16. Svatyně v nebi.

Kapitola šestnáctá

 Svatyně v nebi

Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač

Když Bůh přikázal Mojžíšovi, aby Mu vystavěl Svatyni, řekl mu, aby vše udělal podle vzoru, který mu byl ukázán na hoře.

Židům 8:5 Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl stavět stánek; neboť říká: „Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na této hoře.“

To Mojžíš věrně učinil. Exodus 39:43 Mojžíš si prohlédl všechnu práci a hle, udělali ji tak, jak Hospodin přikázal; tak udělali; a Mojžíš jim požehnal.

Bůh dal nejenom směrnice pro stavbu Svatyně, ale také vybral kněze, aby v ní konali službu a řídil jejich přípravu na svatý úřad, který měli zastávat. Dal směrnice pro pomazání Svatyně, očištění krví Stánku úmluvy a všeho jeho zařízení a nádob. Skrze Mojžíše prováděl Bůh dozor nad každou podrobností zasvěcujících obřadů. O tom jsme již mluvili.

Pomazání Svatyně a kropení krví očistilo Svatyni, všechno její zařízení a nádoby.

Židům 9:22 A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění.

Exodus 30:26–29 ²⁶Pomažeš s ním stan setkávání a truhlu svědectví, ²⁷stůl a všechno jeho náčiní, svícen a jeho náčiní, oltář pro kadidlo, ²⁸oltář pro zápalnou oběť a všechno jeho náčiní, nádrž a její podstavec. ²⁹Posvětíš je a budou to nejsvětější věci. Cokoliv se jich dotkne, bude svaté.

Leviticus 8:15 Když ho zabil, vzal Mojžíš krev a dal ji prstem na rohy oltáře kolem dokola a tak očistil oltář od hříchu. Krev vylil ke spodku oltáře. Tak ho posvětil, když za něj vykonal obřad smíření.

V tomto smyslu byly zasvěcovací obřady jako ty, které se odehrávaly v Den smíření.

Leviticus 16:19 Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve a tak ho očistí a posvětí od nečistot synů Izraele.

Před zasvěcením – uvedením Svatyně do provozu, se neodehrál žádný úkon bohoslužby, který by Svatyni, nebo nějaký předmět v ní znečistil. Nikdo nepřinesl oběť za hřích, nebo oběť jiného druhu. Nikdo, kromě Mojžíše, nevstoupil na posvátná místa Svatyně. Přesto byla Svatyně pokropena krví i pomazána olejem, aby byla očištěna. To bylo součástí zasvěcovacích obřadů, skrze které byly všechny věci ve Svatyni posvěceny.

Leviticus 8:10, 15 ¹⁰Pak vzal Mojžíš olej pomazání a pomazal příbytek a vše, co v něm bylo; posvětil je. ¹⁵Když ho zabil, vzal Mojžíš krev a dal ji prstem na rohy oltáře kolem dokola a tak očistil oltář od hříchu. Krev vylil ke spodku oltáře. Tak ho posvětil, když za něj vykonal obřad smíření.

Nebeská Svatyně

Zamyslíme se nyní nad otázkou, jestli se zasvěcení nebeské Svatyně shodovalo s obřadem zasvěcení Svatyně pozemské. Když byl Áron uveden do svatého úřadu, byl zmocněn k tomu, aby prováděl službu očišťování. Dříve než Áron převzal kněžské povinnosti, došlo k veřejnému uvedení do jeho úřadu. Otázkou je, jestli došlo k podobnému uvedení do úřadu v případě Ježíše Krista, našeho nebeského Velekněze v nebeské Svatyni. Existuje nějaký náznak zasvěcení nebeské Svatyně? Najdeme někde zmínku o očišťování nebeských věcí, jako přípravu k jejich užívání ve skutečném díle smíření?

Naše mysl se pravděpodobně vzpírá myšlence, že by v nebi mohlo být něco, co by potřebovalo očistit. Všimněme si prohlášení apoštola Pavla.

Hebrejům 9:22–23 ²²A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění. ²³Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto.

Nebudeme teď hovořit o důvodech očišťování v nebesích, ale je zřejmé, že podle tohoto textu, bylo takové očišťování nutné.

