Díl 1. Co učí Starý zákon o dokonalosti charakteru

Video záznam

Audio záznam

PDF ke stažení

Díl 1. Co učí Starý zákon o dokonalosti charakteru

Tajemství Bible – Ladislav Hodač

Předmluva

Vítám vás jménem tajemství Bible k dalšímu studiu důležitého tématu a to sice, co učí Bible o křesťanské dokonalosti.

Toto téma bylo vždycky předmětem diskuzí, protože všichni křesťané dokonalosti křesťanského charakteru nepřisuzují stejný význam. Pro většinu z nich je dokonalost nanejvýš mravním ideálem, který mohl uskutečnit jedině Ježíš Kristus. Jiní naopak mají za to, že dokonalost je cílem křesťanského života, ke kterému má každý věřící směřovat. Někteří křesťané však dokonalost považují za naprosto nutnou podmínku, bez níž není možné dosáhnout spasení.

Ovlivněni řeckou filozofií, která chápala dokonalost, jako absolutní hodnotu, se někteří církevní otcové domnívali, že dokonalý je pouze Bůh sám. Důsledně pak tvrdili, že dokonalost je pro lidi nedosažitelná. Kromě Pána Ježíše mohlo dokonalosti dosáhnout jen pár vyvolených, výjimečných osobností, totiž ti, které katolická církev nazvala „svatými“.

Protestantští reformátoři naopak učili, že o dokonalost mají usilovat všichni věřící, ale že nikdo by se neměl domnívat, že jí už dosáhl. Žel, určité perfekcionistické tendence se čas od času objevovaly téměř ve všech probuzeneckých hnutích vzešlých z reformace. Hlasatelé těchto názorů se ne vždy spokojovali s pouhým tvrzením, že křesťanská dokonalost vyžaduje mravně bezúhonný život bez hříchu. Občas také prohlašovali, že zároveň předpokládá přetvořenou lidskou přirozenost, z níž byl odstraněn jakýkoli vliv hříchu.

V šedesátých letech minulého století mnohé věřící zneklidňovalo učení extremistického hnutí, které tvrdilo, že křesťanská dokonalost nevyžaduje pouze vítězství nad hříchy, ale také že „hříšná přirozenost člověka musí být vymýcena ze srdce a ducha“ a že „zkažená a tělesná přirozenost musí být zničena, nejen neutralizována“. Toto učení vzbudilo velmi živou reakci zvláště v anglosaském prostředí. O dokonalosti bylo napsáno mnoho článků a knih. Některé z nich odkryly nesprávné výklady biblických textů a hlavně některých míst ve spisech Ellen G. White.

Nicméně je nutné pochopit, že Bůh povolává všechny věřící k dokonalosti. Některé teorie však dávají tomuto pojmu význam cizí biblickému myšlení a vedou k mylným závěrům. Pevně věřím, že naše studium přispěje nejen ke správné informovanosti, ale hlavně k duchovní obnově každého posluchače.

1. Část

Křesťanská dokonalost podle učení Bible

1. Výzva k dokonalosti

Jedna věc je jistá, Bible jednoznačně vybízí věřícího člověka k dokonalosti. Nikdo nemůže číst Písmo, aniž by v hloubi své bytosti nepocítil sílu, která jej táhne k ideálu života, jenž ho přesahuje. Ve skutečnosti je celá Bible výzvou k životu, jehož hodnota se neměří pouze počtem let, ale především mravní a duchovní dokonalostí, jejímž dokonalým příkladem je Ježíš Kristus.

Každý křesťan zná Boží příkaz adresovaný Abrahamovi, otci všech věřících: (Genesis 17:1)  „Choď stále přede mnou, buď bezúhonný (původní text říká ‚dokonalý‘).“ Nikdo jistě nemůže neslyšet Ježíšovu výzvu na konci jeho výkladu zákona: (Matouš 5:48) „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“

Dokonalost je tedy cíl, k němuž má směřovat každý Ježíšův následovník. To pochopil apoštol Pavel a učinil z ní cíl svého života. Napsal: (List Filipským 3:12–14)  „Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, tak jako se mne zmocnil Kristus Ježíš. Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“

Potom se obrací na své čtenáře a dodává: (List Filipským 3:17) „Bratří, napodobujte se mnou Krista. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.“

Podobně i apoštol Jakub ve svém dopisu povzbuzuje rozptýlené křesťany, aby vytrvali ve zkoušce a dosáhli dokonalosti. (List Jakubův 1:2–4) „Mějte z toho jen radost, moji bratři, když na vás přicházejí rozličné zkoušky. Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti. A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.“

Dokonalost je přirozená potřeba člověka

Kdyby dokonalost nebyla možná, tak by nás bibličtí pisatelé nepovzbuzovali, abychom ji hledali. Bůh by nevyzýval věřící, aby spěli k dokonalosti, kdyby člověk přirozeně po dokonalosti netoužil. Podobně jako Bůh „dal lidem do srdce i touhu po věčnosti“ (Kazatel 3:11), tak i touhu po dokonalosti nám do srdce vložil sám Stvořitel. Ostatně tato touha se netýká jen duchovního života. Projevuje ve všech oblastech lidské činnosti, v umění zrovna tak, jako ve sportu, nebo kterékoli jiné oblasti. Ve skutečnosti touha po dokonalosti je skrytý motor materiálního i technického pokroku naší moderní společnosti. V oblasti duchovního života patří tato potřeba do kategorie svědomí, které věřícího nutí k novým pokrokům v oblasti mravních hodnot.

