7. kapitola knihy Daniel verš po verši, část 3.

Daniel, kapitola sedmá, 3. část

Ladislav Hodač – www.tajemstvibible.cz

Daniel 7:15-18 ¹⁵To, co jsem já Daniel v mysli viděl, mě velmi rozrušilo. ¹⁶Přistoupil jsem tedy k jednomu z těch, kdo tam stáli, a ptal se jej, co to všechno znamená. On mi to tedy pověděl a vyložil: ¹⁷„Ty čtyři obrovské šelmy jsou čtyři králové, kteří povstanou na zemi. ¹⁸Království ale obdrží svatí Nejvyššího a budou jím vládnout na věky a věky věků.“

Výklad Daniel 7:15-18

Není divu, že Daniel byl velmi ohromen a rozrušen, když uviděl toto celé proroctví. I my bychom měli brát tyto informace smrtelně vážně. Měli bychom je studovat, protože se týkají života každého člověka. Podle toho, jaký postoj k nim zaujmeme, takový osud nás čeká. Daniel chtěl více rozumět tomu, co viděl a proto přistoupil pravděpodobně k jednomu z andělů a prosil ho o vysvětlení. Anděl mu vysvětlil, že ty čtyři šelmy jsou čtyři králové –království, která povstanou na zemi. Totiž Babylon, Médo-Persie, Řecko a Řím. To už jsme si vysvětlili. A pak mu řekl, že až tato království zaniknou, bude věrný Boží lid všech dob odměněn a obdrží věčné království.

Daniel 7:19-22 ¹⁹Potom jsem chtěl vědět, co znamená ta čtvrtá šelma, která se lišila od všech ostatních: Byla strašná a děsivá, se železnými zuby a bronzovými drápy, hltala a drtila a zbytek rozdupávala nohama. ²⁰Také jsem chtěl vědět, co znamená těch deset rohů na její hlavě a proč vyrostl další roh a tři vypadly, aby mu udělaly místo, a proč ten roh měl oči a ústa, jež vedla pyšné řeči, a proč vypadal mohutněji než ostatní. ²¹Díval jsem se tedy dál a viděl jsem, jak ten roh vede válku proti svatým a přemáhá je. ²²Vtom ale přišel ten Odvěký a rozhodl ve prospěch svatých Nejvyššího. Tehdy nastal čas, aby se svatí ujali království.

Výklad Daniel 7:19-22

Daniel se opět ptá na význam čtvrté šelmy. První tři šelmy, tedy lva, medvěda a leoparda, jinými slovy dějiny Babylonu, Médo-Persie a Řecka pochopil velice rychle. Je ale očividné, že plně nechápal složitost čtvrté šelmy, která je tak odlišná a strašná, že se ani nedá popsat obrazem šelem, které známe z přírody. Když se pozorně díváme na popis této šelmy ve verši devatenáctém, zjistíme, že přibyla nová informace. A to sice, že tato šelma má nejen železné zuby, ale i bronzové drápy. Tuto informaci nemáme při popisu čtvrté šelmy ve verši sedmém. Když zohledníme informace z druhé kapitoly, kde železo symbolizuje Řím a bronz Řecko tak je zřejmé, že železné zuby jsou symbolem Říma, a bronzové drápy symbolem Řecka. V první části výkladu jsme již hovořili o tom, že římská říše je ve skutečnosti Řecko-Římská říše, protože západní Řekové žijící na Sicílii a jižní Itálii se smísili s latinskými kmeny, jejichž centrum moci bylo město Řím. Kromě toho, když pak Řím postupně porazil Řeky na východě, tedy Makedonii a Řecko pod vládou Antigonovců, Seleukovce v Sýrii a konečně Ptolemeiovce v Egyptě, tak se centrum helenistické kultury včetně řecké filosofie přesunulo do Říma.

Proto už od doby císaře Augusta řecký vkus: „…převládal ve veškerém umění a poesii Římanů“ E. Guhl and W. Koner, Greeks and Romans, str. 305.

I římský básník Horace (65–8 př. Kr.) napsal: „Řecko, poražené Řecko, podmanilo si své dobyvatele. A klaunskou latinu prostoupilo svým uměním.“  Albert Trever, History of Ancient Civilization, str. 527.

„Římské železné zuby „požíraly“ Boží děti a pak je rozsápaly Byzantinské bronzové drápy.“

Christ and Antichrist in Prophecy and History – Edwin de Kock.