V čase zasvěcení pozemské Svatyně byly všechny předměty v ní zasvěceny Bohu.

Exodus 30:26–29 ²⁶Pomažeš s ním stan setkávání a truhlu svědectví, ²⁷stůl a všechno jeho náčiní, svícen a jeho náčiní, oltář pro kadidlo, ²⁸oltář pro zápalnou oběť a všechno jeho náčiní, nádrž a její podstavec. ²⁹Posvětíš je a budou to nejsvětější věci. Cokoliv se jich dotkne, bude svaté.

Když ale bohoslužba ve Svatyni začala, měla co společného s hříchem a krví. Stalo se tedy nutným, aby byla Svatyně každoročně očištěna od hříchů a přestoupení synů Izraele.

Leviticus 16:16 Takto zprostí svatyni od nečistot synů Izraele a jejich přestoupení, od jakýchkoliv jejich hříchů. Totéž učiní pro stan setkávání, který zůstává s nimi uprostřed jejich nečistot.

To se odehrálo v Den smíření.

Tyto dva očišťovací obřady jsou zaznamenány jako oddělené události. Jeden posvětil, očistil a zasvětil Svatyni, což bylo nezbytnou podmínkou k provedení smíření. Druhý obstaral každoroční očištění Svatyně, která byla znečištěna hříchy lidu. Obojí bylo nutné. Jsme přesvědčeni, že obojí má svůj protějšek ve Svatyni nebeské. Oba obřady, ačkoliv jsou od sebe odděleny, jak časově, tak i účelově, oba mají co dočinění s očišťováním.

Vtělení

Tak, jako bylo nezbytné pro věci v nebi, aby byly očištěny a zasvěceny, tak bylo nutné, aby Ten, který měl konat službu nejvyššího velekněze, byl na tuto službu připraven a zasvěcen. O tom mluví Bible jasnou řečí.

Filipským 2:6–11 ⁶Ačkoli byl ve způsobu Božím, nelpěl na tom, že je roven Bohu, ⁷nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob otroka a stal se podobným lidem. A když se ukázal v podobě člověka, ⁸ponížil se, stal se poslušným až k smrti, a to smrti na kříži. ⁹Proto ho také Bůh povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno, ¹⁰aby se ve jménu Ježíše sklonilo každé koleno; ti, kdo jsou na nebi i na zemi i pod zemí, ¹¹a k slávě Boha Otce aby každý jazyk vyznal, že Ježíš Kristus je Pán.

Židům 2:17 A tehdy musel být ve všem učiněn podobný bratřím, aby se stal milosrdným a věrným veleknězem v Božích věcech, k usmíření hříchů lidu.

Kristus přišel na tento svět dobrovolně. Nemusel přijít. Mohl zůstat v nebi. Jeho láska k člověku jej vedla k tomu, že se rozhodl zaplatit největší cenu a udělat vše, co je nutné k záchraně člověka. Jakmile se pro to rozhodl musel učinit určité věci. Aby mohl být naším Spasitelem, milosrdným a věrným Veleknězem a provést smíření za lid, musel sestoupit dolů na naši Zem a zaujmout místo člověka. Musel být pokoušen, trpět a nakonec zemřít. To byly podmínky na kterých záviselo, aby mohl naplnit poslání, které se rozhodl vykonat.

Tak, jako Áron musel být umyt, než převzal úřad velekněze, musel i Kristus sestoupit do řeky Jordán a být Janem Křtitelem pokřtěn.

Matouš 3:13–17 ¹³Tehdy Ježíš přišel z Galileje k Jordánu za Janem, aby byl od něho pokřtěn. ¹⁴Ale Jan se mu v tom snažil zabránit a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně?” ¹⁵Ježíš mu odpověděl: „Nech to nyní; neboť takto je třeba, abychom naplnili všechnu spravedlnost.” On ho tedy nechal. ¹⁶Když byl Ježíš pokřtěn, vystoupil hned z vody. A hle, otevřela se [mu] nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. ¹⁷A hle, ozval se hlas z nebes, který říkal: “Toto je můj Syn, Milovaný, v němž jsem nalezl zalíbení.“

Tak jako Mojžíš vložil nádherná roucha na Árona, tak Bůh, Otec, oblékl Krista pláštěm spravedlnosti.