Bylo by nepochopitelné, že by Bůh vložil do člověka touhu po dokonalosti, aniž by mu zároveň dal možnost tuto touhu naplnit. Kdyby křesťanská dokonalost nebyla ve skutečnosti dosažitelná, nedokázali bychom pochopit, proč Pán Ježíš ukazoval cestu, jak jí dosáhnout.

Biblický význam slova „dokonalý“

Popravdě řečeno, problém nespočívá ani tolik v tom, zda je dokonalost možná, nebo ne, jako spíše v tom, jaký význam dáváme my termínům „dokonalý“, nebo „dokonalost“ a jaký smysl jim dávali pisatelé Bible.

Pochopit správně, jaký význam určitým slovům dávali pisatelé Bible, to není nikdy snadný úkol. Velmi často vnímáme Písmo přes své předem vytvořené názory a slyšíme jen to, co slyšet chceme. Není snadné být objektivní, nechat mluvit samotnou Bibli, pozorně a nezaujatě jí naslouchat, abychom slyšeli jen to, co říká ona sama, a nic víc. Věc je často ještě nesnadnější, protože neznáme přesný význam slov a obratů, které používali pisatelé v jiném jazyce a jiné kultuře.

Velmi často lidé přistupují k textům hovořícím o dokonalosti s předem vytvořenými myšlenkovými schématy. Nebo je také vykládají ve smyslu filozofických koncepcí, cizích duchu Bible. Velmi často dáváme biblickým termínům význam, jaký mají v našich moderních jazycích. Takto nenecháváme Bibli říkat to, co skutečně říct chce, ale podsouváme jí své vlastní názory. Proto někdy stejné texty a stejná slova slouží, jako základ pro naprosto rozporné nauky.

Chceme-li správně chápat biblické výrazy a termíny, musíme sledovat určité základní principy. Při studiu jakéhokoli tématu stojí za to nejdříve najít původní význam hebrejských a řeckých termínů, které používali pisatelé Starého a Nového zákona. Pak je důležité situovat je v jejich kontextu, a to nejen bezprostředním, ale také v souvislosti celé knihy, v níž se nacházejí, a celé Bible.

Mnohá slova mají více, než jeden význam. To je také případ slova „dokonalý“ v Bibli. Jemné odstíny významu tohoto slova můžeme postřehnout jen pozorným sledováním souvislosti, v němž se toto slovo vyskytuje. Musíme se poctivě snažit nalézt smysl, jaký dávali tomuto slovu bibličtí pisatelé. Právě z tohoto důvodu většina dnešních překladatelů Bible obvykle volí raději jiné výrazy, než slova „dokonalý“ a „dokonalost“.

Porovnáváním různých překladů Bible můžeme být jedině překvapeni, jak jen výjimečně dnešní překladatelé překládají příslušné hebrejské a řecké termíny do našich moderních jazyků slovy „dokonalý“, nebo „dokonalost“. Na téměř 800 výskytů těchto slov v originálech obou částí Písma, jich obvykle v překladech nenapočítáme ani stovku. V ostatních případech byla nahrazena jinými výrazy (např. „bezúhonný“, „bez vady“, „cele“, „bezvýhradně“ apod.), které berou v úvahu kontext.

Tak například v hebrejském originálu je napsáno, že obnova Šalomounova chrámu byla „dokonalá“, což překladatelé velmi správně přeložili slovem „dokončena“ (2. Paralipomenon 24:13.14). Podobně v Novém zákoně je řecký termín „teleios“, překládán velmi různě, podle souvislosti.

Někdy se slovo „dokonalý“ překládá jako dojít svého cíle“, nebo také slovem „vykonat“, apod. (Jan 4:34; 5:36; Skutky 20:24). Ve velekněžské modlitbě Pán Ježíš říká, že „vykonal“ dílo, které mu Otec svěřil (Jan 17:4).

My nebudeme zkoumat všechny biblické texty, v nichž se vyskytují slova „dokonalý“ a „dokonalost“. Omezíme studium těchto termínů pouze na případy, kdy hovoří o Bohu, nebo o člověku. V těchto případech zjistíme, že hebrejské termíny „tam“, „tamim“ a „šalem“, používané ve Starém zákoně, jsou obvykle překládány slovy: „bezúhonný“, „přímý“, „splněný“, „dobrý“, „nevinný“, „pokojný“ atd. Pokud hovoří o člověku, vyjadřují uvedené termíny dokonalost, plnost, bezúhonnost a upřímnost vůči Bohu.

