14. Zákon Boží – 8. 9.10. přikázání
První tři ze šesti přikázání na druhé desce zákona se týkají lidského života v jeho fyzickém i morálním aspektu. Poslední tři pojednávají o vlastnictví člověka a chrání je. Osmé přikázání chrání náš časný majetek, deváté chrání naše jméno a pověst, desáté pak zakazuje žádost, která je zdrojem krádeže a jiných hříchů.
I. OSMÉ PŘIKÁZÁNÍ: NEPOKRADEŠ! 2 Moj 20.15
Osmé přikázání klade základ, na němž stojí veškeré zákonodárství pro ochranu vlastnictví. Uznává právo vlastnit osobní a soukromý majetek a zakazuje porušení tohoto práva. Jako ostatní přikázání i toto je zapsáno v srdci člověka. Zloděj ví dobře, že krádež je něco zlého, i když nezná napsané přikázání. Aktivní krádež, při níž je někdo zbaven svého vlastnictví, i pasivní krádež, při níž člověk odmítá dát bližnímu to, co mu právem patří, jsou přestoupením osmého přikázání.
1. Vlastnické právo
Uznávání vlastnického práva patří k základním právům člověka a musí být respektováno v zájmu společnosti.
a) Absolutním majitelem všech věcí je Bůh sám. Lidské vlastnictví je vždycky omezené a druhotné. Bůh „vládne nebem a zemi“. 1 Moj 14.19 Izraeli řekl Pán: „Má jest všecka země.“
2 Moj 19.5 „Hospodinova jest země a plnost její, okršlek země i ti, kteří obývají na něm.“ Žalm 24.1 Vlastnictví člověka je tedy relativní. Člověk je pouze držitelem a správcem s definitivním závazkem k pravému majiteli,
b) Právo individuálního vlastnictví pochází od Boha. Je to Boží právo založené na autoritě Stvořitele. Vláda člověka nad všemi věcmi na zemi je darem Všemohoucího. Žalm 8.4-9 Kromě toho všechno, co jsme ztratili hříchem, je nám jako dědictví obnoveno Kristem. 1 Kor 3,21-23
2. Důsledná čestnost
a) Osmé přikázání vyžaduje striktní čestnost ve veškerém jednání s Bohem i člověkem. Odměna čestnosti nechá někdy na sebe dlouho čekat, ale nakonec obohacuje. Čestnost v jednání vyžaduje dávat protihodnotu v čase, penězích i práci za to, co dostáváme od druhých. Ve všech obchodních transakcích křesťan dává „dobrou míru, natlačenou, natřesenou, vrchovatou“. V Luk 6,38 Pavel píše, že „zloději, lakomci, opilci, utrhači, lupiči. nebudou mít účast v Božím království“. 1 Kor 6.9.10
b) Jsou jen tři způsoby, jak je možno získat majetek: fyzickou nebo duševní prací, darem (včetně dědictví) a krádeží. Legitimní jsou jen první dva. Proto praví Písmo: „Kdo kradl, ať už nekrade, ale ať raději přiloží ruce k pořádné práci, aby se měl o co rozdělit s potřebnými. “ Ef 4,28
3. Různé formy přestoupení 8. přikázání
a) Krádež je první formou. Její závažnost je dána skutečností, že je prováděna po zralé úvaze a že je výsledkem plánování. Není to hřích z nevědomosti. Je to nezákonné odnětí majetku bližního bez jeho vědomí nebo souhlasu.
b) Loupež je jiná forma krádeže. Je to odnětí majetku násilím.
c) Zpronevěra (defraudace) je zneužití důvěry. Je to přivlastnění si peněz nebo majetku, který byl svěřen do správy. Přestupník může mít původně úmysl vrátit peníze zpátky, ale pak to neučiní.
d) Vyděračství je další formou, o níž mluví Ez 22.12: „Bereš lichvářský úrok, chamtivě vydíráš svého bližního a na mne zapomínáš, je výrok Panovníka Hospodina.“ Pán Ježíš praví farizeům, že jsou „plni hrabivosti a chtivosti.“ Mat 23.25b Vyděračství je hřích úředníků, kteří vykořisťují chudé, využívají tíživé situace nebo vybírají více poplatků, než je dovoleno.