Izaiáš 61:10 Velice se budu veselit v Hospodinu, má duše bude jásat v mém Bohu, protože mne oděl rouchem záchrany, zahalil mne pláštěm spravedlnosti. Jsem jako ženich, který má kněžský turban, jako nevěsta, která se zdobí svými předměty.

Tak, jako byl Áron pomazán, byl pomazán i Kristus. Izaiáš 61:1–2 ¹Duch Panovníka Hospodina je na mně, protože mne Hospodin pomazal. Poslal mne přinášet radostnou novinu pokorným, ovázat rány zlomeným v srdci, a vyhlásit zajatcům propuštění a vězňům otevření žaláře. ²Vyhlásit rok Hospodinovy přízně a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny truchlící.

Tak jako Áron obdržel korunu, na které bylo napsáno „Svatý Hospodinu“ a současně nesl „nepravosti svatých věcí,“ byl i Ježíš korunován slávou a ctí zatímco Bůh na něj vložil nepravosti nás všech.

Židům 2:9 Avšak toho, který byl nakrátko postaven níže než andělé, Ježíše, vidíme pro utrpení smrti ověnčeného slávou a ctí; tak z milosti Boží za každého okusil smrti.

Izaiáš 53:6 My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech.

Kristus byl postupně připravován ke svému dílu Velekněze. Když nadešel čas a On své dílo na zemi ukončil obětoval sebe sama, jako oběť milou Bohu.

Přestože Kristus byl ve všem pokoušen stejně jako my, nikdy nezhřešil. Proto nám rozumí a může nám pomáhat.

Židům 4:15 Neboť nemáme takového velekněze, který by s námi nemohl soucítit v našich slabostech, nýbrž takového, který ve všem prošel zkouškami podobně jako my, avšak bez hříchu.

 Židům 2:18 Protože sám vytrpěl pokušení, může pomoci těm, kteří jsou pokoušeni.

Židům 5:8 Ačkoli to byl Syn, naučil se poslušnosti tím, co vytrpěl.

Židům 5:2 Dovede být mírný vůči nevědomým a bloudícím, protože i sám je obklopován slabostí.

Z vlastní zkušenosti zná pokušení, kterým jsou lidé vystaveni. Zná zápas, který svádí s hříchem a proto s námi soucítí.

Židům 5:10 Když ho Bůh prohlásil za velekněze podle řádu Melchisedechova.

Ježíš získal právo být naším prostředníkem. Splnil proto všechny podmínky a Bůh schválil Jím vykonané dílo a potvrdil, že může být naším Veleknězem.

Náš Velekněz v nebi

Židům 1:6 A opět, když uvádí Prvorozeného do světa, praví: Ať se Mu pokloní všichni andělé Boží.

Před tím, než se stal člověkem, byl Kristus anděly uctíván. V obdivu se před ním skláněli. Otázka je, proč je zde andělům přikázáno, aby jej uctívali. Proč vůbec tato otázka vznikla?

Kristus se stal člověkem a vzal na sebe lidství. Bylo správné, aby se Mu andělé klaněli, když se sám takto ponížil? Když byl jako dítě v jeslích, byl stále ještě Bohem? Bůh Otec na to dává jasnou odpověď. Ať se Mu klaní všichni andělé Boží.

Stejná otázka se vyskytla, když byl Kristus vzkříšen a vystoupil na nebesa. Když vstal z mrtvých, byl Bohem, nebo člověkem? Měli se Mu klanět andělé a uctívat Ho lidé? Když se o to Marie pokoušela, bylo jí řečeno, aby to nedělala.

Jan 20:17 Ježíš jí řekl: „Nedrž se mne, neboť jsem ještě nevystoupil ke [svému] Otci. Jdi k mým bratřím a řekni jim: Vystupuji k Otci svému i k Otci vašemu, k Bohu svému i k Bohu vašemu.“

Kristova oběť přijata.

Proč odmítl Kristus uctívání Marie? Co znamená Jeho odpověď: „Já jsem ještě nevystoupil k Otci“. Znamená to, že si nepřál být uctíván dokud nehovořil se svým Otcem? Byly nějaké otázky, o kterých muselo být rozhodnuto dříve, než mohl být Kristus uctíván?

