17. Prorocký řetěz Daniele 2300 večerů a jiter – očištění nebeské svatyně
Očištění nebeské svatyně je velmi důležitým „bodem v plánu spasení. Je úzce spjato s vyvrcholením spásného díla. Koná se v „hodině soudu“ (Zj 14,7). Ve Starém zákoně bylo zpředobrazněno „dnem smíření“ (Dnem soudu). Učení o očištění nebeské svatyně je obsaženo v proroctví 8. a 9. kapitoly „Daniele. Budeme-li toto proroctví pečlivě studovat, stane se nám reflektorem, který ozáří temná místa. 2 Petr 1,19
Kniha Daniele podává prorocké cykly dějin světa i církve Páně. Prorocké cykly pojednávají v podstatě o stejných nebo podobných historických událostech, avšak vždy v jiných aspektech.
I. ZVLÁŠTNÍ VIDĚNÍ DANIELOVO – Dan 8.1-14
Vidění je plné dramatického napětí a úchvatných pohledů. Daniel se nachází na hradě v Susan, stojí u řeky Ulai a před jeho očima se odehrávají tajuplné scény.
1. Hlavni prvky vidění
a) U řeky Ulai stál mohutný skopec (beran). Měl dva rohy, z nichž jeden byl vyšší. Skopec trkal svými rohy na západ, sever i jih a vítězil. Žádné zvíře mu nemohlo odolat. Dan 8,3.4
b) Vtom se od západu řítil kozel, který se takřka ani nedotýkal země. Dan 8.5-8a. Mezi očima měl nápadný roh, vší silou zaútočil na skopce, zlámal oba jeho rohy, převrátil jej a pošlapal. Tehdy kozel ještě více zmohutněl. Potom se však jeho velký roh mezi očima zlomil.
c) Po zlámání velkého rohu vyrostly na jeho místě čtyři jiné rohy na čtyři strany světa. Dan 8.8b
d) Z jedné světové strany povstal ještě jeden „maličký roh“ který velmi vzrostl. Některé překlady používají termínu „z jednoho z nich“ (totiž z rohů) a místo „vyšel“ uvádějí „vyrostl“. Přesto však znění „z jedné z nich“ (strany světa) je z hlediska jazykového i teologického správné a kromě toho shodné s textem nejstarších hebrejských rukopisů. Hebrejský termín nenaznačuje vertikální růst, ale horizontální pohyb. Septuaginta uvádí směr pohybu „k jihu, východu a severu“.
Termín Kralických „k zemi Judské“ zní v originále „nádherné“ – „hassebi“, čímž překladatelé mínili judstvo nebo Palestinu. Slovo „sever“ pak zní „hassapon“. Maličký roh se vzepjal až k nebeským zástupům, svrhl některé hvězdy na zem. Vzepjal se až ke Knížeti zástupů, zrušil ustavičnou oběť, znevážil svatyni Boží, povrhl pravdu na zem, neboť „se mu dařilo, co činil“.
e) V další části vidění prorok slyší dva anděly, jak spolu rozmlouvají. Jeden z nich se ptá druhého: „Dokdy bude trvat toto vidění o ustavičné oběti a o vzpouře, která pustoší a dovoluje šlapat po svatyni i zástupu?“ Druhý anděl dává odpověď: „Až do dvou tisíc a tří set večerů a jiter a přijdou k obnovení svému svaté služby“. (Dan 8,14., kralický překl.) Konec verše zní v anglickém překladu: „… a očištěna bude svatyně“; nový český překlad: „… dojde svatyně spravedlnosti“. To znamená, že „převrácenost na zpuštění“ („vzpoura, která pustoší“) a strašné dílo maličkého rohu budou trvat 2 300 dní, tj. do času, kdy svatyně bude očištěna nebo dle jiného překladu „dojde svého práva“.
