Očištění dvou chrámů
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
V této přednášce budeme studovat souvislost mezi očišťováním nebeské Svatyně a Božím lidem zde na zemi. Samozřejmě mnozí lidé mezi křesťany tvrdí, že žádná taková souvislost neexistuje. My ovšem zjistíme, že mezi Ježíšovou činností v druhém oddělení nebeské Svatyně a vítězstvím Božího lidu nad hříchy v jejich životě existuje významná souvislost. A to je jeden aspekt tzv. teologie poslední generace. Jedním z hlavních bodů konfliktu v CASD dnes je otázka, jestli Boží lid poslední generace zvítězí nad svými hříchy, nebo ne. A v této sérii přednášek budeme mimo jiné tento aspekt studovat.
Když se podíváme na historii hnutí ASD, můžeme vidět, že jedním z jeho jedinečných teologických přínosů pro křesťanství je učení o Svatyni. Je smutné, že mnozí o tom nechtějí ani slyšet. Bible vypráví o Boží lásce ke starověkému Izraeli, když Bůh přikázal Mojžíšovi, aby Mu Izrael postavil Svatyni, aby mohl přebývat mezi nimi. Sám Bůh nám to říká v knize Exodus 25:8 kde se píše: „Ať mi udělají svatyni, abych mohl přebývat mezi nimi.“
Zajímavé je, že Mojžíš měl tuto repliku Svatyně zhotovit podle nebeské reality. V 9. verši totiž Bůh Mojžíšovi říká, jak má tu pozemskou Svatyni postavit.
Exodus 25:9 „Příbytek a veškeré jeho vybavení uděláte přesně podle vzoru, který ti ukážu.“
To jasně ukazuje, že nebeská Svatyně byla předlohou té pozemské. Stejně jako kněží měli sloužit v pozemské Svatyni, tak měl i Kristus, později v dějinách, začít sloužit v nebeské Svatyni. V knize Zjevení páté kapitole Ho vidíme v symbolickém obrazu, znázorněného jako Beránka v prvním oddělení Svatyně, při svém uvedení do úřadu Velekněze.
Zjevení 5:6 „A hle, spatřil jsem, jak uprostřed trůnu a těch čtyř bytostí a uprostřed těch starců stojí Beránek jako zabitý a má sedm rohů a sedm očí, což je sedm duchů Božích poslaných na celou zem.“
Proto nám Pavel v listu Židům 8:1-2 říká, kde se Kristus po svém zmrtvýchvstání nachází: „1To hlavní, o čem tu mluvíme, je ovšem to, že máme takového velekněze, který usedl po pravici trůnu Velebnosti v nebesích. 2On je služebníkem té pravé svatyně – stánku, který nepostavil člověk, ale Hospodin.“
EGW GC 414 „V nebeskému chrámu, v Božím příbytku, stojí Boží trůn spravedlnosti a soudu. Ve Svatyni svatých je uložen Boží zákon, základní měřítko pravdy, podle něhož Pán posuzuje celé lidstvo. Schrána úmluvy ve které jsou uloženy desky Zákona, je přikrytá slitovnicí, před níž Kristus nabízí svou krev za hříšníka. Tím je znázorněno spojení spravedlnosti a milosti v plánu vykoupení člověka. Jen nekonečná moudrost mohla vymyslet takové spojení a jen nekonečná moc je mohla uskutečnit. Toto spojení naplňuje celé nebe úžasem a úctou. Sochy cherubínů v pozemské Svatyni shlížely uctivě na slitovnici a znázorňovaly zájem, s jakým nebeské zástupy sledují dílo vykoupení lidstva. To je tajemství milosti, které by andělé chtěli pochopit. Že totiž Bůh může zůstat spravedlivý, i když ospravedlňuje kajícího hříšníka a obnovuje spojení s hříšným lidstvem, že Kristus může sestoupit, aby zachránil nespočetné zástupy lidí z propasti zkázy, a přikrýt je neposkvrněným rouchem své spravedlnosti, aby spolu s anděly, kteří nepadli, mohli navždy žít v Boží přítomnosti.“
Ježíš tedy byl od svého nanebevstoupení kolem roku 31 n. l. až do roku 1844 jako náš Přímluvce v prvním oddělení Svatyně. Můžeme být Bohu Otci vděčni za to, že nám – padlému lidskému pokolení, dal svého Syna, aby pro nás vykonával velkolepé přímluvné dílo po dobu 1813 LET! Co vše tam ještě přesně dělal, to by byla přednáška na jindy.
