Doba, kdy Pán Ježíš málem přišel

Video záznam

Audio záznam

PDF ke stažení

Doba, kdy Pán Ježíš málem přišel.

Tajemství Bible – Ladislav Hodač

Znalost historie je důležitá pro pochopení současnosti. Pojďme se vrátit do doby našich pionýrů zakladatelů CASD. Byl podzim roku 1856. Na horizontu dějin se začal zvedat vítr plný zlověstných náznaků vzdálené bouře. Zdálo se, že v mladé Americe už nikdo nemá nad situací jasnou kontrolu. V zemi panoval hněv, který byl předzvěstí blížící se občanské války. Již brzy uslyší svět o místech, jako Charleston a Gettysburg. Brzy obětuje mladá Amerika 500 000 svých synů.

Také ekonomika se řítila do problémů. Již za několik měsíců přijde proslulá krize roku 1857. „Uprostřed veškeré hojnosti a pýchy,“ napsal jeden historik, „se národ jednoho rána probudil a zjistil, že všechna ta sláva je jen sen. V době, kdy spekulace vrcholily a kdy lidé šíleli mánií vydělávat peníze, přišel finanční krach, který neměl v dějinách národa obdoby.“  Warren A. Candler, Great American Revivals and the Great Republic, s. 189, 190, citováno podle Felix A. Lorenz, The Only Hope (Nashville: Southern Pub. Assn., 1976), str. 53.

Další problémy začaly potají kvasit, i když některé z nich byly dosud skryty před zraky diváků. Právě v té době Charles Darwin usilovně pracoval na zveřejnění své myšlenky týkající se evoluce. Američtí čtenáři New York Tribune si mohli všimnout pravidelných článků evropského komunisty Karla Marxe. A v New Yorku Richard Gatling pilně vymýšlel vynález, který snad navrhl sám ďábel – šestihlavňovou zbraň, která dokázala střílet náboje tak rychle, jak člověk dokázal otáčet klikou. Byl to předchůdce kulometu. Tento Gatlingův výtvor byl první z řady nových zbraní určených k zabíjení se strašlivou účinností. V následujících letech měl zaměstnat mnoho hrobníků.

Podzim roku 1856 byl tedy plný událostí, které vrhaly dlouhé stíny do budoucnosti, jako by dějiny očekávaly něco významného. A skutečně, na podzim tohoto roku došlo k události, která naznačovala předzvěsti blízkého Ježíšova příchodu.

 VÝZVA K PROBUZENÍ

Vše začalo úvodníkem v Review and Herald. Dne 9. října 1856 uveřejnil James White na zadní straně časopisu Review krátký článek, který pravděpodobně většinu čtenářů zcela zaskočil. Až dosud se adventisté, kteří dodržovali sobotu, spokojeně domnívali, že jejich hnutí je reprezentováno dopisem církvi ve Filadelfii, podle Zjevení 3:8-11, kde je představen sbor bratrské lásky na jehož adresu neřekl Pán Ježíš nic negativního. Ale James White nastínil několik otázek, které naznačovaly, že by se na ně mohlo vztahovat poselství církvi Laodicejské. Jak dobře skutečně konali Boží dílo? Představovala je skutečně filadelfská éra, jak se většina z nich domnívala? Nebo existovala ta hrozná možnost, že by ve skutečnosti mohli být Laodicejci – domýšliví, pyšní na své úspěchy, ale postrádající pravou zbožnost?

Jeho otázky mohly být sotva provokativnější. Kořeny adventismu byly ještě mladé a vitální. Od podzimu roku 1844 uplynulo teprve dvanáct let a vzpomínky na tuto zkušenost byly stále ještě hřejivé. Vzpomínky na zlatý okamžik, kdy tisíce lidí věřili, že Ježíšův příchod je blízko, a probuzení zachvátilo celou zemi.

Během těch dvanácti let, které uplynuly, ti, kdo zůstali věrní po tom velkém zklamání, intenzivně studovali Boží slovo. Přitom narazili na nejbohatší poklady pravdy, jaké si lze představit. Objevili Sobotu. Vyšetřující soud. Pravdu o tom, co se děje po smrti. Dokonce i nově vznikající chápání zdravotní reformy. Současně začali objevovat, že v hebrejské Svatyni se skrývají obrovské poznatky, které dokážou odpovědět na některé dosud nevyřešené problémy. Po staletí se teologové neúspěšně potýkali s jednou otázkou týkající se křesťanské víry. Jak sladit zdánlivý rozpor mezi naprostou jistotou spásy věřícího člověka a možností tuto spásu později ztratit?

Nejchytřejší mozky křesťanství se s tím staletí potýkaly a vytvořily takové podivné vynálezy, jako je očistec, předurčení a nebo – jednou spasen, provždy spasen. Žádné z jejich řešení nedávalo smysl a nyní, v polovině padesátých let 19. století, adventisté dokončovali teologický systém, který vše spojoval. Začalo se mu říkat vyšetřující soud a poprvé po staletích postavili plán spasení na racionální právní základ. V souhrnu bylo na co být hrdý. A jak se James White chystal zdůraznit, právě to mohlo být součástí problému.

LETARGIE VĚŘÍCÍCH

Při pohledu na adventismus v polovině padesátých let 19. století se množily známky toho, že není vše v pořádku. Uplynulo dvanáct let, během nichž se věřící lidé ponořili a odhalili nejhlubší duchovní pravdy, které byly zkoumány po celá staletí. Přesto se paradoxně nacházeli dále od nebe, než byli na podzim roku 1844. „Byla jsem upozorněna na léta 1843 a 1844. Tehdy panoval duch zasvěcení, který nyní není“. Zvolala Ellen Whiteová v roce 1856. „Co se to stalo s vyznavači zvláštního Božího lidu?“ ptala se. T I, str. 128.

Podobné věci říkala už dříve. V roce 1852 litovala, že „mnozí, kteří vyznávají, že očekávají brzký příchod Krista, se přizpůsobují tomuto světu“, a v roce 1854 varovala, že „hloupost, podobně jako letargie, jako by visela na mysli většiny těch, kteří vyznávají, že věří, že máme poslední poselství“.R+ H, 10. června 1852; Early Writings, str. 119. R+H, 13. listopadu 1856.

