Díl 2. Jak se orientovat v teologické rozmanitosti v CASD.

Ladislav Hodač – Tajemství Bible

Další teologický posun.

Všechny události, o kterých jsme hovořili v první přednášce, vedly k dalšímu posunu v odpadnutí od původní vize našich zakladatelů. Nejenom, že mnozí odmítají Svatyni, jako výkladový systém, ale zavrhují i princip sola skriptura, z něhož adventizmus vznikl. Koncem dvacátého století část adventistické teologické obce zrušila princip sola Scriptura, na němž první adventisté vybudovali svůj teologický systém, a nahradila jej přístupem založeným na více zdrojích. Takových, na kterých budovali své teologické názory, jak římskokatoličtí, tak i protestantští teologové. Někteří adventističtí myslitelé tak již nechápou křesťanství a svět z perspektivy Písma. Místo toho se pokoušejí chápat Písmo na základě současné vědy, filosofie a kultury.

Autorem, který tento posun formuloval s největší jasností a učeností, je adventistický teolog Fritz Guy. Pro něj už teologie není zkoumáním božské pravdy zjevené v Písmu, jak je tomu u většiny adventistů i dnes, ale spíše pokus porozumět naší náboženské zkušenosti, přemýšlením o víře. Tím se přiklání k určitému teologickému směru, jehož hlavním mluvčím je neadventistický modernistický teolog Langdon Gilkey. Tyto názory prezentuje Fritz Guy v knize Myslet teologicky-Adventistické křesťanství a interpretace víry 1999.

Tím nejenom že opustil princip sola Scriptura ve prospěch myšlenkových názorů mnoha dalších zdrojů teologie, ale také radikálně změnil pohled na původ a povahu Písma. Moderní názor, že Písmo uchovává náboženské přesvědčení pocházející od lidí, tím nahrazuje adventistický názor, že Písmo přímo odhaluje Boží přemýšlení a jednání v dějinách.

Na straně 187 své knihy „Myslet teologicky“ říká: „..protože Písmo je vyjádřeno lidským jazykem, tak v něm nemůžeme najít Boží zjevení.“

Tím, že moderní teologové opustili princip pouze Písmo – sola Skriptura a přibrali ke svému přístupu mnoho dalších zdrojů, tak dospěli k názoru, že bibličtí autoři využívali kulturu a myšlenky své doby, aby nám tím zprostředkovali svá osobní setkání s Bohem. Jinými slovy obsah Bible, je pouze odpovědí lidské „víry“ na setkání s Bohem. Písmo je tedy lidskou tradicí a nikoli zjevením Boha a Jeho vůle. A tak i teologie je chápána, jako křesťanská tradice a ne  jako zjevení Boha v Bibli.

I když opuštění principu sola Scriptura rozděluje CASD více, než Fordovy názory na doktrínu o Svatyni a vyšetřujícím soudu, tak CASD oficiálně tento posun a jeho teologické důsledky, jak jsou uvedeny v teologické metodologii Fritze Guye, zatím neřeší.

Problém ale je, že stále větší počet vysokoškolsky vzdělaných adventistických intelektuálů buduje své teologické názory v tomto duchu. Někteří z nich se nazývají „progresivní adventisté“. Pro tuto skupinu adventistů, „pokrok“ znamená přizpůsobení adventistické „víry“ a biblického učení moderní vědě a současné kultuře. Pro mnoho adventistů, kteří se potýkají s otázkami, na něž nemají odpovědi, se zdá, že jediným způsobem, jak si zachovat intelektuální poctivost a duchovně zdravý rozum, je upravit a přizpůsobit svou víru tomu, co učí svět, tedy duchu doby. To je ovšem v přímém rozporu k tomu, co učí Písmo. 1. List Janův 2:15-17 „Nemilujte svět ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. ¹⁶ Neboť všechno, co je ve světě – žádost těla, žádost očí a prázdná chlouba života – není z Otce, ale ze světa. ¹⁷ A svět pomíjí i jeho žádost, kdo však činí vůli Boží, zůstává na věčnost.“

Mnozí vlivní učitelé, kazatelé a administrátoři přijali sekulární a teologické myšlenky, které považovali za slučitelné s biblickým pohledem na svět, ale ono to tak nebylo. Přišly nové generace adventistů, kteří přijali tyto nové myšlenky a protože je slyšeli ve svých sborech i od kazatelů, tak je logicky chápali jako adventistické učení. Jak běží čas, tak tento proces zformoval teologické chápání a praxi tzv. kulturního, vztahového, progresivního adventismu, který se očividně vyvíjel úplně jiným směrem, než u jiných biblicky zakotvených členů církve.

