Oponenti a obhájci učení o Svatyni – díl 1.
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
Jednou z tragédií současné CASD je neznalost jejího původu, poselství a poslání. Jinak řečeno mnozí adventisté nechápou svoji vlastní teologii, ve které hraje věrouka o Svatyni hlavní roli. V roce 1906 potvrdila EGW, že „učení o Svatyni je základem naší víry“. MS 20, 7. února 1906.
Adventistické chápání tématu Svatyně bylo a je jedním z hlavních bodů kritiky a nesouhlasu jak z vlastních řad, tak i z venku. V této přednášce se proto seznámíme s hlavními aktéry sporu od počátků našeho hnutí až do naší doby a to jak s těmi, kteří učení o Svatyni napadali, tak i s těmi kteří učení o Svatyni bránili. Poté si shrneme hlavní body sporu. Pochopení naší historie a otázek, které souvisejí s učením o Svatyni, nám pomůže najít odpovědi na vznesenou kritiku. Přednášky budou dvě, protože se informace do jedné nevejdou.
Doba Milleritského hnutí a krátce potom.
Po velkém zklamání 22. 10. 1844 přijala jen malá skupina Milleritů vysvětlení Hirama Edsona, a O.L.R. Crossiera, že text v knize Daniel 8:14 hovoří o nebeské Svatyni a že 22. 10. 1844 začal Kristus dílo očištění v nebeské Svatyni. Sám Crosier brzy poté odmítl jak učení o Svatyni, tak i sobotu sedmého dne a opustil adventní hnutí. Adventistické chápání Svatyně bylo odmítnuto většinou Milleritů od samotného počátku. Na druhé straně ale byli také velmi schopní obhájci učení o Svatyni jako Hiram Edson (1806-1882), Joseph Bates (1792-1872), James a Ellen Whiteovi a jiní. S každou novou generací povstali jak oponenti, tak i obhájci věrouky o Svatyni.
Oponenti učení o Svatyni a teologii CASD : 1860.
První výhrady k učení o Svatyni po počátečních diskuzích kolem r. 1840 se odehrály v šedesátých letech. B.F. Snook a William H. Brinkerhoff zpochybnili tři hlavní body adventismu.
1. organizaci církve. 2. prorocký dar EGW. 3. doktrínu o Svatyni.
Je zajímavé si všimnout, jak často ti, kteří v dějinách adventismu oponovali doktríně o Svatyni, měli zároveň problém s organizací církve a Duchem proroctví, který se manifestoval v životě a díle Ellen White. Tyto tři aspekty adventistické teologie byly a jsou často terčem kritiky v dějinách adventismu.
V r. 1865 dozrála krize ve státě Iowa v otevřenou opozici proti adventistické teologii. Snook a Binkerhof se přidali k nespokojeným členům ve státě Iowa a Michigan a založili si vlastní skupinu jménem „Marion Party“. Tato skupina přijala později jméno „Církev Boží adventistů“ a jedna z jejich odnoží zformovala denominaci s názvem „Církev Boží sedmého dne“, která stále ještě existuje a má své sídlo v Denveru v Colorado. Ve Spojených státech a Kanadě má 14 000 členů. Později vzniklo další oddělení od této skupiny s názvem „Celosvětová církev Boží“. Pod vedením Herberta W. Armstronga. Toto uskupení napřed dodržovalo sobotu sedmého dne, ale v současné době jí zavrhlo.
Obhájci:
James White 1821 – 1881 Během tohoto období a i později studoval J. White stále hlouběji biblické učení o Svatyni. Napsal o tomto tématu sérii článků v časopisu „Advent Review“ v letech 1852 – 1870, byl také editorem knihy „Svatyně, 2300 dnů a Zavřené dveře.“
John Nevins Andrews 1829 – 1883. Byl mezi ranými adventisty nejschopnější učenec. Ve své knize Svatyně a 2300 dnů a v mnoha článcích v časopisu Advent Review v letech 1852 – 1878 shrnul a zdůvodnil hlavní body adventistického učení o Svatyni.