e) Chytré zneužívání ekonomické situace, kdy kupující nebo prodávající je závislý na naší milosti, kdy můžeme diktovat své vlastní ceny, je rovněž přestoupením 8. přikázání.
f) Získávání peněz pod falešnými sliby je druhem krádeže. Sem patří lživé inzeráty a reklamy, jakož i všechny formy krádeže v tzv. „rámci zákona“.
g) Jsou to i hazardní hry, které zákon právem zakazuje. Tyto hry zničily již mnoho jednotlivců i celých rodin. Křesťan si nelibuje v sázkách a loteriích, nabývá peněz prací nebo darem.
4. Zaměstnavatelé a zaměstnanci
a) Ke krádežím patří vyplácení nedostatečných mezd dělníků a zadržování mezd. 5 Moj 24-. 14.15 praví: „Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a potřebného … Dáš mu jeho mzdu ještě téhož dne, než nad ním zapadne slunce.“ 3 Moj 19.13: „Nebudeš utiskovat a odírat svého druha.“ Jak 5,4 „Hle, mzda dělníků, kteří žali vaše pole, a vy jste jim ji upřeli, volá do nebes, a křik ženců pronikl ke sluchu Hospodina zástupů.“ Tyto verše žádají důslednou čestnost ze strany zaměstnavatelů.
b) Zaměstnanec je povinen konat svou práci poctivě, jinak i on může být vinen krádeží. Musí dobře využit pracovní doby. Mnozí zaměstnanci totiž se snaží za svou mzdu vykonat jen minimální práci, což je rovněž přestoupením 8. přikázání, které vyžaduje ekonomické využití času, píli, šetrnost, pracovitost. V 2 Tes 3.10-12 se praví, že i někteří věřící vedou zahálčivý život, pořádně nepracují a pletou se do věcí, do kterých jim nic není. Jsou vybízeni, aby žili řádně a živili se vlastní prací. Nepořádné dělníky kritizuje velmi přesně kniha Přísloví 24,30-34.
5. Nečestné jednání
a) Zloděj se nemusí dopouštět přímé loupeže. Získávat zboží za nižší cenu, než je jeho skutečná hodnota, protože prodávající si nemůže pomoci, je zrovna takovou krádeží jako prodávání za cenu vyšší, než je skutečná hodnota zboží, když byly podány o zboží falešné informace.
b) „Váha falešná ohavností jest Hospodinu“ Př 11,1. „Závaží rozdílná a míra rozdílná, obé to ohavností jest Hospodinu.“ Př 20,10
c) Poskytování falešných informací o kvalitě zboží u kupjících i prodávajících je druhem krádeže. „Špatné, špatné,“ říká kupující,“ale jen poodejde, už se tím chlubí“. Př 20,14
d) Člověk, který si půjčuje peníze nebo zboží bez úmyslu nebo schopnosti je vrátit je zlodějem. „Vypůjčuje bezbožník, a nemá co oplatiti.“ Žalm 37,21 Totéž se vztahuje i na osobu, která si půjčuje s dobrým úmyslem zaplatit , ale odmítá tak učinit, když je třeba dluh splatit. Člověk, který nesplácí dluhy a přitom žije nad poměry, je přestupníkem 8. přikázání.
Pozoruhodná je rada E.G. Whiteové jednomu věřícímu, který nevycházel z dluhů: „Odepři si raději tisíc věcí, než bys upadl do dluhu. Dostávat se do dluhů – to bylo zlořečenstvím tvého života. Vyhýbej se tomu jako neštovicím.“ AH, 393
Jednejme také čestně, když jsme si vypůjčili cokoli a dle stanovené lhůty to vraťme majiteli!