V adventismu se projevoval znepokojivý trend. Po dvanácti letech velkých objevů Boží lid nepostupoval duchovně tak, jak by měl. Něco bylo špatně. Jedním z důvodů bylo rozhodnutí redakce vynechat na stránkách časopisu Review zmínky o Duchu proroctví, aby byly noviny pro lidi z venku přijatelnější, jako evangelizační nástroj. V důsledku toho méně lidí naslouchalo prorockému hlasu a Ellen Whiteové se dostávalo méně vidění. Koncem roku 1855 podnikla GK kroky k nápravě situace a v roce 1856 se James White rozhodl zasáhnout sám přímo do krize.

R+H, Nov. 13, 1856. „Jako lid vyznáváme, že věříme, že Kristus brzy přijde. Přesto se ti, kteří tvrdí, že jsou věřící, ženou kupředu ve svých světských záležitostech a veškerou svou energii věnují honbou za tímto světem, jako by neexistoval žádný příchod Ježíše, žádný Boží hněv, který by dopadl na bezbožné lidi, a žádná plamenná soudní stolice, kde všechny skutky dostanou odplatu. Chvějeme se, chvějeme se, když uvažujeme o stavu Božího lidu.“

Dále řekl:„Naše postoje k biblické pravdě jsou v Písmu jasně definovány a snadno obhajitelné. Přítomná pravda je natolik spojena se současným naplněním proroctví, že lidé, kteří čtou a slyší naše názory, vidí a cítí sílu pravdy. Kde je však posvěcená církev, na kterou může Bůh důsledně vylít Ducha svatého a učinit ji plamennými nástroji při rozdávání světla světu. … Neexistuje,“ řekl smutně. „Nelze ji najít.“

Smutně popisoval, jak se pracovníci „až do půlnoci“ lopotili s výrobou traktátů pro adventistické svědectví, a vyprávěl, jak takové publikace „zůstávají nahromaděné v kanceláři“, téměř zcela nerozdělené.

Zdá se, že v padesátých letech 19. století se adventisté dostali do pasti, která je v následujících desetiletích opakovaně polapí. Boží lid, který má nejmocnější poselství, jaké si lze představit, žil, jako by druhý příchod byl pouhým snem. Selhávali v předávání adventního poselství. „Ó, vy Laodicejští,“ zvolal James White  „říkám vám zřetelně. Nepodléhejte iluzi, pokud jde o váš skutečný stav.“

REAKCE NA VÝZVU

Byla to silná medicína, ale fungovala. V mladé církvi rezonovalo cosi z vroucnosti jeho výzvy. Do Battle Creeku proudila pošta od lidí, kteří jako by jen čekali, až někdo vznese varování. Byla tu Boží církev, která se nacházela na pokraji nejúžasnějších událostí v dějinách lidstva, vyznávala poselství o hodině soudu, a přitom se chovala, jako by soud ještě nepřišel. A najednou pochopili realitu. Bylo to, jakoby vyšlo slunce nad nebezpečnou scénou a lidé se začali probouzet. Nebylo na co být pyšný. To ne. Poslední varování planetě zemi leželo „nahromaděné“ v Battle Creeku, nerozdělené těmi, kdo tvrdili, že mají poslední Boží poselství pro svět, který je na pokraji záhuby. Adventismus nebyl abstraktní pravdou, kterou by si člověk vychutnával v místnostech obložených knihami, odtržený od skutečného světa. Adventismus byl oběma nohama ve světě. Byly to dějiny a proroctví. A to obojí se prolínalo v neustálém dramatu, v němž šlo o život a o smrt a osud lidí závisel na tom, zda věřící Boží lid vykoná práci, kterou jim Bůh dal za úkol. Podle biblických proroctví a tedy podle adventismu bude lidstvo čelit smrtící krizi. Před námi je doba, která přinese tak těžké problémy, že si je nedokáže představit ani ta nejbujnější fantazie. Jedinou nadějí na přežití byl a bude příchod Ježíše. Nic nebylo a je tak důležité, jako doručení tohoto poselství všem lidem.

Nějakým způsobem si to lidé v roce 1856 uvědomili. Dopisy přicházely po stovkách. Z Loraine ve státě New York jeden muž napsal: „Jsem vděčný, že nás věrní bratři, skrze které mohl Pán působit, upozornili na náš vlažný stav.“ Všichni byli vděční za to, že se jim to podařilo. Vyznal, že byl příliš ochotný odsuzovat druhé, ale nyní přijal laodicejské poselství pro sebe. R+H 25. prosince 1856.

Muž z Ohia, který veřejně kritizoval Jamese Whitea, napsal do Review otevřené vyznání: „Jasně vidím, že do všeho, co jsem dělal, byla přimíchána pýcha a sobectví. … Upřímně doufám, že mi bratři odpustí.“ Přidal zajímavou zprávu o tom, jak v reakci na laodicejské poselství zachvátilo církev na Středozápadě probuzení a reformace.R+H 26. února 1857.

Téměř 350 takových dopisů zaplavilo kancelář Review v době, kdy celkový počet věřících činil jen asi dva tisíce. Jinými slovy, odpovědělo téměř 20 procent církve, která bez rozdílu souhlasila s tím, že nastal čas probuzení. Vzhledem k tomu, že každý takový dopis bezpochyby představoval jednu domácnost, lze jen konstatovat, že velká část církve byla připravena následovat vedení do nové éry odhodlání. Adventismem začalo zmítat probuzení, které nemělo obdoby od roku 1844. Jeho rozsah lze vytušit ze skutečnosti, že i kazatelé se cítili nuceni učinit upřímné a otevřené vyznání svého stavu.