Urias Smith 1832 – 1903. Napsal knihu „2300 dnů a soud“ v roce 1854. Dále napsal „Svatyně a 2300 dní“, z Daniele 8. kapitoly, verš 14. v roce 1863, a knihu „Pohled na Ježíše Krista v předobraze a naplnění“, v roce 1898.
Paul Gordon – shromáždil přes 1000 stránek článků o Svatyni adventistických pionýrů z let 1846 – 1905. Ve všech těchto článcích se adventističtí pionýři snaží ustanovit doktrínu o Svatyni na solidních biblických základech.
Přelom dvacátého století.
Oponenti:
Dudley Marvin Canright 1840 – 1919.
Byl velmi schopný vysvěcený kazatel CASD, který byl vůdčí osobností a členem výboru Generální konference. Byl obdarovaným řečníkem a podle očitých svědků, toužil po tom, aby byl ve světě znám, jako významný kazatel. Cítil se být omezován nutností kázat „nepopulární a zvláštní poselství a pravdy“ adventistů, které většina křesťanů neakceptovala. Rezignoval na post kazatele a opustil CASD v r. 1887. Poté se stal kazatelem v církvi Baptistů. Napsal knihu „Adventismus sedmého dne odmítnut“, která se stala nejvlivnějším útokem na adventistickou doktrínu.
V této knize Canright kritizuje doktrínu o Svatyni, když poukazuje na to, že hlavní osobnosti Milleritského hnutí jako byl Miller, Himes a Fitch neakceptovali toto učení a dokonce Crosier, který byl jedním z hlavních objevitelů adventistického učení o Svatyni se ho brzy zřekl. Canright tvrdil, že se adventisté, pokud se týká Svatyně mílí ve čtyřech hlavních bodech.
1. že si mysleli, že Svatyně je planeta země
2. že dveře milosti byly zavřeny pro všechny hříšníky v r. 1844
3. že byly otevřeny pouze pro ty, kteří pochopili, že Kristus přešel do druhého oddělení v r. 1844.
4. že nyní je Svatyně otevřena pro všechny – a ptal se, co si vymyslí příště.
Canright tvrdil, že podle listu Židům 6:19-20 vstoupil Kristus do Svatyně svatých a posadil se na svůj trůn při svém nanebevzetí a ne v r. 1844.
Židům 6:19-20 mluví zde o naději. „19 Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, 20 kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem podle řádu Melchisedekova.“
Pro něj tento text ničí celou adventistickou teorii z r. 1844. Canright také zavrhl myšlenku o existenci skutečné Svatyně v nebi. „Adventistická idea o Svatyni v nebi je absurdní.“ Canright tvrdil, že adventisté nemohou obhájit a dokázat bod, na kterém je „Celá jejich argumentace o Svatyni založena“ a to je „že 70 týdnů z Daniele 9, jsou součástí proroctví 2300 dní z Daniele 8:14.“
A. F. Ballenger 1861 – 1921. Sloužil nejdříve jako učitel ve škole, poté jako kazatel, administrátor, editor a evangelista ve Spojených státech. V r. 1901 odešel do Evropy jako misionář, pracoval ve velkých evangelizačních projektech ve Velké Británii a později byl prezidentem ve Welšské a Irské misii. V této době začal zpochybňovat hlavní body adventního chápání nauky o Svatyni. EGW ho v mnoha dopisech varovala, aby nepokračoval ve směru myšlení, jaké má ohledně Svatyně a nezneužíval Písmo. Ale Ballenger nedbal. V roce 1905 prezentoval své nové názory na Svatyni výkonnému výboru britské unie a později ve stejném roce výboru 25-ti, při generální konferenci. Poté, co byl na generální konferenci vyslyšen, bylo odhlasováno, odebrat mu jeho kazatelské pověření. Několik let později, když stále ještě nezměnil své názory, zveřejnil svoji knihu „Vyloučen kvůli Kristovu kříži“ z r. 1909. V odpověď na tuto knihu a Ballengerem prezentované názory na Svatyni, napsal E.E. Andross 1868 – 1950 svoji knihu „Ještě více excelentní služba“ z r. 1912. Aby vyvrátil Androsssovu studii, napsal Ballenger druhou knihu „Prozkoumání 40-ti fatálních chyb týkajících se Dne smíření“ v roce 1913. O několik let později začal vydávat časopis s názvem „Volání ke shromáždění“, ve kterém šířil své nové názory mezi ASD. Podařilo se mu získat na svou stranu i svého otce a bratra, kteří oba byli adventističtí kazatelé.