Podobně také pisatelé Nového zákona dávali řeckému slovu „teleios“ a jeho odvozeninám obdobné významy. Původní řecký termín obsahuje myšlenku dokonalosti, ukončenosti, uskutečnění plného rozvoje, dosažení cíle a zralosti.

Podrobné studium několika typických příkladů ze Starého zákona a pak z Nového zákona, by mělo stačit, abychom pochopili význam biblického pojetí dokonalosti. Předně bychom však na základě uvedených textů měli správně rozpoznat, že dokonalost podle Bible je cíl, ke kterému má směřovat každý křesťan.

2. Boží dokonalost

Když jsme si toto vysvětlili, tak pojďme studovat, co Bible učí o Boží dokonalosti. Ač je to velmi překvapující, v celé Bibli je pouze jedno místo, které se zmiňuje o Boží dokonalosti. Je to výrok, kterým Pán Ježíš vyzývá své následovníky slovy: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec.“ (Matouš 5:48)

Bůh je dokonalý v nejabsolutnějším smyslu slova, ale bibličtí pisatelé neměli nikdy potřebu to zdůrazňovat. Ve skutečnosti dokonalost, o které se Pán Ježíš zmiňuje, jak vyplývá z kontextu, se netýká samého Boha, ale spíše jeho dokonale láskyplného vztahu ke všem lidem. Pisatelé Starého zákona nikdy nehovoří o dokonalosti ve vztahu k Bohu, aby tím definovali jeho podstatu. Přívlastkem „dokonalý“, hebrejsky „tamim“, označují starozákonní pisatelé spíše Boží činy, jeho cesty, jeho zákony a jeho vševědoucnost.

Ve Starém zákoně existují pouze čtyři místa, ve kterých termín „dokonalý“ vypovídá něco o Bohu. Tyto čtyři zmínky popisují oblasti, v nichž se projevuje dokonalé působení Boha ve prospěch lidí.

První zmínka „Jeho dílo je dokonalé“

V překrásném chvalozpěvu k Boží cti Mojžíš jako první popisuje dokonalost činů Boha, který vedl svůj lid, jako otec vede své děti: (Deuteronomium 32:4) „On je Skála. Jeho dílo je dokonalé, na všech jeho cestách je právo. Bůh je věrný a bez podlosti, je spravedlivý a přímý.“

O jakém díle, o jakých činech je zde řeč? Tato otázka je důležitá, chceme-li pochopit smysl použitého přídavného jména. Nejde tu o dokonalost Božího stvořitelského díla, jak by se na první pohled mohlo zdát. Apoštol Pavel říká správně: „Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle.“ (Římanům 1:20). Apoštol prohlašuje za neomluvitelné ty, kdo to nechtějí vidět.

Dokonalé skutky, které se Mojžíš snaží připomenout ve své dlouhé básni k Boží chvále, jsou činy, které Bůh vykonal ve prospěch Izraele od okamžiku vysvobození z Egypta, až do příchodu k hranicím Kanaánu. Jako protiklad k postoji trvalé vzpoury Izraele velký prorok jasně ukazuje dokonalé vztahy Boha k jeho lidu: trpělivost, dobrotu, věrnost a spravedlnost. (Deuteronomium 32:10) „Zahrnul ho svou péčí, chránil ho jako zřítelnici oka.“ Stručně můžeme říci, že dokonalost Božích činů ve prospěch jeho dětí spočívá v dokonalém vztahu, který k nim udržuje, navzdory jejich nevěrnosti.

Druhá zmínka „Jeho cesta je tak dokonalá“

V knize Deuteronomium 32:34 Mojžíš prohlásil, že „na všech jeho cestách je právo“. David to dvakrát nazývá dokonalou cestou.

(2. Samuelova 22:31) „S Bohem, jehož cesta je tak dokonalá! (jiné překlady – bezúhonná).

(Žalm 18:31) To, co řekne Hospodin, je protříbené. On je štítem všech, kteří se k němu utíkají.“;

Boží cesty není možno vždycky snadno poznat. Někdy se nám jeví podivné. Často jsou dokonce nepochopitelné. Apoštol Pavel to také prožil: (List Římanům 11:33) napsal „Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty.“ Kdo z lidí je schopen plně pochopit Boží prozřetelné činy v bludišti dějin národů, v tajuplném uskutečnění plánu spasení pro lidstvo, nebo prostě v tajemství svého vlastního života?