„Byl jsem přiveden k tomu, abych s hlubokým ponížením uvažoval o špatnostech svého minulého života,“ napsal M. E. Cornell, přední adventistický duchovní. „Můj příklad nebyl správný. … Prosím o odpuštění a modlitby všechny, které jsem nějakým způsobem zarmoutil. Hodlám se očistit a povstat s ostatními.“R+H 5. února 1857

Jiný pastor, A. S. Hutchins, řekl: „Vyznal jsem a stále pokorně vyznávám svůj velký nedostatek trpělivosti, nedostatek mírnosti. … Pán ať mě hojně lituje a zdarma mi odpustí, to je má modlitba. „R+H 9. dubna 1857

S působivou silou se adventismem prohnalo probuzení, jehož předzvěstí bylo veřejné vyznání, vzdání se pýchy, uzdravení sporů mezi věřícími. Snad nejlépe náladu tohoto okamžiku vystihuje výrok Jamese Whitea z roku 1857: „Duch Páně na nás sestoupil v sobotu odpoledne a Pán se tam přiznal ke svému lidu, jakoby tváří v tvář“. R+H 28. května 1857

PROBUZENÍ ZACHVÁTILO CELOU ZEMI!

Současně došlo k další události mimo adventismus ve světské společnosti, což ukazuje, do jaké míry mohou události v církvi ovlivnit dějiny hlouběji, než se nám zdá. V roce 1857 zachvátilo Ameriku také mohutné probuzení, a to s takovou silou a intenzitou, že dokonce i znavení redaktoři novin vydávali zvláštní vydání, aby informovali o jeho průběhu. Historikové nedokážou vysvětlit, proč k němu došlo; zdá se, že přišlo odnikud a spontánně vzniklo mezi laiky na tak nepravděpodobných místech, jako jsou obchodní čtvrti New Yorku. „Zdá se, že ve Velkém probuzení v letech 1857-1858 zaujímalo kázání zcela druhořadé místo,“ napsal jeden historik. Vysvětloval, jak „získalo svůj hlavní důraz díky osobnímu svědectví mužů a žen, jejichž srdcí se Bůh dotkl“. Frank G. Beardsley, Religious Progress Through Religious Revivals, s. 176, citováno v Lorenz, loc. cit.

Ellen White jednou popsala scénu, v níž tisíce Božích služebníků budou radostně zvěstovat poselství pravdy na celém světě. GC. str. 612. Velké dílo evangelia neskončí menším projevem Boží moci, než jakým se vyznačoval jeho začátek. Proroctví, která se splnila při seslání raného deště na počátku křesťanských dějin, se znovu splní v pozdním dešti na konci křesťanských dějin. Bude to čas odpočinutí, rozvlažení, které předpověděl apoštol Petr, když prohlásil: “Čiňte pokání a obraťte se, aby byly smazány vaše hříchy a přišel čas Hospodinův, čas odpočinutí, kdy pošle Ježíše, Mesiáše, kterého vám určil. Skutky apoštolů 3:19–20. Kristovi následovníci budou radostně zvěstovat Boží poselství po celém světě, budou varování šířit tisíce lidí. Budou se dít zázraky, nemocní budou uzdravováni, věřící budou provázet znamení a zázraky. Také satan bude působit lživé zázraky, dokonce nechá před zraky lidí sestoupit oheň z nebe na zem. Zjevení 13:13.

Poselství nebude šířeno ani tak pomocí argumentů, jako hlubokým přesvědčováním Božího ducha. Důkazy už byly předloženy, semeno bylo zaseto. A nyní klíčí a přináší plody. Tiskoviny rozšířené evangelisty zapůsobily svým vlivem. Mnozí lidé, na které měly vliv, však nemohli všemu správně rozumět, nebo se evangeliem řídit. Nyní však pronikají paprsky světla všude, evangelium lze vidět v celé jeho kráse a upřímní věřící lámou pouta, která je svazovala. Rodinné svazky a církevní vztahy je už nemohou zadržet. Pravda evangelia má pro ně větší cenu, než všechno ostatní. Navzdory silám, které se spojí proti pravdě, se velký počet lidí postaví na Boží stranu.

V roce 1857 byl svět zřejmě na takovou událost téměř připraven, protože náboženský zájem náhle všude prudce vzrostl. V New Yorku zahájil podnikatel Jeremiah Lanphier polední modlitební shromáždění. Tato myšlenka se rychle rozšířila do Filadelfie, Bostonu a dalších měst, až ve Spojených státech „téměř nebylo významnějšího místa, kde by se podobné bohoslužby nekonaly“.  Candler, c. d., s. 192, in Lorenz, c. d., s. 54.

Ve skutečnosti se z toho stal celosvětový fenomén, který zasáhl velkou část anglicky mluvícího světa. Začalo se mu říkat „probuzení s milionem konvertitů“.16 Arthur Strickland, The Great American Revival, s. 132, 133, citováno v Lorenz, loc. cit.

Na určitou dobu zastínilo téměř vše, co se objevilo ve zprávách. „Politika, oběti na životech, kriminalita a různé světské zájmy té doby byly zastíněny zprávami o probuzení“. Beardsley, op. tit. s. 48, 49, in Lorenz, op. tit. s. 55.

Reportéři sledovali a informovali své noviny telegraficky o nejnovějších událostech, které provázely tuto vlnu náboženského nadšení. Známé zpravodajské časopisy, jako New York Herald, vydávaly mimořádná vydání, jen aby informovaly o průběhu tohoto náboženského probuzení. „Takovou dobu, jako je ta současná, od dob apoštolů nikdo nepoznal,“ hlásil jeden z deníků. „Probuzení nyní pokrývají celou naši zemi, strhávají vše před sebou, jako v den Letnic a vzbuzují vážné a současné volání tisíců lidí: Co máme dělat, abychom byli spaseni? … Sotva lze najít vesnici nebo město, kde by se neprojevovala zvláštní Božská moc.“ 1818 Henry C. Fish, Handbook of Revivals…, s. 77, 78.