Ballenger neodmítl realitu, nebo důležitost nebeské Svatyně, ani nezpochybňoval výpočty prorockých časových údajů, které vedly k r. 1844. Snažil se ale radikálně změnit učení o Svatyni. Přestože se Ballenger a jeho rodina snažili udržet si členství v CASD, byli nakonec vyloučeni.
Základní body Ballengerovy nové interpretace doktríny o Svatyni se mohou shrnout do sedmi bodů.
1. Tvrdil, že Kristus začal svoji službu ve Svatyni svatých v roce 31 a ne 1844. Text, o který se opíral, byl list Židům 6:19-20: 19„Máme ji jako kotvu duše, bezpečnou a pevnou, která vchází až do vnitřku za oponu, 20 kam kvůli nám vešel náš předchůdce Ježíš, který se na věčnost stal veleknězem, podle řádu Melchisedekova.“ Podle jeho chápání řecké slovo „kataplasma“ – opona, když je použito v řeckém překladu Starého zákona – LXX – septuaginta se vždy vztahuje na druhou oponu, která odděluje Svatyni od Svatyně svatých. Stejně tak fráze „za oponou“ se podle něho vždy vztahuje na druhé oddělení Svatyně.
Ballenger tvrdil, že starozákonní používání tohoto výrazu bylo známé pisatelům a čtenářům knihy Židům. Z toho usuzoval, že tento text se vztahuje na Kristův vstup za oponu, což znamená, že Ježíš po svém nanebevzetí v roce 31, vstoupil do druhého oddělení nebeské Svatyně. Ballenger chápal ukřižování Krista a dějiny lidstva po této události jako naplnění předobrazu Dne smíření.
2. Podle jeho názoru začala služba v prvním oddělení nebeské Svatyně od pádu člověka do hříchu, až k ukřižování Krista, přičemž kněžskou službu provozovali andělé. Podle jeho chápání se Kristus stal lidským zástupcem v okamžiku Adamova pádu do hříchu. Proto byl považován za hříšníka a nemohl přicházet do přítomnosti Otce za oponou, dokud neprolil svou vlastní krev za usmíření za hříchy, které již zástupně vzal na sebe. Argumentoval, že kněží v nebeské Svatyni v dobách Starého zákona byli andělé. Podle Izaiáše 6:1-7, Židům 1:14, Zjevení 8:3-4. Přitom slouží Melchisedek, jako Velekněz v prvním oddělení Svatyně. Dále byl přesvědčen, že levitští kněží nebyli předobrazem Kristova kněžství, ale byli předobrazem nebeského kněžství andělů a Melchisedeka.
Pozdější odpůrci adventního učení o Svatyni nenásledovali Bellengera, pokud se týká jeho spekulací o andělech, o tom že andělé a Melchisedek byli kněží v nebeské Svatyni před Kristem, ale pokračovali v jeho argumentech, v tom smyslu, že služba v prvním oddělení pozemské Svatyně byla předobrazem služby v nebeské Svatyni před ukřižováním a že služba v druhém oddělení pozemské Svatyně byla předobrazem služby v nebeské Svatyni od doby ukřižování a dále v dějinách Nového zákona.
