12. Zákon Boží – původ falešné soboty
Platnost svěcení soboty je potvrzena učením a příkladem Ježíše Krista i apoštolů. Tážeme se, jakou hodnotu mají tzv. důkazy o správnosti svěcení neděle. Ve věcech víry jediným kritériem a jedinou ochranou před nesprávným učením může být jen bible. 2 Tim 3.16: Jan 17.17
I. KRISTUS, APOŠTOLOVÉ A NEDĚLE
1. Pokrmem Kristovým bylo vždycky činit vůli Boží. Jan 4,34 Kristus – Syn člověka, podřizoval vždycky své myšlení a svou činnost myšlení a činnosti svého nebeského Otce, jehož vůle je neměnná. Kaz 3.14: Žid 13.8
a) K zákonu Božímu měl Pán Ježíš postoj respektu a úcty. Zákon Boží je vyjádřením charakteru Božího a vůle Boží. Proto je věčný a neměnný. Kristus nepřišel zákon zrušit, ale naplnit. Mat 5.17.18
Jeho úkolem bylo „napsat zákon“ do nitra a srdce lidí. Jer 31.33 Tak to mělo být v duchu nové smlouvy. Žid 8.10 Ježíš prakticky předváděl zákon, ukazoval jeho duchovní význam a zbavoval jej židovských tradic, které byly břemenem. Žalm 40.8.9
b) Jako „Pán soboty“ (Mar 2,28) věrně zachovával celý mravní zákon a sobotu světil tak dokonale jako nikdo před ním. Činil to v lásce, jak si to vyžadovala vůle Otcova. Trvale dokazoval, že „sobota je učiněna pro člověka“. Mar 2.27
c) Náš Spasitel nikdy – před zmrtvýchvstáním ani po něm – neřekl jedinou větu ani jediné slovo, kterým by zrušil sobotu a ustanovil jiný den odpočinku. Naopak, když prorokoval o zkáze Jeruzaléma, ke které došlo roku 70 po Kr., vybízel věrné křesťany k modlitbě, aby v těžkých dobách nemuseli utíkat v zimě nebo v sobotu. Mat 24.20 Kdyby chtěl někdo tvrdit, že Kristus ustanovil svěcení neděle, musel by ignorovat všechna biblická fakta a zpřevracet zprávy evangelií.
2. Všichni apoštolově světili vždycky jen sobotní den, a to nejen s Pánem Ježíšem za jeho života, ale v celé své další činnosti. Sk 13.14.27.42.44: 16.13. 17.2: 18.4
a) Apoštolové prostě neznali svěcení neděle. K prvnímu dni v týdnu neměli žádný zvláštní vztah. Vždycky jej označovali jako „první den po sobotě“. Tento termín se vyskytuje pouze osmkrát v Novém zákoně, „sobota“ nebo „den sobotní“ však 59 krát. Mlčení apoštolů – hlavně však apoštola Jana, který žil až do konce 1. století – o nějaké náhradě soboty za neděli je výmluvné.
b) Kniha Skutku apoštolů nepřináší jediné slovo ani jediné gesto ve prospěch neděle. V této knize, kde se mluví o opozici Židů vůči apoštolům a hlavně Pavlovi, není jediná zmínka o tom, že by byli Židé diskutovali s křesťany o tomto bodu nebo obviňovali Pavla, že nezachovává sobotu. Ke sporům by bylo došlo, kdyby byli apoštolové zachovávali neděli místo soboty.
c) Jeruzalémský koncil, konaný mezi r. 52-54, diskutoval dlouho o podmínkách vstupu pohanů do církve a rozhodl nevzkládat na ně jiného břemene „kromě věcí potřebných“. Sk 15.28 Měla-li neděle nahradit sobotu, byli by se o tak důležité změně museli zmínit. Naopak Jakub, který měl na koncilu hlavní slovo, aniž by se zmínil o neděli, prohlásil, že Mojžíš „v školách na každou sobotu čítán bývá“. Sk 15,21
d) V Novém zákoně, který byl psán od r. 40 do r. 100, není jediné místo, které by svědčilo o tom,
– že den odpočinku byl někdy přenesen ze sedmého na první den týdne,
– že první den je svatým dnem, který třeba zachovávat;
– že jej Ježíš zachovával nebo že by byl apoštolům nařídil , aby jej zachovávali na památku jeho zmrtvýchvstání;
– že by jej byli apoštolově zachovávali nebo doporučovali;
– že by se církev tyla v tento den shromaždovala;
– že by jej byli jmenovali jinak než „prvním dnem“ nebo jej považovali za víc než prostý den týdne;
– že by sedmý den býval nazýván jinak než „sobota“ nebo „den sobotní“;
– že by sobota byla zrušena a my obdrželi dispens od zachovávání památky stvoření.
