Jak se orientovat v teologické rozmanitosti v CASD- díl 1.
Pro Tajemství Bible zpracoval Ladislav Hodač
Tento materiál má čtenáři, nebo posluchači pomoci orientovat se v současné teologické rozmanitosti, neboli chaosu v CASD a překonat teologické rozdíly, které nás rozdělují a zpomalují globální misii.
Adventistická teologie začala studiem biblických proroctví, zejména knih Daniel a Zjevení. To ale není celá pravda. Všimnout si, že adventistická teologie začala jako teologie zabývající se událostmi doby konce, nevysvětluje její genialitu ani důvod, proč se naši průkopníci oddělili od všech ostatních existujících církví a jejich teologií a vytvořili nové celosvětové společenství, o kterém věřili, že je pravým ostatkem Božího lidu v době konce, krátce před Kristovým druhým příchodem.
Abychom lépe pochopili v čem spočívala jedinečnost adventistické teologie v jejích počátcích, musíme se zamyslet nad tím, jak naši pionýři chápali systém křesťanské teologie.
Mnozí z nás si dnes ani nevšimnou, že základem naší teologie vždy bylo: sola, tota, prima Scriptura.
EGW často tento princip připomínala. Chválila Luthera za uplatňování tohoto principu, který označila jako protestantský princip. Dále nás ujišťuje, že v době konce: „Bůh bude mít na zemi lid, který Bibli přijal jako jediné měřítko každého učení a jako základ všech reforem.“ GC 595.
Když adventisté postavili svoji teologii na principech protestantismu, tak vyvstává otázka, jaký je tedy rozdíl mezi protestantskou a adventistickou teologií? Proč měli naši pionýři potřebu opustit všechny protestantské denominace a vytvořit nové hnutí, novou církev.
Pokud nelze rozdíl mezi adventistickou a protestantskou teologií vysvětlit z důvodu zdroje této teologie, tak je zřejmé, že se musíme podívat na metody a výkladové principy, které každá strana používala k budování svých teologických názorů.
Můžeme najít čtyři hlavní rozdíly.
1) Sola Scriptura – pouze Písmo „Přestože reformátoři odmítli některé zvyky a tradice katolického teologického systému, neoprostili se úplně od všeho. Katolický teologický systém používá ke své teologii kromě Písma ještě jiné zdroje, jako jsou tradice, filosofie a věda. Mnohé z těchto myšlenek převzali i protestanté. Proto měli adventističtí pionýři potřebu se ostřeji vyhradit proti tradicím, které byly běžné v církvích ze kterých pocházeli. Kriticky zkoumali různé výkladové principy a chápání různých doktrín. Tento metodologický přístup byl a je nezbytný pro aplikaci principu sola Scriptura – pouze Písmo. Hrozí totiž nebezpečí, že se tradice a Písmo smíchá dohromady a to vede nezbytně k mylným závěrům.
2) Tota Scriptura – celé Písmo. Reformátoři sice zdůrazňovali autoritu Písma, ale Luther byl například známý svou tendencí odmítat list Jakubův. Kalvín zase odmítal knihu Zjevení. V dobách našich pionýrů odmítali někteří teologové Starý Zákon – např. Thomas a Alexander Campbellovi. Ale adventisté a později obzvlášť ASD trvali na přijetí pravdy z celé Bible. Dospěli k závěru že celé Písmo je jediným zdrojem teologie. Poskytuje výchozí bod, ze kterého lze hodnotit, kritizovat a nahrazovat učení přenášené prostřednictvím různých tradic církve. Když se k sola Scriptura – pouze Písmo přidá princip tota Scriptura – celé Písmo, tedy starý i nový zákon dohromady, tak vznikne v teologické metodě něco nového, totiž historie křesťanské teologie. Což ostatní teologické systémy z části přehlížejí. Další rozdíl byl, že z nadčasového chápání reality, což byl převažující názor v křesťanské teologii všeobecně, přešel adventismus k časově-historickému pohledu na realitu. To bylo něco nového.