Myslím, že význam symbolu bronzových drápů u čtvrté šelmy se vším, co zde bylo řečeno je dostatečně vysvětlen.

Daniel byl udiven mocí čtvrté šelmy. Znovu se ptá na význam deseti rohů a hlavně na malý roh, který vyvrátil tři z těch deseti rohů. Chce pochopit proč má lidské oči a ústa která vedou pyšné řeči a proč byl na konec mohutnější než ostatní? My jsme již malý roh identifikovali. Jedná se o římský papežský systém. To bude z dalších informací čím dál víc jasnější.

Zaměřme se teď na skutečnost, že malý roh má ústa jež vedla pyšné řeči. To je řečeno v dvacátém verši. Ve verši 25 je dále řečeno, že „povede řeči proti Nejvyššímu“. Jinými slovy malý roh se rouhá. Co přesně je rouhání, je v Bibli naprosto jasně definováno. Poté, co se Kristus prohlásil rovným Bohu Otci, se náboženští vůdcové postavili proti němu a chtěli ho ukamenovat protože se rouhal.

 Jan 10:33 „Nechceme tě kamenovat za dobrý skutek, ale za rouhání,“ odpověděli mu Židé. „Jsi člověk, a děláš ze sebe Boha!“ Kristus ale je Bůh a je zajedno s Otcem tak, že se nerouhal. To se ovšem o římském papežském systému nedá říci. Církevní literatura je plná příkladů pyšných, arogantních a rouhavých výroků malého rohu.

Papež Leo XIII. 1878-1903 prohlásil: „Zaujímáme na této zemi pozici všemohoucího Boha“ Pope Leo XIII. The Reunion of Christendom, Encyclical Letter , 20 june 1894, quoted in Kevin Morgan, Sabath Rest (Brushton, NY: Teachservices 2002) 63, See also Cheetham 317-320.

V časopisu The Catholic National je psáno že: „Papež nejenom reprezentuje Ježíše Krista, ale je samotným Kristem skrytým pod závojem těla.“ The Catholic National 1. July 1885 in Morgan, 63.

Lucius Fereraris napsal: „Papež může měnit Boží zákon, protože jeho moc není lidská, ale božská. Zastupuje Boha na zemi, má moc rozhodovat nad svými ovečkami“ Lucius Ferraris „Papa“ in prompta Bibliotheca, volume 6 (1772), article 2, page 29, in Morgan 63.

„Římský Pontif je hlavou biskupů a ve vykonávání svého úřadu je neomylný. Jako hlavní pastýř a učitel všech věřících, který upevňuje své bratry ve víře, je jedinou autoritou při definici dogmat morálky a víry. Tato jeho neomylnost dosahuje až do míst samotného Božského zjevení“. Cathechism of the Catholic Church 2nd Ed. (Washington, DC: United States Catholic Conference, 1997, p. 235–236).

Kdo chce může takových výroků najít spoustu.

Jak úplně jiný je Ježíš Kristus. List Filipským 2:5-8 ⁵Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš: ⁶Ačkoli sdílel Boží podstatu, na své rovnosti s ním netrval. ⁷Místo toho se vzdal sám sebe: přijal podstatu služebníka, vzal na sebe lidskou podobu. ⁸Ocitl se v těle jako člověk, ponížil se a byl poslušný, a to až k smrti – k smrti na kříži!

Myslím, že kontrast mezi Kristem a tímto systémem je zřejmý. Když lidská bytost tvrdí, že je rovna Bohu, dopouští se rouhání. Apoštol Pavel předpovídal vzestup papežské moci a označil tuto moc jako muže hříchu a syna zatracení, který se rouhá Bohu. Již jsme tento text jednou četli, ale opakování je matka moudrosti a matka studia.

2. list Tesalonickým 2:3-4 ³Žádným způsobem se nedejte od nikoho oklamat, protože nenastane, dokud nedojde ke vzpouře proti Bohu a neobjeví se člověk nepravosti, Syn zatracení. ⁴Ten se postaví na odpor a povýší se nade všecko, co má jméno Boží, nebo čemu se vzdává božská pocta. Dokonce usedne v chrámu Božím a bude se vydávat za Boha.

Existuje ještě druhý význam toho, co je to rouhání. Než Ježíš uzdravil chromého, nabídl mu odpuštění hříchů.