Přesto však díky osvědčenému Božímu slovu může věřící člověk poznávat Boží ruku „na všech svých cestách“ (Přísloví 3:6). Vírou chápe, „že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha.“ (Římanům 8:28) Ze zkušenosti také ví, podobně jako David, že všechny Boží cesty jsou vyjádřením Božího milosrdného působení pro dobro těch, kdo mu důvěřují.

Třetí zmínka „Hospodinův zákon je dokonalý“

V první části 19. žalmu David nejdříve pozoruje podivuhodné zákony, které řídí vesmír. Dobře ví, že: „Podle tvých soudů (zákonů) vše stojí dodnes…“ A pak ještě upřesňuje: „…protože mi jimi zachováváš život.“ (Žalm 119:91.93). Ale více, než neměnné zákony přírody, obdivuje žalmista mravní zákon, který považuje za dokonalý:

(Žalm 19:8) „Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří.“

Boží zákon je pro Davida „Hospodinovým svědectvím“, to znamená přímým vyjádřením Božího charakteru. Je znamením jeho smlouvy s jeho lidem. Zákon byl dán lidem, aby řídil jejich vztah k Bohu a k bližnímu na základě lásky. Jak mohou dnes lidé tvrdit, že zákon byl přibit na kříž?

Tento zákon žalmista považuje za tak dokonalý, že není schopen ho popsat nebo docenit. Zákon je nejen dokonalý, přikázání jsou přímá, čistá a spravedlivá, ale je také „nad zlato vzácnější“, „sladší než med“ (Žalm 19:8–11). Především je však „Hospodinův zákon dokonalý“ svými důsledky pro toho, kdo jej prakticky uplatňuje. „Udržuje při životě“, „nezkušený jím zmoudří“. Hospodinovo přikázání „dává očím světlo“ a je „pro radost srdci“ (v. 9). Kdo „na ně dbá, má odměnu hojnou“ (v. 12).

A jelikož Boží zákon je dokonalý, je také zákonem lásky a vede k dokonalosti vztah, který má existovat mezi člověkem a Bohem a mezi lidmi navzájem.

Čtvrtá zmínka „Dokonalé vědění“

Může-li něco člověka přivést k vrcholnému nadšení, pak je to Boží vševědoucnost, která se projevuje ve vesmíru, i v Božím vztahu k lidem.

„Víš… vůbec něco o divech (vědění) Vševědoucího?“ ptá se Job????? (Job 37:16). „Dokážeš vystihnout Boha či obsáhnout dokonalost Všemocného?“ (Job 11:7)

Dávno před tím, než žil a psal Blaise Pascal, vyjádřil David své vzrušení tváří v tvář nekonečnosti vesmíru a malosti člověka. „Vidím tvá nebesa, dílo tvých prstů, měsíc a hvězdy, jež jsi tam upevnil: Co je člověk, že na něho pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš?“ (Žalm 8:4.5)

Nebo také žalmista vyjadřuje údiv před Pánem, který ho dokonale zná: „Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy… „Nad mé chápání jsou tyto divy, jsou nedostupné, nestačím na to.“ (Žalm 139:3.6)

Tváří v tvář Božím prozřetelným činům, projeveným v zájmu Izraele i všech lidí, aby dosáhli spasení, dovede apoštol Pavel jen v úžasu volat: (List Římanům 11:33.34) „Jak nesmírná je hloubka Božího bohatství, jeho moudrosti i vědění! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nevystopovatelné jeho cesty! Kdo poznal mysl Hospodinovu a kdo se stal jeho rádcem?“

Závěr

Z rozboru těchto několika textů je zřejmé, že výraz „dokonalost“ použitý v souvislosti s Bohem nikdy nepopisuje jeho božskou přirozenost, ale jeho činy pro spasení lidí, protože, jak je psáno v epištole Jakuba, (List Jakubův 1:17) „každý dobrý dar a každé dokonalé obdarování je shůry, sestupuje od Otce nebeských světel. U něho není proměny ani střídání světla a stínu.“

Boží činy jsou opravdu dokonalé, protože jsou projevem jeho spravedlnosti, jeho přímosti a jeho dobroty. Rovněž jeho cesty jsou dokonalé, protože „všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha“. Dokonalý je i jeho Zákon, protože je to Zákon lásky, „dokonalý Zákon svobody“ (List Jakubův 1:25), vytvořený se záměrem obnovit člověka. Dokonalá je také Boží znalost všech věcí, neboť v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti, vědění a zdroj života pro všechno, co existuje.

Boží dokonalost označuje jeho vztah lásky, kterou Bůh projevuje ke všem tvorům, to je první poznatek, pokud jde o biblický význam slova „dokonalost“. Tento vztah je dokonalým vyjádřením Božího charakteru. Právě v tomto smyslu jsou křesťané vybízeni, aby byli „dokonalí“, jako je dokonalý jejich nebeský Otec. Tuto myšlenku musíme zdůraznit, protože – jak uvidíme dále – podobně ani dokonalost člověka netkví v jeho přirozenosti, ale stejně tak v kvalitě jeho vztahu k Bohu a k bližnímu.