PROROKUJ ZNOVU
Když se díváme do dějin adventního hnutí, tak chápeme rok 1844 jako dobu přechodu Krista z prvního do druhého oddělení Svatyně. 22. říjen 1844 se stal rokem, kdy Ježíš přešel do závěrečné fáze své prostřednické služby. Ale 22. říjen, ačkoli měl být dnem radosti, byl časem smutku a zklamání. Toto zklamání vedlo k rozdělení a odpadnutí, ale také ke vzniku hnutí, které přesně pochopilo, co se stalo. Zjevení 10 líčí zkušenost Milleritů a malé skupiny lidí v tomto hnutí, kteří prošli zklamáním z toho, že očekávaný příchod Pána Ježíše nenastal. Ale oni přesto vytrvali. Jejich zkušenost popisuje apoštol Jan v knize Zjevení těmito slovy:
Zjevení 10:9-10 „9Šel jsem tedy k tomu andělu a řekl mu: ‚Dej mi tu knížku.‘ Odpověděl: ‚Vezmi ji a sněz. V břiše ti způsobí hořkost, ale v ústech ti bude sladká jako med.‘ 10Vzal jsem tedy tu knížku z ruky anděla a snědl jsem ji. V ústech mi byla sladká jako med, ale když jsem ji snědl, měl jsem v břiše hořko.“
Jinými slovy, poselství o tom, o čem si mysleli, že bude brzký návrat Krista, bylo sladké, když ho pozřeli, ale hořké, když nastal ten den a oni konečně pochopili skutečnost, že Ježíš nepřijde. Jejich výpočet data [22. října 1844] byl správný, ale předpověď události byla chybná. Bůh věděl, že bude následovat hořké zklamání, a proto svůj lid utěšil tím, že mu dal více světla poznání. Ti, kteří vytrvali a znovu upřímně zkoumali Bibli, pochopili v čem udělali chybu a co je jejich úkolem. Ve Zjevení 10:11 se dočteme: „Poté mi bylo řečeno: „Musíš znovu prorokovat mnoha lidem, národům, jazykům i králům.“
Proč měli znovu prorokovat? Bylo to kvůli tomu, že mělo být zjeveno více světla z nebeské Svatyně, neboli Božího chrámu v nebi. Proto je Zjevení 11:1 vlastně pokračováním Zjevení 10, protože nám říká, jaké poselství měl Boží lid nést. A tam stojí psáno: „Byla mi dána hůl jako měřicí tyč a bylo mi řečeno: ‚Vstaň a změř Boží chrám i oltář i ty, kteří se v něm klanějí.‘ “
Pamatujte, že pokud je Janova zkušenost v těchto verších, týkající se zklamání, ve skutečnosti zkušeností církve, pak je výzva anděla určena církvi po roce 1844, aby vzala hůl a změřila Boží chrám. Která část chrámu měla být změřena, je ze souvislostí odhaleno na konci 11. kapitoly, kde je jasně řečeno, v jakém oddělení Svatyně se nacházíme.
Zjevení 11:19 „Tehdy se otevřel Boží chrám v nebi a v jeho chrámu byla vidět truhla jeho smlouvy. Nastalo veliké blýskání, hlasy a hromobití, zemětřesení a veliké krupobití.“
Již ze samotné zmínky o truhle smlouvy je zřejmé, že se zde jedná o druhé oddělení Svatyně, neboli Svatyně svatých, neboť právě tam se truhla smlouvy ve starozákonní pozemské Svatyni nacházela. Právě do druhého oddělení nebeské Svatyně vstoupil 22. října 1844 Ježíš, náš velký Velekněz, aby tam pro ty, kteří chtějí být spaseni vykonal své poslední dílo přímluvy.
Když mluvíme o holi, která byla dána k vyměření této části nebeské Svatyně, tak řecký překlad tohoto slova zní kalamos, nebo kanon. Kánon je právní norma nebo měřítko, podle kterého se něco posuzuje. Nyní se nabízí otázka, co je pro křesťana měřítkem jeho života? Není to nic jiného než Boží zákon vyjádřený v Božím slově.
