Kapitola čtrnáctá
Kozel pro Azázela
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
Součástí bohoslužby v Den smíření byl rituál týkající se kozla pro Azázela. Mnoho lidí má o tomto tématu mylné názory. Studujme tedy, jak se věci mají.
Je dobré si připomenout, že krev kozla pro Hospodina očistila první i druhé oddělení Svatyně i oltáře od nečistot a hříchů synů Izraele.
Leviticus 16:16, 19 16Takto zprostí svatyni od nečistot synů Izraele a jejich přestoupení, od jakýchkoliv jejich hříchů. Totéž učiní pro stan setkávání, který zůstává s nimi uprostřed jejich nečistot. 19Sedmkrát na něj stříkne prstem trochu krve a tak ho očistí a posvětí od nečistot synů Izraele.
Z textu vyplývá, že se nejedná pouze o odpuštění, ale i o očištění. Odpuštění bylo dosaženo v každodenní bohoslužbě. Záznam o hříchu ale zůstával, až do Dne smíření – očištění, kdy byl konečně vymazán.
Den smíření je předobrazem toho, co se odehrává v den velikého Božího soudu. Při této události jsou otevřeny knihy a hříchy spravedlivých vymazány.
Skutky 3:19 Učiňte tedy pokání a obraťte se, aby byly vymazány vaše hříchy.
Zjevení 20:12 A uviděl jsem mrtvé, velké i malé, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. Byla otevřena i jiná kniha, to jest kniha života. A mrtví byli souzeni podle svých skutků, zapsaných v těch knihách.
Daniel 7:10 Proudí a od něho vychází ohnivá řeka. Tisíců na tisíc mu slouží a myriády myriád stojí před ním. Soud zasedl a byly otevřeny knihy.
Jména lidí, jejichž hříchy nebudou vymazány, budou odstraněny z knihy života.
Exodus 32:33 Hospodin Mojžíšovi odpověděl: Kdo proti mně zhřešil, toho vymažu ze své knihy.
Zjevení 3:5 Kdo vítězí, takto se bude oblékat do bílých šatů a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž vyznám je před svým Otcem a před jeho anděly.
Žalm 69:28 Sečti jejich viny! Kéž nevstoupí do tvé spravedlnosti.
Kozel Azázel
Leviticus 16:8 Áron o ty dva kozly hodí losy, jeden los pro Hospodina a druhý pro Azázela.
Někteří lidé se domnívají, že oba kozlové jsou symbolem Krista, ale představují dvě údobí očišťujícího díla. Jiní věří, že představují dvě proti sobě stojící síly a protože jeden je pro Hospodina a druhý pro Azázela, tak ten poslední symbolizuje satana, protivníka Hospodinova. V knize Leviticus 16:10 je text, který mnohým způsobuje problém vidět v kozlu pro Azázela symbol satana, neboť je zde uvedeno, že na něm byl vykonán obřad smíření.
Leviticus 16:10 Kozel, na kterého vyšel los pro Azázela, bude postaven živý před Hospodina, aby na něm vykonal obřad smíření a poslal ho Azázelovi do pustiny.
Vysvětlení – kozel pro Azázela nabyl významu v Den smíření, až když bylo dílo smíření – očištění dokončeno.
Leviticus 16:20–22 20Když dokončí obřad smíření za svatyni, stan setkávání a oltář, přivede živého kozla. 21Áron položí obě ruce na hlavu živého kozla, vyzná nad ním všechny viny synů Izraele a všechna jejich přestoupení, jakýkoliv jejich hřích, dá je na hlavu kozla a pošle ho prostřednictvím připraveného muže do pustiny. 22Kozel na sobě ponese všechny jejich viny do nepřístupné země. V pustině kozla vypustí.
Kněz dokončil proces smíření. Svatyně a oltář byly očištěny. Teprve pak se dostává na scénu kozel pro Azázela. Tento kozel tedy neměl žádnou účast na procesu smíření, který byl vykonán krví kozla pro Hospodina.
Námitka, že nepravost synů Izraelských byla vložena na hlavu kozla pro Azázela a proto měl podíl na procesu smíření je mylná. Pojďme o tom uvažovat.
Sdílená odpovědnost.
Na většině spáchaných hříchů se podílí více účastníků. Osoba, která páchá hřích většinou zasluhuje nejvíc pokárání. Ale někteří nesli spíše důsledky hříchů jiných, než že by sami hřešili. Například člověk, který vychovává dítě k tomu, aby kradlo, se nemůže vyhnout odpovědnosti tvrzením, že sám nekrade. Kdo svádí děvče ke hříchu, i když se ho sám neúčastní, je vinen. Rodiče, kteří opomíjejí vštěpovat svým dětem správné zásady, se za to jednou budou zodpovídat. Odpovědnost za hřích tedy nenese ve většině případů pouze jedna osoba. To platí o všech spáchaných hříších s výjimkou osobních hříchů satana.