Vzhledem k tomu, že odmítl přijmout uctívání ráno v den vzkříšení, jak máme chápat skutečnost, že téhož dne večer již proti uctívání nic nenamítal.

Matouš 28:9 A [jak šly dát zprávu jeho učedníkům,] hle, Ježíš je potkal a řekl: „Buďte pozdraveny!” Ony přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu.

Když Kristus nedovolil Marii, aby se mu klaněla z důvodu, že ještě nevystoupil k Otci, proč večer téhož dne dovolil jiným, aby se mu klaněli. Jediný možný závěr je, že mezi těmito dvěma událostmi vystoupil Kristus k Otci a přijal ujištění, že Jeho oběť byla přijata a že má právo být uctíván, jako Bůh.

Není obtížné nalézt důvod pro Kristovu touhu vystoupit k Otci. V zahradě Getsemane a na kříži prožil Ježíš velmi těžké chvíle. Zaujal místo člověka, zaplatil za hříchy lidí. Prožíval obrovský duševní zápas a úzkost člověka opuštěného lidmi i Bohem. Při ukřižování temnota přikrývala zem a obrovské zoufalství naplnilo srdce Božího Syna. V úzkosti volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?“

Matouš 27:46 a 50 ⁴⁶Kolem deváté hodiny zvolal Ježíš silným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ To jest: „Můj Bože, můj Bože, proč jsi mne opustil?“ ⁵⁰Ale Ježíš znovu vykřikl silným hlasem a vypustil ducha.

Není tedy divu, že si po vzkříšení přál, setkat se s Otcem. Když umíral, byl Boží hněv namířen proti Němu, protože nesl hříchy všech lidí. Otázkou bylo, jestli Jeho Oběť byla Otcem přijata. Dokud to nebylo vyjasněno, nechtěl Kristus uctívání přijímat.

Proto tedy vystoupil ke svému Otci a vrátil se téhož dne. Slyšel z Otcových rtů, že Jeho oběť byla přijata. Otec ho ujistil, že vše dobře vykonal. Pak obdržel moc, vrátil se na zem a již nebránil svým učedníkům, aby se Mu klaněli. To vše souhlasí s Biblickým záznamem.

První setkání Otce a Syna po vzkříšení bylo něco jako soukromá schůzka. Teprve za čtyřicet dní později se konala oficiální ceremonie. Kristus vystoupil na nebesa před očima svých učedníků a vzal přitom s sebou množství zachráněných zajatců, kteří byli vzkříšeni při Kristově smrti.

Matouš 27:52–53 ⁵²A hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; ⁵³když vyšli z hrobů po jeho vzkříšení, vstoupili do svatého města a ukázali se mnohým.

Efeským 4:8 Proto praví: „Vystoupil do výše, odvedl s sebou zajatce [a] dal dary lidem.“

Kristův příchod domů do slávy s prvními plody země musel být slavnou událostí.

EGW – Touha věků str. 833–834: Celá nebesa byla připravena, aby uvítala Spasitele v nebeských nádvořích. Když vystoupil, kráčel v čele zástupu těch, které vysvobodil při svém zmrtvýchvstání ze zajetí smrti. Zástupy nebešťanů s jásotem, chvalořečením a zpěvem pozdravovaly tento radostný průvod. Pak se brány Božího města doširoka otevírají a andělský zástup jimi prochází za zvuků úchvatné hudby.  Tu je trůn a kolem něho duha zaslíbení. Jsou tu cherubíni a serafíni. Shromáždili se tu velitelé andělských zástupů, synové Boží, zástupci nepadlých světů. Nebeská rada, před níž Lucifer kdysi obvinil Boha a jeho Syna, zástupci oněch nevinných říší, nad nimiž chtěl satan ustanovit svou vládu – všichni jsou tu, aby uvítali Vykupitele. Dychtí oslavit jeho vítězství a velebit svého Krále. Kristus je však zaráží. Ještě ne. Ještě nemůže přijmout korunu slávy a královské roucho. Vstupuje do přítomnosti svého Otce. Ukazuje svou raněnou hlavu, probodený bok a probité nohy. Pozvedá ruce, na nichž jsou stopy po hřebech. Ukazuje znamení svého vítězství. Předkládá Bohu prvotinu, ty, kdo s ním vstali mrtvých jako představitelé toho nesmírného množství těch, kteří vyjdou z hrobů při jeho druhém příchodu. Blíží se k Otci, který se raduje nad každým hříšníkem činícím pokání, který plesá nad každým spaseným. Dříve, než byly položeny základy země, učinili Otec a Syn smlouvu o vykoupení člověka, kdyby byl přemožen satanem. Podali si ruku v slavnostním slibu, že se Kristus stane zárukou lidského pokolení. Tento slib Kristus splnil. Když na kříži zvolal: „Dokonáno jest!“ Sděloval to Otci. Smlouva byla splněna. Nyní říká: „Otče, dokonáno jest. Ó můj Bože. Dokonal jsem dílo vykoupení. Je-li tvé spravedlnosti učiněno zadost, chci, abys to, co jsi dal mně, dal i jim, aby, kde jsem já, i oni byli se mnou.“

