Služba ve Svatyni – M. L. Andreasen
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
Vítám vás milí posluchači ke společnému studiu knihy Služba ve svatyni podle M. L. Andreasena. Narozen 4. 6. 1876 – zemřel 19. 2. 1962. Ve 30. až 50. letech 20. století patřil k nejvýznamnějším teologům CASD. Andreasen zastával názor, že křesťané mohou v moci Krista překonat hřích a podílet se na obhajobě Božího charakteru před satanovými nařčeními. Tyto názory jsou známé pod pojmem teologie poslední generace. Andreasen se stal také známým svými protesty proti knize „Otázky o doktríně“ díky které došlo k odklonu dosavadní adventistické teologie, pokud se týká spásy člověka, vítězství nad hříchy, přirozenosti Krista atd. Díky této knize a později Desmondu Fordovi, přijala velká část kazatelů a teologů naší církve, spíše evangelikální představu o spáse člověka, než to co studiem Bible objevili, hlásali a učili naši průkopníci, včetně Ellen White, A.T. Jonese a E.J. Waggonera.
Rozhodl jsem se jeho knihu Služba ve svatyni přeložit a zpracovat, protože mi vadí, jak mnozí naši adventističtí teologové dnes o tomto velikánu adventistické teologie hovoří, například v knize „Boží charakter a poslední generace.“ Přestože byl jedním z nejvýznamnějších systematických teologů CASD své doby, mnozí dnes tvrdí, že měl podivné, pomýlené názory na téma vítězství Božího lidu nad hříchy a na to jaký charakter bude muset mít poslední generace, která zažije druhý příchod Ježíše Krista. Podsouvají mu, že učil perfekcionismus, tedy absolutní bezhříšnou dokonalost charakteru, což v žádném případě neučil. To, co učil on, vždy byla teologie CASD. Až projdeme celou jeho knihu, tak si budete sami moci udělat objektivní názor na to, co učil a nebudete se muset spoléhat na to, co jaký teolog o něm říká. Udělat si jasno v těchto otázkách si musí každý ASD, protože jde mimo jiné o naši vlastní spásu.
Kapitola první
Obětní systém.
První zpráva o Bohu, která se nám dochovala po prvním lidském hříchu, nám Ho představuje, jak kráčí zahradou za ranní rosy a volá na Adama: „Kde jsi?“
Genesis 3:9 Hospodin, Bůh, zavolal na člověka a zeptal se ho: Kde jsi?
Tento obraz je současně krásný i významný. Člověk zhřešil tím, že neuposlechl jasný Hospodinův příkaz. Pán jej ale neopustil. Vyhledává Adama a volá na něho: „Kde jsi?“ To jsou první zaznamenaná slova Hospodinova k člověku po jeho pádu.
Není bez významu, že je nám Bůh představen tímto způsobem. Bůh je láska. Hledá Adama, hříšníka, který se před ním skrývá. To nám připomíná podobenství o marnotratném synu. Den co den vyhlížel otec svého syna, který opustil domov, a když ho po mnoha letech v dálce uviděl, běžel mu vstříc.
Lukáš 15:20 I vstal a přišel ke svému otci. Když byl ještě daleko, jeho otec ho uviděl a byl hluboce pohnut; i běžel, padl mu kolem krku a zlíbal ho.
Tento obraz nám zároveň připomíná i pastýře, který hledá ztracenou ovečku.
Matouš 18:13 A stane-li se, že ji nalezne, amen, pravím vám, že se z ní raduje víc než z těch devadesáti devíti, které nezabloudily.
Adam plně nepochopil závažnost svého hříchu, když přestoupil Boží přikázání. Bůh mu jasně řekl.
Genesis 2:17 Ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.
Adam nikdy neviděl smrt a nebylo mu jasné, o co se jedná. Když však uviděl prvního obětního beránka, jak před ním leží a jak s vytékající krví z něho odchází život, uvědomil si pravý a hluboký význam smrti. Začal chápat, že jeho spasení má nějakým způsobem souvislost se smrtí beránka. Pochopil, že kdyby Beránek nezemřel, musel by zemřít on sám a tak být bez naděje do budoucnosti a zůstat bez Boha navždy ztracen. Vděčil za svůj život smrti beránka a podle pokynů mu daných, viděl vírou v mrtvém beránku u svých nohou toho pravého Beránka zabitého od počátku světa.