To, že progresivní adventisté myslí radikální změnu adventismu vážně, je jasné, když se seznámíme s jejich názory na původ života. Jejich pevné přesvědčení, že bychom měli stavět svou víru na více zdrojích a ne pouze na sola, tota, prima Skriptura, je vede k nevyhnutelnému závěru, že pravdu o dějinách života na Zemi říká věda, nikoliv Písmo. Odmítnout vědeckou „pravdu“ se tedy rovná odmítnut „přítomnou pravdu“. Tváří v tvář narůstajícím vědeckým důkazům – jak se oni domnívají – již adventisté nemohou inteligentně a upřímně věřit v šestidenní, doslovné historické stvoření. To je důvod, proč slyšíme od vlivných teologů v naší církvi věty, že prvních jedenáct kapitol knihy Genesis jsou báje hebrejských pastevců. Anebo kázání s názvem „Bajka o mluvícím hadu.“ Za souhlasného kývání hlavami se pak na konci od posluchačů téměř jednohlasně ozve hlasité „amen“. To je ovšem tragédie.

Aby se přizpůsobili dlouhým časovým úsekům, které používá věda, čtou zprávu Genesis tzv. „teologicky“. Podle tohoto názoru si evoluce a stvoření neodporují, protože podle nich stvoření nehovoří o historickém procesu, v němž vznikl život, ale o závislosti stvoření na „konečné realitě“. Zatímco evoluční teorie nás podle jejich názoru poučuje o historii života na zemi, Písmo nás poučuje o „duchovní“, „metafyzické“, ale nikoli fyzické stránce reality.

Aby přizpůsobili zprávu o stvoření světa knihy Genesis evoluční teorii, tak je nutné učinit změnu v tradičním adventistickém chápání zjevení, neboli inspirace. Jak jinak bychom mohli vysvětlit, proč Bůh inspiroval text zobrazující historický šestidenní tvůrčí proces a přitom by se neustále snažil sdělovat duchovní nehistorickou pravdu. Jestliže pravda o stvoření byla duchovní, proč Bůh neinspiroval proroky, aby to řekli na rovinu? Pokud teologové dokážou „jasně“ vysvětlit tzv. duchovní smysl stvoření, proč to Bůh nemohl objasnit biblickým pisatelům od začátku? Proč se Bůh nerozhodl použít evoluční historii k tomu, aby nám zároveň předal teologickou pravdu?

Aby odpověděli na tyto a další související otázky, tak někteří progresivní adventisté používají tzv. myšlenkové chápání inspirace. Podle tohoto názoru Bůh inspiroval myšlenky, ale ne slova.

Biblické „chyby“, jak tito lidé chápou šestidenní zprávu o stvoření, lze vysvětlit tím, že pochází ze slov pisatelů, nikoli z Božích myšlenek. Tím, že vytvářejí rozdíl mezi myšlenkami a slovy, tak se pokoušejí vytvořit prostor pro teologický výklad myšlenek, které Bůh zjevil prorokům.

Jeden problém s tímto názorem, nebo pohledem je, že v lidské komunikaci nedokážeme oddělit slova od myšlení. Bez slov, nemáme přístup k myšlenkám druhých. Teologická interpretace pak není schopna dělat to, co dělat má, totiž pochopit Boží poselství, které stojí jak v textu, tak i mimo něj.

Když se přijme tento moderní model zjevení – inspirace – podle něhož je za obsah zprávy o stvoření v knize Genesis odpovědná lidská představivost, a nikoli božská inspirace, tak tento problém zmizí. Není třeba zde vysvětlovat, jak tento moderní model chápání zjevení-inspirace sám o sobě ničí celou stavbu křesťanského učení.