3. Učil, že znečištění nebeské Svatyně je zapříčiněno spácháním hříchů všech hříšníků a nemá co dočinění s vyznáním hříchů Kristových následovníků. Oproti tradičnímu chápání ASD, že Svatyně je znečištěna vyznanými hříchy kajícího se Božího lidu, tak on učil, že Svatyně je okamžitě znečištěna, kdykoliv někdo zhřešil, ať už hřích vyznal nebo ne. To zahrnuje hříchy celého světa a dokonce i hříchy satana. Aby podpořil svůj názor o automatickém znečištění Svatyně, používal texty jako Leviticus 20:1-3, Leviticus 21:9, Numeri 19:20 a Leviticus 17:1. Podle Ballengera neznečišťovala Svatyni krev tím, že by přenášela hříchy do Svatyně, ale spíše Svatyni očišťovala.
4. Byl přesvědčen, že všeobecné usmíření za lidské hříchy se odehrálo v roce 31 a ne v roce 1844. Podle Ballengera Levitikus 16 popisuje dvě smíření. To první je „smíření za nepravosti“, které se odehrálo na slitovnici ve druhém oddělení Svatyně za všechny lidské hříchy. Ježíš naplnil tuto část své služby v době naplnění proroctví o 70-ti týdnech z Daniele 9:24-27, kdy svou smrtí usmířil celou lidskou rasu a prezentoval svou krev ve Svatyni svatých nebeské Svatyně v době nanebevzetí. Podle něj byly všechny hříchy lidstva zrušeny a očištěny ze Svatyně tímto „usmířením za nepravosti“, tedy díky Kristově smrti na kříži.
Je nutné říci, že v době kdy žil Ballenger, tak většina ASD nevěřila, že smíření bylo učiněno na kříži. Protože následovali učení W. Milera, který aplikoval smíření na kněžskou službu přímluvy, a to později aplikovali sobotu dodržující adventisté na Kristovu kněžskou službu při soudu, který začal r. 1844. Dnes ASD chápou koncept smíření, jak je učen v Písmu jako proces, který zahrnuje tři aktivity Krista. To, co učinil na kříži, jeho velekněžská přímluvná služba a jeho dílo v době soudu, který začal v době 1844.
5. Podle Ballengera bylo to druhé smíření také popsáno v Levitius 16. Nazýval ho „smíření soudu“, které bylo učiněno nad hlavou kozla pro Azazela. Satan je zodpovědný za hříchy, ke kterým svedl lidskou rasu a po kříži, přestože vina lidských hříšníků zůstala zaznamenána v nebeské Svatyni, byla připočtena na satanův účet. Události v roce 1844 se týkají pouze soudu nad satanem, za roli kterou sehrál jako původce hříchu.
Pozdější odpůrci doktríny o Svatyni nenásledovali Ballengerův argument, týkající se soudu v r. 1844, ale zašli mnohem dále a dokonce zamítli rok 1844, protože pro ně nemá žádnou prorockou důležitost.
6. Byl přesvědčen, že vyšetřující soud nad Božím lidem, tak jak učí CASD, není biblický. Nějakou dobu ve svém učení zachovával koncept vyšetřujícího soudu, který rozhoduje o tom, kdo přijal, nebo nepřijal usmíření, učiněné na kříži. Ale postupně jeho názor, že Kristova smrt na kříži vymazala vinu celé lidské rasy, učinil přijetí myšlenky vyšetřujícího soudu přebytečným. V pozdějších letech vykládal Ballenger Zjevení 14:7 jako text, který se nevztahuje na vyšetřující soud, ale na konečný exekutivní Boží soud, který je vylitý na všechny hříšníky.
7. Byl přesvědčen, že doktrína o vyšetřujícím soudu a jiných bodech adventistického chápání Svatyně jsou neslučitelné s otázkou ospravedlnění z víry a s křesťanským ujištěním o spáse. Základ motivací jeho nové interpretace chápání Svatyně, bylo zachovat základní pravdy evangelia, přičemž odmítal vše, co podle jeho chápání překáželo evangeliu. Včetně konceptu vyšetřujícího soudu. Věřil, že pozdní déšť nemůže přijít, dokud bude poselství o úplném, všeobecném vykoupení, na němž je založeno ospravedlnění z víry a křesťanská jistota spásy odmítnuta a zavržena ASD. Otázka, která zůstává, je do jaké míry měl Ballenger vyvážený biblický pohled na evangelium a do jaké míry rozuměl podstatě vyšetřujícího soudu.