V knize Kazatel 12:13-14 se dočteme: „13Zde je souhrn všeho, co jsi slyšel: Měj bázeň před Bohem a plň jeho přikázání – vždyť to je pro člověka vším. 14Bůh bude soudit vše, co se děje, i to skryté, ať už to bylo dobré anebo zlé.“
A prorok Izaiáš, když shrnuje o čem vlastně celý Starý zákon je, uvádí v knize
Izajáš 8:20 „K Zákonu a svědectví: jestliže nemluví podle tohoto slova, je to proto, že v nich není světlo.“
Jinými slovy řečeno, všechno je třeba zkoumat a posuzovat podle Bible. Jak tedy máme zkoumat, co se odehrává ve druhém oddělení nebeské Svatyně? Děláme to tak, že studujeme to, co se odehrávalo v pozemské Svatyni, která byla předobrazem a pouhou kopií Svatyně nebeské. Když prostřednictvím Starého zákona studujeme části Písma týkající se Svatyně svatých, uvědomíme si, že velekněz vstupoval do tohoto oddělení pozemského chrámu jednou za rok, a to v takzvaný „Den smíření“. Jeho přímluvná činnost na tomto konkrétním místě Svatyně byla spojena s tím, co měl Boží lid vykonávat mimo Svatyni, zatímco se velekněz za něj přimlouval.
Bible o tom jasně píše ve 3. knize Mojžíšově 23:27-29 „27Desátého dne téhož sedmého měsíce bude Den smíření. Budete mít svaté shromáždění: budete se pokorně postit a přinášet ohnivé oběti Hospodinu. 28Toho dne nebudete dělat žádnou práci, neboť je to Den smíření, kdy budete smířeni před Hospodinem, vaším Bohem. 29Kdo se toho dne nebude pokořovat, bude vyobcován ze svého lidu.“
V knize Leviticus 16:30 se pak dočteme „V ten den za vás totiž kněz vykoná smírčí obřady, aby vás očistil, abyste byli před Hospodinem čistí od všech svých hříchů.“
Všimněme si zde několika věcí:
1. Činnost velekněze v „Den smíření“ byla vnímána jako dílo smíření. Jeho přímluvná činnost v nejsvětější Svatyni, nebo-li druhém oddělení Svatyně, byla v té době vnímána jako usmíření Božího lidu se svým Bohem na poušti.
- 2. Zatímco velekněz konal toto dílo konečného smíření v židovském roce, Boží lid, shromážděný kolem Svatyně měl zpytovat své nitro a ujistit se, že jejich životy byli v souladu s vůlí Stvořitele, která je definována v Božím zákoně.
Co to znamená pro nás dnes? Od roku 1844 působí Ježíš ve druhém oddělení nebeské Svatyně a koná tam přesně to, co podle Starého zákona znamená smíření, neboli očištění Svatyně. Není tedy divu, že říkáme, že žijeme v „anti-typickém Dni smíření“. Zrušení pozemské Svatyně a tím všech obřadů, které symbolizovaly plán spasení, po smrti Krista, toho skutečného Beránka, který se obětoval, aby nám umožnil získat věčný život, otevřelo cestu do nebeské Svatyně, kde nyní pro nás Kristus koná své poslední dílo přímluvy.
Hlavní věcí, kterou je třeba si uvědomit je, že zatímco se velekněz za Boží lid přimlouval, Izrael se měl od svých hříchů odvrátit. Dílo velekněze a dílo lidu bylo navzájem propojeno.
Úkolem velekněze bylo očistit Svatyni od hříchu, ale to bylo možné pouze tehdy, když Boží lid přestal hřešit. To je důvod, proč prorok Daniel v kapitole 8:14 říká: „Do dvou tisíc a tří set dnů [což nás přivádí k 22. říjnu 1844], pak bude Svatyně očištěna.“
Skutečností je, že se ve Svatyni po celý rok hromadily přiznané hříchy Izraele. Bylo třeba ji očistit.