2. Objasnění vidění
Daniel byl viděním velmi znepokojen. Prosil Boha o vysvětlení. V odpověd na jeho prosbu postavil se před ním „na pohledění jako muž“, což byl jistě Syn Boží, Kristus, který dal Gabrielovi příkaz k vysvětlení. Dan 8,16 Anděl Gabriel objasnil věc v tom smyslu, že vidění se splní „v uloženém času konce“. Gabrielovo vysvětlení jako Božího vyslance je směrodatné. Viz v. 17 v ekum. překl.
a) Skopec (beran), který má dva rohy, je Médo-Persie. Dan 8.20 Je to velmi vhodný obraz této říše. Peršan Cyrus roku 553 př. Kr. zvítězil nad Médy a oba národy byly sjednoceny pod vládou perskou. Proto bylo řečeno, že jeden roh byl vyšší než druhý. v. 3
b) Kozel představuje Řecko. Dan 8.21 Velký roh mezi jeho očima byl první vládce tohoto království – Alexandr Veliký (336-323 př. Kr.). Rychlý běh kozla, který přicházel od západu, dokonale zobrazuje invaze Alexandra Velikého do Persie a rychlost pohybu jeho vojsk.
c) Zlámání velkého rohu naznačuje náhlou smrt Alexandra Velikého. Dan 8,22 Jeho království se rozpadlo na čtyři části, jimž vládli čtyři jeho generálové: Kassander, Lysimachus, Ptolemaios a Seleukus.
d) „Král nestydatý a chytrý“. Dan 8.23-25 Ten disponuje velkou silou, daří se mu, vystoupí i proti nejvyššímu knížeti. Bez lidských rukou však nakonec bude potřen.
Co představuje tato nevšední moc? Ona je vhodným obrazem Říma, který vystoupil na fórum světových dějin po říši řecké. Je to Řím ve své fázi pohanské i křesťanské. V obraze „krále nestoudného a intrikána“ nevidíme pouze obraz římského impéria, které se rozmáhalo na jih, východ i sever, vystoupilo proti Kristu, odsoudilo jej k smrti na kříži, zbořilo město Jeruzalém, zničilo svatyni a zastavilo obřady a rozehnalo Židy, ale spatřujeme v něm také obraz papežské nábožensko-politické moci, která převzala hlavní tendence císařského Říma a v mnohém směru zdeformovala učení biblické a apoštolské. Papežství vyhubilo ve středověku miliony věřících.
Dílo Říma je obrazně popsáno u Dan 8.10-12.24.25: „Zpjal se až k vojsku nebeskému a svrhl na zemi některá z vojska toho i z hvězd a pošlapal je.“ Dan 8.10 Nebeské vojsko znamená nebeská tělesa, která symbolizují Boží lid s jeho vůdci. Viz v. 24c Hvězdy jsou symbolem svatých. Dan 12,3 Viz také sen Josefův. 1 Moj 37,9.10 Řím pronásledoval Židy, apoštoly i křesťanskou církev. „Pošlapání“ znamená satanskou zběsilost, s jakou Řím během staletí pronásledoval Boží lid.
„Až k vojska toho knížeti zpjal se.“ Ve své pýše se vyvýšil nad Kníže knížat – Ježíše Krista, Kníže pokoje. Iz 9.6: Sk 5.31 Proti Kristu a jeho dílu vystoupil zvláštním způsobem papežský Řím. „Zastavil obět ustavičnou. “ Dan 8.11 Slovo „oběť“ není v hebrejském textu, ale pouze termín „tamid“ (= ustavičná). Ve Starém zákoně se vyskytuje 103 krát. Používá se často ve spojení s obřady svatyně k popsání různých forem stálé služby. Tato regularita se týká chlebů předložení, které měly být „ustavičně“ na stole, lamp, které stále hořely, ohně, který měl „ustavičně“ hořet na oltáři, obětí „ustavičného celopálení“, oběti kadidla ráno i večer. „Tamid“ tedy znamená: každodenní, stálý, trvalý, pravidelný. Vzepjetí se proti nebeskému Knížeti a zastavení oběti ustavičné znamená v historickém naplnění v epoše křestanské toto:
aa) Zavržení učení, že Kristus je jediným orodovníkem a prostředníkem mezi Bohem a člověkem. Zavedení kultu Marie a svatých, ustanovení hierarchie kněžské a papežské.