Jan 8:44 Vy jste z otce Ďábla a chcete činit žádosti svého otce. On byl vrah od počátku a nestál v pravdě, protože v něm pravda není. Když mluví lež, mluví ze svého vlastního, protože je lhář a otec lži.
Nyní budeme uvažovat o hříších, za které je odpovědný satan, o hříších, které nesou lidé a o hříších, které nese Kristus. Přitom musíme mít na paměti, že Kristus nese hříchy zástupně, protože On nikdy nezhřešil. Lidé a satan jsou odpovědni za hříchy, kterých se sami dopustili. To, že by satan měl trpět za své vlastní hříchy je samozřejmé. Je původcem hříchu a vrahem od počátku. Pokud má hřích být potrestán, musí být potrestán i satan. Je odpovědný nejenom za své osobní hříchy, ale i za to, že rafinovaně sváděl ostatní bytosti, aby hřešili. Ve vesmíru neexistuje hřích, za který by nebyl zodpovědný. Svedl k nim, jak padlé anděly, tak i lidi. To ale neznamená, že andělé i lidé kteří zhřešili, neponesou odpovědnost za to, co spáchali a nebudou trpět. Je spravedlivé, aby každý hříšník obdržel trest za hříchy, kterých se dopustil. Satan není zodpovědný za jejich hříchy přímo. Každý musí nést odpovědnost za své vlastní hříchy. Satan bude nést zodpovědnost za hříchy v tom smyslu, že ostatní bytosti pokoušel, sváděl a manipuloval je, aby se jich dopustili. To je často horší, než hřích sám.
Princip společné odpovědnosti je znázorněn v hříchu, kterého se dopustili Adam a Eva. Satan je sváděl a oni padli. Za satanovu účast na jejich pádu byl had proklet. Za svůj hřích byli Adam a Eva vyhnáni z Ráje. Bůh nepokládal Adama a Evu za jediné odpovědné, ale ani je neomlouval. Viníci byli dva. Satan i člověk. Pro nikoho z nich nebylo žádných polehčujících okolností. Obě strany byly vinny a všichni nesli důsledky podle míry svého provinění. Tento princip společné odpovědnosti platí po celé dějiny lidstva. Je to Boží ustanovení, které se zrcadlí do určité míry v právních systémech na naší zemi. Protože satan je v podstatě odpovědný za hříchy všech lidí, musí být tyto hříchy nakonec vloženy na něho a on musí nést náležitý trest. Tento trest není zástupný, ani usmiřující, jedině v tom smyslu, že zločinec si odpyká své hříchy tím, že je pověšen na šibenici. Jinými slovy – trpí za vlastní hříchy a za vliv, kterým působil na jiné, aby hřešili. Tento princip je velmi dobře vyjádřen paní E.G. White když říká:
EGW – 9.5.1901 – Rady pro mládež – YI – Trest hříšníka bude vyměřen podle rozsahu, ve kterém ovlivnil jiné k zatvrzelosti.
EGW – Patriarchové a proroci 323 – Ze všech hříchů, které Bůh potrestá, jsou v jeho očích nejhorší ty, které svádějí druhé ke zlu.
EGW – Velký spor věků – Ellen White k tomu v knize na str. 485 prohlašuje, že satan musí nést: Vinu za všechny hříchy, ke kterým svedl Boží lid.
Když shrneme vše dohromady, tak zjistíme, že satan bude potrestán za svou účast na hříších nekajících se lidí a také za svůj podíl na hříších spravedlivých. To je spravedlivé, protože on sváděl ke hříchu všechny.
Když hřeší svatí.
Satanova vina je obzvlášť ohavná v případě křesťanů. Žádný skutečný křesťan si nepřeje hřešit. Oškliví si to. Ale satan ho neustále pokouší. Tisíckrát se člověk vzepře a satan se tisíckrát vrátí. Nakonec se člověk vzdá a zhřeší. Avšak brzy lituje a prosí o odpuštění. Hřích byl v nebi zaznamenán a k němu je nyní napsáno, že mu bylo odpuštěno. Křesťan je šťastný. Vložil své hříchy na svého Vykupitele, který ochotně zaplatil trest, který měl snášet hříšník.