II. ZDÁNLIVÉ BIBLICKÉ DŮKAZY PRO SVĚCENÍ NEDĚLE
Stoupenci neděle tvrdí, že přesto v Novém zákoně je několik míst, která mluví ve prospěch neděle. Prozkoumejme je krátce.
1. Učedníci prý světili neděli na památku Kristova zmrtvýchvstání, zdánlivý důkaz Jan 20,19
Na základě tohoto verše se tvrdí, že učedníci se shromáždili, aby si připomínali vzkříšení Páně že Ježíš se“ jim ukázal, aby jim potvrdil to, co právě chtěli konat. Takováto domněnka neobstojí před následujícími skutečnostmi:
a) Evangelista Lukáš 30 let po události, kterou popisuje, píše, ze ženy, když připravily vonné věci a masti, „odpočinuly podle přikázání“, Luk 23.56: 24.1 První den se tu nijak neliší od druhých, ale sobota naopak, zachovává veškerou svou důležitost. Tím se zdůrazňuje platnost zákona.
b) Učedníci bydleli v oddělené místnosti, „kde se obyčejně zdržovali“ (dle řeckého originálu), to znamená: denně. Setrvávali tu na modlitbách. Sk 1.13.14
c) Kristus neodpočíval v den vzkříšení; odpočinul v hrobě v sobotu. Mezi odpočinkem člověka a vzkříšením není žádný vztah, kterým by bylo možno popírat přímý vztah mezi šesti dny práce člověka a sedmým dnem jakožto dnem odpočinku.
d) Křestané mají jako památku, smrti Kristovy sv. večeři Páně l Kor 11,23-29) a jako památku zmrtvýchvstání sv. křest (Řím 6,3-5).
e) Učedníci nemohli slavit toho prvního dne památku Kristova vzkříšení, protože tehdy tomu ještě nevěřili. Mar 16.11,14
2. Shromáždění v Troadě prvního dne po sobotě Sk 20,7 Toto je jediné raísto, kde se mluví o shromáždění, konaném prvního dne v týdnu.
a) Křestané se tu sešli k lámání chleba, čili k sv. večeři Páně která nepřipomíná vzkříšení, ale smrt Kristovu (1 Kor 11,23.24) a může být slavena kterýkoli den v týdnu a kdekoli. Sk 2.46
b) V tomto případě šlo o příležitostné a zcela výjimečné shromáždění, bylo to noční shromáždění, které se prodloužilo do rána.
c) Podle bible se den počítá od západu do západu slunce (3 Moj 23,32; Mar,1,32). Byla to noc ze soboty na neděli. Pavel „měl nazejtří jiti pryč“, „kázání jim učinil dlouho do svítání“.
„Lukáš pravděpodobně podal tento údaj židovským způsobem: první den týdne začínal večerem; v noci po sobotě, během noci a ráno v neděli odehrála se událost, o níž mluví.“ (P.M. – L. Lagrange v „Komentáři ke Skutkům apoštolů“, Paříž 1926, str. 598)
d) Lukáš, který podává tuto událost více než třicet let po smrti Kristově, nemluví o prvním dni s žádnou zvláštní úctou a nepřipisuje mu charakter svatosti, který stále dává dni sobotnímu (Skut 13,42.44; 15,21; 16,13; 17,2; 18,3).
3. „Sbírky“ prvního dne v týdnu. 1 Kor 16.2
„V první den týdne necht každý z vás dá stranou, co může postrádat, aby sbírka nezačala teprve tehdy, až k vám přijdu.“ Tento verš mluví o sbírce, kterou „složil každý sám u sebe“ (kralický překlad), totiž doma, a ne ve shromáždění. Hned na počátku týdne měli pamatovat na trpící jeruzalémské bratry, dříve než vydali peníze na jiné věci.
