Kapitola sedmá
Kněží a proroci.
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
Chrám a v něm Bohoslužba obsahovaly pro Izrael podivuhodná ponaučení. Božím úmyslem bylo, aby lidé pochopili, že je svatý. Měli rozumět tomu, jak jsou hříšní a jaká cesta vede k Bohu. Rituály týkající se obětního systému měly naučit jak kněží, tak i lid, aby jim byl hřích odporný a aby se mu vyhýbali. Když někdo z nedbalosti, nebo omylem zhřešil, očekávalo se, že přinese oběť do Svatyně. Prvním požadavkem v obětním rituálu bylo, aby položil ruce na hlavu zvířete a vyznal svoje hříchy. Potom měl vlastnoručně zvíře zabít. Kněz pak vzal tuto krev a pomazal ji na rohy oltáře zápalu. Vnitřnosti byly spáleny s tukem na oltáři a část masa byla kněžími snědena.
To mělo lidi naučit, aby si hřích ošklivili. Odpor k hříchu měl být tak veliký, aby už nehřešili. Žádný normální člověk nemá zálibu zabíjet nevinné zvíře. Obzvlášť když si uvědomí, že je to jeho vina, protože on zhřešil. Normální kněz nemá zálibu aplikovat krev na oltáři kvůli hříchům lidí. Stát tam celý den, pracovat s mrtvými zvířaty, namáčet svoje prsty do krve a kropit krev na oltář, nebylo nic příjemného. Bůh sám praví, že nemá radost z krve býků, jehňat, nebo kozlů.
Izaiáš 1:11 K čemu je mi množství vašich obětí? Praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení.
Obětní systém poskytoval kněžím dobrou příležitost učit lidi plánu spasení. Když k nim hříšník přinesl svou oběť, tak mu mohli říci: „Je mi líto, že jsi zhřešil, jsem si jist, že toho lituješ. Bůh učinil opatření, aby ti tvůj hřích mohl být odpuštěn. Přinesl jsi oběť, polož na ni svou ruku a vyznej Bohu svůj hřích. Pak zabij tuto nevinnou ovečku a já vezmu její krev a provedu za tebe smíření. Ovečka, kterou musíš zabít, je symbolem Božího Beránka, který snímá hřích světa. Jednoho dne přijde Mesiáš a dá svůj život za hříchy lidí. Skrze Jeho krev je ti odpuštěno. Bůh přijímá tvé pokání. Jdi a nehřeš více.“
Tímto slavnostním obřadem byla lidem vštěpována ohavnost hříchu. Takový člověk odcházel od Svatyně s pevným odhodláním již nehřešit. Skutečnost, že musel zabít zvíře, ho učila víc, než cokoliv jiného, že hřích znamená smrt, a když někdo zhřeší, musí zemřít nevinný beránek.
Platba za hřích.
I když byla Bohoslužba velkolepá a dojemná, tak všude, kde působí člověk je nebezpečí, že se věci zvrhnou. Nebezpečí spočívalo v tom, že si hříšník mohl myslet, že když si koupí oběť za hřích, který spáchal a udělá to pokaždé, když zhřeší, tak bude vše v pořádku. To ovšem nebyl vůbec Boží úmysl. Přesto se mnozí začali dívat na bohoslužbu tímto způsobem. Měli pocit, že jejich oběti platí za jejich hříchy, a když budou hřešit znovu, prostě obětují další oběť. Pokání a opravdová lítost za jejich hříchy se časem takřka vytratila. Lidé začali věřit, že i kdyby jejich hřích byl jakýkoliv, může být smířen darem. Předložením oběti považovali záležitost za vyřízenou.
Mnozí kněží v tomto názoru lidi podporovali. Hřích už v jejich očích nebyl tak ohavný.
Bylo to něco, za co mohlo být zaplaceno obětovaným zvířetem, které nestálo mnoho peněz.
Výsledkem byla myšlenka, že tisíce obětovaných zvířat uspokojí Boha.
Micheáš 6:7 Cožpak Hospodin najde zalíbení v tisících beranů a v desetitisících potoků oleje? Což mohu dát svého prvorozeného za své přestoupení, plod svého lůna za hřích své duše?