Pak přijde poslední soud. Hřích je vymazán. Záznamy jsou čisté. Ovšem satanův podíl na pádu člověka odpykán nebyl. Satan za to musí zaplatit sám, svým vlastním životem. I když křesťan padne, mělo by to být pouze proto, že mu satan nastavil past, ale ne proto, že by sám po hříchu zatoužil. Tak by to mělo být v ideálním případě. V mnoha situacích křesťané zhřeší kvůli určité slabosti, pro kterou není ale žádné výmluvy. Křesťanův pád není nezbytný. Bůh je schopen ho ochránit, a pokud se satanovi podaří podrazit mu nohy, jeho život a úmysly by měly být takové, aby mohl spolu s Pavlem říci:
Římanům 7:17 a 20 17Ale pak již to nekonám já sám, nýbrž hřích, který ve mně přebývá. 20Jestliže však činím to, co nechci, nedělám to již já, ale hřích, který ve mně přebývá.
Pokud se týká hříchů všeobecně, tak satan je vinen ve dvou bodech:
1. Je zodpovědný jako původce a podněcovatel všech hříchů. Ať už své zlé dílo činí osobně, tak jako tomu bylo v zahradě Eden, nebo k tomu používá své zástupce, což je ve většině případů, jeho vina je jasná. I v případě, když je člověk ochoten hřešit, nese za to satan hlavní zodpovědnost. Tak jako obchodník s alkoholem, nese částečnou odpovědnost za zločiny člověka, který je pod vlivem alkoholu, tak nese satan zodpovědnost za svůj podíl na hříších, které byly kdy spáchány.
2. Satan je zodpovědný za účast, kterou má na hříchu, jako takovém. Abychom si to vysvětlili, použijeme příklad prodavače alkoholu. Takový člověk zpravidla omezuje svou činnost na to, že alkohol prodává. Co s tím pak kupující dělá, nechá na něm. To ale satan nedělá. Ten takového člověka následuje, dává mu vnuknutí při výběru oběti a pomáhá mu uskutečnit jeho zlé touhy. Jako příklad uvedeme situaci, že navrhne ženě, aby se také napila, protože v tom není přece nic špatného. Po několika sklenicích je její vůle k odporu zlomena. Tím se satan přímo podílí na hříchu. Bylo by nespravedlivé, že za všechno je vina pouze ta žena. Satan vytváří okolnosti, které ho činí více vinným, než je ta žena i ten, který jí nápoj nabídl. Pravdou je, že on nezcizoložil. To učinil ten muž a ta žena. Ale on byl strůjce celé situace, měl největší zájem, na tom, aby zhřešili. I když muž i žena svého hříchu později třeba litují, satanova vina zůstává. Při Božím soudu bude obviněn z hříchu, které sice osobně nespáchal, ale na kterých měl účast a byl jejich iniciátorem.
Kristus jako nositel hříchu.
Někteří lidé chybně usuzují, že hříchy Izraele byly v Den smíření nakonec vloženy na kozla pro Azázela – satana, a proto musel mít nějakou účast v procesu očišťování. To je ovšem velký omyl. Satan nemá absolutně žádný podíl v procesu zástupného smíření. Lidé, kterým byly hříchy odpuštěny, mu nejsou ničím zavázány. To že jsou na něj, jako původce všeho hříchu, hříchy vloženy nemá žádný vztah k vykoupení člověka. Jeho motivy a skutky jsou čisté zlo. Byl to Kristus beránek Boží, který nesl hříchy celého světa.
Jan 3:16 Neboť tak Bůh miluje svět, že dal [svého] jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
1. list Timoteovi 4:10 Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Zachráncem všech lidí, zvláště věřících.
Kristova oběť za hříchy lidí nebyla omezena pouze na ty, kteří jeho nabídku spásy přijali. Jeho smrt zahrnovala všechny lidi. Druhá smrt v ohnivém jezeru nebyla nikdy plánovaná pro lidi. Byla připravena pro satana a padlé anděly. Ježíš nesl hříchy všech lidí, včetně Kaifáše, Jidáše a těch, kteří ho přibíjeli na kříž. Užitek z toho ale budou mít pouze ti, kteří ho přijmou jako svého Spasitele.
Jan 1:12 Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.
Ale dokonce i ti lidé, kteří nakonec nabízenou spásu – záchranu zamítnou, mají prospěch z Kristovy smírné oběti. Bible jasně učí, že žádný hříšník nemá vrozené právo na život. To že takový člověk vůbec existuje a má možnost přijmout nabídku spásy dokud žije, je možné pouze skrze Kristovu oběť na kříži. Kristus mu svou smrtí vydobyl čas zkušební doby, v níž může učinit své rozhodnutí, jestli ho přijme za svého Spasitele, nebo ne. Když se v průběhu svého života konečně a neodvolatelně rozhodne, že nepřijme nabídku věčného života za podmínek, které Bůh určil, jsou tzv. kostky vrženy a on musí nést následky svého vlastního rozhodnutí učiněného ze svobodné vůle. Bůh už pro něj nemůže nic víc udělat. Duch svatý ho opouští. Jeho případ je uzavřen.