Tyto myšlenkové změny v chápání teologických pramenů, nauky o zjevení-inspiraci a dějin lidského života mají velký dopad na to, jak Písmo vykládat a vůbec dělat adventistickou teologii. Pokud církev tyto změny přijme, tak si to nutně vyžádá celkovou změnu adventistické teologie a života podle vzoru protestantské a římskokatolické teologie. Progresivní adventisté si zřejmě neuvědomují výkladovou a systematickou roli, kterou doktrína evoluce hraje v současném myšlení. Zdá se, že přijímají dlouhé časové úseky a s tím spojené evoluční myšlenky, jako vysvětlení fosilních nálezů a vzniku života na Zemi. Zapomínají ovšem, že při jejich přijetí se tyto myšlenky nutně stávají novou vizí, která otevírá pohled na alternativní systém pravdy. Posunutí adventistické teologie od principu sola Scriptura k akceptování více zdrojů, ze kterých teologie vychází, logicky vyžaduje změnu v tom, jak Bibli vykládáme. Jinými slovy, změna základu vyžaduje nahrazení učení o Svatyni a ostatních pilířů víry, jako systému adventistické teologie.

Vzhledem k tomu, že teologické názory, jak progresivních, tak i biblických adventistů, vycházejí z hlubokého intelektuálního a náboženského přesvědčení, je nepravděpodobné, že by je nějaké další úvahy sjednotily do jednoho harmonického teologického systému. Zdá se, že progresivní adventisté se domnívají, že neslučitelnost, která existuje mezi jejich způsobem myšlení a biblickým adventismem, neohrožuje budoucnost církve. Naopak se domnívají, že jejich přínos je nezbytný pro samotné přežití adventismu v současné společnosti. Jsou odhodláni tzv. vykoupit adventismus z jeho skromných intelektuálních počátků a omylů  devatenáctého století. To je sice šlechtí, ale my to, jako bibličtí adventisté sedmého dne, musíme odmítnout.

Kromě toho se zřejmě domnívají, že jejich odmítnutí principu sola Scriptura, jehož výsledkem je změna výkladu a chápání Písma, neohrožuje jednotu církve. Pro ně je nejdůležitější společenství, teologické myšlení je druhořadé. Teologické rozpory by neměly ohrožovat jednotu církve, protože jednota nezávisí na teologickém porozumění, ale na nadpřirozeném působení Ducha svatého, který vytváří komunitní lásku. Zdůvodňují to tím, že jelikož je láska všezahrnující, měla by stačit k budování jednoty mezi všemi adventisty – bez ohledu na to, jak neslučitelné mohou být jejich teologické názory. Na tomto základě existuje jen malá motivace zkoumat, hodnotit, nebo odmítat odlišné teologické názory ve světle biblického myšlení.

Na druhé straně se miliony adventistů na celém světě diví, jak mohou jejich tzv. „progresivní-pokrokoví“ bratři a sestry přijímat učení, které je v rozporu nejen se základy biblického učení a výkladovými principy, na nichž adventismus stojí, ale také s vnitřní logikou biblického myšlení.

Pokud je evoluce pravdivá, pak je příběh o Adamovi a Evě neplatný. Pokud je neplatný, co se stane s pádem člověka do hříchu? Bez pádu do hříchu se kříž stává prázdným gestem, které odstraňuje jakýkoli důvod pro druhý příchod. Je tedy nemožné sloučit adventismus s evolucí. Někdo může být buď adventistou, nebo evolucionistou, ale ne obojím. Tím vším se dostáváme k základní otázce. Vzhledem k tomu, že evoluci a adventismus nelze sloučit, máme dále dávat platy progresivním adventistům za to, aby učili v našich školách, nebo kazatelnách a propagovali evoluci?

Přechod od sola Scriptura k rozmanitým teologickým zdrojům, z nichž vychází progresivní adventistické myšlení, vyžaduje kompletní přetvoření adventistické teologie a praxe. Pokud bude tento posun přijat, urychlí a prohloubí hluboké rozpory ve společenství adventistů na celém světě. Přizpůsobováním se rychle se měnícím trendům ve filosofické, vědecké a zábavní kultuře navíc uvrhne adventismus do víru nikdy nekončícího přizpůsobování se vzorům tohoto světa, což vysloveně odporuje tomu, co učí apoštol Pavel.