3) Třetí rozdíl spočívá v porozumění typologie. Adventističtí pionýři lépe chápali a mnohem více využívali biblické typologie, které jsou předobrazem událostí v době konce. Např. zkáza historického Babylonu, jako předobraz zkázy Babylonu doby konce, neboli odpadlého světa. Stejně tak zkáza Jeruzaléma. To je přímým důsledkem historického chápání reality začleněného do principu tota Scriptura.
V biblické typologii se předpokládá, že realita je historická, „vyskytující se nebo existující, tak, jak je to zaznamenáno v Písmu“. Máme-li Boží realitu a činnosti chápat historicky, pak se typologická metoda stává klíčem k pochopení významu Boží činnosti v dějinách spásy.
4) Nyní zaměříme svou pozornost na čtvrtý výkladový princip, který objevili naši průkopníci aplikací předchozích tří principů. Naši pionýři používali naplnění proroctví, jako výkladový nástroj, který pomohl ustanovit sobotu, Svatyni, duchovní dary, identifikaci církve ostatků, chápání událostí kolem druhého příchodu našeho Pána atd.
Ellen White vyjádřila stejnou myšlenku jinými slovy. „Otázka Svatyně se stala klíčem, k vysvětlení zklamání z roku 1844. Otevřela celou soustavu vzájemně spojených pravd, které ukazují, že velké adventní hnutí vedl Bůh a dále odhalují, jaké je dnes postavení a úkol Božího lidu.“ GC 423
Jinými slovy řečeno „světlo ze Svatyně osvětlovalo minulost, přítomnost a budoucnost“. GC 423
Sobotu dodržující adventisté kladli důraz na prorocké události doby konce a to použili jako základní výkladový rámec pro vytvoření jedinečného doktrinálního systému zabudovaného do konceptu očištění Svatyně, jak se dočteme v knize Dan 8:14 a poselství tří andělů ze Zjevení 14:6–12. To se stalo jedinečným přínosem adventistické teologie do křesťanství.
Postupem času zařadili ASD toto poznání do tzv. „pilířů“ adventismu. Ellen White dosvědčuje, že tzv. pilíře víry jsou, nauka o Svatyni, sobota, Boží zákon a svědectví Ježíšovo, stav člověka po smrti a poselství tří andělů.
Na těchto základních biblických doktrínách je třeba budovat křesťanskou teologii. Skutečnost, že Ellen White uvedla jeden z pilířů, nauku o Svatyni, jako ten, který „otevřel celou soustavu vzájemně spojených pravd“ naznačuje, že pilíře fungovaly jako výkladové principy k pochopení Písma a porozumění jeho naukám. Nauka o Svatyni je zřejmě nejkomplexnější naukou, nebo motivem v Písmu a proto hraje rozhodující roli při chápání biblického výkladu a konstrukce Adventistické teologie. Těmto faktům se momentálně v adventistických akademických kruzích nedostává dostatečné pozornosti.
Pojďme se podívat na teologický systém adventistických průkopníků, z perspektivy „splněných proroctví“.
Systém.
Od svého počátku byla adventistická teologie systematická. V roce 1858 James White uvedl, že „současná pravda je harmonická ve všech svých částech, všechny její články jsou mezi sebou propojeny a fungují jako hodinky.“ RH 7. 1. 1858
LeRoy Froom viděl ranou adventistickou teologii, jako „základ a koordinovaný systém pravdy.“Movement of Destiny – Hnutí osudu. str. 87
Podle George Knighta vytvořili: „sobotu dodržující adventisté spíše integrovanou teologii, než seznam jednotlivých doktrín.“ A search of Identity – Hledání identity str. 86.
Přesto naši předchůdci nezanechali písemně úplný popis systému, jak ho viděli oni, nebo jak pro ně fungovalo propojení všech pravd jako hodinky. Viděli ten systém ve své mysli, ale nevyjádřili, nevysvětlili a neodhalili veškerý jeho obsah, souvislosti a důsledky. Možná najdeme nejlepší vyjádření tohoto teologického systému, který otevřela Svatyně ve spisech Ellen White.