EGW GC 418 k tomu napsala: „Co je to očištění svatyně? Bible podrobně popisuje takovou službu v pozemské Svatyni. Může však být v nebi něco, co je třeba očistit?“
V listu Židům 9:22-23 se hovoří o očištění pozemské i nebeské Svatyně: „22Podle Zákona se téměř všechno očišťuje krví a bez prolití krve není odpuštění. 23Takto bylo potřeba očišťovat obrazy nebeských věcí; samy nebeské věci však vyžadují lepší oběti, totiž drahocennou krev Ježíše Krista.“
Očištění, a to v obrazné i ve skutečné službě, musí být vykonáno krví. V obrazné službě krví zvířat, ve skutečné službě krví Ježíše Krista. Apoštol Pavel jako důvod, proč očištění musí být vykonáno krví, uvádí, že bez prolití krve není odpuštění. Odpuštění neboli vymazání hříchu je dílo, které je třeba vykonat. Jakou souvislost však mají hříchy se Svatyní, ať už v nebi, nebo na zemi? To můžeme pochopit studiem obrazné služby v pozemské Svatyni, která je jen náznakem a stínem Svatyně nebeské.
Služba v pozemské Svatyni se dělila do dvou fází. Kněží sloužili ve Svatyni každý den, a pak jednou za rok konal velekněz ve Svatyni svatých zvláštní úkon smíření a očištění Svatyně. Každý den přinášeli kající hříšníci své oběti ke dveřím Svatostánku, pokládali ruku na hlavu obětního zvířete a vyznávali své hříchy. Tím obrazně přenášeli svoji vinu ze sebe na nevinnou oběť. Pak bylo zvíře usmrceno. Bez vylití krve, není odpuštění hříchu. V krvi je totiž život těla. Porušení Božího zákona vyžaduje smrt přestupníka. Krev znázorňuje život hříšníka propadlého odsouzení. Jeho vinu přenesenou na oběť zanesl kněz v krvi obětního zvířete do Svatyně a kropil jí před oponou, za níž byla truhla s deskami Zákona, který hříšník přestoupil. Tímto obřadem byl hřích prostřednictvím krve obrazně přenesen do Svatyně… Taková služba probíhala ve Svatyni každý den po celý rok. Hříchy Izraele byly přenášeny do Svatyně a zvláštním obřadem je bylo třeba odstranit… Jednou za rok – ve velký „Den smíření“ vstoupil nejvyšší kněz do Svatyně svatých, aby očistil Svatyni. Tento úkon uzavřel celoroční cyklus služby ve Svatyni. V „Den smíření“ postavili před dveře Svatostánku dva kozly. Potom určili jeden los pro Hospodina a druhý pro Azázela. Kozel na kterého padl los pro Hospodina měl být poražen jako oběť za hřích lidí a kněz měl jeho krev zanést za oponu a pokropit jí slitovnici a prostor před slitovnicí. Krví měl být pokropen také kadidlový oltář, který stál před oponou.
Leviticus 16:21-22 „21Áron vloží obě ruce na hlavu živého kozla a bude nad ním vyznávat všechny viny synů Izraele, všechna jejich provinění a hříchy; tak je vloží na kozlovu hlavu. Potom ho nechá člověkem k tomu připraveným vyhnat na poušť 22a kozel na sobě odnese všechny jejich viny do odlehlé země. Na poušti pak kozla propustí.“
Kozel určený k vyhnání se už do izraelského tábora nevrátil, a ten muž, který ho odvedl do pouště, musel dříve, než se vrátil do tábora, omýt sebe a svůj oděv vodou.
Celý obřad měl Izraelcům ukázat, jak je Bůh svatý a jak je pro Něj hřích odporný. Navíc jim měl ukázat, že každý styk s hříchem je znečistí. Bůh požadoval, aby se každý Izraelec toho dne, kdy se konalo dílo smíření, pokořoval ve svém srdci. Měli odložit jakoukoli práci a prožít celý den v opravdové pokoře před Bohem, v modlitbách, postu a důkladném zpytování srdce.
Tato předobrazná služba v pozemské Svatyni představovala důležité pravdy o smíření a tím o spáse člověka. Místo hříšníka k ní byla přijímána krev zástupné oběti. Krev obětních zvířat však nemohla odstranit hřích. Byl to jen prostředek, který přenášel hřích do Svatyně. Obětováním krve hříšník uznal autoritu Zákona, vyznal, že se provinil a vyjádřil touhu dosáhnout odpuštění vírou ve Vykupitele, který v budoucnosti přijde. Tím ale ještě nebyl úplně osvobozen od odsouzení Zákona. V „Den smíření“ vešel velekněz do Svatyně svatých s krví obětního zvířete, které přineslo celé shromáždění, aby učinil zadost požadavku Zákona. Potom jako prostředník vzal všechny hříchy na sebe a vynesl je ze Svatyně. Položil ruce na hlavu živého kozla, vyznal nad ním všechny tyto hříchy, čímž je obrazně přenesl ze sebe na kozla, a ten pak byl vyhnán do pouště. Tím byly hříchy lidu symbolicky navždy odstraněny.