bb) Nahrazení kněžství Kristova kněžstvím pozemským. – Smrtí Kristovou na kříži skončily oběti kněží. Kristus vešel se svou krví do nebeské svatyně. Žid 9.24
cc) Kristova trvalá služba v nebesích nahrazena tzv. mší, která je prý „ustavičným opakováním oběti kalvarské“. – Písmo však praví jasně, že Pán Ježíš se obětoval jen jednou, a to dostatečně .Žid 9.25-28
„Zavržen příbytek svatyně Boží.“ Za časů Daniele se tím rozuměla pozemská svatyně v Jeruzalémě. Po smrti Krista na kříži a po zboření zemské svatyně se vztahuje na příbytek, „kterýž Pán vzdělal, a ne člověk“. Žid 8,2 Rouhačským a svatokrádežným dílem, papežství odvrátilo věřící od trvalého díla Ježíšova v nebeské svatyni a vedlo je k pozemskému kultu mše a mrtvých svatých.
„Takže vojsko to vydáno v převrácenost proti ustavičné oběti.“ Dan 8,11 Katolický překlad polského kněze Wujka praví: „I dána mu moc proti ustavičné oběti za hříchy.“ Hebrejské slovo „saba“ všeobecně znamená armádu, vojsko, zástup, někdy službu. Užívá se i ve formě slovesné, kdy znamená „táhnout do boje“, „vystupovat proti někomu“, „působit s mocí proti někomu“. Může se zde vztahovat na Řím pohanský i papežský.
„Povrhlo pravdu na zemi“. Papežský Řím změnil základní biblické pravdy o spasení člověka. Bible byla v podstatě nahrazena tradicí a usneseními koncilů. Druhé přikázání o rytinách bylo vypuštěno; čtvrté o svěcení soboty změněno na svěcení prvního dne – neděle. Smysl svatého křtu a večeře Páně změněn v tajuplné obřady, které působí samy sebou (ex opere operato). Učení o ospravedlnění z víry bylo zatemněno záslužnictvím, odpustky atd. Učení o nesmrtelnosti v Kristu a o vzkříšení zneváženo platónským pojetím nesmrtelné duše. Byl prosazen kult Marie a mrtvých svatých. Papež si osobuje právo na zemi uplatňovat práva Krista vládnoucího v nebesích. A „v tom se mu šťastně dařilo.“ v. 12c
II. 70 PROROCKÝCH TÝDNU
Na konci prvního vidění, dříve než Gabriel podal Danielovi výklad, byl zaznamenán rozhovor dvou andělů, z nichž jeden se tázal, dokdy bude trvat dílo malého rohu a dokdy budou pošlapány svaté služby i pravda Boží. Odpověcí druhého anděla zněla, že až do 2 300 večerů a jiter, kdy budou obnoveny svaté služby a svatyně bude očištěna. Dan 8,14 Na konci následujícího výkladu vidění však Gabriel neřekl mnoho na téma „2 300 večerů a jiter“. Zmínil se, že je to „jistá pravda“, přikázal Danieli, aby vidění „zavřel“ (zapečetil), že ono se týká „mnohých dnů“. Dan 8,26 Gabriel ani nemohl ve výkladu pokračovat, protože scény o hrůzném díle malého rohu zapůsobily na Daniele tak strašně, že prorok zemdlel a několik dní byl nemocen. Dan 8,27 Gabriel také nevysvětlil muži Božímu, od kterého data třeba počítat 2 300 večerů a jiter.
Po ozdravění se Daniel znovu zamýšlel nad viděním. Říše babylonská přestala existovat a nastoupila říše médo-perská. Daniel studoval ve svatých knihách, v nichž se setkal s proroctvím o 70 letech babylonského zajetí Izraele. Jer 29,10: Dan 9,1.2 Babylon padl a blížil se čas ukončení „Zpustošení Jeruzaléma“. Daniel soudil, že vidění je v nějaké souvislosti se zakončením babylonského zajetí. Prosil tedy Boha o objasnění. V 9.kapitole je zaznamenána vroucí modlitba proroka, který ač svatý a Bohu odevzdaný, vyznává hříchy celého hříšného Izraele a ztotožňuje se s ním. V odpověď na jeho vroucí modlitbu přichází z Božího přííkazu znovu Gabriel a podává mu vysvětlení.
