Ukradená identita – Jak se změnila adventistická teologie

Ladislav Hodač – Tajemství Bible

Jeremiáš 6: 16 Tak praví Hospodin: „Zastavte se na cestách, rozhlédněte se, ptejte se po stezkách pradávných: Kde je ta dobrá cesta? Po ní jděte a vaše duše najdou odpočinutí. Vy jste však řekli: ‚Nepůjdeme!‘

Tento text hovoří o Božím lidu, který sešel z pradávné cesty. Teď stojí na rozcestí a hledá tu správnou cestu. Ta správná cesta byla ta, po které šli jejich Bohu věrní předci. Jinými slovy tato generace opustila Boha. Hospodin jim nabízí odpočinutí, ale oni mu říkají: „My nechceme, po starých cestách nepůjdeme.“

Bůh ale dává svému zbloudilému lidu šanci a říká mu, s jakými slovy za ním mohou přijít, aby je znovu přijal.

Jeremiáš 3: 22b, 25 …“ Zde jsme, přišli jsme k tobě, neboť ty jsi náš Hospodin, náš Bůh…Ležíme v hanbě, přikryti pohanou, neboť jsme hřešili proti Hospodinu svému Bohu, my i naši otcové od svého mládí, až do tohoto dne. Neposlouchali jsme Hospodina svého Boha.

Nebylo to tak vždy v dějinách Božího lidu, že většina odmítala ty staré pradávné stezky a toužila po něčem novém, po něčem, co tady ještě nebylo, co ještě neslyšeli a neviděli? Ať už se ty nové cesty projevují fanatizmem, nebo odpadnutím, hlavně něco nového.

Bible učí, že máme být spokojeni s těmi pradávnými cestami po kterých nás Hospodin vedl a na nich objevovat čím dál více hlubší poznání Biblických pravd. V současné době je ale zřejmé, že v CASD většina členů není spokojená a vydává se po nových cestách, které nám satan úspěšně předkládá. Říkáme tomu nová teologie. Řekl bych, že většina z nás není ani schopná povrchně obhájit všechny naše věroučné články, natož abychom byli schopni proniknout do hlubin poznání daných témat. Máme se všichni co učit i ve vymezených hranicích adventistické teologie, natož abychom tzv. plavali ve vodách třeba kalvinistických, nebo i jiných teologických systémů. Ale my milujeme nové cesty. My se nechceme odlišovat od jiných. Nechceme být oddělený lid, oddělený ode všech ostatních. My chceme být jako všichni ostatní. Máme stejný problém jako starozákonní Izrael.

1. Samuel 8: 19– 20 ¹⁹ Lid ale odmítl Samuele poslechnout. „Ne, ne!“ prohlásili. „Chceme mít nad sebou krále. ²⁰ Ať jsme jako všechny národy; ať nám vládne vlastní král, ať nás vede, ať za nás bojuje!“

Pokud chceme být jako všichni ostatní, tak musíme změnit to, čemu jsme až doposud věřili. Jeden vysoce postavený administrátor CASD před mnoha lety prohlásil, že navštěvuje ekumenická setkání z důvodu, aby bratry v jiných církvích ubezpečil, že ASD nežijí s pocitem výlučnosti. Ovšem v knize Exodus 19: 5 stojí psáno: “ Nyní tedy, budete-li opravdu poslouchat můj hlas a zachovávat mou smlouvu, budete mi zvláštním pokladem jako žádný jiný lid. Ano, celý svět patří mně, 6 ale vy mi budete královstvím kněží a svatým národem.‘ Toto jsou slova, která promluvíš k synům Izraele.“ A my jsme duchovním Izraelem doby konce. Ale nepříteli spasení se z velké části podařilo nás tak zmást, že jsme opustili staré cesty a jdeme po nových. To se stalo v naší minulosti. Proto je nutné studovat historii vlastního hnutí, naší církve. Když to uděláme tak zjistíme, jak nám byla částečně ukradena naše identita, což změnilo, poznamenalo a způsobilo chaos v naší církvi až dodnes. Dokonce je to tak, že to, co dnes většina považuje za adventismus, žádný není, a to co vždy adventizmus byl, je tou většinou považováno za zkostnatělé přežitky minulosti, extrémní postoje, fanatismus a konspirační teorie. Pravda je přece progresivní. To co psala EGW to bylo tenkrát, to se nás již netýká. My jsme teď někde jinde na nových cestách nové teologie. Toto téma je komplexní a jedna přednáška nestačí na úplné detailní objasnění všech souvislostí. Jedná se tedy v této přednášce o základní informace.

Všechno to začalo, když ASD T. E. Unruh, prezident Východní pensylvánské konference, napsal dopis evangelikálnímu kazateli Donaldu Barnhausovi, aby mu pochválil jeho rozhlasový program týkající se tématu ospravedlnění z víry. Tento dopis pak vedl Waltera Martina, mladého evangelikálního specialistu na křesťanské kulty, k návštěvě Washingtonu v březnu 1955, aby si poslechl od adventistických vůdců, konkrétně Leroy Edwina Frooma, W.E. Reada a Roy Allan Andersona, přesně čemu věří, obzvlášť pokud jde o určité doktríny, o nichž byl Martin přesvědčen, že jsou to nebezpečné bludy a ASD jsou křesťansky se tvářící sektou.