Bohoslužba v hebrejské Svatyni jasně učí jednoduché zásady spásy. Kající hříšník přinesl svého beránka, vložil na jeho hlavu své ruce, vyznal své hříchy a pak ho zabil. Kněz pak přisluhoval krví a jedl z masa oběti, zatímco člověk odcházel s tím, že mu bylo odpuštěno. Jedením masa vzal kněz hřích na sebe a stal se předobrazem Ježíše Krista, který vzal na sebe naše hříchy. V Den smíření – očištění vykonal velekněz smíření za všechny vyznané hříchy, krví kozla pro Hospodina. Tím byly hříchy vymazány, nezůstal po nich žádný záznam. Izraeli tedy byly v tento den hříchy nejen odpuštěny, ale byly zcela vymazány. Ti kteří své hříchy nevyznali, nepřijali odpuštění, byli ze společenství vyloučeni, což bylo symbolem ztráty Boží náklonosti a jejich konečné zkázy.
Při každodenní zápalné oběti viděli Izraelité Krista, jako Spasitele všech lidí, stálou oběť platnou pro všechny, která dočasně a provizorně zajišťovala odčinění všech hříchů, ať již vyznaných či nevyznaných. Když přinášeli oběti za hřích, chápali, že vírou přijímají nabízenou spásu a dostávají odpuštění. V Den smíření – očištění, viděli velekněze, jak vykonává smíření a kompletní očištění pro ty, jejichž hříchy byly již odpuštěny a kteří dále setrvávali v postoji pokory vůči Bohu. Tím bylo smíření – očištění dovršeno.
Podstata – povaha hříchu.
Hřích není nějaká entita, která by existovala mimo nějakou osobnost nebo nezávisle na ní. Hřích je postoj mysli, sklon, vlastnost, kvalita osobnosti, způsob života a překroucení dobra. Dobro, láska, milosrdenství, nebo na druhé straně hřích, nenávist a zlo mohou být personifikovány, ale neexistují nezávisle na skutečné osobě. Hřích může ležet ve dveřích, láska a spravedlnost se mohou políbit, zlo a spravedlnost mohou bojovat až na smrt, ale to vše je personifikace. Ve skutečnosti to vše existuje jen ve spojení s osobou. Tyto pravdy se zdají být tak zřejmé, že se zdá být zbytečné je zmiňovat. Tento bod je však třeba zdůraznit vzhledem k tomu, že existují lidé, kteří považují živý popis a personifikaci hříchu v Bibli za důkaz jeho skutečné existence jako entity. To je vede k přesvědčení, že hřích existuje i poté, co byl odčiněn, zahlazen, ukončen, zrušen, uvržen do mořských hlubin, vymazán z Boží paměti, a že satan je jedinou osobou, která může hřích zničit. Věří, že všechno, co Kristus udělal, když učinil konec hříchu, když zemřel na kříži, když hřích pohřbil, a co ještě udělá, až hříchy s konečnou platností vymaže z knih záznamů – to všechno není nic platné, pokud jde o jeho zničení a vymýcení z celého vesmíru. Podle této teorie je satan jediný, kdo může vymýtit hřích a v tom smyslu hraje důležitou roli v plánu spasení.
Zmatek, který vznikl v této věci je založen na chybném chápání výroku, že hříchy byly vloženy na hlavu kozla pro Azázela.
Leviticus 16:20–22 20Když dokončí obřad smíření za svatyni, stan setkávání a oltář, přivede živého kozla. 21Áron položí obě ruce na hlavu živého kozla, vyzná nad ním všechny viny synů Izraele a všechna jejich přestoupení, jakýkoliv jejich hřích, dá je na hlavu kozla a pošle ho prostřednictvím připraveného muže do pustiny. 22Kozel na sobě ponese všechny jejich viny do nepřístupné země. V pustině kozla vypustí.
Čtyři výklady.
Existují čtyři výklady tohoto textu.
1. satan nese a je potrestán pouze za vyznané hříchy spravedlivých.
2. je potrestán pouze za hříchy zlých nespasených lidí
3. je potrestán za vyznané i nevyznané hříchy všech lidí
4. je potrestán za ty hříchy, kterých se dopustil sám i za ty, ke kterým svedl ostatní
1. Každému křesťanu by mělo být jasné, že satanovi nesmí být dovoleno, aby byl Kristu jakýmkoliv způsobem nápomocen při nesení hříchu za smíření. Ani nemůže pomáhat při konečném vyřešení hříchů, které spravedliví důvěřivě vložili na Božího beránka a za které On trpěl a zemřel. Kristus vykonal dílo spasení plně a satan na něm nemá žádný podíl. Teprve až když velekněz dokonal očištění celé Svatyně a oltáře, byl živý kozel, neboli kozel pro Azázela, vyhnán do pouště.
Leviticus 16:20 Když dokončí obřad smíření za svatyni, stan setkávání a oltář, přivede živého kozla.