Marek 2:1-7 ¹Po několika dnech opět přišel do Kafarnaum. Když se proslechlo, že je doma, ²shromáždilo se takové množství lidí, že už se nevešli ani ke dveřím. Zatímco k nim promlouval Slovo, ³přišli k němu čtyři muži a nesli ochrnutého. ⁴Kvůli davu ho ale k němu nemohli přinést, a tak odkryli střechu nad místem, kde byl, probořili ji a nosítka s tím ochrnutým spustili dolů. ⁵Když Ježíš uviděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, tvé hříchy jsou ti odpuštěny.“ ⁶Byli tu ale někteří ze znalců Písma. Seděli tam a v srdcích si říkali: ⁷„Jak to mluví? To je rouhání! Kdo může odpouštět hříchy než samotný Bůh?“

Náboženští vůdcové opět kritizují Ježíše za to, že nabízí tomuto člověku odpuštění hříchů.

Ježíš Kristus je ale Bůh, a proto samozřejmě má autoritu hříchy odpouštět. Pokud ovšem lidská bytost tvrdí, že má moc odpouštět člověku hříchy, dopouští se rouhání.

Římská církev mimo jiné tvrdí, že její kněžstvo má moc odpouštět hříchy. Ve vydání katechismu katolické církve z roku 1997 je uvedeno: „Biskupové a kněží mají na základě svátosti Svatých řádů moc odpouštět všechny hříchy ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého.“ Cathechism of the Catholic Church 2nd Ed. (Washington, DC: United States Catholic Conference, 1997, p. 376).

Tento malý výběr z citátů jasně dokazuje, jak pyšný a rouhavý je malý roh. Je to duchovní církevní moc, která si přisvojuje rovnost s Bohem a moc odpouštět hříchy. Zároveň je ale i politickou, státní mocí. Tím se odlišuje a převyšuje všechny ostatní rohy.

V 21 verši máme informaci, že tento systém se vyznačuje tím, že vede válku proti svatým, tedy Božímu lidu a přemáhá je. Jinými slovy pronásleduje všechny, kteří vzdorují jeho moci a jeho formě křesťanství.

Od nástupu k takřka absolutní moci v roce 538 poražením Ostrogótů, až do roku 1798 vedlo papežství vyhlazovací válku proti všem, kteří si dovolili s jeho nárokem na moc, teologií a politikou nesouhlasit. Papežství vyhlašovalo křížové války a výpravy. Ve jménu kříže (pomocí tzv. misie) byli vyvražděny celé populace indiánských kmenů ve Střední a Jižní Americe. Také organizovalo různé masakry, jako například nechvalně proslavená Bartolomějská noc, ve které bylo 24. srpna 1572 zavražděno tři až čtyři tisíce francouzských protestantských Hugenotů. Papežství zavedlo inkvizici, vyvraždilo Katarské, Albigenské, Valdenské, vedlo války proti Husitům a později proti všem, kteří se zapojili do reformace.

Jako jeden z mnoha příkladů poslouží dopis papeže Martina V. (1417 – 1431) polskému králi:

„Věz, že je v zájmu Svatého stolce a vaší koruny, vzít si za povinnost vyhladit husity. Nezapomeň, že tyto bezbožné osoby mají drzost prohlašovat princip rovnosti. Tvrdí, že všichni křesťané jsou bratři a že Bůh nedal žádnému člověku právo, aby vládl národům. Tvrdí, že Kristus přišel na zemi, aby ukončil otroctví, nabádají lidi k osvobození, což znamená vyhlazení králů a kněží. Dokud je ještě čas, obrať svoji ozbrojenou moc proti Čechům. Vypaluj, masakruj, udělej poušť všude, protože s ničím nebude Bůh souhlasit více, nic nebude více užitečné pro zájmy králů než vyhladit husity.“
L. M. Cormenin, The Public and Private History of the Popes of Rome, Vol. 2, p. 116–117.

Daniel dostává ujištění v Dan. 7:22, že „Boží soud bude vynesen ve prospěch svatých Nejvyššího“. Tento nebeský spravedlivý soud je zprostí všech nespravedlivých a vykonstruovaných obvinění, která si „malý roh“ a jemu podřízené mocnosti na Boží lid vymysleli. Samozřejmě v pozadí toho všeho byl a je satan, který je tím skutečným inspirátorem všech těch strašných zločinů, které ve jménu Boha byli, jsou a ještě budou spáchány. Nakonec je ale Daniel ujištěn, že spasení lidé zdědí Boží království. Apoštol Pavel pak přidává informaci, že se tito lidé aktivně zúčastní soudu nad bezbožnými v době tzv. milénia, tj.1000 let.