Martina nejvíce zajímali čtyři základní otázky. Martin, tak jak chápal učení ASD byl přesvědčen, že naše církev učí, že 1) Kristovo usmíření nebylo dokončeno na kříži, 2) Spása je výsledkem milosti a skutků zákona, 3) Ježíš byl stvořenou bytostí a za 4) že Ježíš, když byl v podobě člověka na této zemi měl padlou hříšnou přirozenost.

Žel M. L. Andreasena, kterého i George Knight označil za „nejvlivnějšího teologa naší církve na konci 30. a v průběhu 40 a počátkem 50 let, nikdo na tato setkání nepřizval. Takže neměl vliv na formulaci odpovědí, a ani nebyl přítomen při jejich kritickém zkoumání, i když byl všeobecně považován za autoritu v těchto několika sporných bodech. Dnes můžeme jen spekulovat o tom, jak odlišně by se odvíjel průběh adventistické historie kdyby byl M. L. Andreasen konzultován ohledně znění adventistického postoje k otázce smíření, Kristovy přirozenosti, vítězství nad hříchy a obhájení Božího charakteru poslední generací, která zažije Ježíšův druhý příchod.

Odpovědi na sporné otázky byly pak sepsány v knize Otázky o doktríně. Tato kniha pak byla od roku 1957 vůdčími osobnostmi církve po celé Severní Americe na veřejnosti představena jako velkolepý počin, což způsobilo, že Walter Martin nezařadil CASD do své knihy jako sektu. M. L. Andreasen začal mít pocit, že autory knihy „Otázky o doktríně“, stejně jako předsedu GK nezajímají jeho námitky, a tak začal psát otevřené dopisy různým členům církve. Skutečností je, že Andreasen souhlasil s tím, že většina toho, co bylo v knize „Otázky o doktríně“ napsáno, je adventistická teologie. Největší problém ale měl s tím, jak kniha vysvětlovala otázku smíření a lidskou přirozenost Ježíše Krista.

Musíme chápat, jak Barnhous a Martin uvažovali teologicky. Ježíš v podobě člověka byl pro ně naprosto dokonalý a bezúhonný v tom smyslu, že pro něj bylo naprosto nemožné, že by mohl zhřešit. Jeden z jejich teologů napsal, že možnost, že by Ježíš vůbec mohl zhřešit a padnout, je otřesná myšlenka … To by znamenalo, že sám Bůh by mohl zhřešit – což je naprosté rouhání.  Z tohoto důvodu byli Barnhouse a Martin přesvědčeni  že, ASD  jsou kult neboli sekta. Otázkou ovšem je, že když to bylo nemožné, tak proč se satan o to tak usilovně snažil?

E. G. W. DA 117.2:  Kristus přijal podobu člověka oslabeného působením hříchu. Jen tak mohl vytrhnout lidstvo z nejhlubšího ponížení. Mnozí tvrdí, že Kristus nemohl podlehnout pokušení. To by ovšem znamenalo, že by nemohl být v situaci Adama a zvítězit tam, kde Adam selhal. Kdyby snad byl náš boj těžší než Kristův, nemohl by nás Kristus zachránit. Náš Spasitel přijal lidství se všemi jeho sklony, tedy i s možností podlehnout pokušení. Nemusíme snášet nic, co by před tím nezakusil on.

E. G.W. 5BC 1128.4: Byl ve všem pokoušen jako lidé, přesto je nazýván svatým. Pro smrtelného člověka zůstává nevysvětlitelným tajemstvím, že Kristus mohl být ve všem pokoušen jako my, ale přesto být bez hříchu. Další zdroje jsou Letter 8, 1895 viz 7ABC 447.4

Kniha „Otázky o doktríně“, která se začala šířit po celém světě, způsobila v naší církvi teologický chaos. Andreasen prohlásil tuto knihu za podvod a zradu na adventistické teologii, jenom proto, abychom jako církev získali uznání od evangelikálních denominací. George Knight poznamenal: „Bohužel se zdá, že existují prvky zrady, protože došlo k manipulaci s některými údaji, které byly nepravdivě předány Barnhouseovi a Martinovi … Výsledek tohoto jednání způsobil katastrofu v řadách adventistů v dalších letech. Oficiálně si adventisté možná získali uznání, že jsou křesťané ze strany evangelikálního světa, ale všechny ty události způsobily škody, ze kterých jsme se za posledních 60 let neuzdravili a možná se nikdy neuzdravíme. “

Ještě další problém týkající se knihy „Otázky o doktríně“ (QOD) spočívá v tom, že jsme propásli příležitost ukázat Martinovi a Barnhouseovi, kteří byli uznávaní učenci, proč mají adventisté výrazně jiné chápání nauky o spáse, o Kristu a také jiné chápání proroctví a vůbec otázek týkajících se velkého sporu mezi silami dobra a zla.