3. Dokonalost člověka

Nemám v úmyslu probírat zde všechny texty Starého zákona, ve kterých se nacházejí hebrejské termíny odpovídající slovu „dokonalý“ – tedy „tamim“ a „šalem“. Omezím rozbor jen na několik typických příkladů lidí, o kterých je výslovně řečeno, že byli „dokonalí“ („bezúhonní“ – podle ČEP – pozn. překl.). Není jich mnoho, můžeme je spočítat na prstech jedné ruky.

Noemova dokonalost

Noe je první člověk, kterému pisatel první knihy Mojžíšovy dává přívlastek „dokonalý“ (tamim). Doslova je o něm napsáno: „Noe byl muž spravedlivý, bezúhonný (dokonalý) ve svém pokolení; Noe chodil s Bohem.“ (1. Mojžíšova 6:9).

Rozhodně to neznamená, že Noe byl dokonalý v tom smyslu, že byl naprosto bez hříchu, nebo že dosáhl stavu svatosti a už nehřešil. Další vyprávění o jeho životě nám odhaluje přinejmenším jednu z jeho chyb, která přinesla neblahé důsledky pro jeho nejmladšího syna (1. Mojžíšova 9:21–25).

Noe byl spravedlivý člověk, protože udržoval správný vztah k Bohu. Byl dokonalý (bezúhonný), protože se Bohu odevzdal úplně. Ostatně, tyto přívlastky neoznačují přímo Noeho, nepopisují jeho lidskou přirozenost, ale spíše jeho způsob „chození s Bohem“. Jinak řečeno, označují jeho způsob života ve vztahu k Bohu, a to, jak plní své poslání. Z toho důvodu byl Noe zařazen do seznamu hrdinů víry, jak je psáno v knize (List Židům 11:7) neboť „Noe věřil, a proto pokorně přijal, co mu Bůh oznámil a co ještě nebylo vidět, a připravil koráb k záchraně své rodiny. Svou vírou vynesl soud nad světem a získal podíl na spravedlnosti založené ve víře.“

Abrahamova dokonalá víra

Text, který hovoří o dokonalosti v souvislosti s Abrahamem, neříká, že Abraham byl „dokonalý“, jak je to řečeno v případě Noema. Pro Abrahama byla dokonalost jen ideálem, k němuž ho Bůh vyzýval a k němuž měl spět: (1. Mojžíšova 17:1) „Choď stále přede mnou, buď bezúhonný (dokonalý)!“

I v tomto případě používá Bible hebrejské slovo „tamim“, stejné slovo, které označuje Noemovu dokonalost. Přesto se „chození“ Noema a Abrahama výrazně liší, a to v předložce, která ukazuje důležitý rozdíl. Zatímco Noe chodil „s Bohem“, Abraham je vyzýván, aby chodil „před Hospodinem“, to znamená v jeho přítomnosti a „před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat“ List Židům 4:13).

Chápeme-li správně kontext, Boží příkaz předpokládá, že Abrahamův život nebyl do té doby takový, jaký měl být. Proto Bůh obnovuje svou smlouvu a povzbuzuje Abrahama, aby, jak to později vyjádřil apoštol Pavel, „získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání“, a dosáhl dokonalosti (List Filipským 3:14).

Text v první knize Mojžíšově upřesňuje, že Bůh vyvolil Abrahama, „aby přikazoval svým synům a všem, kteří přijdou po něm: ‚Dbejte na Hospodinovu cestu a jednejte podle spravedlnosti a práva, ať Hospodin Abrahamovi splní, co mu přislíbil‘.“ (1. Mojžíšova 18:19) To byly podmínky, které bylo třeba splnit, aby se jeho potomstvo stalo „velikým a zdatným národem a byly v něm požehnány všechny pronárody země“ (1. Mojžíšova 18:18).

Abrahamův život nebyl jistě bez chyb, podobně, jako život Noemův. Jeho životopis nás v tomto směru nenechává na pochybách. V závěru Abrahamova života Bůh vydal Izákovi o něm následující svědectví: (1. Mojžíšova 26:5). „To proto, že Abraham uposlechl mého hlasu a dbal na to, co jsem mu svěřil: na má přikázání, nařízení a zákony.“ ( a verš 4 ) „V tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země.“ A protože Abraham udržoval tak dokonalé vztahy, „byl nazván ‚přítelem Božím‘.“ (List Jakubův 2:23) Abraham je právem považován za „otce všech věřících“, kteří „také jdou ve stopách víry našeho otce Abrahama“ (Římanům 4:11.12). Abrahamova víra je opravdu vzorem víry, která „poslouchá“, „koná“, „ospravedlňuje“ a „spasí“ podle jednotlivých definic, které napsal apoštol Pavel (List Řím 1:5; Galatským 5:6; Římanům 3:22.26; 4:3–5; Efeským 2:8).