Je slyšet Boží hlas, který oznamuje, že spravedlnosti bylo učiněno zadost. Satan je poražen. Ti, kdož bojovali a pracovali na zemi, jsou přijati v milovaném Efeským 1:6. Před nebeskými anděly a před zástupci nepadlých světů, jsou prohlášeni za spravedlivé. Kde je Ježíš, tam bude i jeho církev. Milosrdenství a víra se spolu potkají, spravedlnost a pokoj dají sobě políbení. Žalm 85:11.

Otec bere svého Syna do náručí a je slyšet pokyn: Ať se Mu klaní všichni andělé.

Židům 1:7.

To bylo formální uvítání. Dříve, než přijal korunu slávy a královské roucho, musel mít Kristus ujištění od Otce, že přijímá nejen Jeho, ale v Něm i lidstvo. Toto ujištění se Mu dostalo v příkazu: „Klanějte se Mu všichni andělé Boží.“

EGW – Skutky apoštolů str. 38–39: Když Kristus vešel nebeskou branou, byl dosazen jásajícími anděly na trůn. Jakmile skončil tento slavnostní obřad, sestoupil Duch svatý na učedníky v hojných proudech a Kristus byl vskutku oslaven a to slávou, kterou měl u Otce od věčnosti. Vylití Ducha o letnicích bylo sdělením nebes, že Vykupitel byl slavnostně dosazen na trůn. Podle svého zaslíbení poslal pak svým následovníkům Ducha svatého z nebe jako znamení, že přijal jako kněz a král všechnu moc na nebi a na zemi a že je Pomazaným svého lidu.

Tím bylo uvedení Spasitele v úřad Velekněze a Krále dokončeno. Předobraz pozemského uvedení do úřadu Árona jako velekněze v pozemské Svatyni naplnil Kristus ve Svatyni nebeské.

Exodus 39:30 Udělali květ z čistého zlata, svatou čelenku, a napsali na něj zápis, pečetní nápis: Svatý Hospodinu.

Leviticus 8:9 Na hlavu mu položil turban a dopředu na turban vložil zlatý květ, svatou čelenku, jak přikázal Hospodin Mojžíšovi.

Židům 5:10 Když ho Bůh prohlásil za velekněze podle řádu Melchisedechova.

Kristus se posadil

Židům 1:3 On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, všechno nese svým mocným slovem. Když [skrze sebe] vykonal očištění od [našich] hříchů, posadil se po pravici Majestátu na výsostech.

Řecké slovo zde užité pro slovo „usedl“ neznamená činnost sezení, ale spíše zaujmout místo. Kristus přijal místo a slávu, které měl s Otcem od věčnosti. Slovo “posadil se“ v řečtině naznačuje slavnostní formální úkon, převzetí hodnosti a moci.

Ti, kteří se domnívají, že Kristus jen usedl a stále sedí, nerozumí významu řeckého slova „ekathisen“. Toto slovo popisuje formální nastolení do úřadu a propůjčení moci. To znamená, že Bůh Otec přijímá Krista v jeho novém úředním postavení, jako Krále a Kněze podle řádu Melchisedechova.