Jestliže hříchy vložené na satana jsou pouze hříchy spravedlivých, tak jsou tyto hříchy odpuštěné, vymazané, zrušené, jsou bílé, jako sníh a jako vlna. Jsou to hříchy, z nichž byl odstraněn osten, hříchy, které Bůh zapomněl a uvrhl je do hlubin moře. Jsou to hříchy, které již ve skutečnosti neexistují. Bylo by fraškou, kdyby satan nesl hříchy prominuté, pohřbené a tedy neexistující.
Jestliže se ptáme, zdali je satan trestán pouze za hříchy spravedlivých, tak i v tomto případě musí být odpověď záporná. Nebylo by spravedlivé trestat satana pouze za hříchy spravedlivých a ne za hříchy zlých, bezbožných lidí. Spravedlivé je, aby byl potrestán za hříchy spáchané kýmkoli, protože on dává podnět ke všem hříchům.
Ale hříchy, které spáchali spravedliví a kterých litují, nese Kristus.
Izaiáš 53:4, 6, 8, 12 4Jenže to byly naše nemoci, které snášel, a naše bolesti, které nesl; a my jsme si o něm mysleli, že je zasažen a ubit Bohem a zkrušen. 6My všichni jsme zabloudili jako ovce, jeden každý jsme se obrátili na svou cestu, a Hospodin na něho nechal dopadnout vinu nás všech. 8Skrze útlak a soud byl vzat, kdo se bude zabývat jeho údělem? Neboť byl vyťat ze země živých, jeho rána přišla za přestoupení mého lidu. 12Proto mu dám podíl ve velikých zástupech a s nespočetnými bude dělit kořist, protože vylil na smrt svou duši a byl započten mezi vzpurné. On odnesl hřích mnohých a je přímluvcem za vzpurné.
Kdyby satan trpěl pouze za hříchy spravedlivých, tak by Kristus i satan trpěli za stejné hříchy. Vzhledem ke skutečnosti, že se v Bibli stále znovu opakují myšlenky, že hříchy Božího lidu nese Kristus a trpěl za ně, můžeme s jistotou říci, že je satan nenese.
Musíme tedy tvrzení, že satan bude trpět pouze za vyznané hříchy spravedlivých zavrhnout. Tyto hříchy jsou prominuty, vymazány, můžeme říci rozpuštěny v drahocenné krvi Beránka. Kdysi byly jako šarlat, ale Kristus je vybílil, jako sníh.
Kdyby satan tyto hříchy nesl, nebyly by břemenem, ale bylo by to pro něho ctí. Věřit, že všechno, co Ježíš učinil na kříži a vše co činí po svém zmrtvýchvstání v nebeské Svatyni pro svůj lid, že to vše nevede ke zničení a vyhlazení jejich hříchů, ale že stále existují a budou konečně zničeni až v satanu, je mylný názor, protože by tím satan hrál důležitou roli v plánu smíření pro spravedlivé lidi. A to je nepřijatelný názor. Satan nehraje v procesu usmíření-očištění Božího lidu žádnou roli. Pouze sám Kristus dokončí dílo smíření.
2. Druhé tvrzení musíme také odmítnout jako nesprávné ze stejných důvodů, jako v předchozím bodě. Satan nemůže být pokládán za odpovědného jedině za hříchy bezbožných a tím ujít potrestání za hříchy spáchané spravedlivými, ke kterým je svedl. Když je zřejmé, že lidé nesou odpovědnost za svůj vliv na jiné a tím za hříchy, které spáchali jiní z jejich podnětu, nemůžeme satana pokládat za nevinného, když pokouší bezbožné ještě více, než pokouší spravedlivé. Je vinen v obou případech. Stupeň vinny může samozřejmě být jiný, ale za žádných okolností není satan nevinný.
3. 4. Vzhledem k tomu, že satan nese hlavní zodpovědnost za všechny hříchy, je logická otázka jestli bude také za všechny hříchy potrestán. To se na první pohled zdá být zřejmé, ale musíme to podrobit bedlivému zkoumání, aby nedošlo k nedorozumění v tom smyslu, že Ježíš nenese žádné hříchy. Mnozí se v tom mýlili a vkládali všechny hříchy na satana a tím nedali prostor Kristu ke smíření. Každý správný názor v otázce spásy, musí dávat Krista na první a jediné místo v otázce smíření a očištění člověka od hříchu. Účast, kterou při tom hraje satan, je úplně oddělena od Kristova díla pro Boží lid.