6. Odškodněni
a) Chce-li být křesťan poslušen 8. přikázání, musí nahradit všechno čeho nabyl neprávem, a zaplatit své dluhy. „Vrátí zástavu, nahradí, oč koho odral,bude se řídit nařízeními vedoucími k životu a nebude se dopouštět bezpráví, bude určitě žít a nezemře. Žádný z jeho hříchů, kterých se dopustil, se mu nebude připomínat, začal jednat podle práva a spravedlnosti, jistě bude žít.“ Ez 33.15.16
b) Zacheus je příkladem obráceného člověka, který poskytl náhradu za všechno, čeho nepoctivě nabyl. Luk 19,8.9 Kdo se cele obrátil k Bohu, uvede své finanční záležitosti v soulad také s osmým přikázáním a křesťanskými zásadami. Následovníci Kristovi musejí být čestní v každém ohledu.
II. DEVÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ: NEPROMLUVÍŠ KŘIVÉHO SVĚDECTVÍ 2 Moj 20.16
Druhou desku Desatera je možno shrnout v příkaz: „Milovati budeš bližního svého jako sebe samého!“ Deváté přikázání zakazuje vydávání svědectví slovem nebo chováním, které odporuje této lásce k bližnímu. Podle vzoru milosrdného Samaritána bližním je každý člověk, i nepřítel. Šesté, sedmé i osmé přikázání mají co činit s životem, ctností a majetkem člověka. Deváté chrání jeho pověst, což je mnohem více než majetek.
Potupení charakteru může být větším hříchem než zabití těla nebo krádež majetku. Většina přikázání má co činit se skutky nebo vnějším chováním, deváté přikázání však se slovy. Lidská řeč je tak důležitá, že dvě přikázání (třetí a deváté) musejí regulovat používání jazyka. Třetí chrání čest Božího jména, deváté čest člověka. Praví se: „Charakter je to, co jste, a pověst je to, co druzí o vás smýšlejí.“
1. Dobré jméno
a) „Vzácnější jest jméno dobré než bohatství veliké.“ Př 22,1 Dobré jméno je nejvzácnější majetek. Je cennější než zlato, stříbro a časné statky. Člověk, který chce připravit bližního o dobré jméno nebo na ruinách pověsti druhého stavět své dobré jméno, je hříšníkem nejhoršího typu.
b) Musíme správně rozlišovat mezi charakterem a pověstí. Charakter je to, čím skutečně jsme v očích Božích. Každý člověk může rozhodovat o tom, jaký bude jeho charakter. Ale pověst je názor našich bližních o nás a záleží na tom, jak ji budou udržovat. Naše pověst záleží na tom, jak o nás bližní smýšlejí a jak o nás mluví. Snad v žádném jiném smyslu nejsme tolik strážnými svého bratra jako právě ve věci jeho pověsti. Narušíme-li jeho dobré jméno falešným svědectvím, budeme Bohem voláni k odpovědnosti.
2. Povinnost svědčit
a) Povinností svědka je svědčit o pravdě. Svědek u soudu skládá přísahu, že bude mluvit „pravdu, plnou pravdu a nic jiného než pravdu“. To platí tím více pro křesťana. Zachariáš 8.16 praví: „Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud.“ Pán Ježíš jako nejvyšší příklad v tomto směru je „Svědek věrný a pravý“.
Zj 1,5; 3,14: Jan 18,37
b) Ježíš při svém svědectví nikdy pravdu nezmenšoval ani nepřeháněl. Nikdy nepronesl falešné svědectví a nikdy neřekl polopravdu, která je velmi nebezpečná.
c) Dříve než bychom vydali svědectví o druhých, měli bychom mít jistotu o faktech a pamatovat na to, jak často naše vlastní chování bylo špatně vykládáno a posuzováno jen kvůli částečnému důkazu. Není možno být věrným a pravým svědkem bez znalosti celé pravdy.
3. Hřích křivé přísahy
a) Deváté přikázání v prvé řadě zakazuje křivou přísahu před soudem. Křivá přísaha je vydávání falešného svědectví pod přísahou, že budeme mluvit pravdu. Ačkoli se jí lidé často dopouštějí, je považována za zločin. Spravedlnost může být stavěna pouze na pravdě.
b) Křivá přísaha okrádá bližního o majetek, o pověst, svobodu nebo dokonce o život. Deváté přikázání může přestoupit soudce, který potupuje svůj úřad podplácením; právník, který se snaží přivést k odsouzení nevinného a viníka osvobodit; svědek, který úmyslně překrucuje fakta a vymýšlí lži, aby vyhověl svým přátelům a uškodil svým nepřátelům.
c) Tresty, které si však dovoluje ukládat veřejné mínění, jsou často přísnější a nespravedlivější než tresty uložené soudem, kde se důkazy pečlivěji zkoumají a prověřují. Křesťan by měl být alespoň tak spravedlivý jako soud, který považuje člověka za nevinného, dokud se neprokázala jeho vina a dokud o odsuzujícím důkazu není prokázáno, že je mimo rozumnou pochybnost.
