Díl 3. Co učí Duch proroctví o dokonalosti charakteru

Video záznam

Audio záznam

PDF ke stažení

Díl 3. Co učí Duch proroctví o dokonalosti charakteru

Tajemství Bible – Ladislav Hodač

1. Ellen G. Whiteová a křesťanská dokonalost.

Mezi autory, kteří psali o křesťanské dokonalosti, neznám nikoho, kdo by se tak věrně držel ducha Písma a vykazoval tak hluboké duchovní poznání, jako Ellen G. Whiteová (1827 1915). Ellen G. Whiteová byla velmi pilnou spisovatelkou. Její spisovatelská činnost zahrnuje téměř sedmdesát let jejího aktivního života. Zanechala po sobě dílo obsahující na 120 000 stránek textu. 24 jejích knih bylo vytištěno a přeloženo do mnoha jazyků, další dvě knihy byly v době jejího úmrtí rozpracované v tiskárnách. Napsala rovněž na 4600 článků do různých časopisů a téměř 200 brožur a traktátů na nejrůznější témata. Zanechala po sobě také tisíce stran nezveřejněných rukopisů. Od její smrti v roce 1915 bylo vydáno na padesát dalších knih sestavených z jejích výroků a citátů z jejích děl.

Dílo zaměřené na Ježíše Krista.

Všechno, o čem psala, bylo inspirováno Biblí. Podle ní je Bible jediným kritériem pravdy. Napsala k ní velký čtyřsvazkový komentář, který se zabývá celou Biblí od první knihy Mojžíšovy, až po knihu Zjevení. Tuto řadu doplňuje pátý svazek, který popisuje velký spor mezi silami dobra a silami zla v průběhu dvaceti staletí křesťanské éry. Nejoblíbenějším námětem však pro ni byl Pán Ježíš Kristus. Věnovala mu několik svazků, z nichž nejdůležitější je „Touha věků“ a nejrozšířenější „Cesta ke Kristu“. Tato posledně jmenovaná kniha byla přeložena do více než 120 jazyků a vydána v milionových nákladech. Několik dalších knih věnovala učení Pána Ježíše – nejznámější z nich jsou „Myšlenky z hory blahoslavenství“ a „Kristova podobenství“. Zajímala se o všechno, co se týká duchovního života křesťana, jeho výchovy a jeho zdraví.

Může nám to připadat zvláštní a překvapivé, ale žádnou knihu nevěnovala přímo a cele otázkám křesťanské dokonalosti, nebo dokonalosti křesťanského charakteru. Ve skutečnosti je to však námět, který prolíná celé její dílo. Je to ideál uskutečňovaný Ježíšem Kristem a trvale vyžadovaný od každého Kristova následovníka. Termíny „dokonalost“ a „dokonalý“ se vyskytují v jejích spisech na tisíckrát, slovní spojení „dokonalost charakteru“ přesně 422krát a „křesťanská dokonalost“ 66krát. Z toho vyplývá, že v této studii nemůžeme uvést všechny citáty na dané téma. Pokusím se uvést jen ty nejvýraznější a nejreprezentativnější, a budu přitom co nejvěrněji respektovat terminologii a záměr autorky.

Protože Ellen G. Whiteová věřila v dokonalost, cítila povinnost psát o ní ve všech svých knihách. Soustavně vyzývala své čtenáře, aby o dokonalost usilovali ze všech svých sil, ale aby přitom spoléhali na Boží milost. Dokonalost je pro ni nejen Boží dar a přednost nabízená každému člověku, ale také úžasná možnost nekonečného duchovního růstu, jehož vzorem je dokonalá „míra Kristovy plnosti“. Lidská přirozenost přivedená k dokonalosti Kristova charakteru je pro ni nejúžasnějším projevem Boží moci pro záchranu člověka.

 Dokonalost je relativní.

Je důležité, abychom se na začátku této studie pokusili zjistit, jaký obsah dává Ellen G. Whiteová slovu „dokonalost“. Navzdory několika ne zcela jednoznačně průhledným výrokům, ze kterých někteří lidé vyvodili naprosto mylné závěry, hovoří Ellen Whiteová o dokonalosti, jako o něčem relativním.

Jistě, řada citátů nás vyzývá k dokonalosti, která se zdá být dokonalostí samotného Boha. Jiné výroky prohlašují, že naše dokonalost se má podobat dokonalosti Pána Ježíše, který je naším vzorem. Podobně jako nás Pán Ježíš vyzývá: „Buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Matouš 5:48), sestra Whiteová napsala: „Ideálem křesťanského charakteru je podobnost Kristu.“ (8T 64)-Svědectví pro církev sv.8 str.64.

„Ideálem křesťanského charakteru je podobnost Kristu. Tak, jako byl Boží Syn dokonalý ve svém životě, tak mají být jeho následovníci dokonalí ve svém.“ (DA 310) „Bůh vyžaduje od svých dětí dokonalost.“ (COL 315)

To jsou příklady zcela běžných výroků. Pozorné studium podobných výroků nám však umožní pochopit relativní pojetí dokonalosti, které měla Ellen G. Whiteová na mysli a k němuž nás vyzývá. „Boží povaha je absolutně dokonalým, harmonickým souhrnem všech správných vlastností.“ (COL 330)

I když nám Pán dává „možnost získat tyto vlastnosti“ tím, že napodobujeme dokonalý příklad, budeme vždy pouze jeho napodobením. „Nemůžeme se rovnat vzoru, Bůh nás však nepřijme, jestliže tento vzor nenapodobujeme a pokud se mu nepodobáme úměrně schopnostem, které nám dal.“ (2T 549) Bůh ve skutečnosti od každého člověka požaduje, aby vykonal všechno, co je v jeho možnostech. „Ukládá každému člověku, aby vykonal to nejlepší, co může“, a „ode všech vyžaduje mravní dokonalost.“ (COL 330)

Ellen Whiteová dává výzvě Pána Ježíše, abychom byli dokonalí, jako je dokonalý náš nebeský Otec, velmi relativní smysl. Opakovaně prohlašuje: „Tak jako je Bůh dokonalý ve své oblasti, tak má být člověk dokonalý ve své.“ (MM 112,113; 8T 64; 4T 591; PP 574) V jiných případech se dokonce zdá, že hovoří o dokonalosti úměrné individuálním schopnostem a možnostem jednotlivých lidí: „Se svými omezenými schopnostmi máme být svatí ve své oblasti, jako je Bůh svatý ve své sféře. Úměrně svým schopnostem máme projevovat pravdu, lásku a jedinečnost Božího charakteru. Tak jako pečeť otiskne svůj obraz do vosku, má lidská duše přijmout otisk Ducha svatého a uchovat Kristův obraz.“ (1SM 337)

E. G. Whiteová dává termínu „dokonalost“ řadu různých významů. Předně rozlišuje úroveň dokonalosti jednotlivých částí Božího stvoření. „Dokonalost existuje jak v nejmenších, tak i v největších Božích výtvorech.“ (Ed 114) Existuje také rozdílná úroveň dokonalosti pro jednotlivé lidi. „Všichni (lidé) nedosáhnou stejného rozvoje ani nekonají stejnou práci stejně úspěšně. Bůh nečeká, že yzop dosáhne rozměrů cedru nebo že olivovník bude stejně vysoký jako majestátná palma. Každý by však měl usilovat o tak vysokou úroveň, kterou mu umožňuje dosáhnout spojení lidské síly s Boží.“ (Ed 267) Navíc, pro každého jedince může být postupný růst jeho duchovního života na každé úrovni dokonalý. Podobně jako rostlina může být dokonalá v každém stadiu svého růstu, „náš život může být dokonalý na každém stupni vývoje“ (Ed 106; COL 66).