Pozdější generace ASD zdědily výkladový systém zapouzdřený v doktríně o Svatyni a také nedokončený teologický úkol. Ten dosud nedokončený úkol zahrnuje lepší pochopení, rozšíření, formulaci, vysvětlení a aplikaci teologického systému, který vznikl pochopením Svatyně a pilířů víry.
Zapomínání.
Přesvědčení Ellen White, že „se nemáme čeho bát do budoucna, kromě toho, že bychom zapomněli na způsob, jakým nás Pán vedl, a na to, co nás naučil v naší minulosti,“ GC Bulletin 29. 1. 1893, par. 5 se vztahuje na vizi a teologický systém, který dal vzniknout existenci CASD.
Bylo by možné, že jsme zapomněli na způsob, jakým nás Pán vedl a na to, co nás naučil v naší minulosti? Něco z adventistické teologie nám zůstává, ale s postupem času začala některá vlivná odvětví adventismu pomalu zapomínat na teologický systém, který dal vzniknout hnutí CASD v roce 1863. Zapomínání se nestalo přes noc a ani na štěstí nezasáhlo úplně celou denominaci.
Zamyslíme se stručně nad některými událostmi, které nějak přispěly k zapomínání na adventistický výkladový systém v některých částech adventistické komunity.
1. Přesun důrazu od eschatologie k soteriologii, neboli od pohledu na události doby konce k otázce, jak je člověk spasen.
Přednášky A. T. Jonese a E. J. Wagonera na Generální konferenci v Minneapolis roku 1888 obrátily pozornost ASD od studia proroctví (eschatologie) ke studiu ospravedlnění z víry a zkušenostem spásy (soteriologie).
Zdá se, že E. J. Wagoner byl přesvědčen, že nejvyšší pravdou je nauka o vykoupení člověka a to vůbec neodporuje předchozímu poznání, které ASD měli, což ale mnozí tvrdili. On byl naopak přesvědčen, že toto poznání dodá adventnímu poselství větší moc a přitažlivost. Ellen White sdílela tento názor, když potvrdila, že poselství o ospravedlnění vírou „je skutečným poselstvím třetího anděla.“ R+H 1.4. 1890 Zdá se, že většina adventistů se k tomuto názoru v průběhu let přiklonila.
Nicméně, třicet dva let po Minneapolis, se začal projevovat nový způsob porozumění a propojování křesťanských nauk, nebo doktrín v adventismu. „William Warren Prescott v tehdejší době vůdčí teologická autorita a dřívějších redaktor časopisu Revue (1901–9) se domníval, že tradiční adventistický přístup k věrouce vedl ke zkostnatělému, rozčleněnému systému, který nespojoval věrouku s osobou Ježíše Krista. Aby tento problém napravil, zveřejnil v roce 1920 učebnici nazvanou The Doctrine of Christ – Kristovo učení.
Prescottův záměr v této učebnici pro studenty teologie, jak sám říkal, neměl „vyvinout schéma systematické teologie“, ale chtěl zdůraznit „význam zjevení Krista, jako životní zkušenost.“
Nicméně později ve své knize tvrdí, že „ty velké pravdy o Kristu, totiž Jeho smrt, nanebevzetí, druhý příchod a slavné věčné Království, „patří mezi základy celého systému myšlení a cítění a když se jako takové učí, přerostou do schématu věrouky-doktríny.“
Zjevný rozpor mezi těmito dvěma výroky odhaluje napětí, které existuje mezi raným adventistickým teologickým systémem a klasickým protestantským systémem, který se začal promítat do Prescottova christologického přístupu. Jak uvidíme později, s postupem času začali mnozí jiní adventističtí myslitelé chápat adventistické doktríny z této nové perspektivy.