Židům 5:10 Když ho Bůh prohlásil za velekněze podle řádu Melchisedechova.

Tento text popisuje začátek nastolení do úřadu, ne konec. Připomeneme si ještě, jak to bylo při nastolení Árona do úřadu velekněze.

Leviticus 8:30 Mojžíš vzal trochu oleje pomazání a trochu krve, která byla na oltáři, a stříkl na Árona a jeho roucha a na jeho syny a roucha jeho synů s ním. Tak posvětil Árona a jeho roucha a s ním jeho syny a roucha jeho synů.

Zamysleme se v této souvislosti nad následujícím výrokem.

EGW – Znamení času 19. 4. 1905: Nesouc ještě lidskost, vstoupil na nebesa, triumfující a vítězný. Vzal s sebou krev smíření do Svatyně svatých, pokropil ji na slitovnici a na svá roucha a žehnal lidu. Brzy se objeví po druhé, aby prohlásil, že už není žádné oběti za hřích.

Jako bylo pokropeno Áronovo roucho v době zasvěcení pozemské Svatyně, tak i Kristus pokropil vlastní roucho a slitovnici. Zasvětil sebe a Svatyni dílu vykoupení. Byl formálně nastolen v tento úřad. Posadil se po pravici Boží a byla Mu dána veškerá moc. Jeho krev byla v tomto okamžiku sice prolita, ale nebylo s ní ještě přisluhováno. Jeho prvním úředním činem, jako Velekněze bylo pokropit krví vlastní roucho a slitovnici. Tím zasvětil sebe sama a nebeskou Svatyni.

Leviticus 9:23 Mojžíš a Áron vešli do stanu setkávání. Když vyšli, požehnali lidu a Hospodinova sláva se ukázala všemu lidu.

Z této úvahy vysvítá, že po Kristově nanebevzetí bylo provedeno uvedení do úřadu Velekněze neboli inaugurace.

Židům 8:4 Kdyby tedy byl ještě na zemi, ani by nebyl knězem, protože zde jsou ti, kteří přinášejí dary podle Zákona.

Židům 7:21 Kdežto on s přísahou od toho, který mu řekl: „Přísahal Pán a nebude toho litovat: Ty jsi kněz na věčnost [podle řádu Melchisedechova].“

Židům 8:3 Každý velekněz bývá ustanovován k obětování darů a obětí; proto je nutné, aby i on měl něco, co by obětoval.

Židům 10:4 Neboť je nemožné, aby krev býků a kozlů odstraňovala hříchy.

Židům 9:26, 12, 24 ²⁶neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť. ¹²vešel ne skrze krev kozlů a telat, ale skrze svou vlastní krev jednou provždy do svatyně, když získal věčné vykoupení. ²⁴Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří.

Židům 8:1–2 ¹To podstatné na tom, co je řečeno, je toto: Máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Majestátu v nebesích, ²je služebníkem svatyně a toho pravého stánku, který postavil Pán, a ne člověk.

Kristův kněžský úřad

Nebeská Svatyně není, jak se někteří domnívají, pouze nějaký stín, něco neskutečného, nebo nějaká duchovní představa. Nebeský chrám není stínem, je reálný v prostoru a čase, zatímco pozemský stánek úmluvy vystavěný Mojžíšem byl stínem nebeských věcí. Stánek úmluvy i Šalamounův chrám byly sice skutečné stavby a přesto jsou jen stínem skutečné Svatyně v nebi.

Židům 8:5 Ti slouží náznaku a předobrazu nebeských věcí, jak bylo zjeveno Mojžíšovi, když měl stavět stánek; neboť říká: Hleď, ať uděláš všechno podle vzoru, který ti byl ukázán na této hoře.

I bohoslužba v pozemské Svatyni, byla pouhým stínem toho, co se odehrává v nebi. To se týká i očištění Svatyně, které zde na zemi bylo stínem očištění Svatyně nebeské.

Židům 9:22–23 ²²A téměř všechno se podle Zákona očišťuje krví a bez vylití krve není odpuštění. ²³Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto.

Ta lepší krev, která to může učinit, je krev Ježíše Krista, našeho Boha.

Exodus 30:26 Pomažeš s ním stan setkávání a truhlu svědectví.