1. List Korintským 6:2-3 ²Copak nevíte, že svatí budou soudit svět? Když máte jednou soudit svět, to nejste schopní rozsoudit takové maličkosti? ³Nevíte, že budeme soudit anděly? Čím spíše běžné životní záležitosti!

Zjevení 20:4 Spatřil jsem trůny a ty, kdo se na nich posadili, a byl jim svěřen soud. Viděl jsem také duše popravených pro Ježíšovo svědectví a pro Boží slovo, duše těch, kteří se neklaněli šelmě ani jejímu obrazu a nepřijali její znamení na čela ani na ruce. Ti ožili a kralovali s Kristem tisíc let.

Soud nad zlými lidmi se bude odehrávat ve formě zkoumání záznamů jejich životů a vyměření trestu, který si zaslouží. Věčnou smrt si sami zvolili svým rozhodnutím odmítnout Boží nabídku spásy skrze Ježíše Krista. Zkoumání záznamů jejich životů spaseným lidem objasní pochopit Boží spravedlnost a Jeho jednání s těmi, kteří zůstali v postoji vzpoury až dokonce svých životů. Tolik tedy k veršům 19 – 22.

Daniel 7:23-28 ²³Ten, který tam stál, mi tedy odpověděl: „Ta čtvrtá šelma je čtvrté království na zemi, jež bude odlišné ode všech ostatních: Pohltí celou zem, podupe ji a rozdrtí. ²⁴Těch deset rohů je deset králů, kteří povstanou z toho království. Po nich povstane jiný král, odlišný od těch předešlých, a ty tři krále sesadí. ²⁵Povede řeči proti Nejvyššímu, jeho svatým bude činit příkoří a pokusí se změnit doby a zákon. Svatí budou vydáni do jeho rukou na čas a časy a půl času. ²⁶Potom však zasedne soud a zbaví jej moci, aby byl navždy zničen a zahuben. ²⁷Království, moc i sláva všech království pod nebem pak bude odevzdána svatému lidu Nejvyššího. Jeho království potrvá věčně a všichni vládcové jej budou ctít a poslouchat.“ ²⁸Tím ta řeč skončila. Z toho, co mi přicházelo na mysl, jsem já Daniel zbledl hrůzou. To slovo jsem si ale uchoval v srdci.

Výklad Daniel 7:23-28

Identitu čtvrté šelmy i deseti rohů jsme již prostudovali dostatečně. Anděl znovu vysvětluje Danielovi chování malého rohu a ještě přidává další informace o tom co dělá. To nám umožňuje identifikovat tuto moc naprosto jistě. Zaměříme se na verš 25a kde je řečeno: „Povede řeči proti Nejvyššímu, jeho svatým bude činit příkoří a pokusí se změnit doby a zákon“. (Aram. zimnin a dath. Zimnin = určení přesného, nějak ohraničeného času. Dath = legitimní rozkaz krále, dekret, ofic. výnos. ČEP „Míněny doby k bohoslužbám a svátky“ – Je zde míněn čas s respektem na Boží zákon). 25b „Svatí budou vydáni do jeho rukou na čas a časy a půl času“. Ukázali jsme si, jak se tato moc, papežský Řím, rouhá proti Bohu. Tato moc také ale hubí svaté Nejvyššího. To jsme již částečně řešili ve verši 21. Pojďme ale o tom uvažovat ještě dál. Záznamy historie jasně dokazují, že Římská církev poslala na smrt milióny lidí.

Zvlášť překvapující je, že tuto skutečnost potvrzuje i výtisk katolické encyklopedie z roku 1907: „Záznamy historie zmiňují, že Římská církev poslala na smrt více jak 100 milionů lidí, kteří vyznávali  víru,  jenž byla v  rozporu s učením Římské církve“. The Catholic Encyclopedia, Volume 12 (1907, strana 266).

Historik William Lecky ve svém díle píše: „Římská církev prolila více nevinné krve než všechny jiné instituce, které kdy v historii lidstva existovaly. Tato skutečnost nemůže být zpochybněna žádným protestantem, který disponuje seriózními znalostmi historie“. The History of The Rise and Influence of The Spirit of Rationalism in Europe, Vol 2 (University Press of The Pacific, 2001), strana 32.