Dokonalost, o kterou má každý věřící usilovat, je relativní ještě v dalším smyslu, a to díky naší hříšné přirozenosti. Nejenže není možné dosáhnout dokonalosti těla, ale také samotná morální dokonalost je omezena tím, jak jsme žili před svým obrácením, fyzickými, intelektuálními a morálními důsledky dřívějšího života. V tomto smyslu Ellen Whiteová hovoří o lidech, kterým sice Pán odpustil jejich hříchy, ale kteří přesto nesou jizvy, jsou poznamenaní a musí snášet určité následky po celý svůj další život. (3BC 1158; 5T 40,41)

Přestože naše morální dokonalost může být velmi relativní, „všichni, kdo chtějí spolupracovat s Bohem, musí toužit po dokonalosti těla i ducha“ (COL 330). „I když nemůžeme dosáhnout tělesné dokonalosti, můžeme usilovat o křesťanskou dokonalost duše.“ (2SM 32) Bůh to od nás vyžaduje. Ale i v tomto případě je nutné upřesnění: i tato křesťanská dokonalost duše je relativní a závislá na Božím zásahu. „Nejsme závislí na tom, co může vykonat člověk, ale na tom, co může vykonat pro člověka Bůh prostřednictvím Ježíše Krista.“ (2SM 32)

Mravní dokonalost, o které se Ellen Whiteová tak často zmiňuje ve svých spisech, vysvětluje slovní spojení, které sama často používá: „dokonalost křesťanského charakteru“.

Dokonalost křesťanského charakteru.

„Nepožaduje snad Pán od vykoupených dokonalost? Vyžaduje dokonalost, pokud jde o formování charakteru.“ (5BC 1085) Jedná se tedy o dokonalost přesně vymezenou, která není ničím menším, než jasným požadavkem. „Bůh přijímá jen lidi, kteří jsou odhodláni dosáhnout vysokého cíle. Ukládá každému člověku, aby vykonal to nejlepší, co může. Od všech vyžaduje mravní dokonalost. Nemáme snižovat měřítko spravedlnosti, abychom je přizpůsobili svým zděděným nebo vypěstovaným sklonům ke zlému. Musíme pochopit, že nedokonalost povahy je hřích.“ (COL 330)

Na rozvoji křesťanského charakteru závisí náš křesťanský život i život věčný. „Výsledkem života je charakter, a právě on určuje náš úděl, jak pro tento život, tak pro život věčný.“ (Ed 109) Je to zároveň „výsledek“, nebo „žeň“ našeho života (Ed 109) a zároveň „povolení ke vstupu do věčnosti“ (Ed 19). Neexistuje nic důležitějšího, než formování charakteru a nic, „co by mělo před Bohem větší hodnotu“. „Nejlepší výtvory lidských schopností neobsahují krásu, která by snesla srovnání s krásou charakteru.“ (Ed 249) Tomuto předmětu věnoval Pán Ježíš také to nejpodstatnější ve svém učení. „Neřekl nic, co by uspokojovalo zvědavost nebo povzbuzovalo sobecké ambice. Nezabýval se abstraktními teoriemi, ale tím, co je podstatné pro rozvoj charakteru, co rozšíří schopnost člověka poznávat Boha, co zvětší jeho možnosti konat dobro.“ (Ed 81)

Na základě uvedeného můžeme pochopit, proč je „budování charakteru nejdůležitějším úkolem, který byl lidem svěřen“ a proč „nebylo usilovné studium tohoto předmětu nikdy tak důležité, jako dnes“ (Ed 225). „Pravá výchova“ zcela určitě „nepřehlíží hodnotu vědeckého poznání, nebo literárních znalostí. Více než informace však cení sílu, více než sílu dobrotu, a charakter více než intelektuální poznání. Svět potřebuje ještě více než lidi velkého intelektu lidi vznešeného charakteru.“ (Ed 225)

„Taková povaha však není výsledkem náhody, není dána zvláštními dary či schopnostmi, které poskytuje Boží prozřetelnost. Vznešená povaha je výsledkem sebekázně, podřízení nižší přirozenosti vyšší – odevzdání sebe sama pro službu lásky Bohu a lidem.“ (Ed 57) Je to navíc výsledek trpělivého a vytrvalého úsilí. „Zdokonalování charakteru je celoživotní dílo. Nedosáhnou ho lidé, kteří nejsou ochotni o něj zápasit způsobem, který stanovil Bůh – pomalým, usilovným postupem. Nemůžeme si dovolit v této oblasti chybovat, každý den musíme růst v Kristu, který je naše živá hlava.“ (5T 500)

Navíc, „Pán Ježíš nám netvrdí, že je snadné získat dokonalou povahu. Vznešenou a ušlechtilou povahu nikdo nezdědí. Nezískáme ji náhodou. Šlechetnou povahu získáme osobním úsilím, přijímáním zásluh a Kristovy milosti. Bůh dává nadání a rozumové schopnosti, ale my si vytváříme povahu. Vytváříme ji tvrdým, usilovným bojem s vlastním já. Musíme zápasit proti zděděným sklonům ke zlu. Musíme být přísní sami na sebe a nesmíme nechat ani jediný povahový rys bez povšimnutí.“ (COL 331).

Dílo Boží milosti.

I když je dokonalost charakteru do značné míry „výsledkem našeho osobního úsilí“ (RH 26. 8. 1884), není o nic méně výsledkem působení Boží milosti. Dokonalost charakteru je ve skutečnosti výsledkem úzké spolupráce mezi člověkem a Bohem. Prostřednictvím Ježíše Krista dává Bůh člověku schopnost uskutečnit úžasný ideál dokonalosti křesťanského charakteru. Proto také (Pán) očekává od nás dokonalost, jakou Kristus projevil ve své lidské přirozenosti“ (CG 477).