Za závojem, který odděloval viditelný svět od neviditelného, se skutečně mezi zemí a nebem odehrávaly události, které připravovaly cestu pro Boží lid. Víme to díky pasáži, kterou najdeme v prvním svazku Svědectví pro církev. V reakci na probuzení v církvi se podle Ellen Whiteové dala do pohybu celá nebesa. Popsala, co viděla – anděly v pohybu, kteří se vydali „všemi směry“ a intenzivně pracovali na tom, „aby připravili nevěřící srdce na pravdu“.

E. G. W. T1, str. 186 Bylo mi ukázáno, že svědectví Laodicejským je určeno Božímu lidu v přítomné době a že tvrdost jejich srdce je důvodem, proč nevykonalo větší dílo. Ale Bůh dal poselství čas, aby vykonalo své poslání. Srdce, které tak dlouho vylučovalo Ježíše, musí být očištěno od hříchů. Toto hrozné poselství vykoná své poslání. Když bylo nejprve hlásáno, vedlo k horlivému zkoušení srdce. Hříchy byly vyznávány a Boží lid byl všude činný. Téměř všichni věřili, že toto poselství bude zakončeno hlasitým voláním třetího anděla. Ale když se v krátké době dokonání mocného díla nedostavilo, přestalo poselství na mnohé působit. Viděla jsem, že toto poselství nedokončí své poslání v několika málo krátkých měsících. Je určeno k tomu, aby pozvedlo Boží lid, aby mu odhalilo jeho odpadlictví a aby ho vedlo k horlivému pokání tak, aby mohl být poctěn přítomností Ježíšovou a byl způsobilý pro hlasité volání třetího anděla. Když se toto poselství dotkne srdce, povede k hluboké pokoře před Bohem. Andělé byli všemi směry vysláni, aby připravovali nevěřící srdce pro pravdu. Boží úmysly se začaly uskutečňovat a Jeho lid byl obeznámen se svým stavem. Kdyby bylo plně dbáno na poselství pravého Svědka, tak by Bůh pracoval s ještě větší mocí pro svůj lid. Přesto bylo Bohem požehnáno úsilí, činěné od vyhlášení tohoto poselství a mnohý člověk byl obrácen z bludu a temnoty, aby se radoval v pravdě.

Pod tímto mocným náporem milosti vypukla modlitební shromáždění na nečekaných místech. Nenáboženská města zachvátilo probuzení. Laici rozdávali traktáty, vydávali osobní svědectví, pořádali každodenní shromáždění. To vše se dělo mimo adventismus, ve světské Americe v obchodních budovách New Yorku a na úřadech ve Filadelfii, v tisíci městech a vesnicích po celé zemi. Dělo se to všude a s takovou intenzitou, že o tom horlivě informovaly i newyorské noviny.

Nebyla to náhoda. Nebesa připravovala jeviště dějin pro rychlé dokončení poselství třetího anděla. A to vše přicházelo v důsledku probuzení a reformace v církvi!

PROBUZENÍ SE ZHROUTILO

Pak se probuzení tragicky zhroutilo. S připraveným jevištěm dějin, se špatnou ekonomikou, která měla odvést mysl lidí od materiálních rozptýlení, s anděly, kteří všude chodili, aby připravili cestu, s národem na pokraji rozsáhlé občanské války, se vším připraveným kromě církve, adventní probuzení uvadlo. Hořkou ironií byla skutečnost, že většina věřících po určitou dobu opravdu očekávala, že jejich krátká reformace předznamenává příchod Ježíše.

„Téměř všichni věřili, že toto poselství skončí hlasitým voláním třetího anděla,“ napsala Ellen Whiteová v roce 1859. 1T. 186

Přesto mezi snem a naplněním něco selhalo. Ježíšův příchod byl tak blízko, že mohli cítit jeho přítomnost Přesto jim tato příležitost proklouzla mezi prsty. Tak blízko, a přece tak daleko. Měli před sebou příležitost, kterou nebylo možno přehlédnout, klasický scénář doby konce, doplněný anděly připravujícími cestu k rychlému naplnění adventního poselství. S vítězstvím v ruce, obklopeni událostmi tak zřetelnými, že je přesně rozpoznali i světští redaktoři, Boží lid klopýtl. Z té pro nás vzdálené doby k nám zaznívá otázka, která se týká našich vlastních životů a žádá si odpověď. Co se to jenom pokazilo? Mohli bychom udělat stejnou chybu?

Na straně 187 prvního dílu Svědectví, Ellen Whiteová zcela jasně vysvětluje, co se pokazilo. „Mnozí se nechali unést pocity, ne zásadami a vírou. Toto vážné a hrozné poselství je vyburcovalo. Působilo na jejich emoce a vzbudilo v nich obavy, ale nesplnilo úkol, který mu Bůh předurčil.“

Nedovolili Bohu, řekla smutně, aby je očistil od „jejich sobectví, pýchy a zlých vášní“, a mrazivě popsala, co se stane, když se lidé brání posvěcujícímu úsilí nebes: Andělům se říká: „Jsou spojeni se svými modlami, nechte je být.“ „Ať se jim to stane,“ řekla. Přečteme si to teď přesně:

Bůh vede svůj lid krok za krokem. Přivádí je do různých situací, které mají ukázat, co mají v srdci. Někteří obstojí v jednom bodě, ale propadnou v následujícím. V každém dalším bodu je srdce pokoušeno a zkoušeno o něco přísněji. Jestliže Boží lid shledá, že jeho srdce je proti tomuto přímému dílu, mělo by ho to přesvědčit, že má ještě co přemáhat, nechce-li být vyvržen z úst Páně. Anděl pravil: „Bůh bude stále stupňovat přísnost svého díla, aby vyzkoušel a osvědčil každého jedince svého lidu.“ Někteří ochotně přijímají jeden bod, ale když je Bůh dovede do jiného zkušebního bodu, ucuknou a stáhnou se zpět, poněvadž shledají, že se to přímo dotýká některé jejich hýčkané modly. Zde mají příležitost, aby poznali, co je v jejich srdcích, z nichž vylučují Ježíše. Cení si něčeho více, než pravdy a jejich srdce nejsou připravena k přijetí Ježíše. Jednotlivci jsou po určitou dobu zkoušeni, jestli se osvědčí, aby bylo zjeveno zda chtějí obětovat své modly a dbát rady pravého Svědka. Když někteří nechtějí být očištěni uposlechnutím pravdy a nechtějí přemáhat svoji sobeckost, svoji pýchu a zlé vášně, Boží andělé je opustí: „Jsou připoutáni k svým modlám, zanechte jich!“ a jdou dále za svou prací, přenechávají je s jejich nezkrocenými hříšnými povahami nadvládě padlých andělů. Ti, kteří zmohou každý bod, obstojí v každé zkoušce a zvítězí, nechť je cena jakákoliv, dbalí svědectví pravého Svědka obdrží pozdní déšť a budou takto způsobilí k proměnění.