John Dowling ve své knize zmiňuje: „Od zrození papežství…až do současné doby bylo zjištěno vážnými a hodnověrnými historiky, že papežští pronásledovatelé vyvraždili více jak 50 miliónů lidí z důvodu kacířství – což je v průměru více než 40 tisíc nábožensky motivovaných vražd za každý rok existence papežství“.  Jinak vyjádřeno, jedná se o 5 zabitých lidí každou hodinu po dobu 1260 let. The History of Romanism, p. 541 – 542.

Peter de Rosa konstatuje: „Z osmdesáti papežů, kteří po sobě následovali od třináctého století, nebyl jediný, který by odsoudil teologii a organizaci Inkvizice. Naopak, každý z nich přidal své vlastní kruté činy k této smrtonosné mašinerii“. Peter de Rosa, Vicars of Christ, p. 225.

Tyto a mnoho jiných textů jasně dokazují, že papežský Řím naplnil, svoji prorockou roli jako „malý roh“, který se stal v rukách satana, pod maskou křesťanství, nejstrašlivějším pronásledovatelem věrného Božího lidu.

Papež Jan Pavel II. ustanovil tzv. „Den smíření“ při kterém se formálně omluvil za staletí pronásledování inkvizicí: „Nemůžeme zpochybnit nevěru vůči evangeliu, kterou způsobili někteří naši bratři, obzvlášť ve druhém tisíciletí. Omlouváme se za způsobené rozdělení mezi křesťany, které vzniklo kvůli násilí, jenž bylo některými z nás použito ve jménu pravdy a za nedůvěřivé a nepřátelské postoje, které byly někdy zaujaty vůči následovníkům jiných náboženství.“

http://www.vatican.va/holy_father/john_paul_ii/homilies/2000/documents/hf_jp-ii_hom_20000312_pardon_en.html

Problém ale je, že podle Božího slova se tato mocnost nikdy nezmění. Na konci lidských dějin, těsně před příchodem Krista, bude opět hrát hlavní roli v pronásledování Božího lidu (viz Zjevení 13). Toto téma je možné studovat později v knize Zjevení.

Anděl Danielovi vysvětluje, že tato moc se bude snažit změnit časy nebo doby a zákon. Uvažujme o tom, jak tato moc změnila Boží zákon.

Je velmi snadné prokázat, že Římská církev změnila některé části z „Desatera“ neboli z deseti Božích přikázání. Desatero najdeme v knize Exodus 20:2-17 a v Deuteronomiu 5:6-21. Když se podíváme na deset přikázání římskokatolické církve, zjistíme, že druhé přikázání, které zakazuje uctívání model, bylo zcela odstraněno. Aby se zachovalo deset přikázání, bylo desáté přikázání rozděleno na dvě části.

Římská církev změnila také čtvrté přikázání, které hovoří o zachovávání soboty jako dne uctívání Boha na první den týdne, tj. na neděli. Současně uznává, že Bible takovouto změnu nikde nepřipouští a tvrdí, že tuto změnu učinila na základě své autority.

Papež Benedikt XVI. ve své knize Ježíš Nazaretský říká: „Pokud si uvědomíme, že důležitost soboty je zakotvena ve Starém zákoně a je založena na stvoření a desateru, je zřejmé, že pouze ohromující síla mohla způsobit opuštění soboty a nahrazení prvním dnem týdne“.

Papež má na mysli podle souvislostí v jeho knize, že tou ohromující silou, která způsobila opuštění soboty a nahrazení prvním dnem týdne je skutečnost vzkříšení. To je ovšem pouze lidská logika. Nikde v Bibli nenajdeme zmínku o tom, že by Bůh změnil čtvrté přikázání. Boží zákony jsou neměnné.

„Papež má tak velkou autoritu a moc, že může měnit, vysvětlovat, nebo interpretovat dokonce Boží zákony.“ Lucius Ferraris Papa II Prompta  Bibliotheca Vol. VI p.25 – 29.

 „Pravděpodobně nejodvážnější věc, nejrevolučnější změnu, jakou kdy církev udělala, se uskutečnila v 2. století. Svatý den sabat byl změněn ze soboty na neděli. Byl ustanoven tzv. Den páně (Dies Dominica) ne na základě pokynů písma, ale z vlastního uvědomění moci církve.“ Sciente Catherine Catholic Church Sentinel, Algonac, Michigan, Volume 50, No. 22, 21. May 1995.