„V úsilí o dosažení Božího ideálu se křesťan nesmí ničeho bát. Pán zaslíbil všem mravní a duchovní dokonalost v milosti a síle Ježíše Krista.“ (AA 478) „Vzhledem k světlu pravdy, které máme, nemůžeme ani na chvíli omlouvat to, že dosahujeme nízké (duchovní) úrovně. Jako Kristovi spolupracovníci máme přednost podílet se na jeho utrpení. Máme sledovat jeho život, studovat jeho charakter a napodobovat jeho příklad. Musíme být takoví, jaký byl Pán Ježíš ve svém dokonalém lidství, protože si musíme vypěstovat charakter pro věčnost.“ (TM 173)

„Nejsme ještě dokonalí, ale máme možnost se osvobodit z pout svého sobectví a hříchu a kráčet k dokonalosti. Velké možnosti, vysoký a svatý cíl mají na dosah všichni lidé.“ (AA 565) „Musíme soustavně usilovat a soustavně postupovat vpřed a výš k dokonalosti charakteru.“ (8T 64) „Boží království nepřichází s vnější okázalostí. Přichází prostřednictvím tichého inspirovaného slova, prostřednictvím působení Ducha svatého v nitru člověka, ve společenství s Pánem, který je život. Největší projev jeho moci můžeme pozorovat v lidské přirozenosti přivedené k dokonalosti Kristova charakteru.“ (7T 143) „Členové církve by už déle neměli zůstat lhostejní, pokud jde o utváření správného charakteru. Mají se vystavit vlivu Ducha svatého a vytvářet povahu, která se bude podobat Božímu charakteru.“ (8T 86)

„Každý může v rámci svých možností dosáhnout dokonalosti křesťanské povahy. Kristova oběť umožnila každému věřícímu, aby získal všechno, co je potřeba k zbožnému životu. Bůh nás vyzývá, abychom dosáhli dokonalosti, a představuje nám vzor Kristova charakteru. V lidské přirozenosti, zdokonalené životem soustavného odpírání zlu, nám Spasitel ukázal, že spoluprací s Bohem mohou lidé v tomto životě dosáhnout dokonalosti charakteru. Bůh nás takto ujišťuje, že i my můžeme získat úplné vítězství.“ (AA 531)

2. Možnost zdokonalování – přednost člověka.

Chceme-li dobře porozumět tomu, co Ellen G. Whiteová napsala o dokonalosti křesťanského charakteru, musíme zdůraznit, co považuje za základní vlastnost lidské povahy – totiž možnost zdokonalování. V tomto smyslu, ještě výrazněji, než v jiných významech, dokonalost není absolutní hodnota, dosažení určité úrovně, plnost, kterou do člověka na počátku vložil Stvořitel, ale spíše možnost neomezeného rozvoje a růstu, kterou nevyčerpáme ani na věčnosti.

Bůh jistě stvořil člověka jako dokonalou bytost, stejně dokonalou, jako všechno ostatní. Dokonalost člověka se však liší od dokonalosti ostatního stvoření právě možností dalšího neomezeného růstu a rozvoje, kterou nemá ani neživá příroda, ani zvířata. Tato vlastnost je typicky lidská, je to přednost bytosti stvořené k Božímu obrazu.

Tato přednost s sebou nesla ovšem také možnost pádu do hříchu. Bůh mohl jistě stvořit člověka jinak, než ke svému obrazu – a našim prarodičům nemusel dát možnost, aby mu byli neposlušní. „Bůh je mohl stvořit bez možnosti přestoupit jeho požadavky. V tomto případě by však neměli ani možnost rozvíjet svůj charakter. Jejich služba by nebyla dobrovolná, ale vynucená. Proto jim Bůh dal možnost volby – možnost přijmout, nebo odmítnout poslušnost.“ (Ed 23)

Mohli bychom tedy shrnout: dokonalost člověka spočívá v možnosti neomezeného rozvoje charakteru, který umožňuje pouze svobodné podřízení se Božímu zákonu. „Vynucená podřízenost by bránila jakémukoli skutečnému rozvoji mysli a charakteru a udělala by z člověka pouhý automat. To není záměr Stvořitele. Bůh si přeje, aby člověk, koruna jeho stvořitelského díla, dosáhl co nejvyššího rozvoje.“ (SC 43.44)

V zahradě Eden Bůh vytvořil pro Adama a Evu takové prostředí, které dokonale zajišťovalo jejich další tělesný, duševní i duchovní růst a rozvoj. „Bůh jim svěřil užitečné zaměstnání jako požehnání, aby posilovalo jejich tělo, rozvíjelo mysl a utvářelo jejich povahu.“ (Ed 21) Kdyby se naši prarodiče věrně řídili Božími nařízeními, „byli by schopni po celé věky stále plněji odrážet světlo poznání jeho slávy“ (Ed 22). Vždyť Bůh stvořením člověka ke svému obrazu sledoval, aby – „čím déle bude člověk žít, stále plněji projevoval tento obraz – aby z něho stále více vyzařovala sláva Stvořitele… Neposlušnost však tento záměr zmařila.“ (Ed 15)

Podvod pokušitele spočíval vlastně v jeho snaze přesvědčit člověka, že „se Bůh snaží zabránit člověku, aby dosáhl vyššího rozvoje a našel větší štěstí“ (Ed 24). Právě přestoupením Božího řádu člověk do značné míry znehodnotil svou největší přednost, možnost stále se rozvíjet, příležitost neomezeně se zdokonalovat. „Směs dobra a zla vnesla do lidské mysli zmatek, ochromila jeho duševní a duchovní schopnosti.“ (Ed 25) Aby se mohl uskutečnit původní záměr, který Bůh sledoval stvořením člověka, začal uskutečňovat plán záchrany člověka, který měl „obnovit v člověku obraz jeho Stvořitele, přivést jej zpět k dokonalosti, s níž byl stvořen, umožnit rozvoj jeho těla, ducha i duše“ (Ed 15.16).

Možnost neomezeného rozvoje.

„Boží ideál pro jeho děti je vyšší, než kam může dosáhnout lidské myšlení. Cílem, kterého mají dosáhnout, je zbožnost – podobnost Bohu.“ (Ed 18) Tady se ovšem musíme vyvarovat základního omylu: stanovený cíl nikdy nemůžeme plně uskutečnit v tomto životě, Boží ideál však před námi otevírá „stezku neomezeného rozvoje“ (Ed 18). Pro člověka, který přijal od Pána moc stát se Božím dítětem, začal nový život. A život se projevuje růstem. „Růst rostliny znázorňuje rozvoj charakteru. Bez růstu není život. Rostlina musí buď růst, nebo zahynout. Jak tiše, nepozorovaně, ale vytrvale roste rostlina, tak se má také rozvíjet lidský charakter. V každém stadiu rozvoje našeho života může být dokonalý. Pokud plníme záměr, který s námi Bůh má, budeme se stále rozvíjet.“ (Ed 105.106)

Správně pochopená dokonalost označuje tedy jak úroveň, které dosáhl opravdový křesťan, tak také cíl, kterého má dosáhnout v budoucnu. To je přesně stav následovníků Pána Ježíše, o nichž apoštol Pavel prohlásil, že jsou dokonalí, aniž dosáhli konečné dokonalosti. To vysvětluje také výrok: „I ten nejdokonalejší křesťan může stále růst v poznání a Boží lásce.“ (1T 340). Díky lidské schopnosti stále se zdokonalovat „můžeme každý den pokročit ve zdokonalování křesťanského charakteru“ (GW 274). Tato schopnost neomezeného rozvoje není jen předností člověka, je zároveň základní potřebou lidské přirozenosti. Je to natolik potřeba křesťanského charakteru, že si Ellen Whiteová neumí představit věčný život vykoupených bez možnosti neomezeného zdokonalování.