4. Hřích lži
a) Lež je ďábelského původu, neboť satan je „lhář a otec lži“. Jan 8, 44 „Ohavností jsou Hospodinu rtové lživí.“ Př 12.22 K šesti věcem, které nenávidí Hospodin, a k sedmé ohavnosti patří svědek lživý, mluvící lež. Př 6.17-19
b) Lež je podobným přečinem jako padělání peněz, neboť do oběhu se dávají falešné zprávy a další se vyrábějí. Lež můžeme provést slovem, ale také činem. Všechno, co je pronášeno jako pravda, s úmyslem, aby to bylo přijato jako pravda, ač je dotyčnému jasné, že to je lež, všechno, co je úmyslně postaveno do falešného světla a je přehnáno s úmyslem poškodit druhého, to všechno spadá pod přísné odsouzení 9. přikázání.
c) Někteří lidé jsou barvo slepí. Zaviní dopravní nehodu, protože nerozeznají Červené světlo od zeleného. Tak jsou i v duchovním smyslu barvo slepí lidé. Někdy se mluví o tzv. „bílé lži“. Některá lež se může jevit jako bílá a neškodná, když někdo lže z pohodlnosti a ke svému prospěchu. Skutečností však je, že všechny lži jsou černé jako bezedná propast, ze které vycházejí. Kniha Zjevení ukazuje smutný konec všech lhářů. Zj 21.8: 22.15
d) Pán Ježíš říká, že křivá svědectví vycházejí ze srdce, podobně jako cizoložství, krádeže atd. Mat 15.19 Z každého prázdného slova vydají lidé počet v den soudný. Mat 12.34-37 Pravda vychází vždycky z pravého srdce a lež ze srdce falešného.
5. Hřích pomluvy
a) Jedna z nejhorších forem falešného svědectví je pomluva, což je úmyslně vynalezená lež, která je pak zlomyslně rozšiřována. Pomluva je právem nazývána „jazykovým vrahem“ . Ďábel je největší pomlouvač, „žalobník bratří“ . Zj 12.10 Řecké slovo „diabolos“ (ďábel) znamená česky „pomlouvač, žalobce“.
Dobrá pověst bývá zabíjena štiplavými jazyky a pery. „Skrývá nenávist, kdo má zrádné rty, a kdo šíří pomluvy, je hlupák:“ Př 10.18 „Kdo pomlouvá bližního, toho umlčím.“ Žalm 101.5 Když se našemu bližnímu pomluvami děje křivda, je naší povinností pravdou umlčet pomlouvače.
b) Tradování neověřených zpráv je velmi blízké pomluvám. Bible nazývá „utrhačem“ toho, kdo roznáší důvěrně sdělené zprávy. „Utrhač roznáší důvěrné zálážitosti, kdežto kdo je duchem věrný, ukryje to.“ Př 11.13 Neposvěcení lidé přijímají takové řeči jako pamlsky. „Řeči klevetníkovy jsou jak pamlsky, sestoupí až do nejvnitřnějsích útrob.“ Př 18,8 „Není-li už dřevo, uhasne oheň; není-li klevetník, utichne svár.“ Př 26,20
Klepaření je roznášení špatných zpráv, přičemž se lidé nepřesvědčí, zda jsou pravdivé. Každé rozšiřování zpráv, které poškozují dobré jméno bližního, je přestoupením 9. přikázání.
c) Rozšiřovatel klevet je falešný svědek, ale jeho svědectví je neúčinné bez naslouchajícího. Jako ten, kdo přijímá kradené věci, je vinen spolu se zlodějem, tak i ten, kdo rád naslouchá klevetám, je spoluvinen s falešným svědkem. Lékař pozná Často chorobu, když se podívá pacientovi na jazyk. Tak i v duchovním smyslu poznáme stav člověka podle toho, jak používá svého jazyka.