(První zmínka o slavení neděle: „Neslavili již židovskou sobotu, nýbrž den Páně“. Druhý list Magnesijským, IX, 1. Pozn. Řecky  ἡμέρᾳ κυριακῇ  [hémera]  [kyriaké]).

Tento systém také mění časy nebo doby. Zde je použito aramejské slovo zimmin ve smyslu časového úseku nebo období. Tento výraz nalezneme i ve 2. kapitole knihy Daniel. Daniel 2:21 „On mění časy a období, sesazuje krále a jiné nastolí“. Daniel zde připisuje výsadní právo měnit časy Bohu. Je to Bůh, který má osud národů pod svojí vládou. Je to On, který dosazuje a sesazuje krále přes všechny intriky a proti intriky lidských zájmů a vášní. Je to Bůh, který určí čas, kdy jeho lid obdrží věčné království. Snahy malého rohu záměrně usměrňovat běh lidských dějin tím, že se vměšoval a vměšuje do politiky světového dění mu nebudou nic platné. Kromě toho se snaží „Malý roh“ tj. ř. k. c. jako systém – vysvětlovat od dob Tridentského koncilu – dobu vystoupení a působení Malého rohu falešnými výkladovými metodami jako je futurismus (vše dávat do minulosti na Antiocha Epifana IV.), nebo preterismus (vše dávat do budoucnosti), aby nebylo možné poznat a pochopit čas vystoupení a činnost antikrista v době na kterou poukazují právě proroctví Daniela, ap. Pavel a Zjevení Jana.

Anděl pokračuje a předává Danielovi další informaci, která nám pomůže naprosto jistě identifikovat kdo je malý roh. Je to informace, že svatí budou vydáni do jeho rukou až do času a časů a poloviny času.

Slovo čas v tomto verši znamená rok. Podle tohoto klíče znamenají „časy“  dva prorocké roky a „polovina času“ polovinu prorockého roku. Pak jeden + dva + ½ dohromady tvoří 3,5 času tj. 3,5 prorockých roků.

Dále se při interpretaci prorockého času v Bibli musíme řídit podle starověkého počítání času – roku, který měl  360 dnů. „Tak např. starý babylónský rok měl 360 dnů“ (A. Jeremias: Das Alter der babylonischen Astronomie, 1909, str. 58).

I staří Římané měli rok o 360 dnech. Plutarchos napsal v životopisu Numy Pompilia, že „v Romulově době v osmém století měli Římané rok o pouhých 360 dnech.“ (Plutarchos: Životopisy. Numa Pompilius 18).

Pro přesný výklad také musíme zohlednit biblický princip „den za rok“, který najdeme v mnoha verších bible.

Genesis 5:5 (BKR) A tak bylo všech dnů Adamových, v kterýchž byl živ, devět set a třiceti let, i umřel.

Numeri 14:34 (BKR) Podlé počtu dnů, v nichž jste procházeli zemi tu, [totiž] čtyřidceti dnů, jeden každý den za rok [počítaje,] ponesete nepravosti své čtyřidceti let, a poznáte [pomstu] svého odtržení se ode mne.

Ezechiel 4:6 (BKR) Když je pak vyplníš, budeš ležeti na pravém boku podruhé, a poneseš nepravost domu Judova čtyřidceti dnů. Den za rok, den za rok dávám tobě.

Když tedy vynásobíme 3,5 prorockých roků 360 dny dostaneme se k 1 260 prorockým dnům, což je časový úsek, který se v knize Daniel a Zjevení opakuje celkem 7x. Na základě výše uvedených textů můžeme pak tento časový úsek 1260 dnů vyložit jako 1 260 reálných let.

Daniel 7:25 A slova proti Nejvyššímu mluviti bude, a svaté výsostí potře; nadto pomýšleti bude, aby proměnil časy i práva, když vydáni budou v ruku jeho, až do času a časů, i do částky časů.

 Ve 12 kapitole knihy Daniel se s tímto časovým údajem opět setkáme.