To, co jsme si teď řekli byl pouze předobraz plánu spasení, který se naplnil v životě a díle Božího Syna Ježíše Krista. Když se za nás obětoval, byl vzkříšen a vystoupil na nebesa ke svému Otci, tak mu tzv. přinesl svou krev prolitou za hříšníky a předložil před něho – biblicky řečeno – vzácnou vůni své spravedlnosti spolu s modlitbami kajících věřících. Jeho krev, nebo-li oběť, představovala přímluvu za věřící, kteří projevovali ducha pokání a zajišťovala jim odpuštění a přijetí u Otce. Jejich hříchy však zůstávaly stále zaznamenány v nebeských knihách. Jako se v obrazné službě v pozemské Svatyni na konci roku konalo dílo smíření, tak se musí – dříve než skončí Kristovo dílo pro vykoupení člověka – vykonat smíření tím, že ze Svatyně bude odstraněn hřích. Tato služba měla začít po uplynutí 2300 prorockých dnů, neboli roků, o kterých hovoří prorok Daniel v 8. kapitole. V určenou dobu, jak předpověděl prorok Daniel, vstoupil náš Velekněz do Svatyně svatých, aby vykonal poslední část svého slavného spásného díla – totiž očištění Svatyně.
Jako byly kdysi hříchy lidu vírou přenášeny na oběť za hřích a pak obrazně její krví přenášeny do pozemské Svatyně, tak jsou podle Nové smlouvy hříchy kajících lidí vírou vkládány na Ježíše Krista a ve skutečnosti přenášeny do nebeské Svatyně. Tak jako v obrazné službě očištěním pozemské Svatyně byly odstraněny hříchy, které ji znečistily, tak musí být očištěna nebeská Svatyně tím, že z ní budou odstraněny, nebo vymazány záznamy hříchů. Než se to však může stát, musí být záznamy prozkoumány, aby se rozhodlo, na koho se může vztahovat smíření v Ježíši Kristu, kdo je pokáním a vírou v pána Ježíše přijal. Očištění Svatyně proto zahrnuje také vyšetřování – neboli soud. Můžeme tomu říkat vyšetřující soud. Toto dílo se musí uskutečnit dříve, než Ježíš Kristus přijde, aby vykoupil svůj lid. Protože až Ježíš Kristus přijde, přinese s sebou odplatu, aby odměnil každého podle jeho činů.
EGW konstatuje GC 425: „Zatímco v nebi probíhá vyšetřující soud a hříchy kajícných věřících jsou odstraňovány ze Svatyně, musí Boží lid na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, odstranění hříchu. Tento proces je jasně popsán ve 14. kapitole knihy Zjevení.“
EGW R+H 21. ledna 1890 „Nacházíme se ve ‚Dni smíření‘ a máme pracovat v souladu s Kristovým dílem očišťování Svatyně od hříchů lidu. Ať nikdo, kdo touží po tom mít svatební roucho, nebrání našemu ‚Pánu v jeho díle‘. Jeho následovníci budou takoví, jaký je On. Nyní musíme lidem předložit dílo, které jak vidíme vírou, koná náš velký Velekněz v nebeské Svatyni. Ti, kteří nesympatizují s tím, co Ježíš dělá v nebeských nádvořích, kteří neočišťují chrám své duše od každé poskvrny, ale zabývají se nějakým podnikáním, které není v souladu s tímto dílem, se spojují s nepřítelem Boha a člověka a odvádějí mysl od pravdy a díla pro tuto dobu.“
EGW Maranatha str. 249 „Kristus a andělé působí v srdcích lidských dětí. Církev v nebesích spojená s církví na zemi zde vede dobrý boj. Na zemi musí dojít k očištění duší v souladu s tím, jak Kristus očišťuje Svatyni v nebi.“
Z toho, co jsme si až doteď řekli, vidíme, že Kristovo dílo v nebeské Svatyni je spojeno s dílem očišťování charakteru v životě Jeho lidu zde na zemi. Takto milí přátelé funguje plán záchrany, neboli spásy pro hříšného člověka. Žádná jiná cesta neexistuje. Zde není žádný prostor pro levnou milost, jednou spasen navždy spasen, reinkarnaci, nebo si svými tzv. zásluhami věčný život zasloužit. Všechny tyto metody jdou na konto satana, který je lhářem a vrahem od počátku.