„V Božím království pak poznáme, co jsme mohli získat již zde na zemi, kdybychom přijali nabízené světlo a chtěli je pochopit. Vykoupení budou po celou věčnost přemýšlet a hovořit o svém spasení. Pochopí pravdy, které chtěl Kristus vštípit již svým učedníkům, ale chyběla jim víra, aby je mohli přijmout. Vykoupení budou stále objevovat nové pohledy na dokonalost a slávu Ježíše Krista. Po nekonečné věky bude nebeský Hospodář vynášet ze svého pokladu nové i staré věci.“ (COL 134).

„Lidé, kteří poslouchají naučení nebeského Mistra, jdou stále kupředu v moudrosti, v očišťování a zušlechťování svého nitra, a tím se připravují pro přijetí do vyšší školy, v níž bude rozvoj pokračovat po celou věčnost… Přebývat v domově vykoupených, nenést na svém těle, duchu a duši temné stopy hříchu a jeho zlořečenství, ale dokonalou podobu našeho Stvořitele, a po nekonečné věky růst v moudrosti, poznání a svatosti, stále objevovat nové myšlenkové oblasti, stále objevovat nové zázraky a nové projevy slávy, stále rozvíjet svou schopnost poznávat, radovat se a milovat a vědět, že před sebou máme stále ještě nekonečnou radost, lásku a moudrost – to je cíl, k němuž směřuje křesťanská naděje.“ (CT 51.55)

„Léta věčnosti, jak poplynou, budou přinášet stále bohatší a stále slavnější poznání Boha a Ježíše Krista. Jak se bude rozšiřovat poznání, poroste láska, úcta a štěstí. Čím více budou lidé poznávat Boha, tím více budou obdivovat jeho charakter.“ (GC 678)

„Kdybychom mohli plně pochopit Boha a jeho slovo, nemohli bychom objevit už nic dalšího v oblasti víry, nemohli bychom růst v poznání a dále se rozvíjet. Bůh by už nebyl svrchovaný a člověk by už dále nerostl. Díky Bohu, že tomu tak není. Protože Bůh je nekonečný a v něm jsou obsaženy všechny poklady moudrosti, můžeme po celou věčnost bádat, stále studovat a přesto nikdy nevyčerpáme bohatství jeho moudrosti, dobroty a moci.“ (Ed 172) „Charakter formovaný podle Božího vzoru je jediný poklad, který si můžeme přenést z toho světa do světa budoucího. Lidé, kteří se nechají Kristem učit na tomto světě, přenesou všechny výsledky Božího působení s sebou do nebeského domova. I v nebi budeme neustále růst. Jak důležité je tedy rozvíjet svůj charakter už v tomto životě!“ (MYP 100,101).

„Netušená odměna pro ty, kdo konají dobro, nebeská radost, společnost andělů, společenství a láska Boha a jeho Syna, zušlechťování a rozvoj všech našich schopností po celou věčnost – nejsou to silné pohnutky a povzbuzení, které nás vedou k tomu, abychom z lásky zasvětili své srdce plně službě našemu Tvůrci a Vykupiteli?“ (SC 21) „‚Kristus ve vás, ta naděje na slávu.‘ (Koloským 1:27) Poznání tohoto tajemství poskytuje klíč k poznání všech ostatních. Otevírá lidskému srdci poklady vesmíru, možnost nekonečného rozvoje.“ (Ed 172)

Toto jasně formulované pojetí, že člověk na této zemi i vykoupení po celou věčnost mají možnost stále růst a zdokonalovat se, naprosto vylučuje myšlenku absolutní dokonalosti člověka. Absolutní dokonalost můžeme hledat jen v Bohu a Ježíši Kristu, který je dokonalým „výrazem Boží povahy“. Naše podobnost nebeskému vzoru může být pouze obrazem, který se neustále obnovuje, jestliže „přemýšlíme o dokonalosti jeho charakteru“ (Ed 18). Jedinou absolutní dokonalost člověka musíme hledat v možnosti neustálého růstu k dokonalosti, která člověka vždycky bude přesahovat, protože je to Boží dokonalost.

Všechno, co lze říct o lidské dokonalosti, bude tedy nutně vždy relativní. Proto je užitečné vždy znovu připomínat, že všechno, co Ellen Whiteová napsala o dokonalosti, musíme chápat v tomto základním smyslu. To platí zvláště o všem, co bylo řečeno a napsáno o dokonalosti, které má dosáhnout poslední generace před příchodem Pána Ježíše.

Dokonalost charakteru, cíl života.

Při četbě knih Ellen Whiteové si musíme velmi brzy povšimnout, že celá její etika se soustřeďuje na problém morální dokonalosti, ke které musí dospět každý křesťan, nechce-li pro sebe znehodnotit výsledek výkupné oběti Ježíše Krista. Tato morální dokonalost se projevuje charakterem. To samozřejmě vysvětluje důležitost, kterou přikládá dokonalosti charakteru. Tím, že nám soustavně připomíná toto hledisko problému dokonalosti, chce Ellen Whiteová jistě zaměřit naši pozornost na to, čím bychom se měli zabývat nejvíce.

Člověk jednoduše nemůže dosáhnout jinou dokonalost, než dokonalost charakteru. Ta podmiňuje jakoukoli jinou dokonalost, a v prvé řadě dokonalost „těla“. Bez proměny charakteru, bez znovuzrození celé lidské bytosti, nemáme naději, že bychom mohli být vzkříšeni spolu s Božími dětmi. Nikdo „neuvidí Boha“ – nemůže žít v jeho přítomnosti – nebude-li dříve posvěcen. „Když se zjeví Ježíš Kristus, naše pomíjející těla budou proměněna a přetvořena k podobě jeho oslaveného těla, avšak naše zlá povaha tím nebude posvěcena.“ (OHC 278) V tomto životě musíme usilovat o dokonalost křesťanského charakteru.

Vědomí, jak je tento úkol důležitý a nezbytný, vysvětluje, proč se Ellen Whiteová tak často a tak naléhavě k tomuto předmětu vrací. Nutnost dosáhnout posvěcení celé lidské bytosti až k dokonalosti je pravda, se kterou se setkáváme téměř na každé stránce jejích spisů. V poznámkách ke druhé epištole apoštola Petra říká výslovně, že záměrem apoštola je ukázat nám „Boží plán pro rozvoj křesťanského charakteru“ (AA 529).