A. G. Daniells šel ještě o něco dále, než Prescott. Pochopil, že adventističtí kazatelé a laičtí členové potřebují začlenit do svého myšlení a života poselství a zkušenost z roku 1888. Podle Daniellse, bylo ospravedlnění z víry „základní, všeobjímající pravdou“, která „vrhá záplavu světla na ten velký problém týkající se vykoupení ve všech jeho fázích.“
Poté vyjmenoval dvacet dva doktrinálních témat a vysvětlil, že to je ten „velký přehled pravd obsažených v krátké frázi ospravedlnění z víry. Daniells pak dodává, že ta „krátká fráze ‚ospravedlnění z víry, otevírá dveře do všech neocenitelných zásob bohatství a slávy evangelia v Kristu Ježíši, našem Pánu.“ Podle Daniellse tedy nauka o ospravedlnění z víry „otevře našim očím“ celé schéma biblických pravd a jejich vzájemné propojení. A. G. Daniels Christ our Righteousness. – Kristus naše spravedlnost str. 70
Jak můžeme vidět, pro Daniellse hrálo téma ospravedlnění z víry stejnou výkladovou roli, jako pro rané adventisty nauka o Svatyni a pilíře adventismu. Daniells si pravděpodobně neuvědomoval, že jeho názory vnášejí napětí do celkového systému adventistické teologie.
Od roku 1888 tedy v adventismu existovaly souběžně dva výkladové systémy. Díky tomu začal nepostřehnutelný proces „zapomínání“. Neslučitelnost těchto dvou přístupů k teologii se však projevil až téměř o století později.
Posuneme se dále v čase. Všechny tyto problémy byly umocněny tím, že v šedesátých letech minulého století vstoupil adventismus na neprozkoumanou půdu. Výuka a studium Bible se v mnoha ohledech přesunula ze sobotní školy na univerzitu. Jinými slovy řečeno, studium Bible se posunulo z oblasti praxe, tedy služby v terénu, evangelizace a administrativy, do oblasti učenců na univerzitách. Jak ale adventisté vstoupili do vědeckého světa, ve kterém byly konfrontováni s různými obory vědy, a kde se vědecké poznatky nejen učí, ale i vytvářejí, začali narážet na nové otázky. Není divu, že mnohé tyto otázky byly výzvou pro mnohé adventistické učence. K tomu, aby na ně mohli odpovědět, potřebovali mít jednoznačný, uceleně pojatý a jasně formulovaný teologický systém, formulovaný akademickým způsobem. Plnohodnotnou teologickou metodologii. Nejen že takto akademicky formulovaná metodologie neexistovala, ale ještě k tomu měl adventismus dva si konkurující pohledy na teologický systém. Totiž Svatyni a ospravedlnění z víry.
V důsledku toho čelili v tomto období adventističtí učenci nelehkému úkolu. Překonat teologické nejednoznačnosti zděděné z minulosti a nové výzvy, které předkládal akademický svět.
Teologové se pokoušeli řešit otázky pocházející z akademické komunity, aniž by se nejprve zabývali otázkou výkladových předpokladů, které byly běžné v akademickém světě. Někteří se pokusili odpovědět na otázky a dát adventistické teologii smysl z informací, které obdrželi z toho, co se naučili ve svých sborech, nebo církevním školství. Jiní pomalu přizpůsobovali svůj způsob myšlení tomu, na co narazili v akademických kruzích neadventistických universit. Postupně se tedy k těm dvěma již fungujícím přístupům k teologii v adventismu připojil další.
To způsobilo vzrůstající konkurenci k původnímu systému pravd obsažených ve Svatyni, jak to učili naši pionýři. Postupně zapomínala církev víc a víc na systém na kterém byla založena a který je jediný na kterém musí stát.
Adventističtí učenci se čím dál více začali zaměřovat na studium různých témat, jako je chronologie biblických událostí, archeologické nálezy, historické a výkladové otázky atd. Tím se chápání adventistického teologického systému vytrácelo z povědomí novým generacím adventistických učenců. Čím více bylo zanedbáváno studování propojenosti adventistického teologického systému, tak běžní členové církve začali prožívat doktríny církve, jako spolu nesouvisející tvrzení, která mají se zkušeností spásy a posláním církve pramálo společného.