Zjevení 13:8 Budou se jí klanět všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od založení světa zapsána v knize života toho zabitého Beránka.
Když si Adam plně uvědomil všechny následky svého hříchu, měl obrovské výčitky svědomí. Musí za jeho hříchy nakonec zemřít Ten, který ho stvořil a s nímž se procházel a rozmlouval v zahradě Eden? To se mu muselo zdát příliš strašné. Snadno si můžeme představit, že Adam nabídl položit spíš svůj život, než aby měl zemřít Boží Syn. Ale ani člověk, ani anděl, nemohl převzít zodpovědnost za hřích. Jedině Ten, který byl v otcově srdci a roven Bohu, který byl Bohem a mohl provést vykoupení. Andělům byl přidělen určitý úkol v plánu vykoupení člověka. I samotný člověk musel v plánu spasení spolupracovat. Ale byl jenom Jeden, který mohl přinést vykoupení, a jeho jméno mělo být Ježíš.
Matouš 1:21 Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.
V Genesis 2:17 se dočteme: Ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš.
Jasný význam těchto slov byl, že Adam zemře v den, kdy zhřeší. Někteří chápou tento text tak, že neměli zemřít v ten den, ale že se jednalo o počátek umírání. To však není doslovný význam těchto slov.
Nelze popřít, že Adam začal umírat toho dne. Ovšem nezemřel okamžitě pouze proto, že v okamžiku když zhřešil, tak Kristus převzal za něho veškerou zodpovědnost. Postavil se na jeho místo a slíbil, že za něho zemře. Kdyby se Kristus hned v tom okamžiku nestal druhým Adamem, kdyby na sebe nevzal tíhu hříchu a jeho vinu, Adam by musel okamžitě zemřít. To vše bylo v souladu s plánem spasení ustanoveným před stvořením světa.
Zjevení 13:8 Budou se jí klanět všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od založení světa zapsána v knize života toho zabitého Beránka.
Kožený oděv.
Hospodin dal Adamovi a Evě oděv z kůže zvířat zabitých jako oběť, aby jim vštípil do paměti povahu hříchu a následků přestoupení stejně jako svou lásku k nim.
Genesis 3:21 A Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a oblékl je.
Jejich nový oděv se tak stal trvalou připomínkou jejich provinění. Zároveň byl ale i ujištěním, že Ten, který zemře za jejich hříchy, je miluje a zachrání je. Jejich roucha se stala symbolem spasení.
To, že sám Hospodin připravil oděv svým dětem, které budou vyhnány z vlastního domova, ukazuje, že je zároveň přísný, ale i milující. Přísný proto, že je vyhnal a milosrdný proto, že je zaopatřil a pečoval o ně, i když zhřešili. Když už je musí poslat pryč kvůli tomu, co udělali, ať si s sebou odnesou znamení lásky, svědectví, že se Hospodin o ně stále stará. Nebudou ponecháni sami sobě, aby bloudili bez naděje. Ujištění Boží lásky je stále s nimi.
Adam opouští domov.
S nevýslovným bolem v srdci opouštěli Adam a Eva svůj domov, ve kterém žili v lásce a míru, rozmlouvali s anděly a stýkali se s Bohem. Často slýchali jeho kroky v zahradě a běželi mu vstříc. Mluvili s ním tváří v tvář. Okusili slávu budoucího světa, připojili se k nebeskému chóru a zpívali chvalozpěvy, vzdávajíc Bohu chválu a spojili se v pobožnosti kdykoliv se přiblížily posvátné hodiny soboty.
Ale nyní byli vyhnáni ze zahrady. Andělé, kteří se kdysi radovali ze vzájemného společenství, jim nyní bránili v přístupu ke stromu života. Čeká je život plný bolestí a zklamání, na jehož konci je smrt. Začali chápat to, co časem poznají všichni hříšníci, totiž že cesta vzbouřenců je těžká. Rozuměli i tomu, že jejich pokání nijak nesníží dočasné výsledky jejich provinění. S Božími přikázáními si nelze zahrávat a bezpečnost vesmíru vyžaduje, aby důstojnost Zákona byla zachována i když jim byla poskytnuta milost. S těžkým srdcem byli nuceni opustit svůj domov. O co více se ale rmoutil Hospodin.
Neposlušnost byla příčinou všeho neštěstí, které přišlo na naše první rodiče. Opustili Boha a zvolili si jiného pána. Jedli ze zakázaného ovoce.