Abraham „uvěřil a měl naději, kde už naděje nebylo“ (Římanům 4:18). Jeho důvěra v Boha byla úplná. „Ve víře“ zemřel, „i když se splnění slibů nedožil“, ale „jen zdálky je zahlédl“, protože „upínal naději k městu s pevnými základy, jehož stavitelem a tvůrcem je sám Bůh“ (List Židům 11:13.10). Víc, než kdokoli jiný, je Abraham příkladem „spravedlivého“ člověka žijícího vírou, která „ve skutcích došla dokonalosti“ (List Jakubův 2:22).

Jobovo dokonalé svědectví

O Jobovi stejně jako o Noemovi je napsáno, že „byl muž bezúhonný (dokonalý – tamim) a přímý“ (Job 1:1). Dvakrát o něm Bůh vydává toto svědectví: „Nemá na zemi sobě rovného. Je to muž bezúhonný (dokonalý) a přímý, bojí se Boha a vystříhá se zlého.“ (Job 1:8; 2:3)

To ovšem neznamená, že Job byl naprosto bez hříchu, podobně jako Noe, nebo Abraham, i když jej jeho přátelé nebyli schopni obvinit z žádné chyby. A přesto Job nepředstíral, že je spravedlivý nebo bezhříšný. Naopak řekl: „I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí má ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.“ (Job 9:20). Job věděl, že „nikdo není spravedlivý, není ani jeden“ a že všichni „jsou pod mocí hříchu, jak je psáno“ (Římanům 3:9.10). Job by mohl říci s apoštolem Pavlem: „Ničeho si nejsem sice vědom, tím však ještě nejsem ospravedlněn.“ (1. List Korintským 4:4) Proto také po své bolestné zkušenosti Job cítil potřebu bít se v prsa a volat: „Proto odvolávám a lituji všeho v prachu a popelu.“ (Job 42:6)

V čem tedy spočívala Jobova dokonalost? Stejně, jako Noemova a Abrahamova – v jeho vztahu k Bohu, v jeho oddanosti a přímosti vůči Bohu, v jeho absolutní důvěře v Boha a zvláště v důkazu neotřesitelné věrnosti Bohu, o němž říká na konci své zkoušky:

„Jen z doslechu o tobě jsem slýchal, teď však jsem tě spatřil vlastním okem.“ (Job 42:5)

Davidovo dokonalé srdce

I když jsme pochopili, že biblický termín „dokonalost“ neznamená stav svatosti bez hříchu, trochu nás překvapuje, že Bible představuje krále Davida jako příklad dokonalosti. Navíc víme, že mu Bůh nedovolil stavět chrám k Boží cti, protože David prolil mnoho krve (1. Paralipomenon 22:8) Dostal jsem ale slovo Hospodinovo: ‚Prolil jsi mnoho krve a svedl mnoho bitev. Protože jsi přede mnou na zemi prolil tolik krve, nemůžeš stavět dům mému jménu. Ať je tomu jakkoli, když pisatel Královských knih porovnává život Davida s životem jeho nástupců, dvakrát prohlašuje, že „srdce Davida bylo dokonale při Hospodinu“. O Šalomounovi píše: „Jeho srdce nebylo cele (dokonale – šalem) při Hospodinu, jeho Bohu, jako bylo srdce jeho otce Davida.“ (1. Královská 11:4) Totéž prohlášení se opakuje při srovnání s králem Abiamem (1. Královská 15:3).

Dobře si povšimněme, že přídavné jméno „dokonalý“ neoznačuje Davida jako člověka, ani jeho život, ale jeho „srdce“. Když Bůh vysvětluje důvod volby Davida, jako budoucího krále, říká proroku Samuelovi: „Nejde o to, nač se dívá člověk. Člověk se dívá na to, co má před očima, Hospodin však hledí na srdce.“ (1. Samuelova 16:7). V biblické řeči termín „srdce“ označuje nitro člověka, to co je v něm skryto, nejskrytější místo jeho bytosti, jeho tajné myšlenky (1. Paralipomenon 28:9; Marek 7:21–23). Ale přesněji a ve většině případů „srdce“ označuje sídlo vůle, „místo“ v člověku, kde se uplatňuje síla rozhodování. Příkladem toho je typické vyjádření: „Rozhodl jsem se ve svém srdci…“ (Kazatel 2:3; 2. Korintským 9:7; 1. Korintským 7:37). Když tedy Samuel prohlašuje při volbě Davida: „Hospodin si vyhledal muže podle svého srdce“, chce jednoduše říci, že volba Davida se stala v souladu s Boží vůlí a že byly vzaty v úvahu skryté dispozice „Davidova srdce“. Neboť jen Bůh sám zná srdce lidí a ví, nakolik v nich jsou duchovní aspirace, které v nich chce vidět: upřímnost, ryzost, oddanost, touha po spravedlnosti, žízeň po pravdě, naprostá důvěra v Boží dobrotu.