Odměna kněží pocházela z velké části z obětí, které lidi přinášeli. Proto začali pohlížet na oběti, jako na zdroj svých příjmů. K desátkům které dostali, si ponechali velkou část přinášených obětí. Kromě toho dostávali i podíl ze suchých a pokojných obětí, jako je mouka, olej, obilí, víno, med a sůl. Kromě toho dostávali ještě oběti pro zvláštní příležitosti.
Tím se význam rituálu bohoslužby překroutil. Některým zkorumpovaným kněžím přišlo vhod, že lidé hřešili. Čím více zhřešili, tedy přestupovali Boží přikázání, tím více přinášeli obětí, ze kterých oni měli užitek. Zašlo to tak daleko, že někteří povzbuzovali lidi, aby hřešili.
O zkorumpovaných kněží je psáno: Ozeáš 4:8 Pojídají oběti za hřích mého lidu, prahnou po jejich vině.
Tento text jasně potvrzuje, že kněží, místo toho, aby lidi napomínali, aby nehřešili, tak je v tom podporovali.
V první knize Samuel 2:13–16 se o tom dočteme: 1. Samuel 2:12–16 12Synové Elího byli ničemníci, neznali Hospodina, 13ani kněžské nařízení pro lid. Kdykoliv někdo obětoval oběť, ještě když se maso vařilo, přicházel kněžský mládenec s trojzubou vidlicí v ruce, 14vrazil ji do pekáče nebo do kotlíku nebo do kotle nebo do hrnce a všechno, co vidlice vytáhla, bral si kněz pro sebe. Takto jednali vůči všem Izraelcům, kteří tam do Šíla přicházeli. 15Dokonce dříve než obětovali tuk, přicházel kněžský mládenec a říkal tomu, kdo obětoval: Dej maso na pečeni pro kněze. Nevezme od tebe maso vařené, ale syrové. 16Když mu ten člověk řekl: Nejprve musí být obětován tuk, pak si vezmi to, po čem dychtíš, mládenec říkal: Ne, ale dej teď! Jestliže nedáš, vezmu si to násilím.
Tento text nám ukazuje úpadek kněží již v této rané fázi dějin Izraele. Bůh přikázal, že tuk má být spálen na oltáři, ale maso k jídlu, má být uvařeno. Kněží si ale přáli, aby mohli mít maso syrové i s tukem, aby si je mohli opéci. Maso pro ně přestalo být obětním jídlem a stalo se místo toho žravou hostinou k uspokojení jejich chuti.
1. Samuel 2:17 Hřích těchto mládenců byl před Hospodinem velmi veliký, protože tito muži opovrhovali Hospodinovou přídavnou obětí.
Jak ubíhal čas, tak snaha kněží povzbuzovat lid k přinášení obětí za hřích byla stále větší. Ve stánku úmluvy zřízené Mojžíšem byl obětní oltář relativně malý. V Šalamounově chrámu byl pak zvětšen cca na 10 m na každé straně. V Herodově chrámu byl ještě větší. Zdá se tedy, že oltář zápalu byl čím dál větší, aby se přizpůsobil množství obětí na něj kladeným.
Rostoucí úpadek.
Konečně nastal čas, že Bůh musel něco udělat, aby Bohoslužba v chrámu nebyla zcela zkorumpována. Proto dovolil, aby chrám byl Nebukadnesarem zničen a jeho lid odveden do babylonského zajetí. Se zánikem chrámu přestala logicky i bohoslužba v něm. Lidem byl připomínán duchovní význam obřadů, kterých se v minulosti zúčastnili, ale nyní nebyly. V Babyloně nebylo zápalných obětí, obětí za hřích, ani slavnostních Dnů smíření.
Po sedmdesáti letech zajetí jim Bůh dovolil vrátit se domů a znovu vystavět chrám. Doufal, že si ze svého zajetí odnesli ponaučení. To byl ovšem omyl. Oltář pro zápalné oběti byl zhotoven ještě větší, než byl dříve. Lidé se čím dál více drželi rituálů chrámových obřadů a obětní služby. Zapomněli na poselství proroků, že být Bohu poslušen je mnohem lepší, než obětovat.
1. Samuel 15:22 Samuel řekl: Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je víc než tuk beranů.
Příjmy kněží byly tak velké, že peníze nashromážděné v chrámu tvořily jedno z největších bohatství starověku. Kněží pak začali peníze půjčovat.