Římanům 12:2 A nepřipodobňujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli zkoumat, co je Boží vůle, co je dobré, přijatelné a dokonalé.

Posun v sebeuvědomění církve.

Je sice mnoho věcí, které máme jako adventisté společné a které můžeme dělat s jinými křesťany, ale zároveň jsme křesťané s velmi specifickou identitou a posláním. Tato identita se odráží v učení, v tom, čeho si vážíme a ve stylu našeho života. Otázkou je, jestli nás lidé v současné době vidí pouze jako křesťany, nebo jako křesťany CASD? Zdá se mi, že mnozí adventisté vůbec nechtějí, aby je okolí vnímalo jako ASD. Změny, ke kterým došlo v teologii, ovlivnily v některých uskupeních adventismu, nejen náš biblický výklad a doktrinální chápání, ale také naše komunitní sebe-porozumění. Způsob našeho myšlení, totiž určuje kým jsme, naši identitu i to, co děláme.

Svatyně, jako výkladový systém teologie, vedla adventistické průkopníky k tomu, aby opustili své církve a založili novou. Představa, že jsou viditelným eschatologickým ostatkem, který reprezentuje Krista v době konce, dala adventismu jednotu, identitu a smysl pro poslání. Bibličtí adventisté, ke kterým se počítám i já, nadále pociťují stejnou jednotu a identitu. S tím ovšem mají evangelikální a progresivní adventisté čím dál větší problém.

Namísto, aby byli kritičtí ke křesťanské tradici a teologické metodologii protestantských církví, tak je používají jako systém, podle něhož chápou Písmo, učení, zkušenost a poslání církve. Odmítají názor, že CASD je církví ostatků, jako arogantní a nebiblické tvrzení a chápou se jako členové širšího společenství křesťanských, evangelikálních církví. Dokonce se chápou jako členové „duchovního ekumenického hnutí“, které překonává tzv. „hřích roztříštěnosti a rozdělení“ mezi křesťanskými denominacemi.

V této souvislosti vyvstává otázka: Co to znamená být ASD, oproti tomu být křesťanem jiných protestantských denominací? Má církev ASD vůbec důvod existovat jako samostatná denominace? Zamysleme se nad odpovědí, kterou na tuto otázku dává progresivní adventismus.

Po popisu teologických změn v dějinách CASD si Fritz Guy ve své knize „Myslet teologicky“ na str. 92, klade otázku, zda lze ještě hovořit o „autentickém“ adventistickém křesťanství. Teď ho cituji: „Jestliže už nečteme Písmo tak, jak ho původně četli adventisté, jestliže už nevěříme tomu, čemu původně věřili adventisté, a jestliže už nemyslíme tak, jak původně mysleli adventisté, v jakém smyslu jsme ještě autenticky adventističtí?“ Jako důvod být dále adventistou udává: „že je to osobní volba každého člověka si zvolit svůj duchovní domov a přijetí adventistické minulosti, jako součásti duchovní identity“. Pro lidi v naší církvi, kteří takto uvažují, závisí otázka – jestli zůstanou ASD, nebo ne, spíše na sociologických, než na teologických důvodech. V počátcích adventismu by ale takový postoj nebyl přijatelný.

Teologické změny, k nimž došlo a dochází v adventismu, vyvolávají krizi identity nejen u teologů a učitelů, ale také u kazatelů a členů církve. Čím více mnozí adventisté zapomínali na biblické pilíře, tím spíše si začali vypůjčovat mimobiblické pilíře. To způsobilo, že se adventistické myšlení a praxe začaly utvářet podle vzoru upadajícího protestantismu a modernismu. Pro současné generace adventistů je tak stále obtížnější vidět a prožívat harmonický systém biblické pravdy, jak to bylo u našich předků. Protože ty nové pilíře stojí na nebiblických základech, začali adventisté nejen chápat křesťanskou teologii, jako ostatní protestanté, ale také do praxe služby začleňovat metody, které zapadají do evangelického a modernistického teologického systému a souzní s ním.