David tyto jedinečné vlastnosti nejen vykazoval ve výjimečné míře, ale dokázal je také podivuhodně vyjádřit ve svých žalmech. David uměl dokonale vyzpívat, co každý cítí hluboko v sobě při svém boji proti zlu, při svém hledání Boha, tváří v tvář různým životním zkouškám. Z tohoto důvodu také věřící všech dob citovali slova žalmů, aby vyjádřili Bohu pocity svého srdce.

A právě v tom je David vzorem dokonalosti, navzdory svým slabostem a svým životním pádům. Snad to bylo právě v případě jeho nejtěžšího hříchu, kdy dovedl nejdokonaleji vyjádřit city, které Bůh přijímá od hříšníka vyznávajícího svůj hřích. Jakkoli si hříšník oškliví svůj pád, v 51. žalmu nalezne nejdokonalejší vzor pokání.

Davidovo pokání je dokonalé, vzhledem k jeho hříchu, právě tak, jako v jeho podřízení se Božímu soudu. Jeho prosba o odpuštění a jeho důvěra v Boží dobrotu byly rovněž dokonalé. Dokonalá byla také jeho vroucí touha po obnově: „Ano, v opravdovosti máš zalíbení, dáváš mi poznat tajuplnou moudrost… Stvoř mi, Bože, čisté srdce, obnov v mém nitru pevného ducha.“ (Žalm 51:8.12)

Na rozdíl od tehdejší náboženské praxe David pochopil, že pro obnovení vztahu s Bohem, který byl hříchem narušen, nestačí obětovat zápalné oběti, přivádět „tisíce beranů“ a nechat téct „desetitisíce potoků oleje“ (Micheáš 6:7). David volal: „Oběť, kterou bych dal, se ti nezalíbí, na zápalných obětech ti nezáleží. Zkroušený duch, to je oběť Bohu. Srdcem zkroušeným a zdeptaným ty, Bože, nepohrdáš!“ (Žalm 51:18.19). Ve své posvěcující modlitbě v Gibeónu Šalomoun správně shrnul důvody, proč byl jeho otec David „mužem podle Božího srdce“ a proč může být považován za vzor dokonalosti. „Ty jsi prokazoval velké milosrdenství svému služebníku, mému otci Davidovi, a on před tebou chodil věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným vůči tobě.“ (1. Královská 3:6) Také Asaf, pěvec a prorok Izraele, mu v Žalm 78:72 vydal podobné svědectví: „A pásl je s bezúhonným (dokonalým) srdcem“, to znamená s vůlí dokonale podřízenou Bohu.

 Dokonalý život krále Ásy

Ve Starém zákoně můžeme najít ještě jiný příklad člověka, o němž je řečeno, že „srdce jeho bylo dokonalé (šalem) vůči Bohu po celý jeho život“. Byl to král Ása, který vládl 41 let nad Judou v Jeruzalémě. 1. Královská 15:11–14: „Ása činil to, co je správné v Hospodinových očích, jako jeho otec David. Vymýtil ze země ty, kdo se oddávali modlářskému smilstvu, a odstranil všechny hnusné modly, které udělali jeho otcové. Také svou matku Maaku zbavil jejího královského postavení za to, že udělala nestvůrnou modlu pro Ašéru. Ása její nestvůrnou modlu podťal a spálil v Kidrónském úvalu. I když nebyla odstraněna posvátná návrší, přece bylo srdce Ásovo po všechny jeho dny cele (dokonale) při Hospodinu.“

Král Ása se projevil jako velký reformátor. Opravdu se snažil vymýtit z království všechny známky modlářství. Neváhal ani sesadit královnu matku. Tak vroucí byla jeho touha líbit se Bohu. Ve zprávě o něm je však uvedeno také jedno „ale“, které označuje, že jeho reforma nedosáhla plně svého cíle. Přesto je Ása hodnocen naprosto jasně: „Ása činil to, co je správné v Hospodinových očích… Srdce Ásovo bylo po všechny jeho dny cele (dokonale) při Hospodinu.“

To neznamená, že Ásův život byl bez chyb, právě naopak. Druhá kniha Paralipomenon podává zprávu o události, během níž král zřetelně nedůvěřoval Bohu. Nejen že neuposlechl poselství Božího proroka, ale navíc tohoto Božího posla nechal zavřít do vězení (2. Paralipomenon 16:1–10).

Termín „dokonalost“ v tomto případě vykazuje známky relativity. Označuje dokonalost úmyslů a vůle k činům pro dobro a pravdu, aniž by tyto dobré úmysly dospěly až k uspokojivým výsledkům. Člověk, o něhož se jedná, může vykazovat i nedostatky, aniž by ztratil přívlastek „dokonalý“. Tento přívlastek Bůh dal Ásovi, když hodnotil „všechny dny jeho života“.