O svátcích jako byl Pesach, byl Jeruzalém naplněn návštěvníky nejen z Palestiny, ale i z jiných zemí. Židovský historik Josefus Flavius nám sděluje, že v této době bylo v Jeruzalému kolem jednoho milionu návštěvníků. Izraeli bylo Bohem přikázáno, aby se před ním neukazovali s prázdnýma rukama, takže všichni tito návštěvníci přinášeli bohaté dary.
Deuteronomium 16:16 Třikrát za rok ať se každý, kdo je u tebe mužského pohlaví, ukáže před Hospodinem, tvým Bohem, na místě, které vyvolí – při svátku nekvašených chlebů, při svátku týdnů a při svátku stánků. Ať se neukáže před Hospodinem s prázdnou.
V takové situaci bylo kněžím nemožné obětovat tolik obětí, aby bylo vyhověno všem lidem. Proto nabádali lidi, aby své oběti vyměnili za hotovost a tyto peníze ponechali v chrámu. Kněží pak později přinesou oběť přiměřenou odevzdaným penězům. Brzy se osvědčilo, že toto bylo pohodlnější, než přinášení obětního zvířete z domova. Hříšník přicházející s obětí, byl v nebezpečí, že nejenom bude zvíře knězem odmítnuto pro nějakou vadu, ať už skutečnou nebo domnělou, ale že ho postihne dodatečná ztráta. Prodat zvíře, které bylo knězi odmítnuto nebylo snadné, obzvlášť když se tisíce lidí pokoušeli o totéž. Chrámové peníze mohly být použity pouze pro některé účely. Výměna obyčejných peněz za peníze chrámové, byla dalším zdrojem příjmu kněží.
Jak jsme již dříve zmínili, kněží byli rozděleni do 24 skupin. Každá z nich měla konat službu 2x do roka po jednom týdnu. Když se úřad velekněze stal i úřadem politickým a on vlastně zosobňoval vládu, tak se korupce ještě zvětšila. Protože se z této pozice stal lukrativní úřad, začalo se za něj platit, a kdo více zaplatil tak ho obdržel. Aby velekněz za získání úřadu dostal peníze zpátky, prováděl dozor nad výběrem skupin. K službě v Jeruzalémě v čase svátků byli povoláni jen takoví kněží, na které bylo spolehnutí, že se budou s úředníky dělit o zisky. Tím bylo pořadí, ve kterém měli kněží službu konat změněno a dokonalý Boží plán porušen. Kristus později označil zkorumpované kněží jako doupě zlodějů. To nebylo básnické vyjádření. Byla to doslovná pravda.
Zkorumpovaní kněží.
EGW RH 17.12. 1872: Kněží byli tak zkorumpovaní, že se nerozpakovali dopouštět se nejhorších podvodů, ba i dokonce zločinných aktivit, aby mohli provést své záměry. Ti, kteří měli před prvním příchodem Pána Ježíše, ale i za jeho života, úřad velekněze, nebyli Bohem ustanoveni k posvátnému dílu. O úřad usilovali z lásky k moci a okázalosti. Toužili po postavení, ve kterém by mohli mít vliv a mohli podvádět pod rouškou zbožnosti a tím ujít odhalení. Velekněz měl důležitou a mocnou pozici. Byl nejen poradcem a prostředníkem, ale i soudcem. Proti jeho rozhodnutí nebylo odvolání. Pouze moc Římanů jim bránila, aby nemohli vyřknout rozsudky smrti. Mužové se zkaženým srdcem se snažili získat úřad velekněze úplatky i vraždami.“
EGW Duch proroctví sv. 2 str. 115,116: Když Ježíš vstoupil dovnitř, pobouřilo ho, že chrámový dvůr byl upraven jako trh s dobytkem a místo všeobecného ruchu. Byly tam nejen stánky pro dobytek, ale i stoly, na nichž sami kněží působili jako peněžní makléři a směnárníci. Bylo zvykem, že každý, kdo se účastnil velikonočních svátků, přinesl s sebou peníze, které při vstupu do chrámu zaplatil kněžím. 115.1
Z výměny cizích mincí a různých nominálních hodnot peněz, včetně ubytování cizinců, vznikl hanebný obchod a zdroj velkého zisku pro kněze. Mnozí přicházeli z velké dálky a nemohli přinést své obětní dary. Pod záminkou vyhovět těmto lidem byl na vnějším nádvoří na prodej dobytek, ovce, holubi a vrabci za přemrštěné ceny. Všude byl zmatek jako na hlučném dobytčím trhu. Nic nesvědčilo o tom, že lidé stáli na půdě posvátného Božího chrámu. Bylo slyšet ostré smlouvání, nákupy a prodeje, bučení dobytka, bečení ovcí a vrkání holubů, které se mísilo s cinkáním mincí a zlostnými spory. O velikonočních svátcích se každoročně obětovalo velké množství dobytka, takže tržby v chrámu byly obrovské. Obchodníci dosahovali velkého zisku, o který se dělili s lakotným kněžstvem a vlivnými muži v Izraeli. Tito pokrytečtí spekulanti pod rouškou svého svatého povolání provozovali nejrůznější vydírání a ze svého posvátného úřadu si udělali zdroj osobních příjmů. 115.2
Toto vše ovšem nebyl původní záměr Stvořitele. V průběhu staletí, jak se postupně rozmáhala korupce stále více, dospěla situace do neudržitelného stavu. Židé si sotva uvědomovali, jak se vzdálili od původní čistoty obětního obřadu, který ustanovil sám Bůh. Proto byl nucen zakročit a poslat jim varovná poselství. K tomu použil své proroky.