„Bůh povolává svůj lid k slávě a ctnosti a tyto vlastnosti se projeví v životě všech, kdo jsou s ním opravdu spojeni. Získali podíl na nebeském daru a mají spět k dokonalosti a ‚Boží moc (je) skrze víru střeží ke spáse‘. (1. List Petrův 1:5) K Boží slávě patří to, že svým dětem dává své ctnosti. Přeje si sledovat, jak muži i ženy dosahují nejvyšší úrovně. Když se vírou chopí moci Ježíše Krista, když se dovolávají jeho neselhávajících zaslíbení a přivlastňují si je, když s vytrvalostí, kterou nelze odmítnout, žádají o moc Ducha svatého, Pán je učiní dokonalými v Kristu.“ (AA 530)

Je to naprosto jisté, proto „nikdo nemusí prožít zklamání v úsilí dosáhnout dokonalosti křesťanského charakteru ve svých podmínkách. Svou obětí Pán Ježíš umožnil věřícímu získat všechno, co potřebuje k životu a zbožnosti. Bůh nás vyzývá, abychom dosáhli dokonalosti, a staví před nás příklad Kristova charakteru. V lidské přirozenosti zdokonalené životem soustavného odpírání zlému Spasitel ukázal, že spoluprací s Bohem mohou lidé v tomto životě dosáhnout dokonalosti charakteru. Bůh nás tím ujišťuje, že i my můžeme dosáhnout úplného vítězství.“ (AA 531)

„Před věřícím se otevírá úžasná možnost být jako Kristus, naplňovat všechny zásady Božího zákona.“ (AA 532) Samozřejmě, „satan prohlašoval, že člověk nedokáže zachovávat Boží přikázání. A opravdu, ve vlastní síle je zachovávat nedokážeme. Kristus však přišel jako člověk a dokázal, že spojí-li se člověk s Bohem, může zachovávat každé Boží přikázání. ‚Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.‘ Nejde o lidskou, ale o Boží moc. Jestliže přijmeme Krista, přijmeme také sílu žít jako on.“ (COL 315)

Proto také „Bůh požaduje od svých dětí dokonalost. Zákon představuje Boží charakter a je měřítkem lidských povah. Bůh seznamuje všechny s tímto věčným měřítkem, aby se nikdo nemýlil, jaký druh lidí chce mít ve svém království. Pozemský život Ježíše Krista nám dává dokonalý příklad naplnění Božího zákona. Když se Kristovi následovníci budou povahou podobat Pánu Ježíši, budou také zachovávat Boží přikázání.“ (COL 315)

„Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat své povolání a vyvolení. Budete-li to činit, nikdy neklopýtnete. Tak se vám široce otevře přístup do věčného království našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jak vzácné ujištění! Věřící, který vírou spěje k výšinám křesťanské dokonalosti, má před sebou slavnou naději.“ (AA 533)

Dokonalost věřících v době druhého příchodu Ježíše Krista.

Nakonec je tu ještě další důvod, proč Ellen Whiteová věnuje takovou pozornost dokonalosti charakteru. Pro věřící poslední generace, pro ty, kdo se dožijí druhého příchodu Ježíše Krista, je dokonalost křesťanského charakteru ještě důležitější. „Život a charakter Enocha, který dosáhl takové svatosti, že jej Pán vzal do nebe, aniž musel prožít smrt, představuje, jak má vypadat život a charakter všech, kdo chtějí být jako Enoch proměněni, až Ježíš Kristus přijde znovu.“ (OHC 278)

Od svých „Prvních spisů“ (Early Writings) E. G. Whiteová vážně prohlašovala: „Viděla jsem, že podíl na ‚rozvlažení‘ nebude mít nikdo, kdo nezvítězil nad každým nedostatkem, nad pýchou, sobectvím, láskou ke světu, nad každým špatným slovem a špatným činem.“ (EW 71) Taková změna se jistě projeví „v povaze, ve zvycích, v jednání“, vždyť „povaha se neprojevuje příležitostnými dobrými skutky nebo občasnými zlými činy, ale každodenním projevem a jednáním“ (SC 57.58). To proto, že „jediný nesprávný povahový rys, jediné hříšné přání, na kterém umíněně lpíme, nakonec znehodnotí celou sílu evangelia“ (SC 34). Je tedy nezbytné dosáhnout úplného vítězství nad svými nedostatky.

Právě proto – dříve než ukončí své dílo na zemi a v lidských srdcích – sešle Bůh „pozdní déšť“, který má umožnit, aby zaseté semeno dozrálo ke žni. Tento dar navíc, který Pán dá svým dětem v poslední generaci, dokončí formování charakteru těch, kteří se odpovědně připravovali na Kristův příchod. „Mocí Ducha svatého má být v charakteru zdokonalen morální Boží obraz. Máme být plně proměněni k podobě Ježíše Krista. Pozdní déšť, dozrání žně světa, představuje duchovní milost, která připraví církev na příchod Syna člověka.“ (TM 506)

„Nyní je doba, kdy se máme připravit. Boží pečeť nebude nikdy vložena na čelo nečistého muže nebo ženy, nikdy nebude vložena na čelo člověka, který je ctižádostivý a miluje svět. Nebude nikdy vložena na čelo člověka, který má lživý jazyk a záludné srdce. Všichni, kdo obdrží pečeť, musí být před Bohem bez poskvrny, jsou to kandidáti nebes.“ „Když bude dán příkaz a bude vkládána pečeť (na čela lidí), jejich charakter zůstane čistý a bez poskvrny pro věčnost.“ (5T 216)

S vědomím povinnosti, která je na nás vložena, že máme uskutečnit křesťanský ideál, si musíme klást otázky jako: „Usilujeme z celé své síly, abychom dosáhli úrovně mužů a žen v Kristu? Hledáme jeho plnost, snažíme se stále dosáhnout metu, kterou nám představil – dokonalost jeho charakteru? Když Boží lid dosáhne této mety, obdrží na čelo Boží pečeť. Naplnění Duchem budou dokonalí v Kristu a anděl pořizující záznamy prohlásí: ‚Dokonáno jest‘. (6BC 1118)

V knize „Vítězství Boží lásky“ (Great Controversy) nacházíme následující upřesnění: „Až se Kristus přestane přimlouvat za lidstvo v nebeské svatyni, budou muset lidé žijící na zemi stát před tváří svatého Boha bez prostředníka. Jejich šat musí být bez poskvrny, jejich povaha musí být očištěna od hříchu krví Pána Ježíše. Prostřednictvím Boží milosti a vlastním vytrvalým úsilím musí zvítězit v boji se zlem. Zatímco v nebi probíhá vyšetřující soud a vyznané hříchy věřících jsou odstraňovány ze svatyně, musí Boží lid na zemi vykonat zvláštní dílo očištění, odstranění hříchu… Až bude toto dílo dokončeno, budou Kristovi následovníci připraveni na příchod svého Pána.“ (GC 425)

Ve skutečnosti „Pán Ježíš nepřijde, aby nás očistil od hříchu, aby odstranil vady našeho charakteru nebo aby uzdravil choroby našeho temperamentu a našich nálad. Jestliže jeho dílo pro nás nemá být zbytečné, pak musí být vykonáno už dříve. Až Pán přijde, lidé, kteří byli svatí, budou svatí stále. Ti, kdo uchovali své tělo a svého ducha ve svatosti, v posvěcení a ve cti, zakusí pak závěrečný dotek nesmrtelnosti… Pak už pro ně nebude vykonáno nic, co by odstranilo jejich nedostatky a dalo jim svatý charakter. Ten, kdo je očišťuje, pak už nebude pokračovat ve svém díle a nebude odstraňovat jejich hříchy a nedostatky. To všechno musí být vykonáno v hodinách zkoušky. Toto dílo musí být vykonáno pro nás právě nyní.“ (2T 355)