1. 70 týdnů doby milosti pro Židy Daniel 9,24
a) Anděl vysvětluje prorokovi, že lidu Izraelskému je odečteno 70 týdnů. Termín „odečteno“ v kralickém překladu odpovídá smyslu hebrejského originálu a kontextu. Podle hebraisty Wilhelma Gesenia slovo „chathak“ má význam: ustálit, ustanovit, odetnout, dekretovat, oddělit. Má-li být něco odečteno, odťato nebo odděleno, musí to být odvozeno od většího celku, který byl uveden v předcházející kapitole a nyní má být osvětlen. Tímto větším celkem je zřejmě 2 300 večerů a jiter, od něhož má být odečteno 70 týdnů, neboli 490 dní.
b) Prorocké dny představují roky. Podobně jako na mapách jsou měřítka, tak i zde je uveden poměr „den za rok“. Podle této zásady Pán vyznačil Izraeli čas putování po poušti čtyřiceti dny prozkoumávání země kananejské. 4Moj 14,34 Zřetelný procký klíč je u Ez 4,6c. Gabriel nemusel tuto zásadu vysvětlovat, protože již byla z Biblických spisů známá. Zásadu „den za rok“ uznávali církevní otcové od Tertuliána až po Augustina. Prvním ze středověkých teologů, který ji uplatňoval na 2300 večerů a jiter, byl Joachim z Fiory (1130-1202), převor řádu cisterciáků v Corace v Itálii. Kromě něho tu byla celá řada dalších. Tato zásada platí i pro odečtených 70 týdnů pro Izraele.
2. Od kterého data máme počítat 70 týdnů čili 490 let a tím i 2300 večerů a jiter?
a) Gabriel řekl zřetelně, že od vyjití výpovědi o navrácení a vystavění Jeruzaléma. Dan9,25 U Ezdráše 6,14 se praví, že vyšly tři dekrety perských králů o znovuvybudování Jeruzaléma.
b) První dekret byl vydán Círem r.536 př.Kr. A týkal se v podstatě vystavění svatyně. Ezechiel1,1-4 Druhý vyšel za Daria r.520 př.Kr. Opět ve věci svatyně. Ezech4,24: 6,6-12 Třetí dekret dekret vydal Artaxerxes (464-424) roku 457př.Kr. Ez 7,7.8.11.26 Jím se dostalo Židům plné politické autonomie a práva Izraelského státu. Tento rok 457 př.Kr. Je tedy oním prorockým výchozím datem.
b) Komu je odečteno 70 týdnů a za jakým účelem? „Lidu tvému a městu svatému tvému“ znamená: 490 let je určeno lidu izraelskému a Jeruzalému, na nějž a na jehož svatyni Daniel tolik myslel a přál si vědět, kdy se Pán Bůh slituje nad svým lidem, odpustí mu jeho hříchy a uvede jej zpět do země zaslíbené patriarchům.
„K zabránění převrácenosti.“ Význam může být ten, že Bůh brání silám zla, aby nezničily dílo Boží prostřednictvím Izraele konané. Dle hebrejského termínu „kalah“ zde užitého by se mělo spíše překládat „ukončit, doplnit převrácenost“ ve smyslu výroku Pána Ježíše: „I vy také naplňte míru otců svých.“ Mat 23,32
„K zapečetění hříchů.“ „Učinit konec hříchům'(angl. překlad). Hebrejský termín tu označuje hříchy nebo oběti za hřích. 490 let mělo sahat do doby, kdy Beránek Boží zemřel za hříchy světa a učinil konec všem obětem. Jan 1,29: Mat 27,51
„K vyčištění nepravosti.“ „Kafař“ znamená: očistit, zadostiučinit, způsobit smíření. „Smířeni jsme s Bohem skrze smrt Syna jeho.“ Řím 5,10
„K přivedení spravedlnosti věčné.“ Spravedlnost před Bohem můžeme získat jedině skrze Ježíše Krista. „Ne z skutků spravedlnosti, kteréž bychom my činili, ale podle milosrdenství svého spasil nás.“ Tit 3.5: Řím 5,1
„K zapečetění vidění i proroctví.“ Těchto slov není použito ve smyslu zamčení, ale potvrzení, ratifikování. Naplnění proroctví spojených s prvním příchodem Mesiáše v čase specifikovaném v prorockém slovu dává ujištění, že další prorocké prvky, zvláště 2 300 večerů a jiter, se také naplní. Naplnění je v Kristu, v něm se sbíhají celé dějiny a veškerá proroctví.