Zásadním problémem v letech 1955-1957 bylo, že se účastníci pokusili spojit dva různé teologické systémy, které jsou neslučitelné. Když se adventisté křečovitě snažili napasovat naši teologii na tu evangelikální, kalvinistickou, tak to v mnoha oblastech prostě nejde. V zamyšlení nad tímto obdobím historie adventismu Malcolm Bull a Keith Lockhart napsali: „Kniha Otázky o doktríně vyvolala nejistotu ohledně toho, čemu vlastně adventisté ve skutečnosti věří. Poté následovala v naší církvi, evangelikální éra, která způsobila největší nestabilitu v historii naší církve.“ (Seeking a Sanctuary, s. 106)

Skupina prominentních vůdců v Loma Lindě v Kalifornii podepsala prohlášení, že kniha Otázky o doktríně zkreslila „určité zásadní základy a zkompromitovala další principy naší víry“ a že „určité výroky a učení knihy nebude nikdy akceptováno značným počtem našich lidí. Ve skutečnosti jsme přesvědčeni, že od doby panteistické kontroverze JH Kellogga nevzniklo nic, co by u našich lidí způsobilo takový neklid, rozkol a nejednotu, jako vydání této knihy. “ (Citováno v J. R. Zurcher, Dotknut našimi pocity, str. 175)

Raymond Cottrell napsal v hodnocení knihy „Otázky o doktríně“ pro vedoucí činitele Generální konference v roce 1956. Předpověděl: „Téměř jistě také dojde k bouři odporu, když naše různé služebnosti a laičtí členové objeví skutečný význam odborných termínů, pomocí kterých jsme dosáhli sblížení s Martinem a dalšími evangelikály. “ (Citováno v Julius Nam, Reakce na evangelikální konference adventistů sedmého dne a knize Otázky o doktríně 1955-1971, s. 245)

Severoameričtí vedoucí činitelé, jako R. R. Bietz, předpovídali do budoucnosti velkou katastrofu s tím, že „tornádo teprve přijde“. Theodore Carcich, prezident Ústřední unijní konference, nazval knihu „Otázky o doktríně“ „chytrým a nenápadným pokusem podkopat základní doktríny ASD“. Raymond Cottrell varoval: „Mějme jistotu, aby se do navrhované knihy nedostalo nic, co by nás na dalších 50 let strhlo dolů.“ (Citováno v Nam, str. 352, 347, 255)

Mělo být zřejmé, že ASD budou mít velké potíže se snahou sladit své chápání spásy se svými kalvinistickými přáteli, bez ohledu na to, kolik jazykové gymnastiky se pokusí k tomu použít.

Čtyři problémy Martina a Barnhausa.

Pojďme se teď trochu podívat na čtyři problémy, které měl Martin a tím pádem všichni evangelikálové s adventistickou teologií. Ten první problém pro něj byl že my učíme, že

1) Usmíření nebylo dokončeno na kříži.

Pro většinu protestantů je jasné, že vše důležité pro spásu člověka bylo vykonáno, nebo završeno, smrtí Ježíše Krista na kříži. Starý zákon chápou tak, že to byl z velké části neúspěšný systém spásy ze skutků. Kristus slavnostně ustanovil novou smlouvu o spáse z milosti a nic více již není za potřebí, kromě několika ještě nenaplněných starozákonních proroctví .

Odpověď adventistů, která tenkrát Martina uspokojila, spočívala v tom, že usmíření bylo dokončeno na kříži, a že Kristus od té doby slouží v nebeské svatyni, aby v náš prospěch aplikoval výhody tohoto usmíření.

Toto však vůbec nebyla a není adventistická pozice. Adventisté vždy věřili, že nová smlouva – smlouva milosti se začala realizovat ne na kříži, ale v Edenu s příslibem, že Kristus porazí satana v Genesis 3:15. Tento slib byl potvrzen a naplněn Kristovou smrtí. Tím byl obětní aspekt smíření dokončen, ale plán smíření neboli smlouva o vykoupení nebude zcela dokončena, dokud nebude hřích nejen odpuštěn, ale i odstraněn ze života křesťanů a i z vesmíru.

To jasně ukazuje pozemská svatyně. Oltář zápalných obětí byl ústředním aspektem každodenních rituálů, které jasně poukazovaly na Kristovu smrt, ale tyto rituály byly neúplné, dokud ve Dni smíření nebyl veškerý hřích odstraněn ze svatyně. Oba aspekty byly nezbytné k dokončení plánu vykoupení.

Adventisté vždy věřili, že Kristova smrt byla prvním krokem v procesu smíření, který bude završen zapečetěním 144 000, tedy poslední generací a ukončením doby milosti. Nazýváme to  konečným usmířením, nebo očištěním svatyně. Toto chápání a víra je pro ASD jedinečná a pro Martina a evangelikálně smýšlející svět je to naprosto nepřijatelné. Naneštěstí jsme tuto naši víru před Martinem a Barnhousem skryli, kvůli tomu, aby nás přijali jako své spolu-křesťanské bratry.