6. Jiné formy falešného svědectví
a) Mlčení za určitých podmínek, kdy víme, že řeči jsou nepravdivé, a kdy my se neodvážíme zastat se pomlouvaného, je falešným svědectvím. Jsou situace, kdy „mlčení je zlato“ a situace, kdy mlčení je lež.
b) Náznakové otázky mohou být falešným svědectvím, jako např. otázka satana: „Zdaliž se Job darmo bojí Boha?“ Job 1.9 Nemůžeme nikoho trestat za to, že položil otázku, a přesto zlá otázka může mít zlé důsledky. Ona totiž zasévá símě pochybnosti ve věci úmyslu bližního.
Taková pochybnost se nesnadno odstraňuje, protože nemůže být popřena.
c) Stálé vyhledávání chyb je dalším přestupkem 9. přikázání. Sup letící nad krásnou krajinou nevidí nic jiného než rozkládající se mršiny. Ten, kdo stále vyhledává chyby, nevidí krásy charakteru. Jeho oči jsou upřeny k nepatrným věcem, které jsou nepříjemné nebo ošklivé.
d) Lichocení je falešné svědectví, které ohrožuje lichotníka i toho, komu se lichotí. Lichocení je přehánění pravdy, Čili svým způsobem lež. „Muž, který lichotí bližnímu, rozprostírá síť jeho krokům.“ Př 29.5 „Lichotek má plná ústa, ale v srdci válku. Hladší nad olej jsou jeho slova, ale jsou to vytasené meče. “ Žalm 55.21
Něco jiného je ovšem pronést slovo uznání za poctivě vykonanou práci, střízlivé hodnocení díla, zvláště u lidí, kteří nebyli doceněni a pochopeni. To je naopak naše křesťanská povinnost.
Do tohoto přikázání patří i falešné svědectví nepravdivých doporučení, charakterizačních posudků apod., které se vystavují jen z důvodů přátelských vztahů nebo jiných závazků.
Všechny zvuky, včetně našich slov, uvádějí v pohyb vlny éteru, které se šíří dále. V morálním smyslu je účinek našich slov podobný, šeptaná zpráva o skandálu pohne lidskými srdci, zraňuje, trhá a ničí až do doby skutečného konce království hříchu. Nezodpovědné řeči a zlomyslné pomluvy se neodstraní mnišským „svatým mlčením“. Bůh si přeje, abychom užívali svého jazyka k chválení Boha, k zvěstování evangelia hynoucím, k potěšení, k napomínání v lásce. Důkladnou lekci o zrádnosti jazyka i o jeho správném užívání podává apoštol praktického křesťanství Jakub. Jak 3,1-13
III. DESÁTÉ PŘIKÁZÁNÍ: NEPOŽÁĎÁŠ – 2 Moj 20.17
Žádost je touha vlastnit něco, co není zákonně dosažitelné. Nový zákon používá pro tento pojem další slova jako „chtivost“, „chlípnost“ apod. Žádost tedy ve svém negativním smyslu znamená neřádnou touhu, nesprávnou náklonnost a zálibu.
Můžeme-li dosáhnout toužebného předmětu zákonně, pak není hříchem toužit po tom, co nevlastníme. Hříšné je toužit po věcech, kterých není možno dosáhnout legitimními prostředky. Žádost je koncentrované sobectví a jako takové je Písmem odsouzeno. Všech devět předcházejících přikázání pojednává hlavně o vnějších činech. Desáté však zasahuje vnitřní život a reguluje pohnutky, které dávají zrod skutkům. Myšlenky jsou rodiči činů. Toto přikázání se tedy může přestupovat, aniž by druzí o tom něco věděli. Ono zkoumá naše srdce ze všech přikázání nejvíce.
Ukazuje, že když upřeme své toužící oko na to, co není naše, je to v podstatě hřích jako sama krádež. Naše žádosti jsou činy v zárodku. I když zlá žádost nedospěje do stadia činu, je sama v sobě hříšná v očích Božích. Je samozřejmé, že žádosti proměněné v hříšné činy jsou znásobené a působí pohoršení, nicméně poslušnost Desatera musí zahrnovat myšlenky a pohnutky zrovna tak jako slova a skutky.