Genesis 3:22–24 22I řekl Hospodin Bůh: Hle, člověk je jako jeden z nás v tom, že zná dobré a zlé. Ať teď nevztáhne ruku, aby vzal a jedl také ze stromu života a žil navěky! 23Proto Hospodin Bůh poslal člověka pryč ze zahrady Eden, aby obdělával zemi, z níž byl vzat. 24Vyhnal ho a postavil od východu k zahradě Eden cheruby s míhajícím se plamenným mečem, aby střežili cestu ke stromu života.
Tak jako byl člověk sám mimo zahradu, stejně osamocen zůstal Bůh v zahradě. I když nemůžeme mluvit o Božím smutku výstižně lidskými slovy, tak je jisté, že Stvořitel nebe a země pociťoval nesmírnou bolest a ztrátu, když dvě bytosti, které stvořil, opouštěly domov, který jim přisoudil.
Bůh věděl, co bude stát vykoupení. Viděl dlouhou cestu, po níž bude muset jít Boží syn, aby člověka přivedl zpět. Dopředu viděl, jak budou lidé zavrhovat Jeho posly – proroky, které k nim bude posílat. Viděl do budoucnosti, jak budou plivat na jeho Syna, budou mu nadávat, bít ho a posmívat se mu a jak nakonec probijí hřeby jeho ruce a nohy. Viděl ho v Getsemane a dokonce mohl slyšet srdcervoucí výkřik z Golgoty, když jeho Syn v úzkosti a zoufalství zvolal: Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?
Avšak nebylo jiné cesty. Bezpečnost celého vesmíru byla v sázce. Bůh se ale rozhodl zachránit člověka za každou cenu.
První Boží zaslíbení.
Přestože hřích vytvořil překážku mezi Bohem a člověkem a způsobil, že Adam byl vyhnán z Ráje, Bůh nezanechal Adama ve stavu zoufalství.
Genesis 3:15 A položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi símě tvé a símě její; ono tobě rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.
Tento text by se dal také vyjádřit slovy: „Položím nenávist ke hříchu do tvého srdce.“ To byl zřetelný slib pomoci – pomáhat Adamovi překonat hřích. Ke spasení je nutná nenávist k hříchu. Nikdo není v bezpečí, dokud se nenaučí nenávidět hřích tak hluboce, jak jej dřív miloval. Tak jako je důležité milovat dobro, je stejně důležité nenávidět zlo.
Židům 1:9 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky.
V Kristu je láska ke spravedlnosti doprovázena nenávistí ke zlu. Sloučení lásky a nenávisti musí být v každém věřícím člověku. Nenávist k hříchu je nutná v našem zápasu se zlem a konečném vítězství nad ním. Tato zásada je mocně znázorněna v příběhu o Kainovi a Ábelovi. Kain byl rozhněvaný, neovládal se, měl v srdci vraždu a byl hotov zabít svého bratra. Ale Bůh ho před tím varoval.
Genesis 4:7 Cožpak nebudeš pozdvižen, budeš-li jednat správně? A jestli nebudeš jednat správně, ve dveřích číhá hřích. Dychtí po tobě, ale ty nad ním máš vládnout.
Výrok: Hřích leží ve dveřích, je obzvlášť příznačný. Hřích je podoben dravému zvířeti připravenému vrhnout se na člověka, jakmile to vhodná chvíle dovolí. Číhá v úkrytu, jako tygr, nebo lev připravený ke skoku. Ve svém milosrdenství Bůh varoval Kaina, že hřích číhá ve dveřích, ale on nad ním měl panovat. Kain nemusel zoufat, nemusel být přemožen. Panuj nad ním – to jsou slova Hospodinova. To je víc, než prohlášení. Je to zaslíbení. Člověk nemusí být přemožen. V Bohu je pomoc a naděje. Hřích nám nemá vládnout. My máme panovat nad ním.
Bůh připravil plán.
Podle původního Božího úmyslu měl mít člověk přímý styk se svým Stvořitelem. Tento plán se Bůh snažil uskutečnit v zahradě Eden. Ovšem hřích zmařil původní Boží záměr. Člověk byl od Boha odloučen a zármutek, strádání a smrt se staly jeho údělem.
Bůh měl připravený plán již před stvořením světa, aby On a jeho lid mohl být opět spojen. Jestliže už s ním nemohli žít v ráji, proč by nemohl On přijít k nim. A tak, když se naplnil čas, řekl Bůh svému lidu.