Laodicejské poselství po určitou dobu mocně působilo na církev, uzdravovalo spory, usmiřovalo věřící mezi sebou a vyvolávalo upřímné vyznání hříchů. V době svého vrcholu byla reformace tak intenzivní, že se „téměř všichni“ domnívali, že předznamenává Ježíšův příchod. Tato zkušenost však byla povrchní. Nedali poselství „čas, aby vykonalo své dílo“ – aby zcela proniklo do jejich životů a vyvolalo v nich naprostou odevzdanost srdce, která byla nutná, aby lidé mohli obstát v nepředstavitelných výzvách doby konce. Jinými slovy, adventisté selhali v té jediné věci, která otupila celé jejich poslání: Selhali v tom, že adventismus nedotáhli do konce.

JEDINEČNÉ A MOCNÉ POSELSTVÍ

Smutná ironie spočívá v tom, že v polovině padesátých let 19. století adventismus rozvíjel nejvíce na kříž zaměřenou teologii v křesťanském světě. Po staletí hledali křesťané na Golgotě úlevu od svých hříchů, od svých vin. Uplynulo tři sta let od doby, kdy Luther zažehl reformaci mocným učením o ospravedlnění z víry, a množství protestantských denominací se nyní opíraly o životně důležitou pravdu, že jedinou nadějí člověka je Boží odpuštění.

Něco však chybělo. Příliš často se věřící chovali, jako by křesťanství začínalo a končilo pouze ospravedlněním, které jim poskytovalo šikovný nástroj pro úlevu z osobní viny, ale přinášelo pozoruhodně málo užitku okolnímu světu. Na evropských bojištích bojovali věřící proti věřícím a každá strana se slavnostně dovolávala na Boží požehnání v nadcházejícím krveprolití. Příliš často si křesťané nevysloužili pověst čestnosti, mravní čistoty a zdrženlivosti. Muslimové odmítali některá morální měřítka vyznávajícího křesťanského světa a čínský lid krutě trpěl obchodem s opiem, který na něj uvrhly národy, které se hlásily ke křesťanství.

Něco bylo špatně a adventisté navrhovali řešení. Říkali, že moc kříže nekončí odpuštěním. Spasení v sobě obsahuje neomezenou moc, která dokáže proměnit život člověka tak, aby odpovídal dlouho opomíjené normě zvané Boží zákon. Křesťané po staletí používali pojmy jako láska a málokdy se obtěžovali převést toto slovo do každodenního života. Adventismus nabídl konkrétní definici lásky. Deset jednoduchých životních pravidel, podle kterých se okamžitě pozná, zda se láska projevuje, nebo ne. Když křesťan pohlédne do tohoto jasného zrcadla, tak se už nemůže vůbec na nic vymlouvat.

„Láska k Ježíši v srdci povede k pokoře v životě a poslušnosti všech jeho přikázání,“ řekla jednou Ellen Whiteová. „Láska k Ježíši, která nejde dál, než ke rtům, žádného člověka nezachrání, ale bude velkým klamem.“ E.G.W. rukopis 26, 1885

Ačkoli se její slova zdála být příkrá, nebyla o nic příkřejší, než slova Janova: „Kdo říká: Znám ho, a nezachovává jeho přikázání, je lhář a není v něm pravdy“ 1. List Janův 2:4

Když se nad tím člověk zamyslí, tak zjistí, že není žádný jiný rozumný způsob, jak křesťanství vlastně má fungovat. Člověk může Bohu nejlépe projevit lásku tím, že se k němu chová tak, jak si to On přeje.  To ovšem zahrnuje i uctívání v den, který určil. A lásku k druhým může člověk nejlépe vyjádřit prostým dodržováním posledních šesti přikázání Desatera. Tím, že adventisté znovu zdůrazňovali Zákon, objevili zásadní pravdu, kterou je naprosto nezbytné pochopit, než se Kristus vrátí: Adventisté našli teologický základ, který ukazuje, jaký bude Boží lid na konci časů. Zjevení 14:12 „Zde je trpělivost svatých,“ řekl Jan: „Zde jsou ti, kdo zachovávají Boží přikázání a mají Ježíšovu víru“.

Ale to všechno byly a jsou jenom řeči, dokud se nenajde generace Božího lidu, která podle těchto principů bude skutečně žít. Když James White vycítil, že se adventisté od tohoto ideálu vzdalují, konfrontoval je s laodicejským poselstvím a církev na čas zachvátilo probuzení.

„Laodicejské poselství prošlo řadami, jako elektrický výboj,“ napsal historik Arthur W. Spaulding. „Oživilo učení o Svatyni; obrátilo oči lidí od nich samých k jejich pravému zdroji pokoje a síly, ke Kristu“. … Kdyby mělo volný průběh, brzy by poselství evangelia skončilo ve slávě. „Ale vykonané dílo nebylo dostatečně důkladné. Lidé se většinou spokojili s polovičatými opatřeními. … Spokojovali se s malým vítězstvím. A protože byli takto spokojeni, odpadli.“ Arthur W. Spalding, The Origin and History of Seventh-day Adventists! {Washington, D.C.= Review and Herald Pub. Assn., 1962), svazek 2, str. 287.