Protože tvrzení třetí je těsně spjato s tvrzením čtvrtým, budeme o obou uvažovat zároveň, abychom si přesně ujasnili, které hříchy se vkládají na kozla pro Azázela, a proč se na něj vůbec vkládají. Z našeho studia by mělo být zřejmé, že nesení hříchů nemá stejný význam v případě satana, jako v případě Krista. V případě obětního systému v hebrejské Svatyni, znamenalo přenesení hříchů na oběť, smrt zvířete. Zvíře neslo hřích a tím byla dána možnost k pozdějšímu vymazání hříchů. V každém případě zvíře zemřelo. Kristus nesl naše hříchy, naše nepravosti na kříži. Zemřel, abychom my mohli žít.
V případě satana to tak není, i když kozel pro Azázela nakonec zahynul. Písmo se pečlivě vyhýbá zmínce o této skutečnosti, aby lidé nedospěli k mylným závěrům. Když byly hříchy vloženy na kozla pro Azázela, nebyl okamžitě zabit, nebylo kropeno jeho krví, nebyl pálen tuk na obětním oltáři, nebylo jedeno jeho maso, kněží nepřisluhovali žádným způsobem. Ani velekněz, ani obyčejný kněz neodvedl kozla pro Azázela do pouště. Člověk, který to učinil, se nemohl opět vrátit do tábora, dokud nevypral svůj oděv a neomyl své tělo vodou.
Leviticus 16:26 Ten, kdo poslal kozla pro Azázela, si vypere oděv, umyje si tělo vodou a potom vstoupí do tábora.
Toto vše bylo zaznamenáno, aby se zdůraznila skutečnost, že kozel pro Azázela sloužil zcela jinému účelu, než kozel pro Hospodina. Na to bychom měli pamatovat, když uvažujeme o úloze kozla pro Azázela v konečném zahlazení hříchu.
Znázornění.
V každém hříchu jsou zapojeny minimálně tři jedinci. Hříšník, satan a Kristus. Ve většině případů je popud k hříchům dáván satanem skrze jeho lidské zástupce. Máme tedy většinou čtyři jedince. Uvažujme o případu ženy, přistižené při cizoložství. Ona a muž jsou přestupníky a zasluhují potrestání. Cizoložství se v dobách Starého zákona trestalo smrtí. Na jejich vině měl podíl i satan. Pokoušel jak muže, tak i ženu a je vinen v obou případech. Všichni tři si zasluhují smrt. Lidé o přestupku možná nevědí, ale Bůh o něm ví. Po nějaké době žena upřímně lituje svého činu, hledá Boha a obdrží od něj odpuštění. V Den smíření – očišťování – v Den soudu je její hřích vymazán a nezůstane po něm žádný záznam. Stojí před Bohem, jakoby nikdy nezhřešila. Je oděna čistým bílým rouchem Kristovy spravedlnosti. Je novým stvořením v Ježíši Kristu. Její hříchy (a bylo jich mnoho), jsou umyty v krvi Beránkově. Stará hříšná přirozenost je pochována v křestní vodě. Je novým stvořením s novým jménem. Všechny staré věci jsou zapomenuty a vše je nové.
Co se tedy stalo? Trest smrti, který se nad ní vznášel, byl odstraněn. Kristus za ní zemřel na jejím místě. Vzal na sebe trest, který měl dopadnout na ni. Trpěl kvůli ní a ona byla jeho ranami uzdravena. Její starý život náleží minulosti. Je novým stvořením. Kristus vzal její hříchy se sebou do hrobu.
Daniel 9:24 Pro tvůj lid a pro tvé svaté město je vyděleno sedmdesát sedmiletí k zadržení té věrolomnosti a ke zpečetění hříchů i k usmíření zvrácenosti, též ku přivedení věčné spravedlnosti a zapečetění vidění a proroka i ku pomazání nejsvětějšího místa.
Židům 2:14 Protože děti mají účast na krvi a těle, podobně i on se jich stal účastným, aby skrze smrt zahladil toho, kdo má vládu nad smrtí, totiž ďábla.
Otázka je, co se stalo s jejím hříchem, jejím cizoložstvím. Musíme na tuto otázku odpovědět, protože někteří lidé si myslí, že hřích je nezávislý na osobě. Vidí hřích jako princip. Hřích této ženy prostě přestal existovat. Ona se z Boží milosti vzdala hříchu, když jí Bůh odpustil a očistil. Držela se Jeho napomenutí „běž a nehřeš více“. Kristus dokonal své dílo. Výsledkem soudu bude, že její záznam bude vymazán a na její hříchy už nikdo nevzpomene.
To, co se stalo v případě této ženy, se odehrává v životě každého skutečně obráceného člověka. Kristus na sebe bere jeho hříchy i trest. Odpouští a očišťuje. Tvoří nové srdce a novou mysl. Hříšník se stává novým stvořením. Na tom všem nemá satan žádnou účast.