Zatímco se tyto změny odehrávaly uvnitř adventismu, docházelo k dramatickým změnám i mimo církev. Rychle postupující sekularizace vytlačila kulturu zaměřenou na Boha, kulturou točící se kolem vlastních zájmů lidí. To způsobilo, že myšlení sekulární západní společnosti se stalo relativistickým a pluralistickým. Revoluce v komunikaci, která nastala díky televizi a internetu, rychle a globálně rozšířila tento způsob uvažování. Většina křesťanských denominací se bránily jediným způsobem, jakým uměli. Totiž dalším přizpůsobováním se rychle postupujícím změnám ve filozofii, vědě a kultuře.

Ti, kteří chtějí bojovat proti sekularizaci společnosti, sekularizací v tzv. „nepodstatných věcech“ v církvi si myslí, že přitáhnou sekulárně smýšlející jedince k „podstatným věcem“ křesťanství. Zjednodušeně řečeno, když zabalíme duchovní“ obsah křesťanství do sekulárního balíčku, tak to přitáhne sekulární jedince k posvátným věcem. Tuto strategii již dlouho používají evangelikální a progresivní křesťanské kruhy.

Bibličtí adventisté začali tuto strategii již také „testovat“ obzvlášť v práci s mládeží. V naší církvi mají kazatelé a evangelisté na starost tzv. „zabalit“ Biblické poselství tak, aby přitáhlo pozornost publika, které je mimo církev již tak nadměrně stimulováno různými vjemy, že je otázkou jestli to vůbec bude fungovat. A když ano, jaký křesťan-adventista sedmého dne z toho vzejde.

Kultura a společnost mnohým z nás diktují, jak máme hlásat evangelium. Na Boží moudrost jak ji najdeme v Písmu a na spisy Ellen Whiteové je pohlíženo, jako na zastaralé a nepodstatné. Ve snaze vyprodukovat nový sekulární model služební praxe se kazatelé a evangelisté dále snaží přizpůsobit věrouku a praktickou službu novým trendům. Biblická teologie, přítomná pravda, adventistické akcenty důležité pro dobu konce se odsouvají stranou v zájmu hlásání evangelia. Samozřejmě toho falešného. Uctívání se stává ústředním tématem. Vymýšlejí se nové formy Bohoslužby, které mají prostřednictvím emocionálního vzrušení vyzývat zástupy k tzv. „prožívání“ evangelia.

Biblickou pravdu nahrazuje služební pragmatismus. Cokoli, co funguje, je považováno za to, co „Duch svatý“ chce pro církev, i když je to v rozporu s biblickým učením.

Na počátku dvacátého století rozdělil modernismus denominace na liberální a konzervativní tábory. Na počátku jednadvacátého století prostupuje charismatické hnutí všemi denominacemi, konzervativními i liberálními, a sjednocuje je do ekumenického společenství.

V Severní Americe, Evropě a Austrálii ovlivnila přítomnost a spisy evangelikálních a progresivních adventistů smýšlení stále většího počtu adventistických vůdců, kazatelů, učitelů, administrátorů a laiků. Na adventismus se tito lidé nedívají z pohledu biblické Svatyně a pilířů adventismu, ale z výkladových principů, nebo pilířů, na kterých byla postavena křesťanská teologie. A to jak římskokatolická, tak i protestantská. Tito činitelé jsou dále ochotni přizpůsobovat svou víru novým změnám a výmyslům v charismatickém a kulturním myšlení. Jsou přesvědčeni, že pro oslovení nového sekulárního publika je řešením charismaticko-zábavný model „bohoslužby“.

Steve Daily ve své knize Adventismus pro novou generaci, str. 249 si přeje, aby adventismus zažil tzv. „třetí vlnu Ducha svatého“. Za vzor k následování považuje charismatické hnutí, mimo jiné proto, že „rostlo více, než třicetkrát rychleji, než adventismus a bylo více, než stokrát účinnější při oslovování mladých lidí v Severní Americe, než adventismus.“

Vědomě či nevědomě se mnozí další adventisté připojují k charismatickému hnutí a vnášejí ho do církevního sebeuvědomění a poslání. V důsledku toho obhajují připojení se k nové „duchovní ekumeně“, která zachvátila všechny křesťanské denominace.