1. Samuel 15:22 Samuelřekl: Má Hospodin zalíbení v zápalech a obětech jako v poslouchání Hospodina? Hle, poslouchat je lepší než oběť, dávat pozor je víc než tuk beranů.
Pro některé odpadlé kněze byla představa, že by lidi přestali hřešit nepředstavitelná. Ohrozilo by to množství jejich výdělků.
O tom píše apoštol Pavel v knize Židům 10:1–2 1Poněvadž Zákon má pouhý stín budoucího dobra, ne samu podobu těch skutečností, nemůže každoročně stejnými oběťmi, jež jsou stále přinášeny, nikdy učinit dokonalými ty, kdo s nimi přistupují. 2Což by nepřestali obětovat, kdyby ti, kdo Bohu slouží, již neměli žádné vědomí hříchu, když jsou jednou očištěni?
Proroci vybízeli Izrael, aby se navrátil k Bohu.
Starý zákon můžeme lépe pochopit, když si uvědomíme spory a zápas mezi proroky a kněžími. Byl to tragický zápas, který v mnoha případech skončil vítězstvím kněží. Prorok je mluvčím Boha. Jak lidé, tak i kněží, mohou sejít z cesty. Bůh ale má své svědky. Jsou to proroci, které posílal ke svému lidu, aby je přivedli zpět na správnou cestu.
Můžeme si snadno představit, že Boží proroci nebyli u kněží oblíbeni. Mnohokrát, když kněží sloužili v chrámu a vyzývali lidi, aby přinášeli své oběti, bylo Božímu proroku Bohem přikázáno, aby se postavil poblíž chrámových vrat a varoval lidi, aby už žádné oběti nepřinášeli.
O tom píše prorok Jeremiáš v kapitole 7:1–4 1Slovo, které se stalo k Jeremjášovi od Hospodina: 2Postav se v bráně Hospodinova domu a volej tam toto slovo. Říkej: Slyšte Hospodinovo slovo, všichni Judejci, kteří vcházíte těmito branami, abyste se klaněli Hospodinu. 3Toto praví Hospodin zástupů, Bůh Izraele: Dejte do pořádku své cesty a své činy a nechám vás přebývat na tomto místě. 4Nespoléhejte na lživá slova: Toto je Hospodinův chrám, Hospodinův chrám, Hospodinův chrám.
Po tomto textu následuje další napomenutí k Izraeli ze strany proroků, aby napravili své cesty a nevěřili lžím.
Jeremiáš 7:9–10 9Cožpak můžete krást, vraždit a cizoložit, lživě přísahat, obětovat Baalovi a chodit za jinými bohy, které jste neznali, 10a potom přijít, postavit se přede mnou v tomto domě, který se nazývá mým jménem, a říci: Jsme zachráněni, jen abyste mohli dál páchat všechny tyto odporné věci?
Jeremiáš 7:22–23 22protože já jsem vašim otcům v den, kdy jsem je vyvedl z egyptské země, ohledně zápalné oběti a obětního hodu nic neřekl ani nepřikázal. 23Toto jsem jim však přikázal: Poslouchejte mě a budu vaším Bohem a vy budete mým lidem. Choďte jenom po té cestě, kterou vám přikáži, aby se vám vedlo dobře.
Poslušnost a ne oběť.