Tento postup je dokonce patrný ze tří pádů satana. Nejprve byl vyhoštěn z nebe, což znamenalo pouze vyhnanství, dokud nebude možné učinit konečné rozhodnutí. Další jeho pád se odehrál při ukřižování Krista, protože tím ztratil veškerou důvěryhodnost a eventuální sympatie u nepadlých bytostí. Nakonec však bude na 1000 let spoután – poražen při druhém příchodu Krista a poté bude úplně zničen.

Nejde tedy až tak o aplikaci Kristových zásluh v náš prospěch, což se odehrává v prvním oddělení svatyně, ale o dokončení plánu smíření ve svatyni svatých. Dnes mezi adventisty i v tomto bodě panuje neshoda, a to především proto, že od 50. let 20. století jsme na tento poslední aspekt smíření skoro úplně zapomněli.

2) Druhý bod se kterým měl Martin problém byl, že si myslel že ASD učí, že Spása je milost a skutky.

ASD nikdy neučili, že spásu si lze zasloužit skutky. Spása je vždy dar milosti zdarma, ale je to milost, která se vždy projevuje ve skutcích víry. To znamená, že skutky, nebo činy poslušnosti jsou vždy přirozeným výsledkem proměňující milosti. I toto je pro evangelikály problematické, protože pro ně skutky poslušnosti nejsou ani nutností, nebo podmínkou pro spásu. Z toho pak vyplývá, že můžeme být spaseni, i když vědomě přestupujeme Boží přikázání.

3) Třetí bod byl, že Martin si myslel že ASD učí, že Ježíš je stvořená bytost.

Na to je snadné odpovědět tím, že ukážeme jasná prohlášení Ellen Whiteové a adventistických učenců, že Ježíš je plně Bůh, existující od věčnosti. Problém spočíval v tom, že někteří naši první průkopníci skutečně věřili, že Ježíš měl počátek v určitém okamžiku, kdy ho Otec stvořil. Tato pozice byla na přelomu 20. století odmítnuta.

4) Evangelikálům vadilo, že ASD učí, že Ježíš měl při své inkarnaci (vtělení) padlou lidskou hříšnou přirozenost, takovou jakou máme my.

Toto byl a je největší a hlavní bod konfliktu s evangelikálním světem a je i dnes v rámci adventismu.

Kniha QOD (Otázky o doktríně) na str. 383 tvrdí: „Nestal se člověkem přirozeným způsobem, ale byl to zázrak. Jeho narození bylo nadpřirozené. Jeho otcem byl Bůh. Přesto že se narodil v těle stále byl Bohem a byl osvobozen od zděděných vášní a znečištění, která korumpují přirozené potomky Adama.“

Ovšem toto nikdy nebyl postoj adventistické teologie.

Židům 2: 14- 17 ¹⁴ A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem, aby svou smrtí zlomil moc toho, který měl moc smrti (to jest ďábla), ¹⁵ a osvobodil ty, které strach ze smrti po celý život držel v otroctví. ¹⁶ Neujímá se přece andělů, ale Abrahamova semene se ujímá. ¹⁷ Proto se musel ve všem připodobnit svým sourozencům, aby se před Bohem stal jejich milosrdným a věrným veleknězem a mohl vykonat oběť smíření za hříchy lidu.

E. G. W. DA-Touha věků str. 48: Obdivujeme Spasitelovu oběť. Vždyť vyměnil nebeský trůn za jesle a společnost  oddaných andělů za zvířata v chlévě. Jeho postoj je výtkou lidské pýše a nadutosti. A to vše byl jen počátek jeho ponížení. Pro Božího Syna by bylo téměř nekonečně  pokořující už to, kdyby byl na sebe vzal lidskou podobu v době, kdy byl Adam ještě v ráji a bez hříchu. Ježíš však přijal lidství oslabené 4000 let trvajícím působením hříchu. Stejně jako každý Adamův potomek, nesl i Kristus následky působení zákona dědičnosti. O jaké následky šlo, nám ukazuje život jeho pozemských předků. S takovým dědictvím tedy přišel na svět, aby zakusil stejné bolesti a stejná pokušení jako my a aby nám ukázal, že lze žít bez hříchu.

E. G. W. MS 21, 1895:  Kristus opustil nebeská nádvoří a přišel do našeho světa, aby reprezentoval charakter svého Otce a tím pomohl lidstvu, aby byli opět loajální. Satanova podoba byla vtisknuta do lidí a Kristus přišel, aby jim přinesl morální sílu a efektivitu. Přišel jako bezmocné dítě, které mělo stejné lidství, jako máme my. 14 A protože děti jsou si příbuzné tělem a krví, právě tak se i on stal člověkem. Nemohl přijít v podobě anděla. Musel se setkat jako člověk s lidmi a dosvědčit svým vztahem s Bohem, že mu nebyla dána žádná božská moc, která by nemohla být dána i nám. Jinak by nemohl být naším dokonalým vzorem. Přišel jako pokorný a chudý člověk, aby ani nejchudší bytost na této planetě neměla výmluvu, že kvůli své chudobě nebo nevědomosti nemůže dodržovat Jehovův zákon. Kristus přikryl své božství lidstvím, aby se lidství mohlo dotknout lidství. Žil jako člověk a zakoušel na sobě všechny zkoušky a utrpení, které musí snášet lidé. Ve všem byl pokoušen jako my, ale nikdy nezhřešil. Díky svému lidství chápal všechna pokušení, která zakoušejí lidé.