Steve Daily bývalý adventistický teolog a nyní jeden z největších kritiků Ellen Whiteové a adventizmu, se k tomuto bodu vyjadřuje naprosto jasně. Vysvětluje, že „‚charismatická‘ obnova, která ovlivňuje mnoho hlavních církví“, vytváří „duchovní ekumenismus“, a říká nám, že jeho „modlitbou je, aby adventismus byl na špičce tohoto hnutí, místo aby zaujímal obvyklou pozici na konci chvostu“ Adventismus pro novou generaci,  313.

Pro některé je cílem v praxi služby, mít velkou návštěvnost na sobotních shromážděních. Protože v zemích prvního světa se všeobecně návštěvnost v kostelech nezvyšuje, pociťují mnozí pastoři bezvýznamnost svého úsilí. Důvodem podle nich je, zastaralá forma  bohoslužby a zastaralé představení Biblického poselství. Tento problém má vyřešit charismatický model bohoslužby, který se teď šíří celým křesťanským světem.

Mnozí kazatelé se tak snaží přilákat větší počet posluchačů tím, že přijímají kulturně zabarvené bohoslužebné rituály na úkor kázání Božího Slova a zapojení členů do poslání církve. Nesprávně je tato obnova rituálu označována jako obnova „bohoslužby“. Rituály jsou však pouze vnějšími formami, které nejsou schopny vyvolat, nebo zprostředkovat duchovní podstatu bohoslužby. Důraz na rituál pomalu způsobuje, že adventismus se stává více charismatickým a to ho přeměňuje do jedné z dalších mnoha verzí křesťanství. Naši pionýři ovšem měli jasno v tom, že nejsou jednou z mnoha verzí křesťanství, byli přesvědčeni, že jsou jedinou pravou verzí křesťanství.

Takzvaná „prožitková bohoslužba“ se stává preferovaným nástrojem evangelizace mládeže. Vztah k Bohu začíná být spojován a je stále více zprostředkováván prováděním rituálu. Nové zákonictví tak nahrazuje staré zákonictví. Ten starý tzv. „etický“ zákonický postoj předpokládal, že si člověk zaslouží spasení vykonáváním etických úkonů předepsaných Písmem. Nový tzv. „rituální“ zákonický postoj předpokládá, že Bůh uděluje spasení prostřednictvím křtu a sobotních bohoslužebných rituálů.

V převážném počtu našich adventistických sborů je novou „svátostí“, která zprostředkovává přítomnost Ducha svatého populární tzv. beatová, nebo rocková hudba. Hudba pak nahrazuje Slovo. Koncerty nahrazují kázání. Pocity nahrazují misii. Tzv. duchovnost nahrazuje poslušnost. Náboženství je vyvolávané mechanicky, existenčně bezduchou zkušeností uprostřed výkřiků a vnějších projevů radosti, způsobených podle jejich názoru Duchem svatým. V důsledku toho se z vědomí a představivosti protestantských křesťanů obecně a zejména nových generací adventistů, vytrácí studium Bible a osobní oddanost biblické pravdě. Adventismus rychle přizpůsobuje své bohoslužebné rituály a křesťanskou zkušenost světu. Na začátku 21. století se mnoho adventistických společenství rychle přesouvá od biblicky zaměřené bohoslužby ke kulturně orientovanému způsobu života. Změny ve způsobu Bohoslužby a v tom, podle jakých principů, metod a pilířů vykládáme Písmo, způsobují posuny v životě a poslání církve.

Důvodem je, jak jsme již řekli, odklonění od jednoho zdroje teologie, což je pouze Písmo a přijetí více zdrojů, jako je věda, filosofie, tradice a převzetí způsobu myšlení jiných teologických systémů, obzvlášť v akademických kruzích. Z toho vznikl evangelikální, progresivní a někde i charizmatický adventizmus.

Tragické je, že většina adventistů si nebyla a není vědoma, že k takovým změnám vůbec dochází. Přesto si ale někteří těchto změn všimli a zareagovali na tuto situaci. Ti, kteří pochopili, co se děje se rozdělují na dvě skupiny. Jedna skupina se ve své teologii více opírá o spisy Ellen Whiteové, druhá o Písmo. Podívejme se krátce na každou z nich.