Jako příklad z vlastní zkušenosti uvedu větu, která mi byla řečena ve sboru. Ta přesně vystihuje to, o čem se tady bavíme: „Já nepotřebuji rok 1844 ke svému vztahu s Ježíšem“.
Důraz na praktickou stránku života a činnost církve na úkor teologické reflexe a pokroku uvedl do pohybu proces, který časem způsobil rozpory v názorech a praxi mezi mnohými učenci, kazateli a učiteli. S tou měrou, jak se teologické záležitosti postupně stávaly pro adventisty méně důležitými, vstoupila do církve rozmanitost různých názorů, výkladových principů a jiných teologických systémů, naprosto odlišných od toho, co objevili naši pionýři.
V této atmosféře se dále prohloubilo zapomínání a různé zpochybňování doktríny o Svatyni a její roli jako kompletního systému pravd.
4. Odklonění.
Toto zapomenutí způsobilo mnohé změny v některých částech vedení církve obzvlášť v Severní Americe, Austrálii a Evropě.
Nejednota v adventistickém myšlení a teologii se obzvlášť v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století projevila v knize „Otázky o doktríně“. V mnoha částech církve se prosadil názor, že s mnoha jinými křesťany nás spojují tzv. věčné pravdy, které jsou základem každé teologie, včetně otázky o spáse člověka. My se odlišujeme pouze v názorech na existenci nebeské Svatyně, vyšetřujícího soudu, Ducha proroctví projeveného ve službě a spisech E. G. White a v troj-andělském poselství ve Zjevení 14, které popisuje poslední poselství světu před druhým příchodem Ježíše Krista. Z knihy „otázky o doktríně“ str. 21:
„Je zřejmé, že se Adventisté začali dívat na téma Svatyně jako na jednu z mnoha dalších doktrín a přestali ji vnímat jako základ veškeré adventistické teologie. Jinými slovy přibližně před šedesáti lety si některé kruhy vůdčích osobností CASD začaly myslet, že mezi adventistickou a evangelikální teologií je jen velmi malý rozdíl.
To způsobilo, že pro mnohé členy již CASD nebyla církví ostatku, ve smyslu jediné skutečné viditelné církve na zemi. Místo toho tito lidé chápali adventismus jen jako další evangelikální denominaci. Svatyně a poselství tří andělů již nebylo chápáno jako pilíře, na nichž stál jedinečný systém pravdy, ale byly pouze součástí jiných pravd, které máme společné s jinými protestantskými denominacemi.
Tento vývoj vedl k další teologické krizi v osmdesátých letech minulého století.
Svatyni nahradil nový teologický důraz, totiž nauka o spáse, který začal fungovat jako výkladový systém, ze kterého bylo třeba pochopit všechny ostatní nauky. Problém ale spočívá v tom, že bez nauky o Svatyni „nemáme jako CASD žádné ospravedlnitelné místo v náboženském světě, ani žádné zvláštní denominační poslání a poselství. Jinými slovy, není důvod abychom fungovali jako samostatná církevní entita.
Doktrína o Svatyni ovšem tvoří ucelený systém, ve kterém jsou obsaženy všechny ostatní podstatné pravdy – mravní zákon, sobota, usmíření skrze oběť Ježíše Krista, Jeho zástupná a přímluvná služba jako velekněze v nebeské Svatyni, téma vyšetřujícího soudu, ospravedlnění z víry a posvěcení, druhý příchod, konečná odměna spasených lidí a totální zničení nenapravitelných, zlých lidí, včetně satana a padlých andělů.
Nauka o Svatyni sice nezmizela úplně, ale již není základem na kterém vše stojí. Je jednou z mnoha věroučných témat víry. V praxi začali adventisté jednoznačně dávat důraz na spásu –soteriologii, jako na výkladový systém na kterém budují teologii. Tímto způsobem byla Svatyně, jako adventistický teologický systém, nahrazena spásou. A spása je hlavním výkladovým základem protestantismu.