J. H. Kellogg 1852 – 1943. Na přelomu 20. století, přijal Kellogg názory, které směřovaly k Panteismu. Tvrdil, že Bůh je ve všech věcech, jak živočišných, tak neživočišných. Ve své knize „Živý chrám“ v r. 1903 napsal: „Ve stromu je přítomna moc, která ho stvořila a udržuje ho, stvořitel stromu ve stromě, stvořitel květiny v květině.“ Pokud se týká lidského těla, Kellogg napsal: „Máme fyziologický důkaz o existenci nějaké nadřazené moci v našem těle, nějaké moci, která je nadřazená hmotným věcem, včetně lidského těla, která vykonává neustálou kontrolu, přičemž je ale individuální identita zachována. To nemůže být nic jiného, než Síla – Moc, která tvoří – je to sám Bůh, božská přítomnost v chrámu.“
Pokud se týká Svatyně, tak Kellogg a jeho následovníci učili, že Kristus slouží nejen v nebeské Svatyni, ale i v malé pozemské svatyni – totiž v lidských bytostech. Přestože Kellogg tvrdil, že stále věří v osobního Boha, tak v soukromých rozhovorech s lidmi, jako byl J. A. Spicer, se jasně vyjádřil, že nevěří v určité místo zvané nebe, nebo očištění Svatyně, která je daleko v nebesích.
„Nebe je tam, kde je Bůh a Bůh je všude – v trávě, ve stromech, ve všem stvoření.“ Nebylo tam žádného místa pro anděly, kteří působili mezi nebem a zemí, protože nebe bylo zde a všude. Očištění Svatyně, které jsme učili, nebylo v nebi, které je daleko. „Hřích je zde“ a Kellogg si ukazoval k srdci „a zde je také svatyně, která musí být pročištěna.“ Arthur White, in EGW. The early Elmsheaven Years 1900-1905.
E. G. Whiteová mu poslala mnoho dopisů, ve kterých ho nabádala a varovala, jaké teologické důsledky a nebezpečí se skrývají v jeho názorech. Varovala také vůdčí osobnosti církve, že ve sborech koluje Kelloggovo učení, které v logickém důsledku nakonec zničí víru ve Svatyni a ve smíření. Bylo několik pokusů mezi Kelloggem a adventistickými vůdci se shodnout na společném názoru, ale Kellogg odmítl změnit svůj pohled. 10.11. 1907 bylo odhlasováno, že jeho jméno bude odstraněno z listiny členů sboru v Battle Creek. V pozdějších letech se naplnila proroctví EGW, pokud se týká jeho osudu. Skončil tak, že odmítal víru v narození Ježíše z panny a božství Ježíše a vůbec potřebu lidí pro smíření a občas se vysmíval myšlence o osobním zjevení Boha.
Obhájci.
Elmer Ellsworth Andross 1868 – 1950 Andross byl spolupracovníkem Ballengera v Anglii. Napsal 215-ti stránkovou knížku „Více excelentní služba“ v r. 1912, jako biblickou odpověď na Ballengerův útok na adventní učení o Svatyni. Andross se obzvlášť zaměřil na Ballengerův hlavní argument založený na Židům 6:19-20, že Kristus po svém nanebevzetí v roce 31 vstoupil do Svatyně svatých nebeské Svatyně, aby naplnil v proroctvích předpověděný Den smíření.