„Ku pomazání Svatého svatých.“ Hebrejský termín „qodeš(ha-) quodešim“, znamená „svaté svatých“ nebo také svatyni svatých ve Starém zákoně. Mimo knihy Daniele vyskytuje se tento termín 40x ve Starém zákoně a v každém případě má co činit se svatyní. Židovští exegetové a mnoho křesťanských vykladačů Písma vykládají toto místo na Mesiáše – „Svatého svatých“. Máme-li však být věrni originálu, musíme tomuto místu rozumět tak, že i nebeská svatyně měla být připravena a posvěcena (pomazána) pro službu našeho Velekněze, který ji začal konat po svém nanebevstoupení.
Nemohla být míněna přenosná svatyně ani chrám Šalomounův, protože obojí patřilo už tehdy minulosti. Nemohl to být ani druhý chrám jeruzalémský, protože tento po dohotovení byl již roku 515 př. Kr. vysvěcen (pomazán). Ez 6. 15-18 Zbývá tu jedině nebeská svatyně , o níž je zmínka zvláště v epištole Židům a ve Zjevení.
3. Zvláštní rozdělení 70 týdnů – Dan 9.25-27
„Do Mesiáše vývody bude téhodnů sedm.“ Těchto sedm týdnů neboli 49 let, počínajících rokem 457 př. Kr. představuje zvláště nesnadné a těžké doby budování a vytvoření židovské samostatnosti. Na to ukazuje konec 25. verše, kde se praví, že „ti časové budou přenesnadní“. Tehdy má také být „vzdělána ulice i příkopa“.
„Potom téhodnů šedesáte dva …“ Sedm týdnů – 49 let – by sahalo do r. 408 př. Kr., 62 týdnů pak – neboli 434 let – do r. 27 po. Kr. Tohoto roku Pán Ježíš začíná své misijní dílo. Je to doba jeho křtu, při němž jej nebeský Otec potvrzuje svým hlasem a Duch svatý se ukazuje v podobě holubice. Mar 1,9-11 Někoho může překvapit, že Kristus vystoupil roku 27 po Kr. , zatímco Písmo praví, že tehdy „počínal býti jako ve třicíti letech“. Luk 3,23 Příčinou této neshody je nesprávné počítání křesťanské éry, kterou r. 532 po Kr. ustálil římský opat Dionysius Exiguus, který stanovil datum narození Kristova na rok 753 od založení Říma. Většina historiků však má za to, že se přepočítal o 4 roky, čímž vlastně Kristus se narodil 4 roky před prvním rokem našeho letopočtu.
„Po téhodnech pak těch šedesáti a dvou zabit bude Mesiáš“ K zabití Mesiáše nemá dojít v období 62 týdnů, ale po jejich skončení. Výrok „po 62 týdnech“ nestanoví přesné datum smrti Mesiáše. To je udáno v 27. verši, kde se událost klade „doprostřed posledního týdne“.
‚VŠAK JEMU to NIC neuškodí,“ Hebrejský originál praví doslova: „však jemu nic“. Adventistický teolog ThDr. W.H. Shea překládá: „ale nikdo nebude pro něj“. Gdaňská bible tlumočí: „však mu to nic neuškodí“. Náš adventistický vykladač Písma Dr. K.J. Bulli vysvětluje tento verš ve smyslu Jana 1,11: „Do svého vlastního přišel, ale vlastní jeho nepřijali ho.“
„Nýbrž to město i tu svatyni zkazí, i lid ten svůj budoucí, takže skončení jeho bude hrozné, ano i do vykonání boje bude boj stálý všelijak do vypleněni.“ Toto proroctví se naplnilo roku 70 po Kr., kdy Římané zničili město i svatyni. Pád byl totální. Některé překlady uvádějí, že „konec bude jako v povodni“, které nic neujde.