Římanům 8: 3 Co bylo pro Zákon kvůli slabosti těla nemožné, to vykonal Bůh: poslal svého vlastního syna, aby se vypořádal s hříchem v těle, jaké má hříšný člověk.

E. G. W. Touha věků 311: Vzal na sebe naši podobu a zvítězil, abychom se my mohli podobat jemu a zvítězit. V těle jako má hříšný člověk, žil bezhříšným životem.

Židům 4: 15 Nemáme ovšem velekněze neschopného cítit s našimi slabostmi, ale takového, který byl v každém ohledu zkoušen jako my, avšak zůstal bez hříchu.

Další vlivný teolog, který v této době ovlivnil adventistickou teologii byl Edward E. Heppenstall, který zastával pozici jako kniha QOD. Heppenstall oponoval myšlence, že Ježíš měl padlou přirozenost, protože podle jeho názoru účinnost Kristovy oběti byla podmíněná Jeho absolutní bezhříšností. Jeho chápání co je hřích mělo vliv na jeho názor o Kristově lidství a tradiční adventistický názor na možnost vítězství nad hříchy. Fakt je, že před Heppenstallem žádný důležitý adventistický teolog a spisovatel nezpochybňoval možnost vítězství nad hříchy. Heppenstall se stal oproti Andreasenovi nejvlivnějším teologem adventizmu, který ovlivnil generace kazatelů a teologů, a tak se není čemu divit, že většina z nich, možná aniž by si to uvědomovali, zastávají jeho pozici a názory. Ovšem adventizmus do padesátých let byl o něčem jiném.

Existuje jeden aspekt tohoto tématu, který není často diskutován. Jedná se o jednoduché slovo „milost“. Zde jeden komentář od E. G. W. :

„Nikdy bychom se nedozvěděli význam slova „ milost “, kdybychom nepadli. Bůh miluje bezhříšné anděly, kteří Mu slouží a poslouchají všechna Jeho přikázání, ale ON jim nedává milost. Tyto nebeské bytosti nevědí o milosti nic; nikdy ji nepotřebovali, protože nikdy nezhřešili. Milost je Boží vlastnost, kterou prokazuje nehodným lidským bytostem … Bůh se raduje, a tuto milost uděluje každému, kdo po ní touží. “ (Můj život dnes, s. 100)

Zde jsme se dozvěděli, že milost nepotřebovali andělé, ani Adam a Eva před svým pádem, protože měli vrozenou moc ve své přirozenosti být poslušní. Milost je nutná a ve skutečnosti je jedinou nadějí pro nás padlé lidi, protože my nemáme sami ze sebe moc být poslušní díky naší padlé přirozeností. Milost je dána pouze těm, kteří nejsou schopni být poslušní jiným způsobem.

V časopisu Ministry byly vytištěny dva zajímavé články týkající se Krista a milosti. V prvním bylo napsáno: „A …bezhříšná duchovní přirozenost, kterou Kristus vlastnil, mu umožnila dokonale poslouchat Zákon Jeho Otce, …zatímco každý jiný člověk, který je hříšný, žije podle nové smlouvy a potřebuje milost, aby byl spasen “ Jinými slovy, Kristus nepotřeboval milost, protože ve své bezhříšné přirozenosti měl moc být poslušný, stejně jako andělé.

Druhý článek zněl: „Mám jednu otázku: Nemusel se Ježíš spoléhat na milost, aby odolával hříchu stejně jako my? Kdyby měl v sobě vrozenou moc odolat hříchu, pak by nepřemohl satana stejným způsobem, jako to máme dělat my.“

Otázkou tedy je, zda Kristus potřeboval a obdržel milost, nebo ne a také k čemu? Prozkoumejme několik prohlášení Ellen Gould Whiteové Skutky apoštolů AA 56.: „Boží posvěcení služebníci nacházejí úžasnou útěchu v poznání, že i Kristus během svého pozemského života denně prosil svého Otce o nový příděl nezbytné milosti. Díky tomuto společenství s Bohem mohl posilovat druhé a přinášet jim požehnání. I Boží Syn se v modlitbě sklání před svým Otcem! Přestože je Božím Synem, posiluje svou víru modlitbou. Čerpá sílu ze spojení s nebem, aby mohl odolávat zlu a sloužit potřebám lidí. “

E. G. W. 1 T 339-340: „Ježíš, považovaný za člověka, byl dokonalý, přesto rostl v milosti.

U Lukáše 2: 52 se dočteme : A Ježíš prospíval na duchu i na těle a byl milý Bohu i lidem. 

E. G. W. Kristova podobenství 139 „Denně přijímal nový křest Duchem svatým. V časných hodinách nového dne ho Pán probudil ze spánku a Jeho duše a Jeho rty byly pomazány milostí.“

E. G. W. Dopis 159, 1903 „Hledal sílu, aby se setkal s nepřítelem, ujištění, že dostane milost k provedení všeho, co měl udělat ve prospěch lidstva.“

Důkazy jasně ukazují, že Ježíš potřeboval i obdržel milost.