Historický adventismus.

Historický adventismus je pojem, který označuje určitou skupinu v adventismu, která se od počátku svého vzniku v osmdesátých letech minulého století, silně postavila proti Fordovým názorům, týkajících se doktríny o Svatyni. Tato část adventistů pokračovala v běžné praxi chápat teologii ze spisů Ellen Whiteové. Tento trend začal již brzy po její smrti, na počátku dvacátého století.

Adventisté, kteří byli a jsou obeznámeni se spisy Ellen Whiteové, snadno rozpoznali, k jak velkým změnám v adventistické teologii došlo. Všichni, kteří věřili v prorockou roli paní Whiteové, nevnímali tyto změny, jako pouhé teologické detaily, ale jako odklon od pravdy svěřené svatým. Chápali, že to, co Ford učil, je v rozporu se Svatyní, jako výkladovým klíčem, na kterém adventismus stojí. Snažili se ze všech sil čelit této tzv. „nové teologii“, která pronikala do adventistického myšlení.

Ačkoli to, co napsali a prezentovali nepochybně pomohlo mnoha adventistům pochopit problematiku a udržet si původní teologickou perspektivu, jejich úsilí bylo omezeno dvěma způsoby. Z administrativního hlediska je jejich organizační strategie tzv. „nezávislých služebností“ stavěla do rozporu se samotným společenstvím, které chtěli podporovat a napravit. Z teologického hlediska, je jejich argumentace ze spisů Ellen Whiteové stavěla do rozporu s principem sola Scriptura, který ale hájili. Tím vytvořili metodologický rozpor mezi sebou a „novou teologií“, proti níž reagují. Stručně řečeno, historičtí a evangelikální adventisté mluví dvěma různými jazyky. Ti první mluví z perspektivy teologie Ellen Whiteové a ti druzí z perspektivy Písma plus věda, plus filosofie, plus tradice a další jiné zdroje. Tímto způsobem historičtí adventisté sice zvyšují svůj vliv mezi věřícími, kteří znají spisy Ellen White, ale značně snižují svou přesvědčivost u evangelikálních a progresivních adventistů.

Tím, že se historický adventismus úzce drží spisů Ellen Whiteové, upevňuje tradiční učení adventismu. Pozitivní je, že tento přístup udržuje při životě Svatyni, jako výkladový klíč, jak tomu bylo u zrodu adventismu.

Negativní ale je, jak jsme již zmínili, že často staví svoji teologii na spisech E.G.W. Sama Ellen Whiteová ale výslovně považovala své spisy za menší světlo, které má upozornit na větší světlo Písma. „Pán poslal svému lidu mnoho poučení, řádek za řádkem, přikázání za přikázáním, tu trochu a tam trochu. Bibli se věnuje málo pozornosti a Pán dal menší světlo, aby muže a ženy přivedl k většímu světlu“ (R+H 20. ledna 1903, odst. 9). Navíc důsledně tvrdila, že bychom měli svou víru opírat o větší světlo Písma. „Musíme studovat, abychom zjistili, jak nejlépe se ujmout přehledu našich zkušeností od počátku naší práce, kdy jsme se oddělili od církví a postupovali krok za krokem ve světle, které nám dal Bůh. Tehdy jsme zaujali stanovisko, že naším vodítkem má být Bible a pouze Bible; a od tohoto stanoviska se nemáme nikdy odchýlit“ (Counsels to Writers and Editors – Rady spisovatelům a redaktorům [Nashville: Southern, 1946], 145.

Další negativum u historických adventistů je, že jejich teologická strategie přehlíží teologické, metodologické a intelektuální otázky, které si dnes mnozí adventisté kladou. Aby adventismus přežil jako jednotné teologické společenství, musí se těmito otázkami zabývat a vyřešit je.

Biblický adventismus.

Seriózní, revoluční a angažované studium Bible je géniem adventismu. Jak se společenství rozrůstalo, tak k převratným biblickým poznáním již nedocházelo mezi laiky a administrativní částí církve, ale v akademických kruzích. Obzvlášť v Biblickém výzkumném institutu Generální konference. Mezi významné příspěvky této části adventismu k biblickému myšlení církve patří vydání Biblického komentáře ASD vydaného v letech (1953-1957).