„Utvrdí však smlouvu mnohým v téhodni posledním, uprostřed pak toho téhodne učiní konec oběti zápalné i oběti suché.“
Bůh činil smlouvy v dobách starozákonních. Nová smlouva byla utvrzená smrtí Pána Ježíše na kříži. Žid 13.20 Poslední týden sahá od r. 27 do r. 34 po Kr. Pán Ježíš působil tři a půl roku. Uprostřed posledního týdne (r. 31) svou drahou obětí učinil konec veškerým předobraz- ným obětem. Opona v chrámě jeruzalémském se roztrhla shora dolů na znamení, že Bůh sám učinil konec starozákonnímu obětnímu systému. Mat 27.50.51
„A skrze vojsko ohavné, až do posledního a uloženého poplenění hubící, na popleněné vylito bude zpuštění.“ Je zde řeč o smutném konci židovského národa po zavržení Mesiáše. Již před rokem 70 po Kr. se děly hrozné věci s tímto národem. Židovský historik Josephus Flavius píše, že během pěti měsíců obležení Jeruzaléma bylo 97 000 zajatců a 1 100 000 lidí zahynulo. Tacitus uvádí 600 000 obležených. V každém případě úžasné množství lidí padlo rukou Římanů. Pán Ježíš tyto všechny věci předpověděl ve 24. kapitole Matouše. – Rokem 70 po Kr. ještě všechno nekončilo. Povstání vyvolané Bar-Kochbou (syn hvězdy), trvající přes tři léta, uvedlo další neštěstí na izraelský národ. Zahynulo prý v něm více lidí než za Tita. Ano, bylo to „poslední a uložené poplenění“.
4. Konec 70 týdnů – 490 let
Tento čas oddělený nebo stanovený Židům končí r. 34 po Kr. V tom roku byl ukamenován Štěpán (Sk 7,1-60) a do služby evangelia byl povolán Saul z Tarzu – apoštol Pavel (Sk 9,1-6). Přestalo se kázat evangelium přednostně Židům; začala evangelizace pohanů.
III.POSLEDNÍ ETAPA PLÁNU SPASENÍ
Postupujeme-li od výchozího data znovuvybudování Jeruzaléma (r. 457 př. Kr.) a připočteme 2 300 let, přijdeme do podzimu r. 1844 po Kr. Ukončením prorockého cyklu 2 300
let Boží plán spasení vstoupil do svého závěrečného stadia. Vidění o večerech a jitrech se týkalo „dalekých dní“ (Dan 8,26) „času konce“ (Dan 8,17.19).
1. Před rokem 1844 nastalo velké probuzení v křesťanstvu.
Roku 1798 skončilo 1260 let nadvlády papežství, které dostalo tzv. smrtelnou ránu. Zj 13.3a Bylo to těsně po francouzské revoluci, jež zatřásla královskými trůny. Právě v této době a na začátku 19. století byly zakládány velké biblické společnosti, které vysílaly do celého světa bible ve stále větším počtu překladů. Ve všech částech světa byly zakládány protestantské misie.
Ve Spojených státech severoamerických William Miller a stovky jiných kazatelů v této zemi i v Evropě začali studovat proroctví Daniele (zvláště také 2 300 večerů a jiter). Domnívali se, že r. 1844 přijde Kristus ve svém slavném druhém příchodu a očistí svatyni. Měli za to, že naše země je svatyně, která bude ohněm očištěna (2 Petr 3,10.11). Jako kdysi apoštolové měli špatnou představu o království Kristově a domnívali se, že Kristus založí světovou říši, kde Jeruzalém bude centrem a Římané budou poraženi, tak se při vší své upřímnosti a opravdovosti mýlili i tito lidé, kteří milovali Boží prorocké slovo. Po těžkém zklamání začali pilně studovat Písmo a mezi jinými biblickými pravdami objevili i pravdu o tom, že v nebesích je svatyně a že u Daniele 8,14 je řeč o očištění nebeské svatyně, kde náš velekněz Ježíš Kristus svou zvláštní službou vstoupil do poslední fáze plánu spasení.