MĚŘENÍ DVOU CHRÁMŮ
Zamyslíme se znovu nad textem Zjevení 11:1 „Byla mi dána hůl jako měřicí tyč a bylo mi řečeno: ‚Vstaň a změř Boží chrám i oltář i ty, kteří se v něm klanějí.‘ “
Jak může být Boží lid měřen v chrámu na nebi, když je Boží lid na zemi? Bible uvádí, že Kristova církev Ho vírou následuje všude, kam jde. Jestliže tedy Kristus nyní přebývá v nebeské Svatyni a přešel z prvního oddělení Svatyně v roce 1844 do druhého, tak by Ho tam měla jeho církev ve víře následovat, neboť je psáno:
List Efeským 2:4-7 „4Ale Bůh je tak nesmírně milosrdný! Zamiloval si nás tak velikou láskou, 5že spolu s Kristem obživil i nás, mrtvé ve vinách – jste spaseni milostí! 6Spolu s ním nás vzkřísil a posadil na nebesích v Kristu Ježíši, 7aby svou laskavostí k nám v Kristu Ježíši projevil v budoucích dobách nepřekonatelné bohatství své milosti.“
Myšlenku – být s Kristem skrze víru tam, kde se právě nachází, rozvádí EGW v Raných spisech, když mluví o Kristově přechodu z prvního do druhého oddělení Svatyně.
EGW poukazuje na to, že existovala skupina, která Krista ve Svatyni následovala, tak daleko jak jen to bylo možné, zatímco On tento přechod uskutečňoval, nevstoupili plně do Svatyně svatých, ale dychtivě čekali na Spasitele těsně před tímto oddělením, zatímco si plně uvědomovali to, co tam Ježíš dělá. Její výpověď zní takto:
EGW Ranné spisy 55,1 „Viděla jsem, jak Otec vstal z trůnu a v plamenném voze vjel do svatyně Svatých za oponu a posadil se. Potom vstal z trůnu Ježíš a většina těch, kteří se Mu klaněli, vstala s ním. Neviděla jsem, že by od Ježíše po Jeho povstání vyšel jediný paprsek světla k bezstarostnému zástupu, který zůstal v naprosté tmě. Ti, kteří vstali, když vstal Ježíš, na něj upírali oči, když odcházel od trůnu a vedl je kousek ven. Pak zvedl pravou ruku a my jsme slyšeli Jeho krásný hlas, jak říká: ‚Počkejte zde, odcházím ke svému Otci, abych přijal království; zachovejte svá roucha bez poskvrny a já se za chvíli vrátím ze svatby a přijmu vás k sobě.‘ K tomu místu, kde stál Ježíš, přijel oblačný vůz s koly jako planoucí oheň, obklopený anděly. Nastoupil do vozu a nechal se odvézt do nejsvětější Svatyně, kde seděl Otec. Tam jsem spatřila Ježíše, našeho velkého Velekněze, jak stojí před Otcem. Na lemu jeho roucha byly střídavě rolničky a granátová jablka. Ti, kteří povstali s Ježíšem, Ho sledovali ve víře do Svatyně svatých a modlili se: ‚Otče náš, dej nám svého Ducha.‘ Pak na ně Ježíš vdechl Ducha svatého. V tom dechu bylo světlo, moc a mnoho lásky, radosti a pokoje.“
Následovat ve víře Ježíše tam, kde se zrovna nachází, znamená být si plně vědom Jeho umístění a působení, v nebeské Svatyni. Znamená to, že člověk chápe, že Ježíš ve druhém oddělení Svatyně koná závěrečné dílo pro spásu lidí. Naše víra v toto konečné dílo musí mít vliv na způsob našeho života. Musíme usilovat o hlubší spojení s Ježíšem. Musíme se odvrátit od všeho, co nás od něj odděluje. A to jsou naše hříchy. Vím, že dnes není populární slovo musíš. Samozřejmě nikdo nemusí vůbec nic. Ovšem náš věčný osud závisí na našich rozhodnutích. Denně jsme posuzováni měřítkem Božího slova. Dokonce i náš čas strávený na modlitbách je měřen Božím slovem.