Co se ale děje se satanem. Unikne potrestání, protože se žena kaje? V žádném případě. Jeho vina není zmenšena tím, že žena upřímně litovala svých hříchů. On bude trpět za to, jakou roli hrál v tom, když jí pokoušel a sváděl k hříchu. Je zodpovědný za to, že vložil hříšnou touhu do srdce muže a ponoukal ho pokoušet ženu. Za to musí trpět. Nebude trpět za spoluúčast na hříchu. Za to bude trpět muž sám. Nebude trpět za účast ženy na tom hříchu. Za to by musela trpět sama, pokud by neučinila pokání a odvrátila se od Boha. Satan tedy bude trpět za svoji účast na hříších lidí. On dává popud ke hříchu. Jeho vinou mnozí zhřešili a za to bude trpět. Hříšník, jako takový bude trpět za svůj vlastní hřích.
Věc se má tedy takto. Satan bude trpět za své vlastní hříchy, které spáchal osobně a za ty, k jejichž spáchání jinými bytostmi dal podnět. Hříšník bude trpět za své vlastní hříchy, které spáchal osobně a za ty, k jejichž spáchání jinými, dal podnět.
Hříšník, který činí pokání se svěřuje Božímu milosrdenství. Kristus bere jeho hříchy na sebe, trpěl za ně, zemřel za ně a hříšník je osvobozen. Kristus zaplatil pokutu – dluh za hříchy a vykoupení je provedeno. Hříšník je plně znovuobnoven. Bůh se na něho dívá, jako by nikdy nezhřešil.
Když toto dílo smíření – očištění bylo dokončeno, objevil se kozel pro Azázela a hříchy byly vloženy na něj. Jsou to hříchy, ke kterým inspiroval jiné a na nichž má spoluodpovědnost. Hříšník pokud zůstane v postoji vzpoury proti Bohu, musí nést své vlastní hříchy a trpět za ně. Pokud jich upřímně lituje, může je jako břemeno vložit na Hospodina. Satan ale v žádném případě nemůže uniknout odpovědnosti. Je vinen všemi hříchy a lidské pokání nezmenšuje jeho vinu.
Leviticus 16:21–22 21Áron položí obě ruce na hlavu živého kozla, vyzná nad ním všechny viny synů Izraele a všechna jejich přestoupení, jakýkoliv jejich hřích, dá je na hlavu kozla a pošle ho prostřednictvím připraveného muže do pustiny. 22Kozel na sobě ponese všechny jejich viny do nepřístupné země. V pustině kozla vypustí.
Hříchy které jsou vloženy na hlavu kozla pro Azázela jsou ty, pro které nebylo vykonáno smíření – očištění. Jsou jeho podílem na všech hříších, za které nebylo vykonáno smíření kozlem pro Hospodina.
Tímto způsobem je učiněno opatření pro každý hřích. Kristus nese a ruší ve svém vlastním těle všechny vyznané hříchy svého lidu. Nekající hříšník, který nepřijímá Krista, jako svého nositele hříchu, nese své vlastní hříchy. Satan nese své vlastní hříchy a k tomu ještě ohromnou tíhu viny za všechny hříchy spáchané jinými, ke kterým dal podnět. Když k tomu přidáme hříchy padlých andělů vypořádali jsme se úplně a spravedlivě se všemi hříchy na této planetě a ve vesmíru.
Dva kozlové.
Tito dva kozlové znázorňují úplné vyhlazení hříchu. Kozel pro Hospodina představuje Krista, který je nejen Spasitelem lidstva, Božím Synem, ale také reprezentantem člověka druhým Adamem. Je symbolem všech, kteří budou spaseni.
Kozel pro Azázela reprezentuje satana, který je prvním hříšníkem a původcem všeho hříchu. Je symbolem všech, kteří budou ztraceni. Každý člověk si může vybrat – ztotožnit se s jedním z nich.
Kdo si vybral kozla pro Hospodina, ztotožnil se s Kristem a skrze Něho přijal milost, smíření a očištění.
Leviticus 16:30 Protože tohoto dne za vás vykoná obřad smíření, aby vás očistil od všech vašich hříchů. Budete před Hospodinem čistí.
Po vykonání obřadu v Den smíření, byla Svatyně, kněží a lid očištěn od všech hříchů. Ti, kteří se spojili, neboli ztotožnili s kozlem pro Azázela, neměli žádnou účast na smíření a očištění. Po celou dobu obřadu bohoslužby stál kozel pro Azázela uvázán přede dveřmi Svatyně očekávaje svůj rozsudek. Když bylo usmíření a očištění skončeno, byl kozel pro Azázela předveden veleknězem, který na něho vložil všechny hříchy, pro které nebylo učiněno opatření v obětní smrti kozla pro Hospodina. Kozel pro Azázela byl potom vyveden na poušť. Když lidé viděli kozla pro Azázela vedeného určeným člověkem na poušť viděli v tom obraze nejen osud satanův, ale i všech, kteří se od Boha odvrátili. Hříchem obtížený kozel byl odváděn na smrt dál a dál od Hospodinova domu a od shromáždění Izraele na poušť, kde postupně umíral sám, daleko od Božího tábora. Tak jako je zločinec veden na šibenici, byl i kozel s provazem na šíji veden do záhuby. Tak jako zločinec musí pykat za svá přestoupení, tak i kozel pro Azázela pykal, ne k očištění a ke spáse, ale k trestu smrti.