Byla to chyba, kterou neměli dělat – ne v roce 1857. Vždyť právě v tomto roce dokončovali systém teologie, který s velkou jasností odhalil, proč bude muset poslední generace na zemi splňovat tak vysoké nároky na víru a chování. Tajemství se nacházelo v pravdě, kterou právě pochopili v její plnosti, totiž v učení o nebeské Svatyni.

Po staletí se teologové potýkali se zdánlivým rozporem v křesťanské víře. Na jedné straně má mít věřící člověk plnou jistotu spasení. 1. List Janův 5:12 „Kdo má Syna, má život“. Tak to řekl Jan a vtáhl budoucnost do přítomnosti. Spása je tak mocná, že v její přítomnosti se dokonce mění čas. V okamžiku víry může mít člověk jistotu, že věčnost začíná právě teď.

Na druhou stranu Ježíš dal jasně najevo, že ne každý věřící člověk si zachová spasení.  

Matouš 7:21 „Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen“. V tom spočívá rozpor: Jak lze sladit „naprostou jistotu“ spásy s tím, že lidé mají svobodnou vůli, a každý se může kdykoliv rozhodnout zda spásu přijme, nebo odmítne? V průběhu staletí se nejlepší křesťanské mozky snažily tuto hádanku vyřešit. Kalvín se pokusil vyřešit problém tím, že zbavil člověka svobodné vůle učením o předurčení, neboli predestinaci. Katoličtí teologové použili jiný přístup: Dali hříšníkům plnou jistotu tím, že každý bude mít druhou šanci v očistci. Jiní se toho snažili dosáhnout tím, že se zbavili svobodné lidské vůle v okamžiku obrácení, aby člověk nemohl později ztratit spásu tím, že změní názor. Tak vzniklo dnes tak velmi populární a mysl člověka uklidňující učení, které zní jednou spasen, navždy spasen. Žádné z těchto řešení nedávalo a nedává biblický ani intelektuální smysl.

KOMBINACE SVOBODNÉ VŮLE A JISTOTY

V roce 1857 adventismus formuloval systém teologie, který toto dilema vyřešil tím, že vypracoval model, který spojoval jistotu spásy při zachování svobodné vůle člověka. Tajemství nalezneme ve službě ve Svatyni. Koncept, který v Bibli objevili, se překvapivě podobá procesům, které používají pozemské soudy, aby někomu přiznaly plnou jistotu právního nároku, který se může uskutečnit až v budoucnosti.

Pojďme si to znázornit na smyšleném příkladu. Představme si, že k soudu přijde poškozená manželka a prokáže, že má právní nárok na rozvod. V mnoha zemích zákon vyžaduje, aby soudce odložil vydání konečného rozhodnutí v naději, že se její manželství mezitím podaří napravit. Soudce nyní stojí před dilematem: má před sebou osobu s absolutním právem, ale nemůže jí toto právo přiznat. Alespoň zatím ne. Jak to vyřeší? Vydá tzv. předběžné rozhodnutí. Zapíše jméno této osoby do soudních záznamů. Prohlásí, že má nárok na rozvodový list, který obdrží v budoucnu, když bude chtít. Po uplynutí čekací doby, pokud si stále přeje, aby byl vydán konečný rozsudek, je tato žena oprávněna vrátit se k soudu a požádat o něj. Po celou dobu trvání tohoto procesu má tedy právní nárok, který je zajištěn, pokud si to sama nerozmyslí. Dostalo se jí té nejúplnější jistoty, jakou je možné poskytnout, aniž by ji to zbavilo svobodné vůle. Její zkušební doba tak končí vědomým projevem její vlastní vůle.

Je nebezpečné ilustrovat nebeské pravdy pozemskými příklady a biblické pojmy institucemi dvacátého prvního století, ale myslím, že se v tomto případě analogie hodí. Věřím, že jsme právě popsali mechanismus plánu spasení.

Když hříšník přichází k Bohu ve jménu Ježíše, uplatňuje si zákonné právo, kterému se podřizuje i Bůh, protože se k tomu ve své milosti rozhodl. Jedná se o právo žít navždy v Boží přítomnosti. Za hříšníka bylo skrze oběť Ježíše Krista zaplaceno a Bůh mu ochotně uděluje právo žít s ním na věčnosti. V záznamech nebeského soudu je jeho jméno zapsáno mezi vykoupenými – biblicky řečeno, je zapsáno v dokumentu zvaném Kniha života. Hříšník však, jakkoli činí pokání, zůstává morálně svobodnou bytostí, která se může v budoucnu od spasení odvrátit. Teprve na konci zkušební doby je možné obdržet konečné rozhodnutí. Když se zkušební doba uzavře, dá tento člověk najevo, zda stále touží po spáse – a učiní to s tím nejlepším možným důkazem, což jsou celoživotní záznamy jeho skutků.

Zjevení 20:12–13 12 Potom jsem spatřil mrtvé, malé i velké, jak stojí před trůnem, a byly otevřeny knihy. A byla otevřena ještě jiná kniha, totiž kniha života, a mrtví byli souzeni podle toho, co bylo zapsáno v těch knihách, totiž podle svých skutků. 13 Tehdy moře vydalo mrtvé, kteří byli v něm, také Smrt a Záhrobí vydaly mrtvé, kteří byli v nich; a každý byl souzen podle svých skutků.

Každý člověk, který kdy žil, ať už spasený, nebo ztracený, má tedy zaručenou poslední cestu k soudu. To vše říkal adventismus v roce 1857. Dokonce pro tento akt vymysleli termín: „vyšetřující soud“. R+H  29. ledna 1857.

Poprvé po staletích toto učení postavilo plán spasení na racionální právní základ. Ale skrývala se v ní výzva téměř nepředstavitelných rozměrů a tato výzva se točila kolem události zvané konec zkušební doby, neboli konec doby milosti.