Exodus 25:8 A ať mi udělají svatyni a budu přebývat uprostřed nich.
Jaká je to podivuhodná láska. Hospodin nemohl snést odloučení od svého lidu a tak se rozhodl, že bude alespoň tímto způsobem žít mezi nimi. Bude je provázet na jejich cestě pustinou a nakonec je přivede do zaslíbené země. Jejich vztah ale, díky hříchu, nemůže být tváří v tvář. Byl jim ale tak blízko, jak jenom to hřích dovolil.
V Novém zákoně se praví: Matouš 1:23 Hle, ta panna otěhotní a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, což v překladu znamená: Bůh s námi.
Křesťanským ideálem je společenství s Bohem, nikoli odloučení.
Exodus 33:11 Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, tak jako mluví člověk se svým přítelem. Pak se vrátil do tábora, ale jeho služebník Jozue, syn Núnův, mládenec, se od stanu nevzdaloval.
Izrael však nebyl ještě dost připraven pro takovou zkušenost. Museli být poučeni o tom, co je důstojnost a svatost. Museli pochopit, že bez svatosti nemůže žádný člověk spatřit Boha.
Židům 12:14 Usilujte o pokoj se všemi a o posvěcení, bez něhož nikdo neuvidí Pána.
Nezdar Izraele.
Dříve, než je Bůh požádal, aby Mu vystavěli Svatyni, dal jim 10 přikázání, svůj Zákon, aby věděli, co od nich požaduje. Stáli před horou, která hořela ohněm. Slyšeli hromobití a viděli blesky, když k nim Bůh promlouval. To je popsáno v knize Exodus 19 a 20
Židům 12:19–21 19A k zvuku polnice a takovému hlasu slov, že ti, kdo ho uslyšeli, prosili, aby k nim nebylo více mluveno, a tak strašná byla ta podívaná, že Mojžíš řekl: ‚Jsem zděšen a třesu se.‘
Exodus 24:7 Potom vzal knihu smlouvy a přečetl lidu. Ten řekl: Všechno, co Hospodin promluvil, budeme plnit a poslouchat.
Exodus 19:9 Hospodin řekl Mojžíšovi: Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, když budu s tebou mluvit, a aby ti navždy věřili. A Mojžíš oznámil Hospodinu slova lidu.
Exodus 24:3 Mojžíš přišel a vyprávěl lidu všechna Hospodinova slova a všechna nařízení. Všechen lid jednohlasně odpověděl a řekl: Všechna slova, která Hospodin promluvil, budeme plnit.
Lidé si neuvědomovali svou neschopnost udělat to, co slíbili. Z dřívější zkušenosti mohli vědět, že bez Boží pomoci nemohou Boží zákon dodržovat. Přesto to slíbili. Za několik dní už tančili okolo zlatého telete. Boží zákon zakazoval uctívat modly a oni slíbili, že ho budou dodržovat. Přesto uctívali jednu ze svých starých model. Tímto činem podali důkaz své neschopnosti a neochoty konat to, co před tím slíbili. Porušili Zákon a ten je nyní odsoudil. Situace se zdála být beznadějná. Bůh chtěl, aby Izrael věděl, že sami nedokážou Zákon zachovávat. A přesto zachovávání přikázání bylo nezbytné ke svatosti. Bez svatosti nikdo nemůže spatřit Boha. To jim ukázalo beznadějnost jejich postavení. Zákon, který jim byl dán, aby měli život, jim přinesl odsouzení a smrt. Bez Boha neměli naději.
Cesta k vysvobození.
Bůh je v této situaci neopustil. Stejně, jako byl v zahradě Eden, zabitý Beránek předobrazem Krista, tak je nyní oběťmi a přisluhováním krve Bůh učil, jaká cesta vede k vysvobození. Abrahám tomu porozuměl, když viděl berana chyceného v houští, který byl připraven jako oběť místo jeho syna.
Genesis 22:7 Tu Izák řekl svému otci Abrahamovi: Otče? Abraham řekl: Tady jsem, synu. Izák řekl: Zde je oheň a dříví, ale kde je beránek k zápalné oběti?
Abraham na to reagoval slovy: Genesis 22:8 Bůh si opatří beránka k zápalné oběti, můj synu. A šli oba spolu.