„Nebeskou povahu musíme získat zde na zemi, jinak ji nezískáme nikdy.“ (2T 267) „Smrt přináší zánik těla, nezpůsobí však žádnou změnu našeho charakteru. Ani příchod Ježíše Krista nezmění náš charakter, pouze jej uchová v daném stavu provždy, bez možnosti jakékoli změny.“ (5T 466) „Chceš-li být svatým v nebesích, musíš být nejdříve svatým na zemi. Rysy charakteru, které jsi pěstoval během života, se nezmění smrtí nebo vzkříšením. Z hrobu povstaneš se stejnými sklony, jaké jsi projevoval v domově i ve společnosti. Ježíš Kristus nezmění náš charakter při svém příchodu. Proces proměny charakteru se musí odehrát nyní. Náš každodenní život rozhoduje o našem věčném údělu.“ (AH 16)

„Nyní, kdy náš Velekněz koná dílo smíření za nás, musíme usilovat o dokonalost v Kristu. Náš Spasitel se ani myšlenkou nepoddal moci pokušení. Satan hledá v lidských srdcích slabá místa, která může využít. Když někdo pěstuje hříšnou náklonnost, satan ji zužitkuje pro svá pokušení. Pán Ježíš však řekl: ‚…přichází vládce tohoto světa. Proti mně nic nezmůže.‘ (Jan 14:30) Satan nedokázal najít na Božím Synu nic, čím by nad ním mohl zvítězit. Boží Syn zachovával přikázání svého Otce a nebylo v něm hříchu, kterého by satan mohl využít ve svůj prospěch. V takovém stavu musí být lidé, kteří chtějí obstát v době soužení.“ (GC 623)

Kdo obstojí?

Mohli bychom uvést ještě mnoho dalších citátů, které nás vyzývají k „soustavnému postupu vpřed a vzhůru, k dokonalosti charakteru“ (8T 64). Ellen Whiteová představuje soustavně křesťanský život jako „trvalý postup vpřed“ (8T 86), jehož cílem není nic menšího, než dokonalý křesťanský charakter podobný charakteru Ježíše Krista. Tuto pravdu křesťané obvykle nechápali, je však nezbytné, aby na ni nezapomínali příslušníci poslední generace. Od lidí, kteří budou mít přednost prožívat poslední hodiny dějin tohoto světa a nikdy neokusit smrt, se vyžaduje dokonalost charakteru a plně posvěcený život. „Nebuď v omylu. Bohu se nikdo nebude posmívat. Jedině svatost tě může připravit pro nebesa. Pouze upřímná a prožívaná zbožnost ti může dát čistý a vznešený charakter a uschopní tě vstoupit do přítomnosti Boha, který přebývá v nepřístupném světle.“ (2T 267) (Matouš 5:8) „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“

Tak vysoký ideál a tak kategorické požadavky dávají šanci jen málokomu. Kdo obstojí, kdo na to stačí? Kdo si to o sobě dovolí tvrdit? Zůstaneme-li pouze u toho, že si ukážeme, jak vysoký je křesťanský ideál, jistě to mnohé zmalomyslní. To se stane pokaždé, když spolu s ideálem nepředstavujeme také, a ještě výrazněji, úžasnou milost Pána Ježíše. Nemylme se, „nemáme v sobě nic, čím bychom se mohli chlubit. Nemáme důvod k sebevyvyšování. Naším jediným důvodem k naději je Kristova spravedlnost, která je nám připočtena a kterou přináší Duch svatý, který působí v nás a naším prostřednictvím.“ (SC 63)

Jestliže je důležité, abychom získali dokonalost Kristova charakteru proto, abychom mohli předstoupit před Boha, pak je také nezbytné, aby nás Pán Ježíš „oděl“ svým charakterem, svou spravedlností a dokonalostí. Jedině on může dovést k dokonalosti dílo, které v našem srdci započal, pokud o to stojíme. „Ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.“ (List Filipským 1:6)

3. Dokonalost charakteru je možná jen v Ježíši Kristu.

Příliš často se hovoří o dokonalosti charakteru a nezbytnosti dosáhnout takové úrovně v tomto životě dříve, než skončí doba milosti, jako o díle, které musíme vykonat my sami. Jistě musíme usilovat o své spasení „s bázní a chvěním“, jak říká apoštol Pavel, nesmíme však přitom nikdy zapomenout, že „je to Bůh, který ve vás působí, že chcete i činíte, co se mu líbí“ (List Filipským 2:12.13). „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar; není z vašich skutků, takže se nikdo nemůže chlubit.“ (List Efeským 2:8.9)

Tuto základní pravdu Ellen Whiteová zdůrazňovala více, než kdokoli jiný. Některé její výroky vytržené z kontextu mohou působit dojmem, že hlásala spasení ze skutků; a co by bylo ještě mnohonásobně závažnější: mohly by vést některé lidi k zoufalství, protože by poznali, že nejsou schopni naplnit ideál křesťanského života. Jiné by mohly vést k odporné pýše samospravedlivých lidí. Ve skutečnosti E. G. Whiteová nepsala ani jednou o dokonalosti křesťanského charakteru, aniž by se při tom nezmínila, že Ježíš Kristus je jedinou cestou, jak můžeme této dokonalosti dosáhnout. Pozorné sledování již uvedených citátů z jejích děl by mohlo stačit jako dostatečný doklad, chtěl bych to však ilustrovat ještě dalšími výroky.

Přemýšlení o charakteru Ježíše Krista.

„Kromě něj (Boha) není žádný jiný zdroj dokonalosti charakteru.“ (SC 21) Jedině přemýšlením o povaze Pána Ježíše dochází k žádoucí proměně našeho charakteru. „Tak, jako se květina obrací ke slunci, aby jí jeho zářivé paprsky dopomohly k zdokonalení krásy a souměrnosti, tak se máme obracet ke Slunci spravedlnosti, aby na nás zářilo nebeské světlo a náš charakter se mohl rozvíjet podle vzoru Ježíše Krista.“ (SC 68) Napodobováním se „krása Kristovy povahy projeví v jeho následovnících“ (SC 59).