Andross uznal, že podle textu Žid 6:19-20 vstoupil Kristus „za oponu“ do 2. oddělení nebeské Svatyně po svém nanebevzetí. Ovšem doložil mnohými biblickými texty, že důvod tohoto vstupu byla inagurace, neboli uvedení do provozu nebeské Svatyně na počátku jeho služby, což je paralelní k starozákonnímu uvedení pozemské Svatyně do služby, ale není to antitipický Den smíření, tak jak si Ballenger chybně myslel. Andross bránil další jiné aspekty adventistického chápání doktríny o Svatyni, které Ballenger zpochybnil. Androssovo unikátní vysvětlení textu Židům 6:19-20, že Kristus vstoupil do Svatyně svatých při svém nanebevzetí, aby mohla být nebeská Svatyně uvedena do provozu – vysvěcena, nebyla za jeho života většinou přijata. Ovšem nejnovější studie adventistických učenců prezentují další rozpracování tohoto názoru přinejmenším v jeho základním tvrzení.
Stephen N. Haskell 1833-1922. Dvacetidvouletý Haskell akceptoval adventistické poselství o nebeské Svatyni a sloužil 67 let, jako adventistický evangelista, administrátor, misionář, spisovatel a učitel Bible. V r 1914 vydal knihu „Kříž a jeho stín“. Tato kniha se stala velmi oblíbenou a prezentuje význam Svatyně a její role, jak ukazuje na Krista.
F. C. Gilbert 1867-1946. Narozen v Londýně v Anglii z židovských rodičů, přijal víru ASD v Bostonu v Massachusetts v r. 1889. Sloužil jako kazatel a později jako sekretář židovského oddělení při GK. Mluvil o sobě jako o obráceném Židovi. Napsal mnoho knih a článků. Ve svých dvou knihách se zabýval doktrínou o Svatyni z perspektivy svého židovského původu. Napsal „Praktická ponaučení ze zkušenosti Izraele pro dnešní církev“ 1902. „Mesiáš ve své Svatyni“ 1937.
Léta 1930-1940
Oponenti.
V.V. Fletcher 1879-1947. Narodil se v Tasmánii a stal se členem CASD v r 1900. Sloužil jako evangelista a administrátor v Austrálii a Jižní Asii. V letech 1924-26 sloužil jako učitel Bible v Australské misijní škole. V této době vyvinul nové názory týkající se učení o Svatyni. V roce 1929 se podělil ústně o svoje názory s několika australskými kazateli a písemně s prezidentem GK W. A. Spicerem, který ten materiál poslal zpět na australskou unii. V únoru roku 1930 byl Fletcher požádán adventistickými vedoucími v Austrálii, aby vysvětlil své názory. Když si jeho názory poslechli podruhé v dubnu 1930, tak ho vyzvali, aby odcestoval do USA a diskutoval své postoje s vedoucími GK. Skupina třinácti reprezentantů GK se s ním 7x sešla, aby si poslechli názory na Svatyni. Paralelně probíhala ještě setkání v menších skupinách. Přestože setkání probíhala v přátelské atmosféře, skupina třinácti došla k závěru, že pozice bratra Fletchera, jsou v zásadě špatné. Výsledkem bylo, že Fletcher opustil církev ASD. Později se spojil se svobodnou evangelikální církví. V roce 1932 napsal knihu „Důvody pro moji víru“. V ní shrnul své chápání Svatyně ve třech bodech. Každý z těchto bodů zastávali – jak Ballenger, tak i jiní odmítači adventistické doktríny o Svatyni.
1. Kristus začal svoji službu hned ve 2. odd. Svatyně v r 31 po svém nanebevzetí.
2. postříkání krví ve Svatyni symbolizuje vykoupení a ne přenesení hříchu.
3. proto je nezbytné přehodnotit názor, že svědectví E.G.Whiteové mají autoritu, jako přímá zjevení od Boha.
Fletcher společně Ballengerem učili, že v Písmu nikde není řeč o vyšetřujícím soudu, tak jak to adventisté učí. Pro Fletchera znamenalo slovo „očištěna“ v Da 8:14, spíše „ospravedlněna“ a nevztahuje se na vyšetřující soud v nebi, ale k obnovení pravdy zástupné služby Krista, která byla překroucena papežským systémem. Dá se říci, že Fletcherův názor na překlad textu Da 8:14, je částečně správný, ale to nezpochybňuje realitu vyšetřujícího soudu.