Obrázky:www.bibleazdravi.net
2. Začátek očišťování nebeské svatyně r. 1844 byl zpředobrazněn službou ve starozákonní svatyni.
Kněží přinášeli denně oběti za hříchy lidu. Krev, představující propadlý život hříšníka, jehož vinu oběť nesla, zanesl kněz do svatyně a kropil jí před oponou, za níž byla truhla obsahující zákon, jejž hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích krví obrazně přenesen do svatyně.
Jednou za rok ve velký Den smíření vstoupil velekněz do svatyně svatých, aby ji očistil. Toto dílo uzavřelo celoroční cyklus obětí a obřadů. Před svatyni byli přivedeni dva kozlové, na něž byly vrženy losy. Jeden byl nazván kozlem Hospodinovým, druhý Azazelovým. Kozel Hospodinův byl obětován za hříchy lidu. Velekněz vnesl jeho krev za oponu a pokropil jí slitovnici i před slitovnicí. Krví byl pokropen i oltář.
Zatímco velekněz konal smíření s krví kozla Hospodinova a tak očistil svatyni, kozel Azazelúv byl připoután u oltáře a neměl žádnou účast na obřadu. Teprve když bylo „dokonáno očištění svatyně“ (3 Moj 16,20), velekněz vyšel ven a tam vyznával hříchy Izraele na hlavu kozla Azazelova, který byl vyhnán k tomu zřízeným člověkem na poušt.
Kozel Hospodinův, který byl zabit pro hříchy lidu, je obrazem Pána Ježíše – Beránka Božího. Kozel Azazelúv je symbolem satana, původce všeho zla, který musí nást konečný trest. V době milénia bude satan podobně jako kozel Azazelúv vyhnán na zpustošenou zemi a po skončení milénia bude zničen. Jen když satan bude odstraněn, může být vpravdě řečeno, že hřích byl vymazán z vesmíru.
Obřad Dne smíření byl určen k tomu, aby izraelitům vštípil svatost Boží a ošklivost Boží vůči hříchu, aby jim také ukázal, že nemohou přijít do styku s hříchem, aniž by se poskvrnili. Den smíření strávili izraelité v opravdové pokoře před Bohem, v modlitbách, postu a důkladném zpytování svědomí.
3. Od roku 1844 žijeme ve znamení velkého Dne smíření – Dne soudu
Jako v Izraeli jednou v roce musely být všechny věci lidu před Bohem uvedeny do pořádku a svatyně musela být očištěna od hříchů po celý rok napáchaných, tak také jednou v dějinách lidstva musí být provedena očista. Bůh je Bohem pořádku (1 Kor 14,33) a on chce mít pořádek v prvé řadě při těch, kteří mají dědičně obdržet spaseni. ‚Přišel totiž čas, aby soud začal od domu Božího.“ 1 Petr 4,17 Je to soud týkající se lidu Božího.
Od r. 1844 se v nebesích koná tzv. vyšetřující soud, který je popsán u Daniele 7,9.10: „Viděl jsem, že byly postaveny stolce a že usedl Věkovitý. Jeho oblek byl bílý jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho stolec – plameny ohně … tisíce tisíců sloučily jemu a desetitisíce desetitisíců stály před ním, Zasedl soud a byly otevřeny knihy.“
Soudcem je Bůh Otec. Svědkové jsou andělé (tisíce tisíců ..). Obhájcem a přímluvcem naším je Pán Ježíš , 1 Jan 2.1 Soudí se podle záznamů v „otevřených knihách“.