Prvním krokem k dokonalosti je tedy krok k Ježíši Kristu. „Nemáš se tedy dívat na sebe, zabývat se sebou, dívej se na Krista. Přemýšlej o jeho lásce, o jeho kráse, o dokonalosti jeho charakteru. Kristus v sebezapření, Kristus v pokoření, Kristus v čistotě a svatosti, Kristus ve své nevýslovné lásce – o tom bychom měli přemýšlet a tím se zabývat. Proměněn podle jeho vzoru máš být tím, že ho miluješ, že ho napodobuješ, a tím, že jsi na něm plně závislý.“ (SC 70.71)

To je podmínka, na které všechno závisí. „Měli bychom uvažovat o charakteru našeho drahého Vykupitele a Prostředníka… Při uvažování o dokonalosti Spasitele zatoužíme po tom, abychom byli úplně přetvořeni a obnoveni podle vzoru jeho čistoty. Budeme niterně hladovět a žíznit po tom, abychom se stali takovými, jaký je Pán, kterého uctíváme.“ (SC 89) Navíc, nakolik v nás milost Ježíše Krista uskuteční proměnu, budeme stále více obdivovat charakter našeho nebeského Vzoru. (Křesťan) sleduje jakoby v zrcadle slávu Páně a je proměňován od slávy k slávě, až se podobá tomu, koho uctívá.“ (AA 559)

Tímto způsobem, jakýmsi „přenosem“, se v nás vytváří charakter Ježíše Krista. Proměnu podobnou té, kterou můžeme sledovat v životě apoštola Jana, může prožít každý. „Jeho vznětlivá a ctižádostivá povaha se poddala proměňující moci Ježíše Krista. Oživující vliv Ducha svatého proměnil jeho srdce. Moc Kristovy lásky způsobila naprostou změnu jeho povahy. To je zaručený výsledek spojení s Kristem. Přebývá-li Kristus v srdci, změní se celá povaha.“ (SC 73)

„Člověk může mít v povaze výrazné nedostatky, když se však stane opravdovým učedníkem Ježíše Krista, moc Boží milosti jej přetváří a posvěcuje.“ (AA 559) „Vírou v Ježíše Krista může být doplněn každý nedostatek charakteru, očištěna každá nečistota, napravena každá chyba a rozvinuta každá schopnost.“ (Ed 257) Boží láska má velkou moc, „mění povahu, ovládá pohnutky, řídí náklonnosti, překonává nepřátelství a zušlechťuje city.“ (SC 59) „Působí-li v tobě Kristus, budeš projevovat téhož ducha a konat tytéž dobré skutky – skutky spravedlnosti a poslušnosti.“ (SC 63)

„Vírou může být odstraněna každá povahová vada, očištěna každá poskvrna, napravena každá chyba a rozvinuta každá schopnost.“ (AA 564) „Vaše schopnost žít svatým životem závisí na Kristu právě tak, jako růst a plodnost výhonku závisí na kmeni… Budeme-li s ním ve styku každý den, každou hodinu, budeme-li v něm přebývat – porosteme v milosti. Kristus je nejen původcem naší víry, ale i jejím dokonavatelem.“ (SC 69) „Život, který jste ode mne dostali, může být udržován jen stálým spojením se mnou… Jako vinný výhonek čerpá neustále mízu z živého kmene, tak se i my musíme přimknout k Pánu Ježíši a vírou od něj přijímat sílu a dokonalost jeho povahy.“ (DA 676)

Nikdo se tedy nemusí mýlit ve svém úsilí o dosažení dokonalosti charakteru. Bez Krista není možné dosáhnout svatosti, bez moci Ducha svatého není možná žádná skutečná proměna života. Nemáme v sobě naprosto nic, nač bychom mohli spoléhat, a to ani po prvních vítězstvích nad hříchem. Pouze nepřerušené spojení a trvalá závislost na Bohu, skrze Krista a skrze víru, nám umožňuje vytrvat a jít stále vpřed k dalším vítězstvím. „Kdo se pokouší stát se svatým vlastními skutky, tím, že dodržuje zákon, pokouší se o nemožné.“ (SC 60)

Jistě, díky vítězství Ježíše Krista a díky spolupráci s ním se před každým věřícím otevírá „úžasná možnost podobat se Kristu, poslouchat všechny zásady zákona“. Ovšem „sám o sobě je člověk naprosto neschopný dosáhnout tohoto stavu. Svatost, které podle Božího slova musí dosáhnout, chce-li být zachráněn, je výsledkem působení Boží milosti, když se podřídí a podrobí kázni a výchovnému vlivu Ducha pravdy. Lidskou poslušnost může přivést k dokonalosti pouze vůně kadidla Kristovy spravedlnosti, která dodá Boží vůni každému projevu lidské poslušnosti. Úkolem křesťana je být vytrvalý v překonávání každého nedostatku. Má neustále prosit Spasitele, aby uzdravoval choroby jeho hříchem nemocného nitra. Nemá moudrost ani sílu, aby zvítězil; má je však Pán a uděluje je těm, kdo v pokoře a poníženosti u něj hledají pomoc.“ (AA 532)

Dokonalý, ale ne bez hříchu.

„Někteří lidé se snaží postupovat po stupních křesťanského rozvoje; když však postoupí, začínají věřit v sílu člověka.“ (AA 532) To je pokušení, které ohrožuje každého, kdo ve svém životě zakusil vítěznou moc Pána Ježíše. V žádné situaci života nemůžeme říct: Dosáhl jsem posvěcení… Nikdo z apoštolů ani proroků nikdy netvrdil, že je naprosto bez hříchu. Lidé, kteří žili Bohu nejblíže, kteří by raději obětovali život, než aby se vědomě dopustili nepravosti, lidé, které Bůh poctil svým světlem a mocí, vyznávali, že mají hříšnou přirozenost. Nevěřili sami sobě, netvrdili, že jsou spravedliví, ale plně spoléhali na spravedlnost Ježíše Krista.

Podobně se bude chovat každý, kdo hledí na Krista. Čím více se blížíme k Pánu Ježíši a čím jasněji poznáváme čistotu jeho charakteru, tím jasněji vidíme odpornost hříchu a tím méně máme chuť se vyvyšovat. Naše nitro bude trvale toužit po Bohu, budeme stále upřímně vyznávat své hříchy a pokořovat svá srdce před Pánem. Na každém dalším kroku naší křesťanské zkušenosti se prohloubí také naše pokání. Poznáme, že dostateční můžeme být pouze v Kristu, a ztotožníme se s vyznáním apoštola Pavla: „Vím totiž, že ve mně, to jest v mé lidské přirozenosti, nepřebývá dobro.“ (Římanům 7:18) „Já však se zanic nechci chlubit ničím, leč křížem našeho Pána Ježíše Krista, jímž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ (Galatským 6:14)

„Takový postoj jako apoštol Pavel by měl zaujmout každý následovník Ježíše Krista, který kráčí vpřed a bojuje o nevadnoucí věnec vítězů. Ať se lidé, kteří mají sklon ukazovat svou spravedlnost, sledují v zrcadle Božího zákona. Až pochopí jeho dalekosáhlé požadavky a zjistí, že rozpoznává myšlenky a skryté pohnutky srdce, nebudou se chlubit svou bezhříšností.“ (AA 561.562)

„Jestliže někdo o sobě tvrdí, že je bez hříchu, už to je důkaz, že je od svatosti na hony daleko. Vůbec nechápe nekonečnou Boží čistotu a svatost, ani to, jaký je člověk, který odpovídá vzoru Boží povahy. Nechápe čistotu a vznešenost lásky Pána Ježíše, a zhoubnost a špatnost hříchu, proto může sám sebe pokládat za svatého. Čím je dál od Krista a čím má nesprávnější představy o Boží povaze a požadavcích, tím spravedlivější si připadá.“ (GC 673)