Poslechneme si, co Bůh říká svému lidu skrze proroka Izaiáše.
Izaiáš 1:11–17 11K čemu je mi množství vašich obětí? praví Hospodin. Jsem syt zápalných obětí beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. 12Když přicházíte, abyste se přede mnou ukazovali, kdo to od vás žádal, abyste šlapali po mých nádvořích? 13Nepřinášejte už falešné obětní dary; kadidlo je mi ohavností. Novoluní a soboty, svolávání shromáždění; nesnáším shromáždění, kde je zlo. 14Vaše novoluní a svátky má duše nenávidí; jsou mi břemenem, jsem vyčerpán jejich snášením. 15Když rozprostíráte své dlaně, zavírám před vámi oči. I když rozmnožíte své modlitby, neposlouchám: Vaše ruce jsou plné krve. 16Umyjte se, pročistěte se, odstraňte mi zkaženost svých činů pryč z očí; přestaňte páchat zlo. 17Naučte se konat dobro. Hledejte právo, kárejte násilníka, zjednejte právo sirotkovi, zastaňte se vdovy.
Všimněme si silných vyjádření Pána Boha: „Jsem syt zápalných obětí, beranů a tuku krmného dobytka. V krvi býčků, beránků a kozlů nemám zalíbení. Nepřinášejte už žádné falešné oběti a dary. Vaše shromáždění nesnáším. Vaše ruce jsou plné krve.“
Ámos 5:21–22 21Nenávidím a zavrhuji vaše svátky, nemohu snést vaše slavnostní shromáždění. 22I když mi přinášíte své zápalné a přídavné oběti, neoblíbím si je, nepohledím na pokojnou oběť z vašeho krmného dobytka.
Také Micheáš klade podobnou otázku.
Micheáš 6:6–7 6S čím mohu vyjít vstříc Hospodinu, sklonit se před vyvýšeným Bohem? Což mu mohu vyjít vstříc se zápalnými oběťmi, s ročními telaty? 7Cožpak Hospodin najde zalíbení v tisících beranů a v desetitisících potoků oleje? Což mohu dát svého prvorozeného za své přestoupení, plod svého lůna za hřích své duše?
Na tuto otázku odpovídá takto.
Micheáš 6:8 Oznámil ti, člověče, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
Poslední prorok Starého zákona praví:
Malachiáš 2:1, 5, 9 1A nyní o vás kněžích je tento příkaz: 5Má smlouva s ním byla život a pokoj. Dal jsem mu je k bázni. Bál se mě a děsil se před mým jménem. 9Také já jsem vás učinil opovrženými a poníženými před vším lidem, tak jako jste vy nezachovávali mé cesty a při poučení jste stranili lidem.
David měl správný názor když pravil.
Žalm 51:18–19 18Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. 19Oběť Bohu je zkroušený duch. Bože, ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem.
Kněží oponovali prorokům.
Bůh mohl stěží použít silnějších slov, když káral jak kněží, tak i lid. Měl k tomu plné právo. Kněží porušili smlouvu. Povzbuzovali lidi k tomu, aby hřešili a pak jim namlouvali, že oběť, nebo dar hřích zaplatí. Rozhodně si od Hospodina zasloužili pokárání, které jim poslal skrze své proroky. Žel výsledek byl takový, jaký se dal očekávat. Mnoho kněží hořce nenávidělo proroky. Pronásledování starozákonních proroků, bylo často vyvoláno kněžími.
Když pak přišel Kristus, tak jeho největšími odpůrci byli kněží, učitelé zákona a farizeové. Na jejich adresu měl Ježíš nejdůraznější výtky.
Matouš 23:29–36 29Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože stavíte náhrobky prorokům a zdobíte pomníky spravedlivých 30a říkáte: ‚Kdybychom žili ve dnech svých otců, neměli bychom s nimi na prolévání krve proroků podíl.‘ 31Tak svědčíte sami proti sobě, že jste synové těch, kteří proroky zavraždili. 32I vy naplňte míru svých otců! 33Hadi, plemeno zmijí! Jak uniknete trestu Gehenny? 34Hle, proto já k vám posílám proroky a moudré muže i učitele Zákona; některé z nich zabijete a ukřižujete, některé z nich budete bičovat ve svých synagogách a pronásledovat od města k městu, 35aby na vás padla všechna spravedlivá krev vylévaná na zemi, od krve spravedlivého Ábela až po krev Zachariáše, syna Barachiášova, kterého jste zavraždili mezi svatyní a oltářem. 36Amen, pravím vám, to všechno přijde na toto pokolení.