O deset let později, vyjádřil Desmond Ford toto nahrazení explicitně a teoreticky, čímž se rozpoutala epocha změny paradigmatu – vzorce myšlení v adventistické teologii.
Desmond Ford, adventistický, charismatický učenec, velmi oblíbený u studentů teologie, odborně a šikovně prezentoval své názory, ve kterých odmítl, mimo jiné, nauku o Svatyni.
Jeho odmítnutí padlo v některých odvětvích adventismu na úrodnou půdu. Desmond Ford odstranil základní pilíře víry adventismu a chytře je nahradil důrazem na spásu člověka, podle chápání protestantské teologie.
Čemu tedy adventismus čelil v Glacier View v roce 1980? Tam došlo ke střetu D. Forda s jinými adventistickými teology, kteří mu oponovali. V těch setkáních nešlo pouze o výměnu názorů o tom, jak se má nauka o Svatyni chápat, ale šlo především o celkový posun způsobu myšlení o Svatyni, jako základu teologického systému.
Fordův názor byl, že protestantské chápání tématu ospravedlnění z víry, jehož původcem byl Luther, souzní s Pavlovým učením v dopise Římanům. Z toho pak logicky odvodil, že se to nedá sloučit s adventistickým učením o vyšetřujícím soudu. Protože Ford byl přesvědčen, že „nám adventistům bylo, stejně jako všem ostatním křesťanům, svěřeno hlásání věčného evangelia, tak je nezbytné, aby v naší věrouce nebylo nic, co by nějakým způsobem odporovalo tomuto evangeliu. Věrouka o Svatyni jejíž součástí je vyšetřující soud překážela.
V roce 1982 vydali Desmond a Gillian Fordovi, knihu Adventistická krize duchovní identity. str. 4. „Centrem zemětřesení je však doktrinální téma – evangelium a Svatyně. Že Pavlova spravedlnost z víry je technický termín, jednoduše pro samotné ospravedlnění, že Kristova lidská přirozenost byla duchovně podobná té Adamově před jeho pádem do hříchu, že věřící mají rozsudek Posledního soudu v okamžiku, kdy uvěří, a po celou dobu, dokud věří, a že vyšetřující soud nemá oporu v Písmu, ani datum 1844 – tato odhalení zanechala mnohé zaražené a omráčené, zatímco na jiné, kteří se klaní ve stejných lavicích, měla opačný dopad“.
Tím Ford naplnil proroctví Ellen White o tom, že pilíře adventismu budou nejenom zpochybněny, ale i pozměněny.
EGW Review and Herald, 25. května 1905; Evangelism, 224. „V budoucnu [předpověděla Ellen Whiteová] se objeví podvody všeho druhu a my chceme mít pevnou půdu pod nohama. Chceme mít pevné pilíře pro stavbu. Z toho, co Pán ustanovil, nesmí být odstraněn ani jediný špendlík. Nepřítel přinese falešné teorie, například učení, že Svatyně neexistuje. To je jeden z bodů, v nichž dojde k odklonu od víry. Kde najdeme bezpečí, pokud ne v pravdách, které nám Pán dával posledních padesát let?“.
Hlavním důvodem, proč se Ford cítil nucen zříci se nauky o Svatyni bylo, že to bylo v rozporu s protestantským chápáním spásy člověka. Ostatní důvody, jako že měl problém s adventistickým chápáním událostí doby konce, které bylo založeno na historicko- gramatické výkladové metodě byly druhořadé. Ford přestal akceptovat historicko-gramatickou výkladovou metodu.