SMRT JAKO BERLIČKA

Po celou dobu lidských dějin se zkušební období člověka, neboli doba milosti, jednoduše uzavírala smrtí. Když skončil život, bylo učiněno konečné rozhodnutí ohledně spasení. Poté už nic nemohlo ovlivnit osud jedince. V největší zdánlivé tragédii lidstva se tak mohlo skrývat jedno z jeho největších požehnání. Smrt totiž dávala člověku poslední šanci na spásu. I když lidé v křesťanském životě opakovaně selhávali, Boží milosrdenství je mohlo s blížící se smrtí naposledy vyhledat. I ti nejslabší mohli v závěrečném záblesku vědomí natáhnout ruku, jako umírající Lotr a chytit se Boží ruky. Pak, dříve, než mohl Lucifer rozdmýchat novou agónii pokušení, mohli vklouznout do tichého klidu smrti, navždy chráněni před jeho nástrahami. Jinými slovy, pro mnoho lidí byla smrt berličkou, únikovou cestou, kterou se mohli konečně skrýt před možností selhání!

V tom spočívá náznak hluboké pravdy. Všechno, co Bůh dopustí, aby se stalo jeho dětem, ať už je to jakkoli bolestné, má v sobě ještě větší požehnání. V zahradě Eden řekl Hospodin Adamovi a Evě, že „jistě zemřou“. Je nepravděpodobné, že by to v tu chvíli plně pochopili, ale ve skutečnosti jim poskytl útočiště, kde mohli konečně najít klid od dotěrného nebezpečí pokušení. Bez berličky smrti si lze jen těžko představit, jak by si Adam mohl zachovat zdravý rozum, natož spásu, když sledoval, kam až jeho děti klesnou. Smrt pro něj byla konečným okamžikem, za nímž mohl navždy spočinout v bezpečí před mocí hříchu.

Tak tomu bylo i pro zbytek lidského rodu. Žili jich miliardy; obrovské množství z nich nepochybně přijalo spasení. Přesto se v celých dějinách dozvídáme pouze o dvou lidech, kteří nepoužili berličku smrti, kteří přešli z tohoto světa na onen, povzneseni proměňující vírou. Jmenovali se Enoch a Eliáš.

Židům 11:5–6 5 Vírou byl Enoch odsud vzat, aby nespatřil smrt: „zmizel, neboť ho Bůh vzal.“ Ještě než byl vzat, měl pověst Božího oblíbence 6 a bez víry si přece jeho oblibu nikdo nezíská. Kdo přichází k Bohu, musí věřit, že Bůh je a že odměňuje ty, kdo jej hledají.

Ellen White říká, že Enoch a Eliáš jsou předobrazem lidí, kteří budou žít, až se Ježíš vrátí!

E. G. W. PP, str. 89 V prostředí světa odsouzeného za svou bezbožnost k záhubě, žil Enoch v tak těsném společenství s Bohem, že mu nebylo dovoleno propadnout moci smrti. Božský charakter tohoto proroka představuje stav svatosti, jehož musí dosáhnout ti, kteří v době druhého Kristova příchodu jsou vykoupení ze země. Tehdy, jako před potopou světa, převládne na zemi bezbožnost. Lidé budou podléhat našeptávání svých zkažených srdcí a poučkám lživých učení. Budu se vzpírat autoritě nebes. Boží lid bude stejně, jako to činil Enoch, hledat čistotu srdce a shodu s Boží vůlí, dokud nedosáhnou odlesku podobenství Kristova. Boží lid bude, stejně jako Enoch, upozorňovat svět na druhý příchod pána Ježíše  a varovat lidi před soudem, který postihne svět. Svým svatým kázáním a svým příkladem odsoudí hříchy bezbožníků. Jako byl Enoch přenesen do nebe před zkázou světa potopou, tak budou živí spravedliví lidé přeneseni ze země dříve, než bude zničena ohněm.

E. G. W. Proroci a králové, str. 227 Eliáš je představitelem svatých, kteří budou žít na zemi v době druhého příchodu Ježíše Krista a kteří budou proměněni, najednou, v okamžiku když zazní znamení poslední polnice aniž okusí smrti.

ULTIMATIVNÍ ADVENTISMUS

A to nás přivádí zpět k adventismu. K ultimativnímu adventismu. K neúspěchu roku 1857 a k výzvě budoucnosti. Jednou, někdy, doufám, že velmi brzo, nebude mít poslední generace k dispozici berličku smrti. Tato generace Božího lidu bude muset čelit ukončení doby milosti bez ní. A bude to na samém konci lidských dějin, kdy lidstvo bude nejslabší a pokušení nejsilnější, kdy už nebude kam se schovat a lidské zbraně budou ohrožovat celou planetu. Kdy teologický zmatek zatemní zemi a naše nejjasnější světla zhasnou. Tím myslím naše nejznámější a nejslavnější bratry evangelisty a teology. Bude to doba, kdy se bývalí bratři stanou nejvýmluvnějšími nepřáteli Božího lidu. Bude to doba, kdy k tomu, aby člověk „přežil tu strašnou zkoušku, bude potřebovat mít „Ježíšovu víru“.

O této době se zmiňuje prorok Daniel 12:1–3 1 „V tom čase povstane Michael, veliký kníže a tvého lidu ochránce. Čas soužení tehdy nastane, jaké dosud nebylo od chvíle, kdy se stali národem. V tom čase bude tvůj lid zachráněn – každý, kdo je zapsán ve knize. 2 Tehdy se probudí mnozí, kdo v prachu země spí. Jedni k věčnému životu, jiní k hanbě, pro věčnou výstrahu. 3 Moudří budou zářit jasem oblohy; ti, kteří mnohé k spravedlnosti přivádí, budou jak hvězdy navždy, navěky!

Doba milosti skončí, ale na Zemi bude ještě žít poslední generace věřících. Pak Ježíš prohlásí : Zjevení 22:11–12 11 Kdo škodí, ať škodí dál, a kdo je špinavý, ať se dál špiní. Spravedlivý ať dál koná spravedlnost a svatý ať se dál posvěcuje.“12 „Hle, přijdu brzy a má odplata se mnou, abych odplatil každému podle jeho skutků.