aa) Bible mluví o knize života. Zj 20,15 V ní jsou uvedena jména věřících,“vítězů, obrácených, prvorozených, neklanějících se šelmě. Fil 4,3; Zj
3,5; Luk 10,20; Žid 12,23; Zj 13,8
bb) Andělé Boží vedou i pamětnou knihu, kde jsou zaznamenány všechny dobré skutky, i číše studené vody – podaná z lásky. Mal 3.l6: Mat 10.42 Každá oběť, každé vítězství, každý skutek lásky, každá slza, která skanula v boji víry, to vše je napsáno v pamětné knize. Žalm 56,9
cc) Existuje i kniha hříchů (smrti). Hospodin praví zcela jasně, že před jeho tváří jsou zapsány všechny nepravosti. Iz 65,6.7
dd) Soudí se podle věčně platného zákona Božího. Jak 2,10-12; Kaz 12.13.14 Souzeny jsou skutky (Zj 20,12c). slova (Mat 12736.37), myšlenky (1 Kor 4,5), pohnutky (Př 16,2 „Pohnutky zpytuje Hospodin“ – ekum. překl., 1 Sam 16,7) i každá tajná věc (Kaz 12,14). Musíme proto dávat pozor na své pohnutky, myšlenky, slova i skutky, protože andělé Boží vedou přesné záznamy. Kaz 5.6
Bůh nepotřebuje uvedené knihy pro sebe, protože je vševědoucí, ale u soudu je mnoho svědků, kteří se přesvědčí o Boží spravedlnosti a lásce a na konci soudu nad věřícími i bezbožnými zvolají, že Boží cesty jsou spravedlivé. Zj 15.3; 16.7
c) Toto soudní dílo se musí ukončit před Ježíšovým návratem na zem, protože Kristus ,až přijde, rozdělí odměny Zjev 22,12
Vyšetřující soud tvoří první fázi posledního soudu; druhá fáze bude během milénia, po níž dojde k části exekuční. V právnické terminologii evropské neznáme termín „vyšetřující soud‘, ale spíše přípravné stadium vyšetřování v kárném řízení. Zde však jde o skutečný proces a hlavní jednání. Proto někteří navrhují zavedení termínu „předadventní soud“.
První část tohoto před adventního soudu je věnována mrtvým věřícím (Zj 11,18), druhá část žijícím (Zj 22, 11). Pak bude tento soud ukončen. Svatí se ještě více posvětí, hříšní se ještě více utvrdí ve svém hříchu.
d) V roce 1844 odbila „hodina soudu“. Zj 14,7 V trojandělském poselství se oznamuje tato hodina soudu, lidé jsou vyzýváni, aby se klaněli Stvořiteli, vyšli z duchovního Babylona a přijali“Boží znamení. Zatímco v nebesích se koná soud nad Božím lidem a očišťuje se nebeská svatyně, kde Kristus jako velekněz koná své závěrečné dílo pro nás, lid adventní nese po celém světě evangelium o příchodu Kristově. Mat 24,14 Po staletí byly mnohé pravdy Písma pošlapávány, zvláště učení týkající se nebeské svatyně a jedinečného Kristova díla v nebi. Od roku 1844 je tu lid, jehož činností zde na zemi nebeská „svatyně dosahuje svého práva“, jak překládají někteří Dan 8,14- Ekumenický překlad praví: „Až po 2 300 večerech a jitrech dojde svatyně spravedlnosti.“
Adventní lid vyzývá k návratu k bibli a její zjevené pravdě. Vyzvedl na světlo dne všechny apoštolské zásady víry v Ježíše Krista jako osobního Spasitele, nauku o svatyni a platnosti zákona, včetně svěcení soboty. Jeho postoj k pravdě je charakterizován ve Zj 14,12 Tento lid ostříhá Boží přikázání. Sílu k tomu dostává jedině vírou v Ježíše Krista.
Závěr:
Rok 1844, v němž odbila hodina soudu, spadá do údobí zvláštních nepokojů mezi národy a do sílícího vření revolučního. Je to čas, kdy „se rozhněvali národové“. Zj 11,18 Zatímco Kristus je naším přímluvcem u předadventního soudu, dějí se na zemi Boží soudy, aby byli lidé vyburcováni z duchovního spánku. Rozhoduje se o osudech jednotlivců i národů. Je to doba, ve které po vzoru starozákonního lidu v Den smíření, musíme pokorně hledat Boha, zpytovat svá srdce, konat Boží vůli, nechat se vést Božím Duchem, abychom obstáli, až přijdou poslední zkoušky, až přijde Pán Ježíš pro svůj lid.