D. Ford Adventizmus v krizi str. 95 „Náš tradiční výklad Svatyně z roku 1844 a vyšetřujícího soudu … není založen na jasných didaktických výrocích z Písma, ale na dlouhé řadě domněnek a závěrů – z nichž většina je velmi sporná.“
D. Ford Adventizmus v krizi str. 82 „Biblická věda dnes téměř zcela odmítá přijímat historicko-gramatickou výkladovou metodu apokalyptických proroctví. Ale charakteristické a zvláštní důrazy adventistů, zejména z roku 1844, vycházejí z plného přijetí interpretačních postojů, které téměř všichni ostatní badatelé odmítají.“
To, že Ford výslovně chápal a aplikoval protestantské chápání ospravedlnění z víry jako kompletní teologický systém, vyplývá z jeho dalšího výroku: D. Ford Adventizmus v krizi str. 80 „Když je evangelium milosti pochopeno, pak tato pravda koordinuje všechny ostatní pravdy, včetně takových očividně esoterických záležitostí, jako je proroctví a lidská přirozenost našeho Pána. “
„Vyvozovat, že Kristovo vykupitelské dílo na Kalvárii nebylo dokončeno, ale vyžadovalo další fázi; naznačovat, že zásluhy Spasitelovy krve dosáhly Nejsvětější Svatyně až v roce 1844; naznačovat, že náš Pán po více, než osmnáct století vykonával službu, která odpovídala omezeným výsadám židovské doby před křížem (Žid. 9,6-9); vyvolávat obavy, že věčné spasení člověka spočívá v jakékoli míře na skutcích a nikoli pouze na víře, a že otázka soudu částečně závisí na naléhavosti (spíše než na skutečnosti) křesťanského růstu, znamená ohrozit požehnané evangelium“ (Dan. 8,14 i).
Přestože adventismus oficiálně odsoudil Fordovo odmítnutí učení o Svatyni a historicko-gramatického výkladu proroctví na setkáních v Glacier View v roce 1980, tak si někteří stále myslí, že jeho názory představují skutečný teologický pokrok. Tato skupina adventistů používá „evangelium“ (ospravedlnění z víry chápané à la Luther) jako výkladový systém, skrze který musíme chápat Bibli a stavět naši teologii. Výsledkem uplatňování těchto názorů je celková změna adventistické věrouky a praxe.
Adventisté, kteří používají tento nový výkladový systém k pochopení křesťanského myšlení a učení, jsou přesvědčeni, že to, jak průkopníci pochopili Svatyni bylo chybné, a že by církev měla tuto chybu uznat a napravit ji pro budoucí generace. A tak se mnozí ASD vracejí k protestantismu, zatímco naši průkopníci měli velmi pádné důvody z protestantských denominací odejít. Adventisté, kteří takto smýšlejí vytvořili tzv. evangelikální adventismus. Ačkoli jsou adventisté podle jména a příbuzenství, myšlením a praxí patří k protestantskému společenství. Evangelikální adventismus není organizované společenství, ale způsob teologického myšlení v rámci adventismu. Ti, kteří s tímto způsobem myšlení souzní, obvykle věří, že představují „pravé“ adventistické myšlení, ke kterému by církev měla nakonec dospět. Pravděpodobně tito lidé nikdy nepochopili učení o Svatyni a nepoužívali ho, jako výkladový klíč k pochopení celého systému biblické pravdy. Evangelikální adventismus vede buď k radikální změně adventistické teologie, nebo k jejímu zavržení. Problém s ignorováním, odmítnutím nebo nahrazením nauky o Svatyni však spočívá v tom, že bez nauky o Svatyni nemá CASD „žádné ospravedlnitelné místo v náboženském světě, žádnou výraznou denominační misii a poselství, žádné vysvětlení pro to, aby dnes fungovala jako samostatná církevní entita. Bez Svatyně, jako výkladového systému, zbývá jediný důvod, proč vysvětlovat adventismus světu, a to je důvod kulturní. Není divu, že někteří navrhují, aby se adventismus připojil k ekumenickému hnutí; jiní z církve odcházejí a připojují se k protestantským denominacím.
Tím milí posluchači končím první část zamyšlení o stavu a historii teologického vývoje CASD. Ve druhé části se budeme zabývat dalšími teologickými posuny, jejichž výsledkem je radikální změna adventistické identity. Vždy, když už si člověk myslí, že již nemůže být hůř, tak zjistí, že se mýlí. Satan chodí kolem, jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil. Zdá se, že pro mnohé adventisty tato věta nehraje žádnou roli.
Ať vám Pán žehná.