Vždyť ve Zjevení 11:1 se píše: „Vstaň a změř Boží chrám i oltář i ty, kteří se v něm klanějí.“ Oltář o kterém je zde řeč je kadidlový oltář. Co tedy tento oltář představuje?
Odpověď nám dává Zjevení 8:3, kde se praví: „A přišel jiný anděl a postavil se k oltáři, maje zlatou kadidelnici, a bylo mu dáno mnoho kadidla, aby je obětoval s modlitbami všech svatých na zlatém oltáři, který byl před trůnem.“
Biblickou řečí řečeno, kadidlový oltář symbolizuje modlitby Božího lidu, které se mísí s vůní Kristovy spravedlnosti, aby je vůbec svatý Bůh mohl přijmout. To znamená, že pokud se měří kadidlový oltář tak to znamená, že se zkoumá i náš modlitební život. Je tedy ve světle Písma měřen nejenom náš život, ale také náš čas strávený s Bohem na modlitbách. Obracíme se k Ježíši, aby nám dal vítězství při každém útoku nepřítele a nad každým hříchem?
EGW Rukopis 4, 1888 „Již nějakou dobu probíhá Velký soud. Pán nyní říká: ‚Změřte chrám a jeho ctitele.‘ Pamatuj, že když chodíš po ulicích a zabýváš se svými záležitostmi, Bůh tě měří; když se věnuješ svým domácím povinnostem, když se pouštíš do rozhovorů, Bůh tě měří…Když děláme svou práci, pamatuj, že je tu Někdo, kdo sleduje v jakém duchu, ji provádíme. Cožpak bychom neměli vnášet našeho Spasitele do svého každodenního života, do své světské práce a domácích povinností? Zanechejme tedy z Boží milosti vše, co není nutné, všechny ty pomluvy a neužitečné návštěvy a prezentujme se jako služebníci živého Boha.“
Zde jasně vidíme, že Ježíšovo dílo v nebeské Svatyni, je spojeno s jeho chrámem zde na zemi. Nejde samozřejmě o fyzickou stavbu z dob Starého zákona, ta byla v roce 70 po Kristu Římany zničena, ale jedná se o chrám, kterým je církev.
Apoštol Pavel to v 1. listu Korintským 3:16-17 vyjadřuje takto: „16Copak nevíte, že jste Boží chrám? Vždyť ve vás přebývá Boží Duch! 17Kdokoli ničí Boží chrám, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý, a to jste vy.“
Z toho vyplývá, že dovršení Kristova díla přímluvy za hříchy Božího lidu ve Svatyni svatých, je neoddělitelně spjato s vymýcením hříchů v jeho svatém chrámu, tedy v jeho církvi na zemi. Přečteme si tyto dva dech beroucí výroky:
EGW RH 10.6. 1902 „Usilujeme o plnost v Kristu? Směřujeme stále k cíli, který je nám vytýčen? Tedy k dokonalosti Jeho charakteru? Až Pánův lid toho dosáhne, bude zapečetěn na čele. Naplněni Jeho Duchem budou dokonalí v Kristu a anděl, který zaznamenává jejich životy, prohlásí: ‚Dokonáno jest.‘ “
Otázkou je, co bude dokonáno? Další výrok nám dává odpověď…
EGW GC 613. „Až se uzavře hlásání troj-andělského poselství, přestane se Kristus přimlouvat za hříšné obyvatele světa. Boží lid splnil svůj úkol, obdržel pozdní déšť, čas odpočinutí od Hospodina, a je připraven pro nastávající čas zkoušky. Anděl vracející se ze země, ohlašuje, že jeho úkol skončil. Na svět přišla závěrečná zkouška a všichni, kdo zůstali věrni Božím přikázáním, dostali pečeť živého Boha. Tehdy Ježíš ukončí svou přímluvnou službu v nebeské Svatyni. Pozvedne ruce a pronese silným hlasem: ‚Dokonáno jest,‘. Zástupy andělů odloží své koruny, když Kristus slavnostně oznámí: ‚Kdo křivdí, ať křivdí dál, kdo je pošpiněn, ať zůstane ve špíně, kdo je spravedlivý, ať zůstane spravedlivý, a kdo je svatý, ať setrvá ve svatosti.‘ “ Zjevení 22:11
Ježíšova přímluvná služba v nebeské Svatyni skončí až prohlásí: „dokonáno jest“. Bude to v okamžiku, když díky jeho milosti dosáhne jeho církev stavu dokonalosti, který určil On a jenom On to pozná. Podle předchozích výroků se jedná o zrcadlení dokonalosti Jeho charakteru v Božím lidu. A to dává smysl. Pokud totiž musíme neustále prosit o odpuštění hříchu, pak se tento hřích neustále přenáší do Svatyně nahoře a znečišťuje ji. Proto Kristova přímluva pokračuje.