E. G. W. RH 4-1-1902: „Provedl hojné opatření, aby každý člověk měl takovou milost a sílu, že bude více než přemožitelem ve válce proti hříchu … Přišel na tento svět a žil bezhříšným životem, aby v Jeho moci mohl i jeho lid žít životem bezhříšnosti. Touží po tom, aby praktikovali zásady pravdy a ukázali světu, že Boží milost má moc posvětit srdce. „

E. G. W. GAG – Gods amazing grace 230: „Neočekává od svých učedníků nic, pro co by jim nebyl ochoten dát milost a sílu, aby to udělali. Nevyžadoval by od nich, aby byli dokonalí, kdyby nemohl těm, kteří mají tak vysoké a svaté privilegium udělit dokonalou milost … Ježíš neměl žádné vlastnosti a moc, kterou by lidé, skrze víru v něj nemohli mít. „

Z těchto tvrzení můžeme vyvodit několik zjevných závěrů. Kvůli naším padlým povahám je milost naší jedinou nadějí na poslušnost, protože v padlé lidské přirozenosti není žádná síla, která by vedla člověka k poslušnosti. Ježíš neměl k dispozici žádnou jinou sílu, kterou by nemohl mít i padlý člověk. Což znamená, že neměl moc jako mají andělé a ani jakou měl Adam před pádem do hříchu. Důkazy pro to, že Ježíš potřeboval a dostal milost jsou tak přesvědčivé, že to nelze chápat jinak. Jelikož jediní, kdo potřebují milost, jsou padlí lidé, tak je jasné, že to byla Ježíšova padlá přirozenost, která potřebovala milost každý den. Ovšem Ježíš i ve své padlé přirozenosti na rozdíl od nás nikdy nezhřešil.

Nauka o hříchu.

Existuje ještě jeden aspekt příběhu knihy „Otázky o doktríně“, o kterém jsme ještě nediskutovali. Tato kniha se pokusila vnést do teologie adventismu myšlenku o dědičném hříchu. Nauka o dědičném hříchu učí, že žijeme ve ztraceném, odsouzeném stavu, protože jsme podědili padlou přirozenost od Adama po jeho pádu. Narodili jsme se tedy ve stavu hříchu, odděleni od Boha.

Ve verzi knihy „Otázky k doktríně“ v předběžném návrhu, je na str. 406,407 napsáno: „Adamův hřích zahrnoval celou lidskou rasu. Skrze jednoho člověka vstoupil do světa hřích a smrt, jak prohlašuje apoštol Pavel v listu Římanům 5: 12 Hřích přišel na svět skrze jediného člověka a s hříchem přišla smrt. Smrt se pak rozšířila na všechny lidi, poněvadž všichni zhřešili. Výraz s „hříchem“ jasně ukazuje, že Pavel nemá na mysli, konkrétní hříchy jednotlivce, ale spíše prvotní hřích, který jsme všichni po Adamovi zdědili. „V Adamovi všichni umírají.“ 1. list  Korintským 15: 22 Jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni ožijí. Tímto prvotním hříchem „přešla smrt na všechny lidi“, jak je psáno v Římanům 5: 12 “ Předběžný návrh knihy QOD, pp. 406, 407

Římanům 5: 12 Je zde výraz hamartia – toto slovo označuje hřích jako princip. Je to hřích, který zapříčiní všechny hamartemata. Princip je hamartia, a skutečnost je hamartemata.

Tento předběžný návrh ukazuje, že autoři knihy „Otázky o doktríně“ zaměňují hříšnou přirozenost s dědičným hříchem. V jedné z odpovědí, která se vrátila k před-publikačnímu návrhu, který byl rozeslán, si Raymond Cottrell stěžoval: „To je poprvé, co se dozvídám, že adventisté věří v dědičný hřích ‚. … Tento výraz … by vyžadoval svátostné praktiky, jako je křest dítěte. “ My musíme pochopit, že Adam předal svému potomstvu slabost a kvůli této slabosti lidé nakonec hřeší. Když Bůh stvořil člověka, dal mu pneuma. Na úrovni pneuma jsou tři aspekty: pneu – dech, fyzický život; nous – inteligence, intelektuální život; pneuma – přímé spojení s Bohem. Když Adam vyšel z rukou Stvořitele, měl tyto tři stránky pneuma. Po hříchu ztratil přímé spojení s Bohem. Bůh mu nechal inteligenci a život, ale ztratil duchovní pupeční šňůru. Všichni při svém narození získáváme pneu a nous, ale pokud chceme pneuma, musíme prožít nové narození. Člověk nemůže mít toto pneuma, aniž by se znovuzrodil – z vody a z Ducha. Tomu učil Ježíš Kristus Nikodéma – Jan 3.kap.

O dva odstavce dále ve vytištěné verzi knihy jsou tyto věty: „Od Adama jsme všichni zdědili hříšnou přirozenost. Všichni jsme‚ od přírody dětmi hněvu jak je psáno v Listu Efeským 2: 3 … V důsledku toho jsou všichni před Bohem vinni. “(QOD 407, 408)

Je zřejmé, že autoři QOD považovali člověka za vinného, nebo odsouzeného, na základě jeho při narození zděděné přirozenosti. Adamův hřích podle autorů QOD nepřinesl pouze smrt, ale i odsouzení celé rase, odsouzení, které existuje, aniž by se člověk osobně rozhodl hřešit. A to není pravda.