Olshausen ve svém „Komentáři k Novému zákonu“ píše: „Z tohoto místa nemůžeme nikterak činit závěr, že sbírky se konaly v neděli ve sborových shromážděních, nebot jde o myšlenku, aby každý dal u sebe stranou zmíněné peníze .“
4. Apoštol Jan měl vidění „v den Páně“ Zj 1.10
Někteří tvrdí, že termín „den Páně“ zde znamená neděli. V pozdějších staletích totiž, když bylo zavedeno nebiblické svěcení neděle, byl tento den nazýván „Dominica“ (od latinského „Dominus“ – Pán). „Den Páně“, o němž se zmiňuje Jan ve Zjevení, je sobota – „den Hospodinův“. Bůh ji nazývá „den svatý můj“, „sobota svatá, Hospodinu slavná“. Iz 58,13 Je to „den Páně“, protože Pán Ježíš je „Pánem soboty“. Mar 2,28 Jan tedy měl vidění v den sobotní.
5. Máme prý světit neděli, bvl-li v ten den vylit Duch svatý – Sk 2.1-3
Písmo tu mluví o „dni padesátém“. Jde o padesát dní mezi slavností nekvašených chlebů (přesnic) a slavností prvotin (slavnost týdnů, letnice). Datování letnic záleží na datu velikonoc – paschy. Pascha se slavila 14. nisanu; 15. nisanu byl začátek slavnosti nekvašených chlebů a 16. nisanu bylo „pohybování snopku před Hospodinem“. Od tohoto 16. dne se počítalo 7 týdnů a jeden den (celkem 50 dní).
Pro nás je směrodatné, že Písmo se jediným slovem ne zmiňuje o zrušení soboty a nepovažuje ani za potřebné vzmínit se, v který den týdne k vylití Ducha sv. došlo. Zdůvodňovat svěcení neděle zmrtvýchvstáním Páně a vylitím Ducha svatého jsou jen dodatečné lidské pokusy.
III. PŮVOD A VÝVOJ SVĚCENÍ NEDĚLE
1. Původ svěcení neděle je ve slunečním kultu
a) Tento kult sahá daleko do starověku. Peršané uctívali jasnou hvězdu pod jménem Mitra, Asyřané pod jménem Bel, Kaldejci pod jménem Šamaš, Féničané a Syřané měli Baala, Egypťané Ra, Řekové jej nazývali Hélis – sluneční kotouč – a zosobňovali jej pod jménem Phoebus (což bylo jen příjmení Apollona, který řídil sluneční vůz). Bylo mu zasvěceno město Heliopolis. Židé byli varováni před tímto kultem. 5 Moj 17,3 Stavěli mu obrazy (sochy) a na výšinách se jim klaněli. 3 Moj 26,30; 1 Král 16,31-33; Jer 7,17-19. Stopy tohoto kultu se nacházejí i v Indii, Japonsku, Peru, v Mexiku a u barbarských kmenů.
b) Kult slunce se rozvinul zvláště u Římanů. Antonius Pius (vládl 138-161 po Kr.) postavil slavný chrám v Baalbeku, který zasvětil slunci. Na konci 3. století SOL DEUS INVICTUS (nepřemožitelný bůh slunce), zosobněný Apollonem, byl uctíván v celé římské říši.
c) Takto mitraismus postupně pronikal do římské civilizace. Vidíme to ve způsobu pojmenování dnů. Kaldejci dali dnům týdne jména nebeských těles: slunce, měsíc a pěti planet, pohybujících se kolem slunce. První den týdne, nejdůležitější ze všech, nejsvětější, byl pod ochranou šamaše – Mitry (slunce); druhý pod Sin (měsíc); třetí až sedmý pod ochranou planet: Nergal (Mars), Nabu (Mercur), Marduk (Jupiter), Ištar Beltis (Venuše) a Nidib (Saturn). Tato jména byla převzata do římského kalendáře;
Dies Solis (den slunce-Sunday, Sonntag, jour du solei),
Dies Lunae (den měsíce-Monday, Montag, lundi),
Dies Martis (den Marse-mardi),
Dies Mercurii (den Merkura – mercredi),
Dies Jovis (den Jupiterův – jeudi),
Dies Veneris (den Venuše – vendredi),
Dies Saturni (den Saturna – Saturday, samedi)
d) Svatý den Mitrův, první den týdne, byl totožný se dnem Baala a Apollona. Byl svěcen v celé říši. 25. prosince byl den narození Mitry (NATALIS INVICTI SOLIS).
Křestané, kteří až do konce 3. století jmenovali dny v týdnu podle židovského způsobu, nazývali je prvním, druhým, třetím atd. dnem po sobotě, přijali brzy pohanské pojmenování dnů.
