⁹ale vzácnou krví Kristovou! Ten byl jako beránek bez vady a poskvrny ²⁰ předem vybrán už před stvořením světa, ale teď na konci časů byl zjeven kvůli vám.

To se pak přesně naplnilo. Jan 19:23–24 ²³ Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten šat byl beze švů, odshora vcelku utkaný. ²⁴ Řekli si mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme o něj, čí bude!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o můj oděv metali los.‘ To tedy vojáci provedli.

Šaty jsou symbolem Kristovy spravedlnosti, otázkou je, jak ji znovu získat.

Odpověď najdeme v listu Galatským 3:27 Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, jste také Krista oblékli.

1. List Tesalonickým 4:15–16 ¹⁵ Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. ¹⁶ Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve;

Proč by se měl odehrát druhý příchod Ježíše Krista, kdyby všichni zemřelí šli rovnou do nebe? Křesťanská naděje nespočívá ve víře v nesmrtelnost duše, ale ve víře, že ti kteří následují Krista budou při jeho druhém příchodu vzkříšeni z mrtvých. Při křtu je člověk tzv. schován v Kristu, protože byl symbolicky ve vodě pohřben, zemřel a byl vzkříšen.

Vrátíme se do zahrady Eden. Poté, co Bůh dal člověku naději na záchranu byl Adam a Eva vyhnáni ze zahrady.

Genesis 3:22–24 ²² I řekl Hospodin Bůh: „Teď je člověk jako jeden z nás, zná dobré i zlé. Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.“ ²³ Proto jej Hospodin Bůh vyhnal ze zahrady v Edenu, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. ²⁴ Tak člověka zapudil. Východně od zahrady v Edenu usadil cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.

Ve vesmíru tedy neexistuje nesmrtelný hříšník. Jenom Bůh má život sám ze sebe. A protože Kristus je Bůh, tak je nesmrtelný.

1. Timoteovi 6:16  On jediný je nesmrtelný a přebývá v nepřístupném světle; jeho nikdo z lidí neviděl a nemůže uvidět. Jemu patří čest a věčná moc. Amen.

Učení o nesmrtelné duši se dostalo do křesťanství z díla řeckých filozofů Plata a Aristotela. Pokud by to byla pravda, tak by byla oběť Ježíše Krista úplně zbytečná. Bible něco takového ale neučí.

Věčný život je dar pro ty, kteří přijali nabídku záchrany a následují Krista tam, kam je vede. My sice po nesmrtelnosti můžeme toužit, ale sami v sobě ji nemáme, musíme ji hledat a obdržíme ji zvenku, od Ježíše Krista. Bible jasně učí, že pokud lidé chtějí být nesmrtelní, tak o to musí usilovat a nesmrtelnost hledat.

List Římanům 2:6-7 ⁶ On ‚odplatí každému podle jeho skutků‘. ⁷ Těm, kteří vytrvalostí v dobrém jednání hledají nepomíjející slávu a čest, dá život věčný.

Skutečnost, že každý člověk bude souzen podle toho jak žil, tedy podle svého charakteru, je jasné učení Písma. Někteří lidé mají problém sloučit to, co říká tento verš s Římanům 3:28, kde stojí psáno: 28 Máme tedy za to, že člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona. Pavel v tomto verši ale neřeší rozdíl mezi vírou a skutky, ale mezi tím, za koho se člověk vydává a kým skutečně je. Pavel potvrzuje, že Bůh soudí lidi podle jejich skutků. Buď spravedlivých, nebo nespravedlivých. Ve svých epištolách vysvětluje, že pouhé skutky Zákona, když protiřečí skutkům víry, nejsou ve skutečnosti spravedlivé skutky.

Římanům 9:31–33 ³¹ Izrael usiloval plnit Zákon, jenž měl vést ke spravedlnosti, ale tohoto cíle nikdy nedosáhl. ³² Proč? Protože ji nehledali na základě víry, ale na základě skutků. Narazili na kámen úrazu,³³ jak je psáno: „Hle, pokládám na Sionu kámen úrazu a skálu pohoršení; kdokoli však v něj věří, se jistě nezklame.“

Skutky každého člověka budou při soudu posuzovány jako důkazy jeho víry. Víra v Boží milost nikdy nenahradí spravedlivé jednání a svatý život.

Jakub 2:18 Někdo na to řekne: „Jeden má víru, druhý zase skutky.“ Nuže, ukaž mi tu svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na svých skutcích.

Předpokladem pro spásu lidí byla ale jedině zástupná smrt Božího Syna. Lidské skutky byť sebelepší nikoho nespasí.

2. List Timoteovi 1:10 …a nyní zjevil (myslí se plán spasení) příchodem našeho Spasitele Ježíše Krista. On zlomil moc smrti a zjevil nepomíjející život v evangeliu.

Zde se nehovoří o tzv. první smrti, ale o druhé, věčné smrti.

Přečtěme si další text. 1. Korintským 15:53–54 ⁵³ Pomíjitelné tělo musí totiž obléci nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. ⁵⁴  A když pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost, pak se naplní, co je psáno: ‚Smrt je pohlcena, Bůh zvítězil!

Při vzkříšení musí smrtelné tělo obléci nesmrtelnost. Když si nesmrtelnost musíme při vzkříšení obléci, tak je logické, že ji sami v sobě nemáme. Kdyby měli lidé nesmrtelnou duši, tak by tento text nedával smysl. Kdyby byli lidé nesmrtelní ze své přirozenosti, proč by musel Ježíš umírat, aby nám dal to, co již dávno máme?

Job 14:10 Zemře-li muž, rozpadne se. Zhyne-li člověk, kam se poděl?

Kazatel 9:5–6 ⁵ Živí totiž vědí, že musejí zemřít, mrtví však nevědí vůbec nic. Žádné odplaty se už nedočkají, i pouhá vzpomínka na ně zanikla. ⁶ Jak jejich láska, tak jejich zášť, všechna jejich vášeň je dávno pryč. Nikdy už nebudou mít podíl na ničem, co se odehrává pod sluncem.

Job 14:12 Člověk ulehne a nepovstane, a dokud nebesa budou, neprocitne, ze spánku se neprobudí.

Jeremiáš 51:39 Až se rozpálí, uspořádám jim hostinu, opojím je tak, že se rozjaří, ale pak usnou spánkem věčným a neprocitnou, je výrok Hospodinův.

Žalm 13:4 Shlédni, Hospodine, Bože můj, a odpověz mi! Rozjasni mé oči, ať neusnu spánkem smrti,

Daniel 12:2 Mnozí z těch, kteří spí v prachu země, procitnou; jedni k životu věčnému, druzí k pohaně a věčné hrůze.

Lidé, kteří mají Pána Boha rádi ale mají naději.

1. List Tesalonickým 4:13 Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději.

Jak můžeme vidět Bible srovnává smrt se spánkem – z něho se všichni jednoho dne probudí. Jedni k věčnému životu a druzí k věčné záhubě.

Nesmrtelnost duše je satanovo učení. Je to jeho první lež, kterou vyslovil u stromu poznání dobra a zla. Nesmrtelnost je pouze Boží vlastnost. Satan slíbil Evě nesmrtelnost a to, že bude jako Bůh. Obojí byla smrtící lež. O tom, co je dobro a zlo rozhoduje pouze Stvořitel. Nechal pro nás zapsat v Bibli všechna ponaučení, která nám umožňují poznat pravdu a Boží vůli. Kéž bychom Jeho rady následovali.

Zjevení 14:13  A slyšel jsem hlas z nebe: „Piš: Od této chvíle jsou blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací, neboť jejich skutky jdou s nimi.“