My totiž nehřešíme v důsledku toho, že zhřešil Adam. My jsme hříšníci, protože jsme sami zhřešili. Před Bohem není nikdo zodpovědný a vinný za hřích Adama, ale jsme zodpovědní za svoje vlastní hříchy.

Učení které prezentuje kniha QOD nikdy nebylo adventistickou doktrínou. Adventisté v minulosti vždy zastávali názor, že vina a odsouzení za hřích je způsobena osobním rozhodnutím podílet se na vzpouře proti Bohu, tedy vědomým přestoupením Božích přikázání. Velký problém ale spočívá v tom, že v knize QOD byla nová doktrína o hříchu té evangelikální straně prezentována, jako by to byla adventistická pozice odjakživa. Což není pravda.

Pokud je hřích zabudován do zděděné lidské přirozenosti, jak se to učí v QOD, pak neexistuje žádný prostředek pro jeho vymýcení, než čekat, až Bůh tuto přirozenost v okamžiku svého druhého příchodu promění.

Dalším důsledkem víry v dědičný hřích je nutnost ochránit Kristovo lidství před tím, aby bylo stejné jako mají všichni ostatní lidé.

Pokud jsme odsouzeni a ztraceni kvůli své zděděné přirozenosti, pak přece nemůže mít Ježíš stejnou přirozenost jako my. Nauka o dědičném hříchu ničí bratrství mezi Ježíšem a padlým lidstvem. Je tedy logické vidět, proč autoři QOD považovali za nutné zmanipulovat adventistické učení o Kristově lidství.

Mnozí z našich vedoucích činitelů přijali augustiniánskou / kalvínskou nauku o dědičném hříchu v pozměněné podobě. Proto musely být radikálně zrevidovány naše postoje ke Kristově přirozenosti, k poslednímu smíření a k možnosti žít bezhříšným vítězným životem obzvlášť v poslední generaci. Je příznačné, že bitva o tyto otázky za posledních padesát let nezmizela a ani se nezmenšila. Spíše bych řekl že naopak. Někteří adventisté se začínají probouzet a chápat, že se stali obětí teologického podvodu.

Pojďme teď uvažovat krátce o tom, jaké důsledky měla a má tato změna adventistické teologie.

V roce 1989 byl proveden neformální průzkum mezi kazateli naší církve v Jihovýchodním sdružení v Kalifornii, ve snaze zjistit, zda se doktrinální pozice významně změnily na nejnižší úrovni vedení církve. Jedna otázka zněla: Jsou platné některé z nedávno vyjádřených námitek proti tradičnímu adventistickému výkladu Daniela 8:14 „ pak bude svatyně očištěna “? Ano námitky jsou platné potvrdilo 66% kazatelů. Takže pouze 34% kazatelů souhlasilo s tradičním výkladem tohoto textu.

Další prohlášení znělo: „Věrný adventista nemá důvod pochybovat o přesnosti výroků Ellen Gould Whiteové.“ Pouze 36% souhlasilo s tímto prohlášením.

Třetí prohlášení znělo: „Člověk by měl přijmout prorockou roli Ellen Gould Whiteové, než bude pokřtěn jako ASD.“ Pouze 31% souhlasilo s tímto prohlášením.

Takže většina dotázaných kazatelů nevěřila, že by člověk měl přijmout prorockou roli paní Whiteové, než se stane adventistou sedmého dne.

Výsledky průzkumu ukázali, že ten druh adventismu, který existoval před vydáním knihy QOD nebyl mezi těmito kazateli příliš populární. Došli k závěru, že při nejmenším 60% odpovědí, by se hodilo na tzv. „evangelikální adventismus“. („Průzkum postojů a názorů,“  25. září 1989, Survey Research Service, Loma Linda University, Loma Linda, Kalifornie)

V lednu / únoru 1994 se v časopisu Adventist Today objevil článek s názvem „Evangelikální adventismus: lpí na starém drsném kříži“. V tomto článku byla vyjádřena následující souvislost mezi evangelikálním adventismem a knihou QOD: „V roce 1957, s vydáním knihy Otázky o doktríně, vedoucí činitelé církve objasnili, který teologický proud reprezentuje oficiální adventismus sedmého dne. Mezi teologické postoje zaujaté v knize Otázky o doktríně patří :. .. Ježíš Kristus je věčný Bůh a jeho přirozenost je bezhříšná. Zástupné smíření Ježíše Krista za spásu hříšníků bylo dokončeno na kříži … Evangelikální adventisté považují postoje obsažené v knize Otázky o doktríně za autentický a evangelikální adventismus. “

Termín „evangelikální adventismus“ se poprvé objevil v souvislosti s adventismem sedmého dne v prvním vydání publikace Evangelica -A pro evangelické adventisty v říjnu 1980. Toto hnutí zformoval redaktor Alan Crandall,. Ve vydání knihy Evangelica z května 1982 uvedl, že kořeny evangelikálního adventismu sahají až ke knize Otázky o doktríně a že toto hnutí bylo v 60. a 70. letech prosazováno mnohými kazateli evangelia.