2. Vývoj svěcení neděle
a) Pán Ježíš, apoštolové a jejich žáci byli věrni sobotnímu přikázání. Tak tomu bylo v 1.století po Kristu.
b) Na konci 2. století a na začátku 3. století zjišťujeme pokrok neděle a ústup soboty. Svátek prvního dne má podstatně jiný charakter než sobota, ale má tendenci převzít její místo, Tertulian podává svědectví o prvním zákazu pracovat v neděli. On ovšem ukazuje, že tento svátek je původu pohanského.
c) Třetí století vcelku přeje neděli. Změna soboty je postupná a jakoby nevědomá. Na Východě svěcení soboty přetrvává. Čtvrté století připravilo triumf neděle, Římský biskup Silvestr (314 – J337) prý ve snaze odstranit pohanské prvky z křesťanské terminologie rozhodí pojmenovat mitraistický Dies Solis (den slunce) „DIES DOMINICA“ (den Páně) na památku vzkříšení Kristova. Císař Konstantin z důvodů politických spojil prvky pohanské s křesťanskými a 7. března r. 321 vydal zákan o potřebě zachovávat neděli – „úctyhodný den slunce“.
Dekret zní takto; „V úctyhodný den slunce ať magistráty a obyvatelé měst odpočívají a všechny dílny jsou zavřené. Nicméně na venkově ti, kteří se zaměstnávají zemědělstvím, mohou se volně a legálně věnovat svým běžným pracím, protože se často stává, že jiný den není tak vhodný pro osévání polí a pečování a vinice; jinak je třeba se obávat, že při zanedbání využití nejlepších okamžiků vznikla by ztráta hodnot, které nám nebe uděluje.“
Tento dekret „byl později posílen dalšími císařskými dekrety v roce 368 , 386 , 389, 425 a 469. Výnosy Theodesia II. v letech 423 a 428 pozvedají hlas proti světitelům soboty. Církevní koncily přispívají k ustálení neděle a odstranění soboty: v Elvíru (305), Arles (314), Nicea (325), Laodicea (asi 364), Kartágo (401), Orleans (538). Kánon 29 koncilu laodicejského pronáší poprvé „anathema“ nad světiteli soboty, Theofil Alexándrijský, Jeroným, Augustin a Leo Veliký svou autoritou podporují neděli.
e) Ve všech staletích v různých zemích však měl Bůh věrná a nebojácné světitele soboty.
3. Římsko-katollcká církev přiznává, že za svěcením neděle nestojí autorita Písma, ale autorita církve.
a) Ze studia církevních dějin poznáváme, že neděle je dědictvím pohanských kultů; které církev vstřebala a transformovala pod záminkou obrácení mas. Získala tak na vnějším lesku, na rozšíření vlivu a moci, ale ztratila na čistotě, duchovní síle, na pravdě. Postupně se vzdalovala od zdroje pravdy – Bible.
b) Papežství schválilo tuto změnu. Ono nejen uznává, že došlo ke změně, ale tuto změnu považuje za důkaz své autority.“Je zajímavé připomenout, že toto zachovávání neděle, která je také kultem protestantismu, nejen vůbec nespočívá na Bibli, ale je v očividném rozporu s literou Bible, která nařizuje odpočinek sobotní.
Církev katolická autoritou Ježíše Xrista přenesla tento odpočinek na neděli v upomínku na zmrtvýchvstání našeho Pána.“ (Monsignor de Segur – „Causeries sur le Protestantisme d aujourá hui“, 1903, str. 207) „Autority církevní byly od začátku připraveny, naskytla-li by se příležitost upravit, napodobit nebo schválit obřady a zvyky praktikované lidem, jakož i filozofy vzdělaných tříd,“ (Kardinál Nevman: „Ess&i sur le developpment de la Doctrine chretienne“. str. 371. 372)
„Můžete číst Bibli od Genese po Zjevení a nenajdete jediný řádek schvalující a potvrzující svěcení neděle. Písmo nařizuje zbožné zachovávání soboty, dne, který my nikdy nesvětíme,“ (Kardinál“, arcibiskup Gibbons „La foi de nos péres“, 1886, str. 107)
Závěr:
Petr a Jan, kterým židovská rada zakázala mluvit ve jménu Ježíšovu, řekli: „Sami rozsuďte, zdali je spravedlivé před Bohem, abychom vás poslouchali více než Boha!“ Skutky 4,19
Takový postoj musí zaujmout pravý křesťan k otázce svěcení dne Páně.