EGW Rukopis 122, 1901. „Pouze ti kteří skrze víru v Krista dodržují všechna Boží přikázání, dosáhnou stavu bezhříšnosti, v jakém žil Adam před svým přestoupením. Tito lidé svědčí o své lásce ke Kristu tím, že poslouchají všechna Jeho přikázání.“
Když se notorickým přestupníkům Božího zákona, což jsme my všichni, začne říkat něco o poslušnosti, tak to často vzbuzuje nelibé reakce. Jedna z nich je zpochybnit posla, který takové poselství přináší. V případě EGW jsou to komentáře typu. Ona nebyla žádný prorok. Ona byla falešný prorok. V lepším případě a to říkají někteří ASD i velevážení teologové viz Desmond Ford: “Můžeme si její rady vzít k srdci, ale není pro nás teologickou autoritou.“
Když se ale podívám na biblické důkazy, tak alespoň pro mne je EGW v zákrytu s tím, co učí Bible. Pro mne tedy je Božím prorokem doby konce. Faktem je, že teprve když v nás, tedy Božím lidu, nebo-li chrámu na zemi, přestane vládnout hřích, může Kristus ukončit svou přímluvnou činnost v nebeské Svatyni. Tím nechci říci, že nemá nějaký časový limit.
To ale neznamená, že jakmile Ježíš dokončí své přímluvné dílo, tak my budeme stát na vlastních nohou. Naopak, tentýž Spasitel, který nás přivede k bodu dokonalosti charakteru který chce mít, nás zapečetí a bude nás v tomto stavu nadále udržovat prostřednictvím svého svatého Ducha. Zatímco se bude Boží Duch od světa vzdalovat, od věrného Božího lidu odňat nebude. Budeme Ježíšem dokonale zapečetěni, dokud si pro nás nepřijde. Když to nebude naše generace, tak to bude nějaká jiná. Faktem je, že poslední generace přemůže v moci Krista hřích, nepřítele spasení se všemi jeho úklady a bude charakterově podobná svému Spasiteli.
Na závěr si krátce zopakujeme, co jsme si nastudovali.
1. Pozemská Svatyně byla replikou podle vzoru nebeské Svatyně. Kristova služba v nebeské Svatyni začala po Jeho nanebevstoupení.
2. Pravda o Svatyni byla sice v Pavlově době známa, ale pokud jde o to, že Ježíš byl po svém nanebevzetí v prvním oddělení Svatyně, se ztratila ze zřetele. Byla však znovu objevena v letech, která následovala po velkém zklamání.
3. Po 22. říjnu 1844 bylo nejen znovu objeveno poselství o Svatyni, ale také přechod Krista z prvního do druhého oddělení v nebeské Svatyni a vše co s tím souvisí.
4. Boží lid měl, podobně jako staří Hebrejci, odložit hříchy ve svých životech, aby přestal záznamy svých hříchů znečišťovat nebeskou Svatyni a tím by mohlo skončit Kristovo vykupitelské dílo.
Kéž bychom se všichni více přimknuli k Ježíši, strávili s Ním více času studiem Jeho slova a na modlitbách a kéž bychom dávali více najevo, že s ním chodíme, tím jak se chováme k druhým lidem. CASD byla svěřena zodpovědnost hlásat skutečnost, že máme u nebeského Otce přímluvce, velkého Velekněze, jehož kněžská služba stále ještě způsobuje, že svět díky Jeho milosrdenství funguje dál a dává lidem příležitost ke změně postojů vůči svému Stvořiteli. Ovšem jsme svědky toho, že přítomnost Božího Ducha na naší zemi je čím dál menší, což má a bude mít za následky strašné událostí na naší Zemi. Ovšem pro Boží lid zůstává pevná jistota, že tentýž Ježíš, který za nás zemřel, se za nás nyní přimlouvá a brzy si pro nás opět přijde.