„Všichni, kdo jsou skutečně posvěcení, prožijí podobnou zkušenost (jako Daniel). Čím jasněji poznají velikost, slávu a dokonalost Ježíše Krista, tím zřetelněji si budou uvědomovat svou vlastní slabost a nedokonalost. Nebudou mít sklon tvrdit, že mají bezhříšnou povahu. To, co se jim zdálo, že je v nich spravedlivé a hezké, se ve srovnání s čistotou a slávou Ježíše Krista ukáže jako bezcenné a porušitelné. Když jsou však lidé vzdáleni od Boha, když mají jen velmi mlhavou představu o Kristu, mohou tvrdit: Jsem bez hříchu, jsem posvěcený.“ (SL 50)

„Lidé, kteří chodí ve stínu golgotského kříže, se nepovyšují, ani se nevychloubají, že zvítězili nad hříchem. Uvědomují si, že jejich hřích zavinil smrtelný zápas, který zlomil srdce Božího Syna. Tyto myšlenky je vedou k pokoře. Lidé, kteří žijí v blízkosti Pána Ježíše, nejlépe poznávají, jak je člověk křehký a hříšný, jejich jedinou nadějí jsou zásluhy ukřižovaného a vzkříšeného Spasitele.“ (GC 671)

Dokonalost charakteru skutečných následovníků Pána Ježíše se nikdy neuspokojí sama sebou. Naopak, bude stále růst, protože její nositelé budou cítit stále větší závislost na dokonalosti svého Spasitele. „Čím blíže nás vědomí vlastní bídy přivede k Bohu a jeho slovu, tím plněji budeme poznávat jeho povahu a tím dokonaleji budeme zrcadlit jeho podobu.“ (SC 65)

To se zřetelně projeví v životě lidí, kteří budou žít v době soužení. I když dosáhnou dokonalosti charakteru a milost všemohoucího Spasitele je bude chránit od hříchu, oni sami „v celém svém životě budou vidět jen málo dobrého. Plně si budou uvědomovat svou slabost a nehodnost. Satan se je bude snažít děsit pomyšlením, že jejich případ je beznadějný, že jejich nečistotu nelze nikdy odstranit… I když Boží lid bude obklopen nepřáteli, kteří je budou chtít zničit, nebudou se bát utrpení pro pravdu, ale toho, zda vyznali všechny hříchy a zda kvůli nějakému jejich nedostatku se na nich nebude moci splnit Spasitelovo zaslíbení: ‚Zachovám tě v hodině zkoušky, která přijde na celý svět‘… Pláčou před Bohem, připomínají, že už prosili o odpuštění mnoha svých hříchů.“ (GC 618.619)

„Dokud bude vládnout satan, budeme muset pokořovat své já a přemáhat své sklony bez možnosti se zastavit, protože nikdy nemůžeme dojít k situaci, kdybychom mohli říct, že jsme už plně zvítězili.“ (1T 340) „Dokud toto pomíjející tělo nebude proměněno podle vzoru Kristova oslaveného těla, nebudeme moci prohlásit: ‚Jsem bez hříchu‘.“ (ST 23. 3. 1888) To nejen znamená, že tento zápas bude trvat až do konce velkého sporu, ale také, že vyvrcholí v době soužení.

Tak jako Pán nezavrhl Jákoba u potoka Jábok, „Bůh neodvrhne lidi, kteří byli podvedeni, pokoušeni a svedeni k hříchu, ale vrátili se k Bohu s opravdovou lítostí… Láska, kterou Bůh projevuje svým dětem v době jejich nejtěžší zkoušky, je právě tak silná a vřelá jako láska, kterou k nim projevuje ve dnech, kdy se jim daří nejlépe. Potřebují však projít ohnivou pecí, aby byla odstraněna jejich světskost a aby se v nich mohla dokonale zrcadlit podoba Ježíše Krista.“ (GC 621)

Oděni spravedlností Ježíše Krista.

Ať se tedy jedná o spravedlnost „připočtenou“, nebo spravedlnost „sdílenou“, jedná se vždy o spravedlnost Ježíše Krista. „Jestliže se mu odevzdáš a přijmeš ho jako svého Spasitele, budeš jeho zásluhou považován za spravedlivého bez ohledu na to, jak hříšný tvůj život byl. Kristův charakter stojí na místě tvého charakteru a Bůh tě přijímá tak, jako bys nikdy nezhřešil.“ (SC 62)

Podobně je tomu i v případě, že posvěcením postupně získáváme povahu, která se stále plněji podobá charakteru Ježíše Krista. „Je to Kristova spravedlnost, jeho neposkvrněná povaha, kterou vírou získávají všichni, kdo přijmou Krista za svého osobního Spasitele.“ Svatební šat z podobenství „znázorňuje čistou, neposkvrněnou povahu, kterou budou mít praví následovníci Ježíše Krista.“ (COL 311)

„Toto roucho utkané na nebeském stavu nemá ani jediné vlákno vyrobené člověkem. Kristus jako člověk projevil dokonalou povahu a nabízí nám ji.“ To se stává možným, když se „naše srdce spojí s jeho srdcem, naše vůle splyne s jeho vůlí, naše mysl se sjednotí s jeho myslí a naše myšlenky se mu podřídí; pak žijeme jeho životem. Tím si vlastně oblékneme roucho Kristovy spravedlnosti.“ (COL 312)

Pán si zcela jistě nepřál, abychom byli jen hříšníci, kteří prožívají pokání. Připravil všechno potřebné, abychom se mohli stát také jeho posvěcenými následovníky, abychom už tady a v tomto porušitelném těle prožívali v Kristu dokonalost jeho charakteru. Už dnes se musíme učit „vybírat si královský šat utkaný na nebeském stavu, ‚zářivě čistý kment‘, který budou nosit všichni vykoupení ze země. Toto roucho, Kristův bezchybný charakter, je nabízeno každému člověku zdarma. Lidé, kteří jej přijmou, jej přijmou a budou nosit už zde na zemi.“ (Ed 249)

„Přijali Krista, oblékli skvostné roucho Kristovy spravedlnosti, aby se mohli zúčastnit královské slavnosti. Mají právo připojit se k zástupu těch, které Pán Ježíš očistil svou krví.“ (COL 315) „V Boží přítomnosti můžeme obstát pouze v rouchu, které pro nás připravil Kristus. Každého, kdo činí pokání a věří, přikryje Kristus rouchem své spravedlnosti.“ (COL 311)

Tuto myšlenku zřejmě nedokážeme nikdy vyjádřit dostatečně výrazně, proto mi dovolte ji opakovat. „Nemáme v sobě nic, čím bychom se mohli chlubit. Nemáme důvod k vyvyšování. Náš jediný důvod k naději je v Kristově spravedlnosti, která je nám připočtena, a v té, kterou koná Duch svatý působící v nás a skrze nás.“ (SC 63)

Jestliže se trvale snažíme následovat Ježíše Krista, pak i pro nás platí slib, že budeme stát před Božím trůnem „bez poskvrny, vrásky a čehokoli podobného“ (List Efeským 5:27), v Kristu budou doplněny naše nedostatky, budeme oděni jeho spravedlností a dokonalostí.

Související přednášky