Nehřeš více.
Kristus byl nejen Vykupitelem, ale také Prorokem. Jako takový hlásal prorocké poselství. Poslouchat je lepší, než obětovat. „Jdi a nehřeš více“, bylo poselství, které zdůrazňoval.
Jan 8:10–11 10Ježíš se vzpřímil a řekl jí: ‚Ženo, kde jsou (tvoji žalobci)? Nikdo tě neodsoudil?‘ 11Ona řekla: ‚Nikdo, Pane.‘ Ježíš řekl: ‚Ani já tě neodsuzuji. Jdi a od této chvíle již nehřeš.‘
Byl to On, Syn Boží, kdo zrušil obětní systém tím, že obětoval sám sebe na Golgotě. Kristus osobně nikdy neobětoval žádnou oběť, protože nikdy nezhřešil. Tím že učil, aby lidi nehřešili, byl trnem v oku kněžím, kteří povzbuzovali k opaku. Kristus se vždy snažil, aby nikoho neurazil. Proto poslal malomocné ke kněžím, aby zhodnotili jejich stav.
Lukáš 17:14 Když je uviděl, řekl jim: ‚Jděte a ukažte se kněžím.‘ A stalo se, když odcházeli, že byli očištěni.
Přesto neuniklo pozornosti kněží, že Ježíš nikdy nepřinesl do chrámu oběť. Cítili, že jeho poselství káralo jejich praktiky a byli rádi, když proti němu nalezli obžalobu, kvůli tomu, co řekl o chrámu.
Matouš 26:61 Řekli: ‚Tento člověk říkal: Mohu zbořit Boží svatyni a ve třech dnech [ji] vybudovat.‘
Kněží ho nenáviděli. A když přišel čas, i on následoval dlouhou řadu proroků, šlechetných hrdinů tím, že položil svůj život. Kněží zavrhli jeho prorocké poselství. Byli to oni, kteří ve skutečnosti nesou odpovědnost za jeho ukřižování. Tím dovršili míru své nepravosti. Věřili v oběti za hříchy a v to, že skrze tyto oběti může být dosaženo odpuštění. Ale poselství o tom, že je možné a nutné nad hříchy zvítězit, tomu neporozuměli anebo to přinejmenším nehlásali.
Nesmíme se ale domnívat, že všichni kněží byli zlí. Byli mezi nimi i mnozí věrní. Někteří z nich, jako např. Ezechiel, byli i proroky. Původním Božím záměrem bylo, aby měl každý kněz prorockého ducha a hlásal prorocké poselství. Podle Božího plánu nestačí pokoušet se o nápravu, když byla spáchána chyba. Mnohem lepší je se zlu vyhýbat, než se pokoušet ho později odčinit. Ač je podivuhodné být pozdvihnut z hříchu a úpadku, ještě lepší je nehřešit. „Jdi a nehřeš více“, je pravé prorocké poselství. Lepší je poslouchat, než obětovat. Každý věrný Boží sluha by měl být ozvěnou tohoto poselství pokud chce naplnit Boží radu. Bůh vždy potřeboval proroky. Jsou to Jeho poslové, kteří jsou vysláni, aby napravili chyby a lidi napomínali.
Toto ponaučení by nemělo být ztraceno ani v naší době. Dílo proroků nebude ukončeno dokud nebude na této zemi naplněn plán spasení a ukončen velký spor mezi silami dobra a zla. Když se vkrádá svod a klam, musí být pozdvižen hlas volající lidi zpět na pravou Hospodinovu cestu. Součástí tohoto poselství musí být volání po tom zdržet se hříchu a toužit po posvěcení a svatosti. Proroci učili že, poslouchat je lepší, než obětovat. Kristus učil „běž a nehřeš více.“ Každý kazatel a Boží služebník musí toto učení zrcadlit svým životem a učit ho svými rty. V té míře v jaké se mu to nepovede, nenaplní své poslání. Nyní je doba vyslat toto prorocké poselství do všech končin země. K tomu vybízí i Kristus.
Matouš 28:20 A učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. [Amen.]
Kristův příkaz dodržovat všechny věci, které učil, je paralelní k učení proroků, že poslouchat je lepší, než obětovat. Až toto dílo bude učiněno, přijde konec.