Konečné vyhlazení hříchu.
Den smíření a očištění, neboli den posledního soudu, zahrnuje nejen vymazání hříchů spravedlivých, ale celkové vyhlazení hříchu z vesmíru. Zahrnuje vložení všech hříchů na hlavu satana, za které je zodpovědný a vyhlazení všech, kteří na obřadu smíření neměli podíl, protože nevyznali a nelitovali svých hříchů.
EGW Velký spor věků, str. 658: Pak nastane událost, na kterou symbolicky ukazoval poslední slavnostní úkon Dne smíření. Když skončila služba ve Svatyni svatých a hříchy Izraele byly ze Svatyně odstraněny krví přinesené oběti, byl před Hospodina předveden živý kozel a velekněz vyznal před celým shromážděním Leviticus 16:21 …všechny viny synů Izraele a všechna jejich přestoupení, jakýkoliv jejich hřích, dá je na hlavu kozla a pošle ho prostřednictvím připraveného muže do pustiny. Podobným způsobem, až bude ukončeno dílo smíření v nebeské Svatyni, budou před Bohem a nebeskými anděly a před zástupy vykoupených vloženy hříchy Božího lidu na satana. Bůh prohlásí, že satan zavinil všechno zlo, ke kterému je naváděl. Jako byl kozel vyhnán do neobydlené země, tak bude satan vypovězen na neobydlenou a pustou zemi.
Tak jako kněz vyčistil Svatyni od hříchů a vložil je na hlavu kozla určeného k vyhnání, tak Kristus vloží všechny vyznané hříchy na satana, původce a podněcovatele hříchu. Kozel, nesoucí hříchy Izraele, byl zahnán „na poušť. Tak I satan ponese vinu za všechny hříchy, k nimž Boží lid svedl, bude po tisíc let uvězněn na zemi, která bude v té době pustá a neobydlená. Nakonec podstoupí plný trest za hříchy v ohni, který zničí také všechny bezbožné. Konečným odstraněním hříchu a osvobozením všech, kdo dobrovolně odmítli zlo, se uskuteční a dovrší velký plán záchrany člověka.
Den smíření byl nejdůležitějším dnem v Izraeli. V tento den se lidé svým rozhodnutím rozdělili do dvou skupin. První skupina litovala a vyznávala své hříchy a přinesla oběť. Poté čekali na výsledek. Když slyšeli zvoneček na rouchu velekněze po skončení díla smíření – očištění, věděli, že je vše v pořádku. Bůh je přijal a jejich hříchy byly vymazány.
Druhá skupina se bohoslužby smíření – očištění, nezúčastnila. Nelitovali svých hříchů a nepřinesli oběť. V tento den se jejich hříchy vrátily na jejich hlavu. Byli vyhlazeni.
Den soudu byl dnem rozdělení a rozhodování. Rozhodnutí každého člověka rozhodlo jeho osud. Když obřad smíření byl ukončen, byl tábor čistý. Stala se jedna ze dvou věcí. Buďto byl hříšník zbaven hříchu, nebo byl odstraněn. V každém případě byl tábor čistý.
Tak tomu bude i na konci světa.
Izaiáš 4:3 I stane se, že ten, kdo zůstane na Sijónu a bude ponechán v Jeruzalémě, bude nazván svatý – každý zapsaný k životu v Jeruzalémě.
Bůh bude znovu očišťovat svůj lid. Ti, kteří zůstanou na Sijonu, budou svatí. Ostatní budou zavrženi a zničeni.
Odvádění kozla pro Azázela do pouště, bylo slavnostním okamžikem pro Izrael. Každý měl živě před očima, co by se mu stalo, kdyby selhal ve své povinnosti k Bohu. Byl by vyhnán z tábora do pustiny. Zůstal by sám a opuštěn, kořistí hladu a žízně, obklopen divou zvěří a jiným nebezpečím, číhajícím v noci na poušti. Zůstal by obtížen hříchem a spočívala by na něm Boží kletba. Takový byl osud kozla pro Azázela, který byl symbolem satana, stejně, jako osud všech těch, kteří se od Boha odvrátili. Takové poučení muselo být velmi mocné a jistě zanechalo na lidi dojem, na který jen tak snadno nezapomněli.