Ponaučení, které obdržel Abrahám, dal Bůh i Izraeli, skrze zabité oběti zvířat, kropení krve z obětí zápalů na kadidlový oltář směrem k oponě, nebo na truhlu. Ponaučením a prostřednickou službou kněží se měl Izrael učit, jak se přibližovat k Bohu. I když je Boží zákon odsoudil k smrti, existovala cesta k vysvobození. Boží Beránek měl zemřít na jejich místě. Vírou v Jeho krev mohli vstoupit do společenství s Bohem. Prostřednictvím kněží mohli zástupně vejít do Svatyně a mohli se v osobě Velekněze objevit v pravé audienční síni Nejvyššího. Pro věrné Izraelce to byl předobraz doby, až boží lid bude moci směle vstoupit do Svatyně skrze Ježíšovu krev.
Židům 10:19 Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví.
Bůh si přál, aby se Izrael naučil cestě spásy skrze obětní systém. To jim mělo dávat naději a odvahu. Ačkoli je Boží zákon odsuzoval pro jejich hříchy, tak jim skutečnost, že za ně měl zemřít Boží beránek, dával naději. Obětní systém byl evangeliem pro Izrael. Ukazoval jim cestu pro společenství a bratrství s Bohem.
Mnozí křesťané nevidí důležitost a hodnotu v Bohem ustanovené službě ve Svatyni. Ovšem pochopit obětní systém Starého zákona pro záchranu člověka, nám pomůže porozumět evangeliu v Novém zákoně. Skutečně můžeme říci, že ten, kdo rozumí levitskému systému Starého zákona, může lépe pochopit a ocenit Nový zákon. Tzv. Starý zákon byl předobrazem a Nový zákon je naplněním.
Hřích znamená smrt.
První lekcí, kterou Bůh chtěl udělit Izraeli obětním systémem, bylo, že hřích znamená smrt. Každé ráno a večer, po celý rok byl obětován beránek za celý národ. Den za dnem přinášeli lidé oběti za hříchy, své zápalné oběti ke Svatyni. Pokaždé bylo zvíře zabito a jeho krev aplikována na určitém místě. Každý obřad a každá Bohoslužba směřovala k poučení, že hřích znamená smrt.
V naší době je toto ponaučení stejně důležité, jako tenkrát. Mnozí křesťané berou hřích na lehkou váhu. Považují jej za pomíjející údobí života, ze kterého lidstvo vyroste. Jiní pokládají hřích sice za politováníhodný, ale myslí si, že je nevyhnutelný. Všichni si potřebujeme vštípit ponaučení, že hřích znamená smrt.
V Listu Římanům 6:23 se dočteme, že: Mzdou hříchu je smrt… Mnozí z nás opomíjejí chápat závažnost tohoto prohlášení. Kdyby si lidé více uvědomovali, že důsledkem hříchu je věčná smrt, tak by jim to pomohlo pochopit a ocenit poselství evangelia.
Další ponaučení, které Bůh chtěl vštípit Izraeli, bylo, že odpuštění hříchu může být dosaženo, pouze vyznáním hříchu a aplikací krve oběti. Izrael si měl uvědomit, jakou cenu stojí odpuštění. Odpuštění je více, než pouhé přehlížení chyb. Za možnost odpuštění hříchů, zaplatil Boží Syn svým životem.
Toto ponaučení je důležité pro všechny lidi. Mnohým se zdá, že Kristova smrt nebyla potřebná. Myslí si, že Bůh mohl a měl odpustit hříchy i bez ukřižování. Kříž se jim nezdá být nedílnou a životně důležitou, naprosto nezbytnou součástí vykoupení. Bylo by dobré, kdyby dnes křesťané uvažovali více o ceně našeho spasení. Odpuštění není jednoduchá věc. Něco stojí. Obětním systémem učil Bůh Izrael, že odpuštění je možné získat jen prolitím krve. Toto ponaučení si i my musíme jasně vštípit do své mysli.
V obětním systému nalézáme základní zásady zbožnosti a svatosti, které se dokonale splňují v Kristu. Protože mnozí křesťané nechápou tato základní ponaučení, jsou nezpůsobilí a nepřipravení chápat hlubší pravdy, které jim Bůh chce ukázat. Tzv. Starý zákon je základ veškerého Biblického učení.
Ti, kteří dobře znají Starý zákon, mohou stavět teologickou stavbu, která nespadne, když přijde do života člověka bouře.
Efeským 2:20 Byli jste vybudováni na základě apoštolů a proroků, kde je úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.