Daniel 12:7 Tehdy ten muž oděný plátnem, stojící nad hladinou řeky, zvedl svou pravici i levici k nebi a slyšel jsem, jak přísahá při Věčně živém: „Po času a časech a polovině času, až se dovrší útlak svatého lidu, tehdy toto vše skončí.“

Zjevení 11:3 (BKR) Ale dám [je] dvěma svědkům svým, kteříž budou prorokovati tisíc dvě stě a šedesáte dnů, oblečeni jsouce v pytle. 

Zjevení 12:6 (BKR) A žena utekla na poušť, kdež měla místo od Boha připravené, aby ji tam živili za dnů tisíc dvě stě a šedesát.

Zjevení 12:14-15 (BKR) ¹⁴Ale dána jsou té ženě dvě křídla orlice veliké, aby letěla od tváři hada na poušť, na místo své, kdež by ji živili do času a časů, a do půl času. ¹⁵I vypustil had z úst svých po té ženě vodu jako řeku, aby ji řeka zachvátila.

Období 1 260 let začalo v roce 538 po Kr., když byl Řím osvobozen od Ostrogótů Bellisáriem. Zároveň císař Justinián nastolil prokatolického biskupa Vigilia jako vládce Říma. Nadvláda Říma byla ukončena francouzským generálem Alexandrem Berthierem, který obsadil Řím pod autoritou Napoleona Bonaparte. V roce 1798 sesadil, zajal a poslal do exilu papeže Pia VI.  Tento rok znamenal konec 1260leté nadvlády papežství. Douckhan, kniha Daniel str. 108-110, Maxwell 1:130-131, Phandl 56-66, Frank J. Copa, The Modern Papacy since 1789 (London: Longmann, 1998).

Zjevení 11:2 (BKR) ²Ale síň, kteráž vně jest před chrámem, vyvrz ven, a neměř jí. Neboť jest dána pohanům, a budouť tlačiti město svaté za čtyřidceti a dva měsíce.

Zjevení 13:5-7 (BKR) ⁵I dána jsou jí ústa mluvící veliké věci a rouhání, a dána jí moc vládnouti za čtyřidceti a dva měsíce. ⁶Protož otevřela ústa svá k rouhání se Bohu, aby se jménu jeho rouhala, i stánku jeho, i těm, kteříž přebývají na nebi. ⁷Dáno jí i bojovati s svatými, a přemáhati je; a dána jí moc nad všelikým pokolením, nad jazykem, i nad národem.

Tři a půl času, čtyřicet dva měsíců a 1260 dnů popisují stejný časový údaj. Prorocký měsíc má s odkazem na historické prameny 30 dní a proto je čtyřicet dva měsíců také 1260 dnů-roků.

„Různí latinští autoři praví, že starý měsíc měl třicet dnů.“ (Geminus: Element a astronomiae, VIII).

Přesně podle biblických proroctví hrálo římské papežství dominantní roli v Evropě po 1260 let a během tohoto období pronásledovalo Boží lid. Konec tohoto systému je popsán ve verši 26.

Daniel 7:26 Avšak zasedne soud a vladařskou moc mu odejmou, a bude úplně vyhlazen a zahuben. To se odehraje při druhém příchodu Ježíše Krista.

Pojďme si shrnout identifikační vlastnosti malého rohu. Když identifikujeme malý roh, identifikujeme náboženský systém a ne jednotlivce, kteří jsou jeho součástí. V každém náboženském systému jsou upřímní lidé, kteří milují Ježíše Krista a žijí podle svého poznání.

Malý roh nemůže být nikdo jiný než římský papežský systém. Proč?