 Závěr

Na základě několika uvedených příkladů lidí, které Starý zákon nazývá „dokonalými“, můžeme přesněji pochopit význam, který dávali tomuto slovu pisatelé Starého zákona. Nejdříve musím připomenout, že dokonalost není výsadou několika privilegovaných jedinců, jak by se mohlo zdát na základě několika citovaných příkladů. Naopak, z mnoha jiných textů Písma poznáváme, že Bůh očekával dokonalost od všech Izraelců.

Po vyjití z Egypta Mojžíš povzbuzoval celý národ, aby byl dokonalý: „Budeš se dokonale (tamim) držet Hospodina, svého Boha.“ (5. Mojžíšova 18:13). Rovněž požehnání pronesené Šalomounem při posvěcování chrámu se obrací na každého: „Vaše srdce buď cele (dokonale – šalem) při Hospodinu, našem Bohu.“ (1. Královská 8:61).

Dále je důležité podtrhnout, že „dokonalost“ nikdy neoznačuje lidskou přirozenost bez hříchu. Lidé, kteří jsou nazýváni „dokonalými“, nejsou svatí, bez slabostí, jako by moc hříchu byla už definitivně přemožena, nebo dokonce odstraněna z jejich lidské přirozenosti. Naopak, ve všech případech tito tzv. „dokonalí“ lidé musí nadále bojovat proti pokušením a proti sklonům ke zlu, které je v nich. I když vykazují nedostatky, jejich dokonalost se projevuje v upřímnosti jejich pokání a v opravdovosti jejich obnoveného vztahu k Bohu.

Všimněme si také, že „dokonalí“ jsou lidé, kteří „chodí“ s Bohem a v jeho přítomnosti. Přídavné jméno „dokonalý“ je pokaždé spojeno se slovesem „chodit“. To tedy znamená, že dokonalost neoznačuje stav lidské přirozenosti, ale spíše způsob života, upřímný vztah k Bohu a dobré úmysly, které Bůh přijímá, totiž: upřímnost, ryzost, oddanost a všechny další duchovní vlastnosti, jimiž se překladatelé snažili přeložit hebrejská slova „tamim“ a „šalem“. Správně je řečeno v Přísloví 11:20 „Hospodin má v ohavnosti lidi falešného srdce, kdežto zalíbení má v těch, jejichž cesta je bezúhonná (dokonalá – tamim).“

Můžeme si také všimnout, že „chození dokonalých“ je dáno do souvislosti s „cestami Hospodinovými“, to znamená s Božím zákonem a jeho přikázáními, s vyjádřením jeho vůle. To si Bůh také přeje od svého lidu: (5. Mojžíšova 10:12.13) „Nyní tedy, Izraeli, co od tebe požaduje Hospodin, tvůj Bůh? Jen aby ses bál Hospodina, svého Boha, chodil po všech jeho cestách, miloval ho a sloužil Hospodinu, svému Bohu, celým svým srdcem a celou svou duší, abys dbal na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.“

Tuto základní pravdu připomíná celý Starý zákon. Život je možný jedině při respektování přírodních a mravních zákonů, ustanovených Stvořitelem. Štěstí člověka na nich přímo závisí. (Žalm 119:1–3) „Blaze těm, kdo vedou bezúhonný (dokonalý – tamim) život, těm, kdo žijí tak, jak učí Hospodinův zákon. Blaze těm, kdo zachovávají jeho svědectví, těm, kdo se na jeho vůli dotazují celým srdcem. Ti podlosti nepáchají, jeho cestami se berou.“

Bylo by však nesprávné se domnívat, že dokonalost podle učení Starého zákona je výsledkem poslušnosti Božích přikázání. Opak je pravdou. Z Šalomounovy modlitby, pronesené při posvěcení chrámu, jasně vyplývá, že máme-li „se řídit jeho nařízeními a dodržovat jeho přikázání“, je nejdříve třeba, aby naše „srdce bylo cele (šalem) při Hospodinu“ (1. Královská 8:61).

Pro všechny, kdo uctívají Boha, platí zaslíbení: „Oči Hospodinovy obzírají celou zemi, takže se mohou vzchopit ti, jejichž srdce je cele (šalem) při něm.“ (2. Paralipomenon 16:9) Nikdo to nevyjádřil lépe, než David, když vroucně prosil Boha, aby mu stvořil „čisté srdce“, aby v něm „obnovil pevného ducha“ a udělil mu svého „Ducha svatého“, aby mohl „učit nevěrné jeho cestám“ (Žalm 51:12.13.15).

To jsou základní naučení, která můžeme vyvodit ze Starého zákona, pokud jde o dokonalost, které podle Božího přání mají dosáhnout všichni věřící.

A s tím bych se s vámi chtěl rozloučit, a zase někdy na slyšenou amen.

Související přednášky