Otázkou je, jestli by se adventisté měli ztotožňovat s evangelikálními křesťany po čemž očividně ti, kteří tuto věc nastartovali toužili? Jakou výhodu by to pro adventisty vlastně mělo? Pojem evangelikální je dnes obtížen znepokojivou sadou negativ. Mezi ně patří učení o věčně hořícím pekle, učení o přirozené nesmrtelnosti duše, … myšlenka na americké impérium, USA jako policista planety Země a také zahájení válek, jako byla invaze do Iráku Spojenými státy. Tato válka je považována za válku podporovanou evangelikálními kruhy … Čím více jsme ztotožňováni s evangelikály, tím více jsme ztotožňováni s jejich politikou. Když evangelikálové touží po spojení církve a státu a my se snažíme být jako oni, ztrácíme politickou neutralitu. Možná to pro nás mělo určitý smysl, když jsme byli vnímáni jako sekta v padesátých letech … Ať je to jakkoli, dnes být evangelikálem je přinejmenším sporné. Jen malá ukázka knih aktuálně dostupných na Amazonu: Skandál evangelikálního svědomí … Velká evangelikální katastrofa … Skandál evangelikální mysli … Tragédie kompromisu: Původ a důsledky nového evangelikalismu. ..

Zajímavé je, že Donald Dayton, evangelikální učenec na konferenci s adventisty v roce 2007, řekl: „Radši bych adventisty vyzval, aby prozkoumali své vlastní zdroje pro chápání věcí … To je určitě ušlechtilejší výzva než snahy„ asimilovat se s “evangelikální tradicí, která, jak se zdá dominuje takové diskuse, jaké jsou například v knize Otázky o doktríně. Obávám se, že adventisté prodali své dědictví za něco bezcenného. “

Kniha QOD byla chybou, protože vytvořila předpoklad pro nový teologický proud v adventismu… Byla chybou, protože v mnoha ohledech neříká pravdu o tom, čemu ASD věřili. V polovině padesátých let ale jen velmi málo adventistů věřilo, tak jak to tvrdí tato kniha … Martin a Barnhouse věděli, že některé části knihy QOD neodpovídají tomu, čemu adventisté věřili před vydáním této knihy.

Síla adventismu spočívá na porozumění toho, co Ježíš Kristus pro nás dnes koná v nebeské svatyni svatých a na tom, jak my dovolíme Duchu svatému, aby skrze něj v nás přebýval Kristus a jeho moc, abychom žili novým životem. To bude mít potom své důsledky: Poselství Božího slova totiž počítá s naplněním plánu vykoupení, které se projeví v životě věřících –Boží lid skoncuje s hřešením a bude proměněn v charakteru   a připraven na setkání s Pánem při jeho druhém příchodu. Když Boží lid bude zrcadlit charakter Ježíše Krista, tak skončí nadvláda hříchu. Současný stav je nepřijatelný. Posíleni Boží milostí, která nám pomáhá, budeme proměněni k  Božímu obrazu a celý vesmír uvidí, že evangelium je Boží moc ke spáse lidí, kteří milují Ježíše více, než svůj život. Ukončení a proměna byli silnými stránkami adventismu před vydáním knihy QOD. Lidé mohou psát knihy jaké chtějí. Mnozí teologové mohou tvrdit že vítězství nad hříchy v padlé přirozenosti není možné, ale Bůh bude mít svůj lid v poslední generaci, těch 144 000, kteří dodržují Boží přikázání, mají víru Ježíšovu, mají svědectví Ježíšovo, vytrvalost svatých a hlásají poselství tří andělů.

Zjevení 14: 4– 5 ⁴ To jsou ti, kteří následují Beránka, kamkoli jde; ti byli vykoupeni z lidí jako prvotiny Bohu a Beránkovi. ⁵ V jejich ústech nemá místo lež; jsou bez vady.

Tato teologická krize ovšem nezačala v roce 1957 napsáním knihy Otázky o doktríně, tam pouze došlo k určitému vyvrcholení. Vše bylo a je důsledkem krize, která vznikla v roce 1888 v Mineapolis, kde většina lidí ve vedení církve odmítlo poselství A. T. Jonese a A. J. Waggonera o ospravedlnění z víry i když se v dnešní době většina církevních vůdců snaží nám namluvit, že jsme poselství z Mineapolis jako církev přijali. Což alespoň podle mého studia není pravda. Každý, kdo k této otázce zkoumá spisy Ducha proroctví musí dojít ke stejnému závěru.

E. G. W. 1895 TM 89- 91:  „ Obrátili jste se zády k Pánu. Boží Duch se odvrací od mnoha členů z Jeho lidu. Mnozí vstoupili na temné a tajné cesty a někteří se z nich nevrátí. Nejenom, že odmítli přijmout poselství, ale oni nenáviděli to světlo.“

Milí přátelé je na čase, abychom se poučili z chyb minulosti a naplnili poslání a záměr, který s námi Pán má.