Dále v reakci na Fordovu evangelickou reinterpretaci učení o Svatyni vypracoval Biblický výzkumný institut v roce 1986 řadu zásadních studií o souvisejících otázkách biblického výkladu. Tato série studií se nazývá DARCOM, což je zkratka pro Daniel and Revelation Committee.

Na přelomu století vydal tým předních adventistických teologů, pod vedením Raoula Dederena, biblicky podložené systematické zkoumání 27 základních bodů víry, v knize Příručka pro teologii ASD.

V roce 2020 vyšel Andrews biblický komentář a mnoho dalších knih, které reprezentují biblický adventizmus.

Když evangelikální adventisté na počátku osmdesátých let odmítli učení o Svatyni, bibličtí adventisté je znovu potvrdili na základě solidního biblického zkoumání. Navzdory změnám, k nimž v adventistickém společenství dochází, tak princip sola Scriptura, zůstává oficiálním základem, na němž mají adventisté stavět svou teologii a učení. Navzdory všem těmto důležitým potvrzením však biblický adventizmus zanedbává podrobnější zkoumání role, kterou učení o Svatyni v adventistické teologii hraje.

Vědecké potvrzení nauky o Svatyni nepřesvědčilo evangelikální, ani progresivní adventisty. Tato skutečnost odhaluje hloubku teologických rozporů v adventistickém myšlení. Zasahují až do samotných základů teologického myšlení a metody. Rozdělují nás na úrovni (1) poznávacího základu teologie sola Scriptura a (2) výkladového systému, což je Svatyně. Z těchto dvou základů bychom se měli snažit chápat všechny teologické otázky. Žel realita je, že v církvi souběžně existují dvě neslučitelné teologie a praxe.

Marek 3:25 Bude-li dům proti sobě rozdělen, takový dům nebude moci obstát.

Co bychom měli dělat? V souladu se svým způsobem myšlení navrhují evangelikální a progresivní adventisté jednotu v lásce, nikoli v teologickém myšlení. Tvrdí, že láskyplné přijetí různých teologických názorů je pro církev dobré. Jelikož si však uvědomují, že jejich teologické chápání znamená velké změny v myšlení a chápání věcí, které celosvětová církev nemusí být ochotna přijmout, tak se snaží zachovat stav tak jak je, protože to dobře funguje pro rozvoj jejich teologických názorů. Ovšem teologický pluralismus je intelektuální povahy a zasahuje samotné základy naší teologie, identity, jednoty a poslání. Protože dům rozdělený sám proti sobě nemůže obstát, musíme teologicky překonat současný stav teologického pluralismu, neboli chaosu v adventismu.

Měli bychom jít dál, než jen k potvrzení zásady sola Scriptura, učení o Svatyni a pilířů adventismu. Musíme to vše používat jako výkladový klíč, na jehož základě pro sebe objevíme ucelený systém teologie a pravdy, kterou naši průkopníci objevili v Písmu. Potřebujeme víc, než jen několik nesouvisejících doktrín. Potřebujeme plně pochopit jejich vzájemně propojené významy, a jaký to pak má vliv na náš každodenní život. Potřebujeme také pochopit teologickou revoluci, kterou tento přístup znamená ve srovnání s klasickým, protestantským a moderním přístupem ke křesťanské teologii.

Můžeme těchto cílů dosáhnout intelektuálně zdravým způsobem? Můžeme obhájit náš přístup „velkého sporu mezi silami dobra a zla“ ke křesťanské teologii na akademické úrovni v univerzitním prostředí? Je možné pokračovat na teologickém projektu, který průkopníci zanechali nedokončený a na který mnozí adventisté na své duchovní cestě zapomněli? Pomohl by takový teologický projekt adventistickému společenství překonat pluralismus a podpořit jednotu a misii? Na tyto otázky musí naše hnutí nalézt odpovědi.

Milí posluchači, to jsou vážná témata o kterých jsme zde hovořili, přemýšlejte o nich a já vám přeji moudrost. At´ vám Pán žehná. Amen