Ježíš ukončí zkušební dobu milosti, ale ještě se hned nevrátí. Poslední generace Božího lidu bude prohlášena za věčně vykoupenou, zatímco bude stále na tomto světě. Pořád teoreticky schopná obrátit se k Bohu zády! Stejně, jako Enoch a Eliáš, budou čelit závěru zkušební doby milosti, aniž by se mohli opřít o smrt jako berličku. V tom spočívá určité riziko, které Stvořitel podstupuje: Uděluje spásu smrtelníkům, kteří čelí nejstrašnějším podmínkám, jaké kdy svět viděl. Musí přežít pouze na základě víry.

Spolu s rizikem však přichází i obrovský užitek – konečná, jasná ukázka moci kříže. Jestliže skrze víru v Ježíše může jeho lid projít těmito okolnostmi, pak je golgotský kříž více, než jen pohodlný mechanismus pro zvládání pocitů viny. Moc kříže je dostatečná na to, aby udržela Boží lid věrný bez ohledu na to, před jakou výzvou stojí. A pak bude vesmír v bezpečí. Hřích už nikdy nepovstane. Válka navždy skončila. Taková byla výzva starého adventního poselství. Ze Svatyně vzešel nový ideál křesťanského života a byl vyjádřen jedním z nejsilnějších jazyků, které kdy Ellen Whiteová použila.

GC. str. 425 „Až se Kristus přestane přimlouvat za lidstvo v nebeské Svatyni, budou muset lidé žijící na zemi stát před tváří Svatého Boha bez prostředníka. Jejich šat musí být bez poskvrny, jejich povaha musí být očištěna od hříchu krví Pána Ježíše. Prostřednictvím Boží milosti a vlastním vytrvalým úsilím musí zvítězit v boji se zlem. Zatímco v nebi probíhá vyšetřující soud, zatímco vyznané hříchy nevěřících jsou odstraňovány ze Svatyně, musí Boží lid na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, odstranění hříchu. Tento proces je jasně popsán ve 14. kapitole knihy Zjevení. Až bude toto dílo dokončeno, budou Kristovi následovníci připraveni na jeho příchod.“

NE PŘIPRAVENI!

V roce 1857 Boží lid jednoduše nedokončil přípravu, která byla nezbytná pro setkání s Pánem Ježíšem. Prožili probuzení a reformaci. Došlo k veřejnému vyznání a pokání. Ale nedovolili Bohu, aby dokončil dílo nezbytné k přípravě na Ježíšův příchod.

Ellen White smutně hovořila o „pýše, … módě, … prázdné konverzaci, … sobectví“. Bylo zapotřebí něco víc. Měli vytrvat ve „zvláštním díle“, v „odkládání hříchu“. Měli být „vítězi v boji se zlem“.T1, str. 189

Prostě to vzdali příliš brzy!

„Téměř všichni věřili, že toto poselství skončí hlasitým voláním třetího anděla,“ napsala Ellen Whiteová v roce 1859. „Protože však neviděli, jak mocné dílo bylo v krátké době vykonáno, mnozí ztratili účinek poselství. Viděla jsem, že toto poselství nedokončí své dílo během několika krátkých měsíců.“ Vskutku ne. Byl to program, který měl proměnit celý jejich život a uzpůsobit je pro „hlasité volání třetího anděla“. To by si vyžádalo trochu času, více než „několik krátkých měsíců“.T1, str. 186

Ale mohlo se to stát mnohem rychleji, než se většině z nich zdálo. V roce 1857, kdy členové církve začali být unaveni probuzením, byli – paradoxně – nejméně ve třetině cesty k procesu, který mohl vést přímo k Ježíšovu příchodu! Ve skutečnosti mohli udělat vše potřebné, aby se na tuto událost připravili, kdyby vytrvali ještě několik málo let.

Dne 15. července 1859, pouhých třicet čtyři měsíců poté, co James White poprvé zveřejnil Laodicejskou výzvu, E. G. W. napsala, že „Bůh dal poselství čas, aby vykonalo své dílo“.T1, str. 186

Nemohlo být dokončeno během několika krátkých měsíců, ale během přibližně tří let mělo „čas vykonat své dílo“. Čas probudit církev výzvou k reformaci. Čas na vyznání hříchů a jednotu mezi věřícími. Čas připravit se na „hlasité volání třetího anděla“. Celý proces mohl být dokončen přibližně za tři roky!

Stačily přibližně tři roky a Boží lid mohl zažít Letnice. Posilněni nebesy mohli vyjít do světa, který andělé připravili na jejich poselství. Občanská válka nemusela nikdy přijít a 500 000 životů nemuselo být ztraceno a přesně, jak řekla Ellen White, otroci mohli být osvobozeni nikoli pozemským konfliktem, ale druhým příchodem Ježíše. To vše se mohlo stát tak brzy.

Což nás přivádí do současnosti. Pokud je poučení z historie správné, vše potřebné k přípravě adventismu na Ježíšův příchod lze uskutečnit přibližně za pouhé tři roky. To znamená, že nebe je nám k dispozici. Není to nějaký vzdálený sen, který se před námi vzdaluje jako přelud. Je skutečné. Můžeme ho mít. Konečná příprava Božího lidu by mohla být dokončena za života prakticky každého, kdo slyší tuto přednášku!

Přibližně tři roky. Ještě tři zimy. Ještě tři léta. A mohli bychom být připraveni na něco ještě mocnějšího, než Letnice – na evangelium zaplavující svět, na závěrečné události, které se kolem nás rychle formují, na dějiny, které spějí ke svému závěru. „Je nemožné podat jakoukoli představu o zkušenostech Božího lidu, který bude žít na zemi, až se smísí minulé strasti a nebeská sláva,“ řekla jednou Ellen Whiteová. „Budou chodit ve světle vycházejícím od Božího trůnu. Prostřednictvím andělů bude probíhat neustálá komunikace mezi nebem a zemí.“ Víra, kterou žiji, str. 340.

To všechno by mohlo být naše – to všechno a ještě k tomu nebe. A to nás přivádí k největší otázce, před kterou dnes adventismus stojí: Jak tomu můžeme pomoci?

Související přednášky