Leviticus 8:30 Mojžíš vzal trochu oleje pomazání a trochu krve, která byla na oltáři, a stříkl na Árona a jeho roucha a na jeho syny a roucha jeho synů s ním. Tak posvětil Árona a jeho roucha a s ním jeho syny a roucha jeho synů.

Židům 1:9 Miloval jsi spravedlnost a nenáviděl nepravost; proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem veselí nad tvé společníky.

Židům 9:14 Čím více krev Krista, který skrze věčného Ducha sebe samého obětoval neposkvrněného Bohu, očistí naše svědomí od mrtvých skutků k službě živému Bohu?

Očišťování nebeské Svatyně.

Budeme nyní uvažovat o následujícím textu.

Židům 9:23 Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto.

Týká se očištění pouze obřadů, které probíhaly při nastolení Krista do úřadu Velekněze, jak si někteří myslí, nebo se to vztahuje též na každoroční očištění Svatyně v Den smíření, nebo na oboje?

Již jsme zmínili, že očišťování souviselo se zasvěcením jak nebeské, tak i pozemské Svatyně. Zůstává tedy otázka, jestli koresponduje očišťování nebeské Svatyně s očišťováním Svatyně pozemské v Den smíření. Přečtěme si text:

Židům 9:23–26 ²³Bylo tedy nutné, aby obrazy těch věcí, které jsou v nebesích, byly takto očišťovány, avšak samy nebeské věci jsou očišťovány oběťmi lepšími, než jsou tyto. ²⁴Neboť Kristus nevešel do svatyně udělané lidskýma rukama, která je předobrazem té pravé, nýbrž do samého nebe, aby se nyní za nás ukázal před Boží tváří. ²⁵Nepřišel ani proto, aby častokrát obětoval sám sebe, jako velekněz každoročně vchází do svatyně s cizí krví, ²⁶neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť.

Rozdíl je mezi veleknězem, který vchází do Svatyně svatých každý rok a Kristem, který vešel do nebeské Svatyně pouze jednou. Jediná služba, která se konala každý rok k očištění pozemské Svatyně, byl Den smíření. O tom hovoří text listu Židům.

Židům 9:6–7 ⁶Když jsou tedy tyto věci takto připraveny, do prvního stánku vcházejí kněží stále a konají bohoslužebné úkony, ⁷avšak do druhého jen jednou za rok vchází sám velekněz, a to ne bez krve, kterou obětuje za sebe i za nevědomosti lidu.

I když bylo nutné, aby nebeské věci byly očištěny, nemusely být očišťovány každý rok, tak jako ve Svatyni pozemské. To Kristus učinil jen jednou, ke konci své služby v 1. oddělení Svatyně nebeské. Po službě v 1. oddělení nebeské Svatyně v souladu se vzorem na zemi, vešel do Svatyně svatých v nebi a vykonává tam dílo, které se shoduje s tím, co činil pozemský velekněz na zemi. Na to poukazuje anděl, když řekl Danielovi:

Daniel 8:14 A řekl mi: Až do večera i jitra dvoutisícího třístého, a napravena bude svatyně.

Můžeme tedy vidět, že existuje nebeská Svatyně, ve které se odehrává stejná služba jako v té pozemské, která byla pouhým předobrazem. V některých aspektech je bohoslužba u obou stejná, zatímco v jiných je odlišná. Pozemská Svatyně byla očišťována každý rok. Nebeská jen jednou. V pozemské Svatyni byla používána krev býčků, kozlů a telat. V nebeské pouze krev Ježíše Krista. V pozemské Svatyni přisluhoval hříšný člověk, který sám pro sebe potřeboval smíření. V nebeské Svatyni máme Velekněze, který nepotřebuje obětovat nejdříve sám za sebe a teprve pak za ostatní lidi. Do pozemské Svatyně vcházel kněz s krví mrtvých zvířat. Do nebeské Svatyně vešel Kristus s mocí své vlastní krve, kterou prolil za nás.

Židům 10:19, 20 ¹⁹Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví ²⁰cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo.

Židům 9:26 Neboť by musel od založení světa častokrát trpět; nyní však je zjeven jednou při dokonání věků ke zrušení hříchu skrze svou oběť.