1. Souhrn zákona
a) Jelikož žádost je hříchem, který vede ke všem jiným hříchům, je desáté přikázání souhrnem, sumářem nejen druhé desky zákona, ale celého Desatera. Žádost je pramen, z něhož vytékají jedovaté proudy modloslužby, rouhání, znesvěcování soboty, neposlušnosti vůči rodičům, vraždy, smilstva, krádeže, lži, falešného svědectví atd.
b) Podobně jako bible, tak i Desatero končí tam, kde začíná. Tvoří úplný kruh, obraz dokonalosti. Zákon Boží je plný, dokonalý a věcný. 5 Moj 5,21 opakuje toto přikázání slovy: „Nebudeš dychtit po ženě svého bližního ani po jeho poli ani po jeho otroku ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku ani po jeho oslu, vůbec po ničem, co patří tvému bližnímu .“
Zde vidíme, že desáté přikázání je celistvé a nemůžeme je dělit na dvě přikázání, jak to činí někteří církevní činitelé. Žádost týkající se ženy bližního i jeho majetku odsuzuje Micheáš 2,1.2: „Běda těm, kdo strojí ničemnosti, páchají zlo na svých ložích … Žádostivě dychtí po polích a uchvacují, po domech a zabírají.“
c) Desáté přikázání mluví proti neukojitelné touze. Žádostivost roste, až úplně ovládne člověka a zkazí jeho charakter. „Pošlete nám zlato, protože my Španělé máme nemoc, která se může vyléčit pouze zlatem,“ tak znělo poselství Cortéze Montezumovi, vládci Mexika. „Kdo miluje peníze, peněz se nenasytí, kdo miluje hojnost, nikdy, nemá dosti … Sladký je spánek toho, kdo pracuje, ať jí málo nebo mnoho, ale boháčovi nedopřeje spánku přesycenost.“ Kaz 5,10,12
Uspokojit lakomého člověka zlatem a majetkem by bylo jako uspokojit oheň přidáváním paliva. Čím více dřeva dáme do plamenů, tím mohutněji bude oheň plápolat. Čím více dostane roztoužený hříšník, tím více hoří jeho vášeň a lakomství. Žádost chce stále pohlcovat a uspokojovat se, nikdy nebude mít dost; stále přijímá a nikdy nedává.
2. Kořen všeho zla
a) „Kořenem všeho toho zla je láska k peňězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.“ 1Timoteova 6,10 Žádost vede k přestoupení všech přikázání desatera.
b) Ona odvrátila Evu od stromu života k zakázanému ovoci, čímž byla otevřena cesta k veškerému zlu a zlořečenství pod vládou hříchu.
c) Lot zatoužil po bohatých, rovinách sodomských. Když bylo město Sodoma zničeno, ztratil veškerý svůj majetek a většinu své rodiny.
d) Žádost učinila z Achana zloděje, přivedla na něj smrt a porážku pro Izraele. Achan, se přiznal: „Vzplanul jsem žádostí a vzal jsem si to.“ Jozue 7,21
e) Gézi vedený žádostí a lakotou podváděl a lhal. Od Námana dostal více, než žádal, včetně malomocenství. Obdržel navíc ještě nepřízeň proroka a Boží hněv.
f) David zatoužil po ženě Uriášově. Aby dosáhl toho, po čem nezákonně toužil, dopustil se cizoložství i vraždy, přivedl tím potupu na své jméno i na Boží dílo.
g) Achab zatoužil po vlnici Nábotově. Jeho zlá žádost skončila vraždou. Dosáhl toho, co chtěl, ale Boží tresty neminuly jeho ženu Jezábel, jako inspirátorku, ani jej samého.
h) Balámův žádostivý duch učinil z něho nepřítele Božího a nepřítele lidu izraelského. Prodal vlastně svůj prorocký úřad za slíbené bohatství Balákovo a zemřel v hříchu.
i) Žádost byla hříchem Ananiáše a Zafiry, kteří sobecky zadrželi část obnosu slíbeného Pánu a ztratili všechno při předčasné náhlé smrti.
j) Byl to hřích Šimona, který chtěl za peníze koupit dar Ducha svatého.
k) Jidáš Iškariotský ve své slepotě se dopustil největšího zločinu za třicet stříbrných. Od brány ráje až do našich dnů můžeme sledovat slizkou cestu hada žádosti, který nebyl nikdy agilnější než v dnešní době převládajícího sobectví.