1. Římský papežský systém povstal ze čtvrté šelmy, tedy z římského impéria a nahradil jeho místo. Jeho hlavní sídlo moci Vatikán je v Římě, jeho jazyk je latina a jeho vůdce se nazývá Pontifex Maximus – což je titul, kteří měli římští císařové.
2. Římský papežský systém povstal po římském impériu, které se rozdělilo na deset království pod vlivem barbarských kmenů. Tedy někdy po roce 476 po Kr. V průběhu dějin pak papežství mělo obrovský vliv na všechna tato království.
3. Římský papežský systém vyrůstal mezi deseti královstvími, do kterých se římské impérium rozdělilo.
4. Římský papežský systém vyvrátil tři z deseti království. Byly to Herulové 493 po Kr., Vandalové 534 po Kr., Ostrogótové 538 po Kr. Vyvrácení těchto kmenů umožnilo papežství vládnout takřka s absolutní mocí.
5. Římský papežský systém se rouhá proti Bohu, protože tvrdí, že papež je Bohem na zemi a že jeho kněžský systém má autoritu odpouštět hříchy.
6. Římský papežský systém je odlišný od všech jiných království, protože bylo a je kombinací církve a státu. Usurpuje si civilní a náboženskou moc. Dalo by se říct, že mixuje železo, což je politický aspekt imperiálního Říma s hlínou církve a páchá smilstvo s králi této země (Zj 2:20-23, 17:1-2).
7. Římský papežský systém pronásledoval věřící boží lid během 1260 roků své nadvlády. Pomocí organizací jako byla inkvizice, zavraždil milióny lidí, kteří si dovolili nesouhlasit s učením matky církve.
8. Římský papežský systém se pokusil změnit Boží prorocký kalendář (časy) pomocí dvou jezuitských kněží – Luise de Alcazara a Francisca Ribera, kteří vytvořili preteristický a futuristický výklad proroctví na Tridentském koncilu, aby zničili protestantskou reformaci. Je smutné, že mnoho protestantských vykladačů biblických proroctví v dnešní době si přisvojilo tyto dvě metody, které byly vyvinuty těmito dvěma jezuitskými kněžími.
9. Římský papežský systém si přisvojuje skutečnost, že změnil Boží doby a zákon tím, že vynechal druhé přikázání ze svého katechismu a že změnilo den uctívání ze 7. dne týdne soboty na první den týdne na neděli.
10. Římský papežský systém vládl po dobu 1260 roků. Svoji nadvládu obdrželo v roce 538 poražením Ostrogótů a jeho moc byla odstraněna v roce 1798 když Napoleonův generál Berthier zajal papeže Pia VI. Papež zemřel v exilu ve Valence ve Francii v roce 1799.
11. Římský papežský systém obdržel smrtelnou ránu během Francouzské revoluce 1793 – 1798. Kněží a preláti byli vražděni gilotinou. Papež Pius VI. byl zajat r. 1798 viz Zj. 13:10. Smrtelná rána neznamená, že papežství přestalo existovat, ale že už není schopno vykonávat civilní moc pro své účely. Přesně podle proroctví smrtelná rána se postupně uzdravuje. Začalo to rokem 1870 a pokračuje to rokem 1929, 1984, 2017 a současným děním, které můžeme pozorovat na vlastní oči. Bůh nám buď milostiv až se plně uzdraví.

Kapitola sedmá končí scénou Božího spravedlivého soudu nad malým rohem a jinými, jehož výsledkem je že:

Daniel 2:27 Království, moc i sláva všech království pod nebem pak bude odevzdána svatému lidu Nejvyššího. Jeho království potrvá věčně a všichni vládcové jej budou ctít a poslouchat.

Studie, nebo výklad, který jsem vám prezentoval není úplně nový, neboť základní pohled byl jasně řečen již v minulosti! Přečteme si teď výklad druhé a sedmé kapitoly knihy Daniel od Hippolyta, který byl sám prvním Římským vzdoro-papežem. (170-235 př. Kr.)

„Zlatá hlava sochy a lev znázorňují Babyloňany, ruce a hruď ze stříbra a medvěd reprezentují Peršany a Médy, břicho a boky z bronzu a leopard znázorňují Řeky, kteří měli nadvládu od časů Alexandra. Nohy ze železa a strašná šelma jsou symbolem Římanů, kteří vládnou v dnešní době. Prsty u nohou z části z hlíny a z části ze železa a deset rohů jsou symbolem království, která teprve povstanou. Ten malý roh, který vyrůstá mezi nimi, je antikrist v jejich středu. Kámen, který udeřil do země a přinesl soud nad světem, byl Kristus.“ Zdroj: Hippolytus of Rome (170-235 po Kr.): Treatise on Christ and Antichrist, Translated by Stewart Dingwall Fordice Salmond (1838-1905), profesor of Theology United Free Church College, Aberdeen, in Ante-Nicene Fathers Down to AD. 325, edited by the rev. Alexander Roberts, D.D., and James Donaldson, LLD., Edinburg: TT Clark, 38, George Street, MDCCCLXIX (1869)

V této tabulce vidíme, že chronologie Danielovy 7. kapitoly potvrzuje a rozšiřuje stejný časový úsek jako Daniel 2. kapitola.

*železo a hlína trvá až do 2. příchodu Ježíše Krista