3. Lék proti žádosti a lakomství.
a) Opakem lakotného a žádostivého ducha je spokojenost, které je schopen jen pravý křesťan, „Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sama velké bohatství. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím. Kdo chce být bohatý, upadá do osidel pokušení a do mnoha nerozumných a škodlivých tužeb, které strhují lidi do zkázy a záhuby,“ 1 Tim 6,6.8.9
b) Spokojenosti se učíme v nepříznivých životních situacích. Vzorem je nám apoštol Pavel, který píše: „Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen; být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek. Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu. “
Fil 4.12.13
c) K této spokojenosti dospějí ti, kteří věří a vědí, že „milujícím Boha všecky věci napomáhají k dobrému“. Řím 8,28
Jen ti, kteří milují své bližní jako sebe a kteří praktikují toto zlaté pravidlo, mohou zachovávat desáté přikázání. Nikdo nezávidí dary, talenty a úspěchy těm, které skutečně miluje. Pravá matka nezávidí krásu dceři, otec nezávidí vzdělání a úspěchy svému synovi. „Kdo miluje bližního, zákon naplnil.“ Řím 13,8b
Závěr:
Závěrem třeba říci, že Desatero je vyjádřením Božího charakteru lásky. Pán Ježíš mluví o „novém přikázání“. „Přikázání nové dávám vám, abyste se milovali vespolek, jakož já miloval jsem vás, abyste i vy milovali jeden druhého.“ Jan 13,34 Toto nové přikázání je někdy nazýváno jedenáctým přikázáním. Nové je však v Ježíšově živém příkladu slov a činů: „jakož já miloval jsem vás“ Položil svůj život za nás. V tom je vrchol lásky. Jan 15,12-14
Nové přikázání nezaujímá místo Starého zákona, ale je to Starý zákon v novém podání.
Avšak jako výsledek příchodu Syna Božího a jeho projevu božské lásky na kříži je láska postavena do nového světla. Toto přikázání je nové, protože vrhá nové světlo na duchovní význam zákona životem, učením, smrtí a zmrtvýchvstáním Krista. Taková láska a poslušnost, jakou viděl svět v Kristu, se předtím nikdy nezjevila. Pán Ježíš přišel, aby „zvelebil zákon a učinil jej slavným“. Iz 42.21
Každý člověk, který se znovuzrodil, má novou zkušenost s Bohem. Zákon Ježíšovy lásky je napsán na masitých deskách jeho srdce skrze Ducha svatého, jímž živý Kristus přebývá v nás.
Dokonalost Desatera při srovnání se všemi ostatními zákony podává důkaz o jeho Božím původu. Dokonalost života Kristova ve srovnání se všemi jinými životy podává důkaz, že Ježíš je Boží Syn. Nejlepší výklad zásad Desatera podal Kristus na hoře blahoslavenství. Třináctá kapitola první epištoly ke Korintským je rovněž výtečným praktickým výkladem Desatera. Je nazývána „velkou chartou lásky“.
Zachovávání přikázání Božích je nutné ke spasení. Kristus zemřel proto, aby bylo zákonu zadostiučiněno, aby hříšník vírou ve Spasitele mohl týt ospravedlněn a skrze zásluhy Kristovy mohl stále respektovat vůli Boží. Bůh je láska, plnost zákona je láska. Manžel a manželka, kteří se opravdu milují, nemusejí stále studovat pravidla o správném chování v manželství. Když je zákon lásky vepsán do jejich srdce, jeho požadavky jsou téměř bezděčně respektovány. Kdo přijal Kristovu spravedlnost, je naplněn Ježíšovým duchem lásky, vyzařuje jeho charakter a v Kristově síle plní Boží vůli vyjádřenou v Desateru přikázání.
